The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šedivec (* 1925  †︎ 2017)

• narozen 24. února 1925 v Chrástu u Plzně

• závodně běhal a lyžoval – Sokol, Dělnická tělovýchovná jednota

• v letech 1941–1945 vystudoval Vyšší státní průmyslovou školu strojnickou v Plzni

• krátké nasazení u Technische Nothilfe

• bratr Vojtěch Šedivec (1921–1944) – činný v protifašistickém odboji, organizace Národní revoluční výbor v Chrástu, zatčen gestapem 11. listopadu 1943, německým lidovým soudem odsouzen k trestu smrti, 18. října 1944 v Drážďanech popraven

• účast na V. zimních olympijských hrách v St. Moritzu v lednu a únoru 1948 – náhradník závodu vojenských hlídek

• zaměstnán jako konstruktér ve Škodových závodech – Dělovka, Udržování závodu

• v prosinci 1950 povolán jako důstojník v záloze na výjimečné vojenské cvičení na dobu neurčitou

• 1951–1983 – voják z povolání, dosáhl hodnosti podplukovníka

• 1956–1969 – velitel 11. protiletadlového oddílu – zbaven funkce kvůli odporu k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• další působiště: 259. protiletadlová brigáda, Velitelství 1. armády – oddělení vojska Protivzdušné obrany, Velitelství 19. motostřelecké divize, Velitelství 20. motostřelecké divize

• zemřel 22. srpna 2016

Jaroslav Šedivec se narodil 24. února 1925 v Chrástu u Plzně. Jeho rodina hospodařila na statku č. p. 31, obdělávali 19,5 ha půdy. Pěstovali zemědělské plodiny, chovali dobytek i koně, včelařili. Otec Vojtěch Šedivec byl veřejně činný, působil jako hasič, patřil mezi uznávané občany Chrástu.

Tři bratři

Jaroslav přišel na svět jako nejmladší ze tří synů, kteří byli velmi rozdílní. Nejstarší Václav se věnoval především rodinnému hospodářství, mezi jeho zájmy patřilo zahradničení, včelaření a koně, jezdil tzv. selskou jízdu – závody s lehkými koňmi. Prostřední Vojtěch byl technický typ, vystudoval strojní průmyslovou školu a staral se o veškerou zemědělskou techniku na statku, např. řezačku na krmení, pomáhal s obsluhou lokomotivy na výmlat obilí. Také amatérsky fotografoval a působil jako promítač v chrásteckém sokolském kině. Nejmladší Jaroslav žil sportem, jako člen Sokola Chrást hrál házenou, fotbal, ping-pong, jezdil na kole; závodně běhal i lyžoval. Od roku 1942 závodil v lehké atletice za Dělnickou tělovýchovnou jednotu (DTJ). Několikrát vyhrál Kopeckého memoriál v Plzni v přespolním běhu, Běh kolem Třírožky v Dýšiné v silničním běhu, Přebor Chodska a další závody. Po rozpuštění Sokola v roce 1942 založil při SK Chrást dorostenecký oddíl házené. V roce 1946 založil při Sokole Chrást lyžařský oddíl.

Bratrův odboj

Život rodiny Šedivcovy narušila německá okupace. Jaroslavův bratr Vojtěch pracoval jako konstruktér v závodu Dělovka plzeňských Škodových závodů. Spolu se svými kolegy se zapojil do protinacistického odboje. V srpnu 1942 vytvořili odbojovou organizaci, která později získala název Národní revoluční výbor a byla napojena na ilegální Komunistickou stranu Československa (KSČ). Vedení se ujal Oldřich Fremer z Chrástu. Ve skupině se od počátku angažoval Karel Sobotka, instruktor Ústředního výboru KSČ vyslaný na Plzeňsko, aby zprostředkoval spojení. Bohužel, tento člověk, jenž znal mnoho příslušníků odboje, po zatčení spolupracoval s gestapem, udal své soudruhy a stal se placeným konfidentem tajné policie.

