armádní generál Tomáš Sedláček

„Aby si současné i budoucí generace uvědomily, že svoboda, to se opakuji, to říkám při každém svém povídání, není zadarmo. Ty oběti a utrpení byly obrovské. Svoboda není zaručena. Není zaručeno, že někde nevyleze nějaký blbec a někoho zase nezfamfrní, tak jak se nám to stalo. Svobodu je nutno pořád bránit. V nynější době globalizace jestliže je porušována svoboda v nějaké tramtárii, týká se to i nás. Je nutno s tím něco dělat, to si musíme uvědomit. A také nezapomněli na ty, kteří svobodu tady vydobyli, uhájili, obnovili.“

„Nejdřív jsem si nesměl sednout, i když jsem nebyl u výslechu, tak jsem musel furt chodit. Celý den a celou noc. Já jsem to spočítal, to musely být nachozené desítky kilometrů, přes čtyřicet za den a noc na tom malém prostoru. Moje heslo bylo: Vydržet. Já tam chodil ode zdi ke zdi a říkal jsem stále dokola vydržet, vydržet, vydržet. Když už mi bylo dovoleno sednout si, tak jsem seděl a snažil se z toho prostředí odpoutat. Vymýšlel jsem si, domýšlel jsem si takové své historie, holky se tam v tom samozřejmě motaly. Nejdřív jsem se bál myslet na manželku, to bylo takové příliš ostré, pak už ale člověk do toho manželku zatáhne a žije v představách – co bude, až vypadne, co budeme dělat, co nebudeme dělat, jak budeme žít, ale to jsem dokázal jen proto, že jsem se z toho prostředí odpoutal.“

„To byla moje politická blbost, já si to uvědomuji. Jak jsem byl už z první republiky zvyklý politiku nevnímat, zabývat se jí, tak toto byl toho důsledek. Ano, je to ta apolitičnost. Neznám nikoho z těch kamarádů, kteří prošli vojenskou akademií, kteří by měli nějaké politické ambice. My jsme se snažili být odborníci v té své profesi. Samozřejmě, že se nás politika dotýkala, ale nějak jsme to nedomysleli. Ti, co to domysleli, tak utekli. Já blbec tady zůstal.“

„I když člověk prodělal všechny možné vojenské kurzy, kde se střílelo ostrými, trhaviny tam lítaly kolem vás, všichni jsme věděli, že je to jako a nestřílí se po vás. Když se ale dostane do skutečné bojové situace, tak je to jiné. Nedá se odhadnout, jak kdo se bude chovat. Já to ilustruji třeba na Vaškovi Kindlovi.“ „Vy jste znal Václava Kindla!?“ ptá historik Petr Koura. „Znal jsem ho, to byl jeden z těch služebně nejstarších vojáků, kteří prošli od té doby francouzskou cizineckou legií. Byl to prima kluk, prošel velmi dobře všemi výsadkářskými výcviky. Když ale pak šlo do tuhýho, tak nerozkousl kapsli, jako to udělal Franta Závorka, ani se nezastřelil, jako to udělal Josef Šandera.“ (O osudech těchto vojáků se lze dočíst v dokumentu "Příběh pamětníka" nebo v badatelně - pozn. ed.)

„Hned mě z cely odvedli k vyšetřovateli Řičicovi, měl jsem zavázané oči. A pak to začalo – hovořte o své trestné činnosti, zeptal se. Nevěděl jsem, o čem mám hovořit, tak jsem řekl, že o ničem nevím, což bylo považováno za zapírání. Druhý nebo třetí den zavolali Pergla a šoupli mě do řetězů, na nohy okovy. Já vždycky říkal, že proti středověku je tady úžasný pokrok. Nynější okovy měly manžety, což ve středověku asi nebylo!“

„To je notýsek, který se vydával pro armádu v Anglii. Mám tam poznámky z toho vandrování na východ, na Dukle a Slovenského povstání. Je tam poznámka v ten den, když jsme odjížděli, tak Jindra Vaculík, to byl poručík dělostřelectva, tenkrát už nadporučík z mého ročníku akademie, se kterým jsem se znal a byl s námi v tom transportu, tak se dopoledne s nějakou Angličankou oženil. A já si napsal poznámku: Jindra Vaculík se dnes dopoledne ženil, pomlčka, blbec. (smích) Nedovedl jsem pochopit, že když jede do války, tak se oženil."

"Jenom když usoudili, že strašně zapírám, tak tam zavolali Pergla (někdejší velitel věznice - pozn. ed.), aby mě šoupnul do řetězů. To jsem nosil půl druhého dne. Jinak jsem tam celou dobu seděl v koutku, míval jsem také pouta na rukou. Když mě ten Řičica fackoval, pak mydlili pendrekem, tak to jsem samozřejmě měl ruce v poutech. Ale v době, kdy jsem tam byl, tak se už tolik nemlátilo. Mirek Kácha když vypráví, co tam s ním dělali, tak to já už nezažil. Tady byly zřejmě nové sovětské metody tím nespaním, psychickým vyčerpáním.“