The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Šedivá (* 1921)

• narodila se v roce 1921 v Praze

• navštěvovala pokusnou reformní školu v Praze-Nuslích

• za války se zapojila do odboje

• přepisovala texty do ilegálních tiskovin

• od roku 1944 členkou komunistické odbojové organizace Předvoj

• nikdy nebyla zatčena, její kolegové ji u výslechů neprozradili

• po válce pracovala jako stenografka a sekretářka na Ministerstvu zahraničních věcí a v dalších státních institucích

• žije v Domově péče o válečné veterány v pražských Střešovicích

Vlasta ŠEDIVÁ

Na práci pro odboj jsem kývla bez váhání

V pokusné reformní škole

Vlasta Šedivá se narodila v červenci 1921 v Praze. Její názory v raném mládí hodně ovlivnila škola, kterou navštěvovala v první polovině 30. let. Šlo o pokusnou reformní školu v Praze-Nuslích. V celé republice bylo škol tohoto typu jen několik. Učilo se na nich podle učební metody, kterou z Ameriky přivezl profesor Václav Příhoda. Jak Vlasta vzpomíná, tato metoda vzbudila u odborné veřejnosti velké pobouření, nadšeně se jí naopak chopili mladí, levicově orientovaní učitelé. Na rozdíl od tradičních škol se zde k žákům přistupovalo individuálně, učebnice se používaly minimálně. Ve třídách se spolu učili dívky i chlapci, což bylo v té době převratnou novinkou. Žáci si mohli vybírat z mnoha zájmových kroužků, za které se neplatilo. Vlasta vzpomíná i na neobvykle moderní vybavení školy, největší dojem však na ni udělal přístup učitelů, kteří žáky vedli k vzájemné solidaritě. Děti z bohatších rodin se zcela samozřejmě dělily o svačinu s těmi, kteří žádnou neměli.

První zaměstnání

Reformní školu opustila Vlasta v roce 1936 a hned nastoupila na jednoletou obchodní školu, kde získala, jak říká, dobré základy pro budoucí povolání. S prvním zaměstnáním sice spokojená moc nebyla, u velkoobchodníků s moukou a obilovinami dostala „třídní školu“ a i na tehdejší dobu malý plat – 150 korun měsíčně, ale záhy odešla pracovat do s. r. o. Keramika, kde zůstala celou válku. Zde se jí naopak velmi líbilo, tím více, že její nadřízení zařídili, aby nemusela na nucené práce do Německa.

Vlasta se vždy zajímala o politiku a mezinárodní dění, ve 30. letech sledovala občanskou válku ve Španělsku: „Bylo mi jasné, kde je ta správná fronta.“ Mnichovskou dohodu „obrečela“ s kolegy z Keramiky.

Začátky v odboji

Někdy začátkem roku 1940 potkala v tramvaji bývalého spolužáka Vlastimila Klůnu. „Zeptal se mě, jestli chci něco dělat proti Němcům, a já řekla, že ano.“ Uvedl ji do skupiny mladíků, strojařů, kteří většinou pracovali ve zbrojovkách. Seznámil ji s Jindřichem Pušem, aktivním odbojářem. Vlastimil Klůna si zařídil přeložení do zbrojovky ve Vsetíně a poté v Brně, kde již byla rozvinutá odbojová činnost. Pravidelně dojížděl do Prahy, Vlasta mu dělala spojku, předávala v Praze vzkazy Jindřichu Pušovi a dalším. Hlavní náplní Vlastiny odbojářské činnosti bylo přepisování různých textů – letáků, článků do časopisů V boj, později do Rudého práva.

Předvoj

V roce 1944 se Vlasta napojila na nově vzniklou komunistickou odbojovou organizaci Předvoj. Se dvěma kamarádkami vytvořila „holešovickou trojku“. Hodně psala např. do ilegálního Rudého práva, přepisovala nově vznikající dokumenty (Košický program). Texty přepisovala ve svém zaměstnání v Keramice. Jednou ji přitom málem přistihl dozorující esesák: „Nad naším podnikem měl dohled SS-Sturmbannführer. Jednou přišel, když jsem něco přepisovala. Stihla jsem ještě blánu vytočit a schovat. Popsané blány jsem kolegyni Nataše Kálalové předávala na rohu ulice, kde jsem pracovala. Pak ji zatkli, a to jsem teda strach měla!“ Vlasta v odboji pokračovala. Přestože činnost organizace byla velmi dobře konspirovaná – Vlasta znala jen nejbližší spolupracovníky, a to většinou pouze pod krycími jmény – mnoho jejích členů neuniklo zatčení, někteří, například Zdena Lachmanová, byli těsně před koncem války popraveni v Terezíně. Vlasta měla štěstí, nikdo ze zatčených kolegů ji při výslechu neprozradil.

Po válce

Jako zdatná stenografka Vlasta po válce získala práci na Ministerstvu zahraničí, v letech 1946–1947 působila na velvyslanectví v Paříži. Komunistický převrat v roce 1948 přivítala, tak jako podle ní většina obyvatelstva. Domnívá se, že tehdejší události jsou dnes zkreslovány: „Na historické události se každý dívá podle toho, kde stál.“ Dodnes je přesvědčena o výhodách socialistického systému, který je podle ní spravedlivějším společenským zřízením, než bylo za první republiky.

Poselství na závěr

„Češi nejsou nijak zvlášť zbabělí, ale jsou hodně přizpůsobiví. Němce všichni nenáviděli, ale většina se přizpůsobila. Já věřím, že je důležité něco dělat.“

Podle nahrávky Filipa Vosáhla a Mikuláše Kroupy zpracovala Veronika Kroupová.