Na jaře 1943 se vedení Národního revolučního výboru rozhodlo kvůli lepší konspiraci rozdělit organizaci do devíti menších skupinek. V jejich čele stáli tzv. devítkáři. Jedním z nich byl i Vojtěch. Každý devítkář získal pro odboj dva spolupracovníky a z nich každý opět dva. Členové devítky se ani vzájemně neznali, používali krycí jména nebo čísla. Někteří významnější členové nepatřili do žádného oddílu, ale podléhali přímo Oldřichu Fremerovi. V létě 1943 čítala celá organizace více než 130 občanů Chrástu a okolí. Udržovala kontakty v řadě dalších obcí na Plzeňsku a v dílnách Škodových závodů.¹

Odbojová organizace se především připravovala na ozbrojený převrat. K tomuto účelu si opatřovala zbraně a výbušniny. Zaměstnanci Škodovky zbraně tajně vyráběli přímo v německé zbrojní továrně. Např. konstruktér Vojtěch Šedivec zhotovil nákresy dílů zbraně a strojní zámečník Jindřich Štrunc je poté přímo ve výrobní hale Dělovky vytvořil.² Nejlépe mohla tato podvratná činnost probíhat po leteckých náletech, kdy v dílnách panoval chaos. Z lomu v Koterově získali výbušniny. Výzbroj schovali do zakopané cisterny. K nejaktivnějším členům Národního revolučního výboru patřili chrástečtí hasiči, kteří pod záminkou přípravy na protileteckou obranu procházeli vojenským výcvikem. Výbor rovněž šířil letáky s informacemi ze zahraničního rozhlasu, např. s projevem Josifa V. Stalina, obstarával doklady pro lidi, kteří se museli uchýlit do ilegality.

Odbojáři finančně podporovali rodiny zatčených nebo popravených a přispívali potravinovými lístky a cigaretami na pomoc osobám, které se skrývaly a žily v ilegalitě.

V létě 1943 chrástečtí zachránili čtyři uprchlé sovětské zajatce. Vojtěch přivedl do skupiny i svou dívku Annu Štruncovou (provdaná Wirthová). Její maminka na Vojtěchovu prosbu ukryla utečence v podkroví svého domu v Nové Huti a týden se o ně starala, poté je spiklenci převezli do Prahy a dále na Slovensko. Dobrý skutek se Anně Štruncové starší stal osudným, gestapo ji zatklo s ostatními, Volksgerichtshof (lidový soud) ji odsoudil k trestu smrti a 17. listopadu 1944 byla v Drážďanech popravena.³

Seznamy příslušníků odboje ukryté ve zvětšováku

Na podzim 1943 provedlo plzeňské gestapo velké tažení proti chrásteckým protifašistickým bojovníkům. Nejprve 8. listopadu zatklo na nádraží Karla Sobotku, který spolupracoval a prozradil gestapákům vše, co věděl. Dne 11. listopadu si pak tajná policie přišla pro všechny vedoucí činitele odbojové skupiny, včetně Vojtěcha Šedivce. Jaroslav marně do noci čekal na svého bratra, ten se však domů již nevrátil.

Na Vánoce 1943 se Jaroslavova maminka a přítelkyně Anna vydaly na gestapo. Podařilo se jim získat povolení k návštěvě vězněného Vojtěcha. „Vojtovi se povedlo říct Anče, aby zlikvidovala seznamy odbojářů, které jsou ve (fotografickém) zvětšováku. Anča večer přijela, šla rovnou k nám, ne domů, a řekla mně to. Zatopená kamínka, zamčeno, byl jsem sám. Prohlížel jsem zvětšovák. Říkal jsem si: ‚To je jasné, kde to bude.‘ Šel jsem do hlavy. Já to tam nemohl najít. Rozšrouboval jsem přívod, kudy vede šňůra, trubku, po které běhá zvětšovák podle toho, jak velké fotografie se chtějí dělat. Vedle šňůry byla uložená mosazná roura. Oleáty, speciální plátna, na které se dělaly výkresy, u nichž bylo třeba, aby byly trvanlivé. Na nich byly napsané seznamy škodováckých oddělení, lidí zapojených do odboje, které nařídil vyhotovit Sobotka. Smůla, že je také viděl. Já jsem nečetl jediné jméno, jediné oddělení, protože jsem si říkal: ‚Nevíš, co bys (vydržel, jestli bys jména neprozradil gestapu)‘ Rovnou jsem listiny hodil do zapálených kamínek, spálil jsem je a nábojnici jsem hodil do obecní studnice. Tím byly seznamy sprovozeny ze světa.“ Gestapo kompromitující dokumenty nikdy nenašlo, což mnoha lidem zachránilo život.

