The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Sedoník (* 1928)

• narozen 5. února 1928 v Sýkorci nad Lubinou

• v září 1950 odsouzen v souvislosti s odbojovou organizací Modré květy

• 18 měsíců v nápravně pracovním táboře ve Vítkovicích

• nesměl dokončit Pedagogickou fakultu Palackého univerzity

• varhaník v Lubině a v Příboru

• zkomponoval více než dvě stě liturgických skladeb

• v roce 2000 osvědčení o užívání akademického titulu magistr

• v současnosti žije v Příboru

Josef Sedoník je jeden z posledních žijících politických vězňů odsouzených v souvislosti s protikomunistickou odbojovou organizací Modré květy. Sdružovala osoby z křesťanského společenství, členy Orla, lidové strany, duchovní a studenty bohosloví. Ve skupině se tiskly a rozšiřovaly letáky, plánovalo napojení na domácí a zahraniční odboj a shromažďovaly zbraně pro případný ozbrojený střet. Josef Sedoník ale nepatřil mezi její aktivní členy a pouze věděl o její existenci. Protože organizaci neudal, Nejvyšší soud v Praze ho 30. ledna 1952 odsoudil na osmnáct měsíců.

Na hranicích Protektorátu Čechy a Morava

Josef Sedoník se narodil 5. února 1928 v Sýkorci nad Lubinou (od roku 1959 pouze Lubina patřící dnes pod město Kopřivnice). Zatímco jeho matka Hedvika Boháčová se narodila ve vedlejším Drnholci nad Lubinou, otec má v rodném listě uvedenou Vídeň. Jeho matka totiž na konci devatenáctého století odešla za prací na Balkán, kde se provdala. Manželé pak odešli do Vídně a tam se v roce 1894 narodil otec pamětníka Rudolf Sedoník. „Původní jméno měl Sedovník, ale Němci to změnili na Sedoník,“ dodává Josef Sedoník. Krátce po narození Rudolfa jeho otec zemřel, a tak se jeho matka vrátila do rodného Sýkorce nad Lubinou. Tam se také o několik let později Rudolf Sedoník seznámil se svou manželkou, s níž měl syna Františka, dceru Marii a syna Josefa, který vypráví tento příběh.

Rodina vlastnila v Sýkorci nad Lubinou malý domek se záhumenkem. Otec pracoval jako dělník u firmy Rinnghoffer – Tatra a. s., přejmenované v roce 1946 na Tatra národní podnik. Patřila spíše k chudší části obyvatelstva, a jak pamětník vzpomíná, rodiče je vychovávali ke křesťanským hodnotám. Od dětství byl tak Josef Sedoník členem místní sportovně katolické organizace Orel.

Po obecní škole pamětník 1. září 1938 nastoupil na gymnázium ve Frenštátu pod Radhoštěm. Na konci téhož měsíce podepsali zástupci čtyř evropských mocností mnichovskou dohodu o začlenění československého pohraničí k nacistickému Německu. Do obsazeného území spadal i Sýkorec nad Lubinou, v němž tehdy žilo pouze české obyvatelstvo. Nové hranice vznikly přímo za plotem domu rodiny Josefa Sedoníka. Gymnázium ve Frenštátu pod Radhoštěm se ale nacházelo v neobsazeném moravském vnitrozemí, a tak musel pamětník každý den do školy přes hraniční přechod. Přes týden proto bydlel u příbuzných v blízkých Vlčovicích a domů chodil jen o víkendech. 15. března 1939 obsadila vojska wehrmachtu českomoravské vnitrozemí a následným výnosem na tomto území vznikl Protektorát Čechy a Morava. „Pak už nám pravidelný přechod přes hranice zakázali, a tak jsem přes ně tajně utíkal v noci,“ vzpomíná Josef Sedoník. V prosinci roku 1940 pak výnosem říšského protektora gymnázium ve Frenštátu pod Radhoštěm zrušili. Pamětník přešel do měšťanské školy v Příboru, který se stejně jako Sýkorec nacházel v Třetí říši. Po dokončení školy ho pak pracovní úřad poslal do firmy Rinnghoffer – Tatra a. s. „Ke konci války jsme dělali směny dvanáct hodin ve dne a dvanáct v noci. To bylo pro tak mladého kluka dost tvrdé,“ vzpomíná Josef Sedoník, jak v šestnácti letech pracoval v továrně.

Za mlčení skončil ve vězení

Po osvobození nastoupil na gymnázium v Příboru, které úspěšně dokončil v roce 1949. Následující rok ho přijali na Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. A právě v tomto městě ho kontaktoval jeho známý ze Štramberka Jan Holub, který vedl a organizoval odbojovou organizaci Modré květy. „Myslím, že studoval teologii. Zeptal se mě, jestli bych s ním spolupracoval. Řekl jsem, že jo. Šlo o jediné setkání. Pak už za mnou nepřišel. Úplně jsem na to pak zapomněl,“ vypráví Josef Sedoník. Podnět k založení protikomunistické odbojové organizace Modré květy údajně vzešel během orelské pouti na Svatý Hostýn v srpnu 1948. Sdružovala osoby z křesťanského společenství, členy Orla, lidové strany, duchovní a studenty bohosloví. Ve skupině se tiskly a rozšiřovaly letáky, plánovalo napojení na domácí a zahraniční odboj a shromažďovaly zbraně pro případný ozbrojený střet.

