The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Sedláková (* 1950)

• narozena 9. července 1950 ve Vsetíně

• pocházela z protikomunistické rodiny

• babička Marie Havlátová byla odsouzena za protistátní činnost k 11 letům vězení

• otec přišel kvůli svým politickým názorům roku 1954 o místo strojního zámečníka ve vsetínské Zbrojovce

• z kádrových důvodů nesměla pamětnice ani její sestra vystudovat

• celý život pracovala jako prodavačka v drogerii

• roku 1986 se s manželem a dětmi neúspěšně pokusili emigrovat

• roku 1991 v rámci malé privatizace získala pamětnice prodejnu drogerie ve Vsetíně

• roku 2022 žila ve Vsetíně

„Poznala jsem ji až jako skoro sedmiletá holčička,“ vzpomíná Jaroslava Sedláková (*1950) na svou babičku Marii Havlátovou, která strávila od roku 1949 sedm z původních 11 let trestu za ilegální činnost v pardubické ženské věznici. Kvůli svým protikomunistickým postojům přišel roku 1954 o místo i Jaroslavin otec Vladimír a vzhledem ke špatnému kádrovému posudku nepřipadalo v úvahu, aby jeho dvě dcery vystudovaly střední školu.

Velká změna pro všechny

„Naše rodina začala žít v hrozných podmínkách – dům, který jsme obývali, byl starý, velmi vlhký a skoro na samotě. V domě nebyla voda – maminka nosila vodu ze studny po kýblech, prádlo prala na valše a mytí pro nás bylo svátkem,“ uvozuje Jaroslava Sedláková své vzpomínky na dětství ve Velké Bíteši, kam se rodiče s malými dcerkami přestěhovali poté, co přišli o podnikový byt v důsledku propuštění otce ze vsetínské Zbrojovky. Tehdejší strmý pád životní úrovně rodiny si pamětnice živě vybavuje ještě i v době natáčení pro Paměť národa (2022). Propuštění ze zaměstnání kvůli vyjádření nesouhlasu s poměry a aktuální politickou situací v roce 1954 cítí jako křivdu na otci. Život v nevyhovujících podmínkách zase jako nesnáz pro maminku. V neposlední řadě pak zažily se sestrou i šikanu ze strany spolužáků a ve Velké Bíteši nikdy nezapadly. „Neměli jsme peníze, pamatuji si, jak jsme chodily do školy v teplácích a děcka se nám posmívala. Od tatínka jsme měly zakázaného Pionýra, směly jsme jenom do houslí a tajně do Sokola,“ vzpomíná. Otec v té době pracoval jako nádeník v Náměšti nad Oslavou a maminka zůstala s děvčaty, která byla často nemocná, až do jejich 15 let v domácnosti.

Celý život v obchodě

„Nebyla jsem v SSM [Socialistický svaz mládeže], v životě jsem nebyla na výročí Velké říjnové socialistické revoluce, za svůj život jsem nebyla ani jednou v prvomájovém průvodu, ani ve Svazarmu. Nikde nikdy. Jenom v ROH [Revoluční odborové hnutí],“ prozrazuje pamětnice. Přestože ve škole patřila k premiantkám, možnost pokračovat na střední škole se rovnala nule a ani v následujících letech nedostala šanci dodělat si například večerně maturitu. Vyučila se v Brně a roku 1968 pracovala ve Velkém Meziříčí. Tady prožila i 21. srpen: „Pracovala jsem ve Foto-kinu vedle hotelu ve Velkém Meziříčí. To dunění, tam byly kostky, a to byl takový rachot! Byly jsme s vedoucí schované, zamčené v obchodě – v té parfumerii, a teď ten jeden tank se otočil a hlaveň na nás,“ přibližuje těžké chvíle, kdy se cítila v ohrožení.

Rok poté se stala pozorovatelkou skutečně traumatických událostí, kdy během demonstrace proti okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy na Moravském náměstí v Brně zemřela na následky průstřelu hlavy (nejspíš rukou milicionáře nebo příslušníka SNB) tehdy osmnáctiletá Danuše Muzikářová. „Stála jsem opodál. Viděla jsem, jak tam pendreky lidi mlátí. Dívala jsem se na to zdálky, až zezdola z České ulice. Bála jsem se. Úplně mě z toho mrazí, tam se i střílelo,“ jen nerada vzpomíná. Nikdy se pak už od té doby žádné demonstrace – ani v roce 1989 – nezúčastnila.

Pokus, který nevyšel

Roku 1972 se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Sedlákem. Ten na rozdíl od ní pocházel z rodiny prorežimní a sám byl členem Komunistické strany Československa (KSČ). Ve Vsetíně, kam se s ním znovu vrátila, pak získala i zaměstnání v drogerii v místní části Trávníky.