Vojtěcha Šedivce převezli vlakem do Drážďan, kde jej 18. července 1944 odsoudil německý lidový soud k trestu smrti za přípravu české velezrady a podporování nepřátel Říše. Dne 18. října 1944 byl v Drážďanech na Münchner Platz popraven. Zemřel ve věku 22 let. Jeho rodina jej za války nesměla ani pohřbít, Němci určili jeho tělo pro vědecké výzkumy a až do roku 1949 zůstávalo v Lipsku. Teprve poté byly Vojtěchovy ostatky zpopelněny a 13. listopadu 1949 konečně spočinuly v rodinné hrobce na hřbitově v Dýšině.⁴

V lednu 1944 pokračovala vlna zatýkání. Gestapo v rámci „chrástecké odbojové skupiny“ zatklo celkem 123 osob z obce a okolí. Dne 16. ledna 1944 gestapáci uvěznili Annu Štruncovou s celou rodinou. Po osvobození se do vlasti vrátila jen ona a její bratr Jindřich, matku Annu Štruncovou st. nacisté popravili a otce Jana Štrunce umučili.⁵

Dva dny v Technische Nothilfe

Po bratrově vzoru studoval Jaroslav Vyšší státní průmyslovou školu strojnickou v Plzni. Studium zahájil v roce 1941 a maturoval atypicky v únoru 1945. Okupanti využívali středoškoláky jako pracovní sílu. Též Jaroslav se spolužáky byli zařazeni do tzv. Technische Nothilfe. Šlo o německou organizaci, která zajišťovala odklízení trosek po náletech a opravy budov. Tvořila součást systému protiletecké ochrany (Luftschutz) a podléhala tzv. Luftschutzpolizei, jíž v Plzni velel major Paul Schiefelbein.⁶

Jaroslavova třída sloužila v Technische Nothilfe dvakrát. Poprvé dostali za úkol opravovat a pokrývat střechy rodinných domů ve Skvrňanech, které poškodil menší nálet na Škodovy závody. Čtyři dny pokrývali střechy dle instrukcí zkušeného inženýra. Po příjezdu budějovických pokrývačů dělali pomocné práce. Jejich nasazení trvalo tři týdny. Podruhé Němci povolali studenty strojní průmyslovky v červenci 1943, uklízeli škody po bombardování v Hamburku. Před touto nebezpečnou cestou Jaroslava zachránili hasiči. Působil totiž jako člen dobrovolného hasičského sboru v Chrástu, plnil roli spojky, která hasiče v případě poplachu svolala. Hasiči představovali významnou složku Luftschutzu, klíčová byla právě jejich rychlá reakce při alarmu. A chrástečtí hasiči patřili k nejlepším a nejrychlejším sborům. Z těchto důvodů velitel protiletecké ochrany Schiefelbein přikázal Jaroslava a dalšího chrásteckého mladíka uvolnit z Technische Nothilfe. „Prožil jsem dva klidné dny u Technische Nothilfe.“

Po složení maturitní zkoušky byl pamětník totálně nasazen jako rýsovač v provozu Dělovka Škodových závodů. Dlouho tam však nepracoval, protože podnik zničilo v dubnu 1945 spojenecké bombardování. Účastnil se odklizovacích prací a po skončení války přešel do oddělení Udržování závodu.

Na zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici

Od října 1947 do srpna 1949 Jaroslav absolvoval základní vojenskou službu. Nejprve studoval tzv. aspirantku – Školu důstojníků v záloze v Praze na Pohořelci.

Odtud jej v listopadu 1947 nadřízení odveleli do Výběrového střediska Československé armády, kde asi z třiceti sportovců vybírali lyžaře pro závod vojenských hlídek na olympijských hrách. Tato sportovní disciplína je považována za předchůdce biatlonu. Hlídka se skládala ze čtyř členů, kteří běželi na lyžích a poté stříleli z pušky na terče. Na V. zimních olympijských hrách ve švýcarském St. Moritzu, které se konaly v lednu a únoru 1948, reprezentovali Československo Vojtech Pavelica, Karel Dvořák, Jaroslav Šír a Oto Skrbek. Jaroslav Šedivec jel do Švýcarska jako náhradník, nakonec však nezávodil. Vzpomíná: „Strávili jsme tam tři neděle. Úžasné bylo, že celé olympijské hry probíhaly na přírodním jezírku, které leží na okraji St. Moritzu. Když byla obleva, začínaly tam hokejové tréninky ráno v pět hodin. My jsme byli ubytovaní v hotelu s hokejisty. Byl jsem rád, že jsem (je poznal). Byl tam (Vladimír) Zábrodský, (Jaroslav) Drobný, všechna naše esa z ČLTK Praha (Český Lawn-Tennis Klub Praha) a LTC (Lawn Tennis Club Praha).“

V červnu 1948 Jaroslav cvičil v armádním vystoupení na X. všesokolském sletu. Po dokončení aspirantky byl zařazen do 155. protiletadlového pluku, který sídlil v Plzni na Slovanech. Prožil tam zbytek vojny. Poté se vrátil do Škodovky do oddělení Udržování závodu, ne však na dlouho.

