The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Sedláček (* 1951)

• narozen 28. listopadu 1951 ve Veselí nad Moravou

• vyrůstal ve věřící rodině na velkém rodinném gruntu

• v době kolektivizace přišli o majetek

• pamětník čelil ústrkům ze strany učitelů kvůli náboženskému vyznání

• po tříletém studiu na SVVŠ se přihlásil ke studiu v kněžském semináři v Litoměřicích

• roku 1974 byl vysvěcen na kněze

• působil v Přerově a v Tatenicích u Moravské Třebové

• po většinu času až do roku 1989 byl pod dozorem StB

• na konci 70. let se zapojil do distribuce Charty 77

• roku 1981 byl pamětník formálně odsouzen a vzápětí amnestován prezidentem Gustávem Husákem

• během sametové revoluce se přidal k Občanskému fóru

• po revoluci působil ve Vsetíně, Olomouci a Štípě

„Došli jsme ke kostelu, do kterého se dalo vstoupit oknem, dveřmi, jakkoliv – byl to rozbořený kostel. A jeden jáhen se tam modlil. A tam jsem si uvědomil, že jsem byl právě v takovém prostředí povolán a mám ho i vyslyšet, tak jsem zůstal, nikomu nic neřekl a jsem knězem,“ říká František Sedláček, když vypráví příhodu z doby po nástupu do kněžského semináře, kdy byli posláni na bramborovou brigádu a on si pokládal otázku, jestli vytrvat, nebo studium opustit. Odsvěcených nebo zničených kostelů a škod na církevních památkách i duších lidí pak vídal za dobu svého působení řady a řady.

Sedláčkovi z Veselí

František Sedláček přišel na svět 28. listopadu 1951 na Slovácku. „Ačkoliv jsme se jmenovali Sedláčci, měli jsme téměř dvacet hektarů,“ směje se, když začíná vyprávět o svých kořenech a rodném Veselí nad Moravou. Grunt otec Jan zdědil po rodičích a Františkova maminka Marie na něj přivedla pár tažných koní, které dostala jako věno. Společně vychovali šest dětí a v době kolektivizace se navíc starali o šest krav a sedm hovězích kusů, prasnice a velký počet drůbeže. Zprvu se otec snažil vstup do JZD a odevzdání rodinného majetku státu oddálit a nátlaku vzdoroval. Hospodařil jako soukromý zemědělec a František vzpomíná, že často neměli ani mléko pro vlastní potřebu, protože bylo nutné splnit předepsané dodávky. Po nešťastné události roku 1957 a zdravotních komplikacích, které u otce i matky po ní nastaly, se ale ukázalo podvolení se vůli komunistických funkcionářů jako jediná cesta. „Pamatuji si, že jsem s ním několikrát byl, když jsme šli do kostela, na národním výboru, kde na něho křičeli, ať to podepíše,“ vzpomíná František, kterému v té době bylo šest let a spolu s otcem přežil 20. června roku 1957 zásah bleskem.

„Bylo to na Boží tělo. Ráno jel otec se starším bratrem a stařečkem jedním koněm hrabat seno a uklízet. Po obědě jsme já s maminkou na žebřiňáku s druhým koněm jeli pro seno. Pro maminku to bylo poprvé po šestinedělí, protože byla zrovna malá sestra. Když jsme přijeli na louku, tak jsem tam jen tak pobíhal, měl jsem pět a půl roku. A protože u nás je to samá rovina, najednou se přihnal mrak a začalo pršet. Jednou se zablesklo, tak se řeklo, že jedeme domů. Poslední věc si pamatuji, že mi řekli, že mám dát na vůz vidle, a pak jsme stáli s dědečkem u kopky sena. Dál si nic nepamatuji,“ vypráví František. Po zásahu bleskem byli na místě mrtví oba koně, rodiče v bezvědomí a maminka navíc těžce popálená na prsou. Maminku odvezla sanita a rok se léčila. Nemohoucí otec zůstal na vše sám a situace se chopili komunističtí funkcionáři. „Na základě této události k nám potom chodili soudruzi, aby otec podepsal družstvo, takže to nakonec podepsal,“ říká pamětník.