„Tři roky jsme se připravovali. Nevěděli to ani moji rodiče. Byli jsme domluveni do Vídně a pak bychom kontaktovali Austrálii,“ přibližuje pamětnice dobu před rokem 1986, kdy se pokusili o emigraci. Austrálii zmiňuje proto, že v tasmánském Hobartu žil v té době již víc jak 30 let její strýc Slávek, který utekl roku 1948. „Věděla jsem o tom jen já a můj manžel, ani děti o tom nevěděly. Dozvěděly se to, až když byly dospělé. Nechali jsme byt, jak byl. Na to by se jinak přišlo, kdybychom rozprodávali majetek. Vzali jsme si jen věci na dovolenou,“ vysvětluje. Tři týdny v jugoslávském kempu nedaleko Dubrovníku se ale bohužel nevyvíjely hned od začátku tak, jak by si přáli. Krátce po příjezdu ulehl manžel s horečkou. Že jde do tuhého, se ukázalo během pár dní – jeho stav se zhoršoval, a tak nezbylo nic jiného než vyhledat lékařskou pomoc. Následovala operace prasklého slepého střeva, ke které se přidal oboustranný zápal plic a vyjednávání o převozu do Československa. Cesta na Západ zmizela v dáli.

Díky pomoci paní Kordové, matky úspěšného československého tenisty Petra Kordy, se kterou se pamětnice na dovolené seznámila, se manžela nakonec povedlo dostat do letadla do Československa. V pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem pak podstoupil druhou operaci. To ale Jaroslava Sedláková celé dva týdny, kdy ještě zůstala s dětmi v Jugoslávii, netušila. „Na Makarské jsem měla známého, jela jsem ho 100 kilometrů od nás hledat. Přijel pak za námi a vzal si naše auto a jeli jsme domů na Mostar, Sarajevo, Komárno a domů.“ Návrat se s velkou dávkou štěstí, přestože se vraceli po termínu, nakonec obešel bez komplikací. V Komárnu se jim povedlo projet závorou za československým autobusem a nikdo tak jejich doklady nekontroloval. Celá záležitost s pozdním návratem měla dohru jen v pokutě, když si asi po měsíci pamětnici pozvala celní správa s tím, že jejich auto nebylo při návratu řádně registrováno. O pokusu o emigraci nepadlo ani slovo.

Malá privatizace ve Vsetíně

„Celých 30 roků [po osmadevadesátém] cítím příkoří. V době, kdy jsem byla vedoucí, proběhla malá privatizace, a to teda byla divočina. Každý chtěl mít obchod, zeleniny se kupovaly za obrovské peníze. Rok po revoluci jsem si zažádala Drogerii Olomouc, abych mohla soukromě podnikat. Nechtěli mě pustit, tak jsem si dala žádost na městský úřad, že bych to vzala do soukromí,“ přibližuje pamětnice svou situaci po sametové revoluci. Z dojednané nájemní smlouvy s bytovým družstvem nakonec sešlo, a tak Jaroslavě Sedlákové nezbylo nic jiného než prodejnu koupit v dražbě. „Různé osoby na mě v té době vytvářely nátlak, chodily za mnou a vyhrožovaly mi, že se mi stejně nepodaří prodejnu získat. Měla jsem strach. Obracela jsem se na Federální shromáždění, na poslance, ministerstva a další – dopisy mám stále schované. Toto trvalo déle než rok. Bohužel se mě nikdo nezastal,“ připomíná vlastní hořkou zkušenost z prvních let po sametové revoluci. V závěru svého dopisu adresovaného neziskové organizaci Post Bellum připomíná také porevoluční osud svého otce a slib, který mu dala: „Otec se po revoluci chtěl vrátit do Vsetína, opakovaně podával žádost o přidělení bytu, aby zde mohl dožít. Mezitím se vystřídali tři starostové a nikdo otci nepomohl. Byl šťastný, že se dožil roku 1989, ovšem nelíbilo se mu až do jeho smrti v roce 2013, jak se naše země vyvíjí a vede. Ani po revoluci nevěřil ve spravedlnost, nikdy nevyhledal spolupracovníky, kteří jej v roce 1954 udali, přestože tehdy stále žili. Otec si v roce 1990 nechal u advokátů sepsat žádost o rehabilitaci, ta však zůstala pouze na papíře. Otec již neměl sílu a vůli se rehabilitace domáhat – přitom pouze žádal omluvu a přidělení bytu v jeho milovaném Vsetíně. Když umíral, slíbila jsem mu, že se o jeho očištění postarám.“