„Takže jsem udělala zkoušku a dostala jsem se do sekundy reálky. Asi po půl roce – tu dobu si přesně nepamatuji – za mnou přišel ředitel, vyvolal mě ze třídy a oznámil mi, že musím odejít ze školy. A já jsem nevěděla proč. Měla jsem z toho v hlavě velký zmatek, protože máma přede mnou celou tuhle záležitost skrývala. To už táta nebyl naživu. My jsme byli v Církvi československé (husitské), náboženství mě tam učil biskup Novák. A u toho jsem brečela. Přišla jsem domů a máma mi musela něco říct o tom židovství, protože já jsem neměla vůbec tušení, o co jde.“
„To byl ohromně elegantní člověk, který, jak já jsem ho jako dítě nebo dorostenka mohla poznat, by asi nikomu neublížil. On byl něco, čemu se říká fajnový člověk. Jeho odbornost posuzují jiní lidé, na to já nemám, ale já ho pamatuji jenom jako člověka, který byl k těm dětem milý, vždycky příjemný. Já nepochybuji, že měl taky svoje, ale to se mě nedotklo.“
„Tamním kolegům můžu jen poděkovat, že mě naučili všechny vyšetřovací metody v gastroenterologii, a postupně se za mnou na polikliniku začali stahovat pacienti z kliniky. Já jsem se začala zaměřovat na gastroenterologickou problematiku a bez uzardění – ať to někdo připouští, nebo ne – můžu říct, že jsem v podstatě zakládala dětskou gastroenterologii. Já jsem byla taky první, kdo zavedl endoskopické vyšetřovací metody u dětí.“
„Myslím, že jsem se u těch Dismanů naučila něco, co nemá současná generace herců. My jsme museli umět mluvit, museli jsme umět artikulovat, využívat hloubky tónů a prostě celou techniku řeči. To nás tam učili. A musím říct, že mě to ovlivnilo asi na hodně dlouho. Nejenže jsem se pak ještě věnovala podobné činnosti, ale taky jsem přednášela medikům nebo jsem přednášela na odborných fórech, i v zahraničí, a vždycky jsem měla dobrý pocit, že mi lidé rozumějí.“
„Jednou jsem toho Tomáše Kostu potkala, dobře si to pamatuji, to bylo, ještě než oběsili Slánského a ty ostatní. A on byl zděšený, protože jemu zavřeli maminku. A vyprávěl mi, jak je zavřená na samotce, jak na ni 24 hodin denně svítí, nesmí si sednout a podobně. A to už ve mně... (zaselo pochybnosti), protože to bylo z blízkosti, jinak jsme se všechno dozvídali bokem, v novinách se o tom nepsalo. Pamatuji si, jak jsem toho Tomáše potkala, jak mi to vyprávěl a jak jsem kvůli tomu ani nespala.“
Miloše Sedláčková pochází z rodiny Emila a Anastázie Fuchsových. Po otci je židovského původu a v letech druhé světové války byla jako Židovka vyloučena ze studia na reálném gymnáziu. Nesměla docházet ani do Dismanova rozhlasového a divadelního souboru, jehož byla členkou. Po válce zůstala v souboru Olgy Putzkerové, který se od DRDS v letech sílícího komunismu odloučil. V roce 1949 maturovala a úspěšně složila přijímací zkoušky na Lékařskou fakultu UK. Později se stala specialistkou na dětskou gastroenterologii. Je autorkou průkopnických publikací o bakterii Helicobacter pylori způsobující u dospělých i u dětí žaludeční vředy. Po sovětské okupaci v roce 1968 byla za své občanské postoje profesně diskriminována a nesměla přednášet. Přesto se jí s pomocí přátel podařilo svoji specializaci dále rozvíjet. Po roce 1989 se dočkala rehabilitace.