Ministrantské exercicie

František vyrůstal v prostředí moravského Slovácka, kde měla a dodnes má katolická víra silné kořeny a život věřících byl pevně spojen také s tamějším folklorem. „Maminka i stařenka chodily každou neděli do kostela v kroji. I my děti jsme byly všechny kromě nejstarší sestry i u svatého přijímání v kroji. A maminka kroje i šila,“ vypočítává František Sedláček. Vzpomíná také na drobnou knihu Děvčica Slovače, ve které sepsal osud jeho prababičky Františky Kopecké Jan Oráč na základě vyprávění kněze Johna Dubského. Životopisné vyprávění pojednává velkou část jejího dětství až do dospělosti na Slovácku a také babiččin osud po emigraci do USA (od roku 1911 až do doby po skončení druhé světové války).

50. léta ale živě projevované víře nepřála. Už od roku 1948 se po komunistickém puči postupně horšila situace řeholníků a představitelů církve a řádů. Na věřící útočili a donášeli členové akčních výborů a kvůli náboženskému přesvědčení, které se mnohdy neslučovalo s členstvím v KSČ, přicházeli i o pracovní místa. Pokus o zadupání církve vyvrcholil procesy s představenými řádů a akcí namířenou proti členům mužských a ženských řeholí na jaře a podzim roku 1950. První obětí komunistické zvůle se pak 25. února 1950 stal Josef Toufar, když na následky vyslýchání kvůli údajně zinscenovanému pohybu kříže v kostele, tzv. číhošťskému zázraku, zemřel.

„Ve druhé třídě, když se začalo chodit do náboženství, tak byl nátlak, abych do něj nechodil. A dělali to mazaným způsobem: ‚Ten váš chlapec je nadaný. On se pak nikam nedostane... Nedávejte ho do náboženství!‘ Rodiče neustoupili, tak jsem tam chodil. Někdy to bylo ale kruté. Učitel mi řekl: ‚Ty chodíš do nábla, pojď utírat tabulu,‘“ vzpomíná pamětník na křivdu, kterou by podle svých slov snesl bez problémů od spolužáků, ale od učitele ho mrzela. Později, na školním lyžařském výcviku, se sblížil se spolužákem, který se mu svěřil, že by se chtěl stát knězem. František se směje, když líčí, že se mu to snažil sám vymluvit. Psal se ale už rok 1968, tedy doba relativně větší svobody. I samotná církev tehdy prošla po Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) zásadní proměnou a poprvé po staletích nakročila k ekumenizmu a zpřístupnění liturgie a jejích svátostí věřícím. Paralelně s tím docházelo i obecně ve společnosti k určité obrodě, začalo se hovořit o krutostech 50. let a političtí vězni opouštěli díky amnestii pracovní lágry a tvrdý režim vězení. A znovu se také naskytla možnost studovat bohoslovectví.

V době společenského a politického uvolnění druhé poloviny 60. let František vystudoval tříletou střední všeobecně vzdělávací školu a díky spolužákovi se dozvěděl o možnosti odjet na ministrantské exercicie, což bylo několik dní duchovních cvičení. Ačkoliv maminka Františka z víkendového pobytu naplněného usebráním a soustředěním zrazovala, protože věděla, že je těkavý, rád provokuje a hned tak něco ho nezklidní, rozhodl se to zkusit. „Přišel jsem tam do vyhořeného kostela a věděl jsem, co je to vyhořený kostel, vyhořený člověk. A modlil jsem se – ne proto, že bych chtěl být knězem, ale že něco takového bych měl opravit. A Pán Bůh má smysl pro humor: přesně za deset let o pět kilometrů dál jsem dostal vyhořený kostel – to už jsem byl knězem,“ říká pamětník.

Litoměřice

Vysvěcení Františka Sedláčka roku 1975 předcházela řada událostí a především studium na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích, kde se setkal s mnohými inspirativními bohoslovci. Blízký si byl například se spolužákem z ročníku Františkem Líznou, ale vzpomíná si také na Karla Dománka (*1911), pozdějšího sekretáře kardinála Františka Tomáška a politického vězně z 50. let. „Vyprávěl nám, že v roce 1950 byl u jezuitů, zatkli ho a vyslýchali a řekli mu, že až bude v důchodu, tak si může studovat. A on jim řekl: ‚Můžete mi to dát písemně?‘ Tak s tímto dopisem v roce 1970 přišel,“ líčí.