Vojákem z povolání

V roce 1950 prošla československá armáda rozsáhlou reorganizací podle sovětského vzoru.⁷ Při divizích se zřizovaly protiletadlové útvary určené k ochraně vojsk před leteckým útokem. Pro nové oddíly potřebovala armáda více mužů, proto ministerstvo národní obrany využilo důstojníky v záloze. To potkalo i Jaroslava. Poté, co odmítl stát se vojákem z povolání dobrovolně, byl 15. prosince 1950 povolán na výjimečné vojenské cvičení na dobu neurčitou. Už v armádě zůstal. Od května 1951 sloužil jako voják z povolání a ozbrojené složky opustil až v roce 1983, kdy odešel do důchodu.

Sloužil u 11. protiletadlového oddílu dislokovaného v Plzni (od roku 1958 ve Stříbře). V letech 1956–1969 vykonával funkci velitele útvaru, který pod jeho vedením vzkvétal a v roce 1965 obdržel titul Vzorný útvar. Jaroslavovu práci ocenil i prezident Ludvík Svoboda, který mu v dubnu 1968 udělil Vyznamenání za zásluhy o výstavbu.

Skvělou kariéru narušila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V srpnu 1968 Jaroslav pobýval s útvarem na cvičení na střelnici v Kežmaroku, který leží v Prešovském kraji na Slovensku. Když Československo obsadili Sověti, důstojníci a politruci útvaru se obávali napadení a obrátili se na velitele.

„Tehdy říkali: ‚Co tady budeme dělat, když přijedou (Sověti) s tankem? Jsme tady na rovné louce, na křižovatce.‘ Já jsem říkal: ‚Kdyby nastala taková situace, tak se rozjedeme. Každá baterie by šla do jedné chaty do hor, že by byl útvar roztříštěný.‘ Ale počítat (s bojem nešlo). Vždyť my jsme měli jen strážní munici na počet dní cvičení na střežení materiálu, palebného postavení s kanony a na střežení tábora. Dělostřelecká munice by nám byla na houby. Tu jsme vystříleli na střelnici.“ Při následných prověrkách posoudila kontrolní a revizní komise tuto poznámku jako organizování odboje proti sovětské armádě, s pamětníkem vedla disciplinární řízení a zbavila jej velitelské funkce.

Za normalizace vystřídal Jaroslav Šedivec několik pracovišť – Plzeň, Příbram, Karlovy Vary. Nejprve působil jako náčelník štábu podvěsu – rámcového pluku u 259. protiletadlové brigády. V letech 1974–1977 zastával pozici staršího důstojníka na Velitelství 1. armády – oddělení vojska protivzdušné obrany. Po roce stráveném na Velitelství 19. motostřelecké divize Jaroslava v červenci 1978 převeleli na Velitelství 20. motostřelecké divize, kde zůstal až do odchodu do důchodu v říjnu 1983. Dosáhl hodnosti podplukovníka.

I v penzi se pamětník aktivně zapojil do dění v Plzni a zachoval věrnost své celoživotní vášni – sportu. Dělal správce tenisových kurtů u TJ Lokomotiva Plzeň a pro Obvodní národní výbor Plzeň Doubravka zpracovával zátopový plán.

Dvanáct let obětavě pečoval o nemocnou manželku, staral se o ni až do její smrti.

1. WIRTHOVÁ, Anna. Odboj na Chrástecku. Rukopis. Praha 1996. s. 12–13.
2. Tamtéž, s. 15.
3. Opfer der NS-Justiz. 2015. Gedenkstätte Münchner Platz Dresden [online]. [cit. 2015-05-07]. Dostupné z: https://www.stsg.de/cms/dresden/histort/opfer_der_ns-justiz.
4. Viz Paměť národa, Jaroslav Šedivec, Dodatečné materiály – Životopis, Fotoalbum Vojtěch Šedivec.
5. Tamtéž, Fotoalbum Vojtěch Šedivec.
6. Podrobněji k nucenému nasazení středoškoláků a k organizaci Technische Nothilfe EISENHAMMER, Miroslav. Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2013.
7. ŠACH, Jan. Všechno jinak: co přinesla reorganizace armády v roce 1950. Vojenský historický ústav Praha [online]. 2012 [cit. 2015-05-18]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/vsechno-jinak-co-zmenila-reorganizace-armady-v-roce-1950/.