Kromě seznámení s duchovními, kteří měli zkušenost s vězněním a nebo útvary pomocných technických praporů (PTP), se také František setkával s církevními představiteli, kteří tančili na hraně kolaborace a museli se naučit kličkovat mezi požadavky církevních tajemníků, kterým de facto podléhali. „V roce 1974 jsme se nechtěli nechat vysvětit [Františkem] Tomáškem. V tu dobu jsme mu z nějakých důvodů nemohli zapomenout – nevěděli jsme proč – že nepustil na pohřbu Trochty kardinály k oltáři. To byla absurdita, aby obyčejný biskup nepustil kardinály k oltáři. Byl tam [Karol] Wojtyła, [Alfréd] Bengsch a [Franz] König a nemohli být u oltáře. Kardinála má pohřbívat kardinál. A věděli jsme také, že když se zakládalo Mírové hnutí, Pacem in terris, tak v tu dobu u toho Tomášek také byl,“ říká pamětník.

Když se František vrací k pohřbu 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochty (kardinálem se stal v utajení roku 1969 v Římě), zmiňuje, že večer před jeho úmrtím měl roztržku s církevním tajemníkem Karlem Dlabalem. Tlak ze strany komunistického vedení státu se na Štěpána Trochtu stupňoval od chvíle, kdy vyšlo jeho jmenování ve známost (krátce před přijetím insignií v březnu roku 1973). Krátce před smrtí se podrobil operaci a 6. dubna 1974 nejspíš na následky cévní mozkové příhody náhle zemřel. Následný pohřeb 16. dubna však neproběhl plně v režii církve, ale spíše státu. „Přišel za mnou generální vikář Holoubek, abych na pohřbu dělal kostelníka. Když jsem přijel, několikrát mě prohlížela policie a kontrolovali, co tam dělám. Měl jsem klíče od katedrály, nikoho jsem nesměl pustit dovnitř. Byla tam StB, v první řadě seděli církevní tajemníci a člověk měl chuť jim něco udělat...,“ říká pamětník. Ze vzpomínek Jiřího Paďoura (později člena podzemní církve) pak ještě připomíná jednu, která tehdejší situaci ilustruje: Když na pohřeb dorazil kardinál  Wojtyła, budoucí papež, bylo mu řečeno, že nesmí sloužit mši svatou ani v soukromé kapli, kde byl Trochta.

Z obřadu i následného ukládání do hrobu vznikla díky Františku Sedláčkovi řada fotografií, které pořídil jeho spolužák Josef Crla. Počty účastníků pohřbu se rozchází (3000 až 5000), obřad ale přese všechno, co stálo v pozadí, proběhl důstojně a Štěpán Trochta spočinul vedle svých předchůdců v biskupské litoměřické hrobce.

Zač je toho loket

Po vysvěcení na kněze a slavné primici, kterou měl František Sedláček v rodném Veselí nad Moravou (a neobešla se bez obstrukcí ze strany dozorujících úředníků), se dostal na své první místo do Přerova. Bývalo pravidlem, že se noví, dosud časem neprověření kněží „dávali do péče“ zkušenějším „pácákům“, tj. členům kolaborantského církevního družení Pacem in terris. Přerov byl tehdy hrdým městem průmyslu a dělnictva a oproti Slovácku také jakoby městem bez Boha. Nabídku vstoupit do Pacem in terris dostal František hned po svém nástupu, a jelikož se z ní vymluvil, následoval trest: zákaz vstupu na Sv. Hostýn z udání tamějšího duchovního správce. Další prověřování pamětníkovy spolehlivosti a loajálnosti následovalo v rychlém sledu.

Kvůli incidentu na pohřbu okresního tajemníka KSČ Františkovi církevní tajemník vyhrožoval odebráním státního souhlasu, bez kterého nesměli kněží svou funkci vykonávat. Kvůli řadě neshod a také své povaze, když se odmítl nechat zlomit, putoval ani ne za rok z Přerova do vísky Tatenice poblíž Moravské Třebové. Až do roku 1989 kontinuálně zakoušel, co to znamená stát na druhé straně a nezadat si ani s tajnou policií, ani s těmi, kteří se církev v době normalizace snažili kormidlovat do svých vod.

Balíky s Chartou 77

V místě svého prvního samostatného působení na faře v Tatenicích se o Františka začala zajímat StB. Přes Františka Adamíka (který se později zapojil do tisku a distribuce samizdatu) se k němu dostaly podpisové archy a text Charty 77. Přišly poštou jako dva balíky a sehrály svou úlohu při domovní prohlídce. Tehdy ještě František Sedláček netušil, že je už nějaký čas sledovaný. „Bylo to v červenci. Protože fara byla na trati, tak mi to někdo předal a já to měl distribuovat. Ten samý den přijel můj mladší bratr s mládeží – dvacet pět děcek, že mi budou na faře pomáhat a udělají si výlet. Druhý den ráno zvonek, dva estébáci – to bylo první setkání s nimi. Děcka ztichly, tak jsem je vzal do kanceláře, a tehdy jsem jim statečně lhal, protože ve vedlejší vesnici byl esperantský tábor s několika kněžími a sloužily se i mše,“ vypráví pamětník. „Nechali mě mluvit a po deseti minutách otevřeli složku a ukázali mi fotografii, jak jsem v esperantském táboře – přijel jsem tam v jedenáct v noci na kole,“ popisuje moment, kdy mu došlo, jak moc o jeho pohybu a kontaktech StB ví.

Následovala domovní prohlídka. Želízkem v ohni nebyly ale jen dva balíky, na které si estébáci nevědomky postavili pamětníkův psací stroj a sepisovali na něm výsledky své kontroly, ale také skupina dětí. Práce s mládeží by mu v tehdejší situaci body nepřidala. Když se vydali na obchůzku po faře, nebylo po nich ale ani stopy. Ani na půdě, kde si hoši složili své věci, ani v patře, kde měla spát děvčata. Když konečně tajní odjeli, prošel pamětník znovu celý dům. Volal a hledal, ale nikde nikdo. „Došel jsem na hřbitov, obešel kostel a vstoupil přes sakristii. Všichni klečeli a modlili se.“

Byli všude

Po odhalení, s jakými kartami se hraje, si pak už František Sedláček dával víc pozor. Situace se ale spíše stupňovala. Ještě v době působení v Tatenicích proběhla neúspěšná verbovačka. Měl také odposlouchávaný telefon a StB se ho pokoušela psychicky deptat a vyhrožovat mu i likvidací.

Další tance se odehrávaly, když si pamětník požádal o výjezdní doložku do socialistických států. Po cestě do Polska, která obnášela provezení nedostupné duchovní literatury do Československa, přišel i o tuto možnost cestování. Roku 1979 dostal na starost „nový rajon“ – pět zdevastovaných kostelů v okolí Moravské Třebové. A hrnuly se další problémy. Drzost a neomalenost důstojníků StB rostla a pokusů o kriminalizaci kněží ve Františkově okolí přibývalo. „Neseděl jsem, nebyl jsem zavřený, ale byl jsem u toho, když zatýkali Františka Líznu. Seděl jsem naproti němu,“ vypráví, „pan farář z jeho rodné farnosti slavil padesát let kněžství. [Fr. Lízna] přijel od sestry z Anglie a estébáci ho doprovázeli na oslavu. Přijel v civilu, nekoncelebroval, ale estébáci tam na oslavě byli.“

Po mši se hosté odebrali auty slavit do restaurace a tehdy František Lízna upozornil pamětníka, že je sledovaný. „Estébáci v civilu v autech se mě snažili předjet, ale já se ho držel. Tak jsme tam dojeli. Seděli jsme u oběda, pomodlili se, nalili polévku a přišel kuchař: ‚Pane Lízna, pojďte do kuchyně.‘ – ‚Už si pro mě došli, už jedu,‘ řekl a vstal.“ Za šíření samizdatu strávil František Lízna, vysvěcený kněz bez státního souhlasu a člen podzemní církve, dva roky v Plzni na Borech.

Pozornosti StB si pamětník užil vrchovatě a v podstatě až do podzimu roku 1989. Silným zážitkem se pro něj stala pouť u příležitosti svatořečení Anežky České krátce před sametovou revolucí. Přes všechny peripetie, které s sebou znovu cesta přinesla, stanul nakonec 12. listopadu 1989 na schodech před chrámem sv. Petra v Římě. A co víc, mezi bezmála desetitisíci poutníky byla tehdy i jeho maminka a bratr.

Když shrnuje své životní postoje a zkušenosti, říká: „Důležité je, když si člověk zachová rovný charakter před kýmkoliv. Dneska se to už málo vidí.“ Posledních dvanáct let působí v poutním kostele ve Štípě.