Jak se již pamětník zmínil, do skupiny se nakonec nezapojil. V roce 1951 za ním na univerzitu přišli z Krajského národního výboru z Ostravy. Měli nedostatek učitelů, a tak Josefa Sedoníka přemluvili k ukončení prezenčního studia, aby mohl nastoupit jako vyučující a pedagogickou fakultu by si dodělal dálkově. „Věděl jsem, že naši mé studium velmi těžce finančně nesou, tak jsem se přihlásil,“ dodává pamětník, který pak v Pusté Polomi vyučoval český jazyk a hudební výchovu. Má dojem, že někteří učitelé ho tam měli kvůli jeho údajnému napojení na odboj za úkol sledovat. „Myslím, že se domnívám správně. Dělali na mě politické vtípky a chtěli mě vyprovokovat. Naštěstí jsem se k tomu nevyjadřoval.“

Josef Sedoník tehdy zjistil, že ho učitelské povolání příliš neuspokojuje, a toužil vystudovat konzervatoř. Od mládí měl vztah k hudbě, talent a hrával na několik hudebních nástrojů. Jenomže než stačil svůj sen realizovat, přišli si pro něj 24. srpna 1951 do Sýkorce muži z StB. „Když pro mě přišli, tak jsem si honem vzpomínal, proč vlastně. Potom mi to došlo. Já jsem byl takové páté kolo u vozu,“ vypráví pamětník, který nejen že pak nemohl vystudovat konzervatoř, ale nesměl dokončit ani pedagogickou fakultu.

V souvislosti s organizací Modré květy proběhly v Ostravě ve dnech 24.–26., 27.–29. září a 3.–4. října 1951 tři soudní procesy. V prvním z nich poslali za neoznámení trestného činu Josefa Sedoníka na devět měsíců do vězení. Odvolal se a Nejvyšší soud v Praze 30. ledna 1952 trest zvýšil na osmnáct měsíců, peněžní trest deset tisíc korun a ztrátu čestných práv občanských na tři roky.

Celý trest Josef Sedoník strávil v táboře nucených prací ve Vítkovicích, zřízeném na převýchovu vězňů prací. Vzpomíná, že v táboře žilo v pěti budovách asi dvě stě vězňů. Šlo o pestrou směsici lidí odsouzených nejen z politických důvodů, ale i podle retribučních zákonů a za krádeže. Josef Sedoník má na tábor kupodivu pozitivní vzpomínky a říká, že se mu tam nežilo špatně. Dokládá to i krátkou historkou. „Věznili tam pátera Františka Ferdu. Příjemný člověk. Představte si, že dozorci mu donesli hostie, víno a on sloužil mši. Dozorci, kteří nás vodili na pracoviště.“

Všichni vězni pracovali ve Vítkovických železárnách, pamětník u páté vysoké pece. Vypráví ale, že místo práce většinou jen seděli, protože pec měla neustále poruchy. „Mohlo to být špatnou rudou, protože se používala sovětská, což bylo takový červený bláto,“ vzpomíná Josef Sedoník, jak se tehdy ve Vítkovicích místo kvalitní švédské železné rudy používala chudší sovětská.

Přesně po osmnácti měsících, 24. února 1953, o půl osmé večer Josefa Sedoníka propustili. „Nevěděl jsem, kde jsem,“ dodává. Domů pak dojel taxíkem. „Zaplatil jsem 750 korun. Pro mě peníze neměly žádnou cenu. Hlavně, že jsem byl doma.“

Přiznali mu akademický titul

Po propuštění absolvoval Josef Sedoník vojenskou službu v Technickém praporu, kam po zrušení Pomocných technických praporů zařazovali nespolehlivé brance. Následně nastoupil jako nástrojář v národním podniku Tatra, kde pracoval až do penze. V roce 1957 se oženil s Jarmilou Tobolovou, s níž měl dcery Jarmilu a Jitku.

Stále se věnoval hudbě. Pravidelně hrál na varhany v Lubině a vedl místní chrámový sbor. Protože kvůli kádrovému posudku nemohl vystudovat konzervatoř, absolvoval alespoň Lidovou konzervatoř v Ostravě. „Dělali to většinou vedoucí kapel na tancovačkách, aby dostali víc peněz. Co se týče harmonie, tak neuměli vůbec nic. U zkoušek jsme dostali za úkol udělat harmonii k národní písničce. Ani jeden to nezvládl a všem jsem to dělal já.“

Přesně v den vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se rodina přestěhovala z Lubiny do nového domu v Příboru. „Den předtím jsme tady s manželkou byli a jeli jsme odtud v jednu hodinu v noci. Byl nádherný měsíc, svítil úplněk a pořád létala letadla. Na druhý den ráno už to bylo. Takže já jsem na mopedu s přívěsným vozíkem jezdil mezi tanky.“

V Příboru hrál Josef Sedoník opět na varhany v místním kostele. Pro chrámové sbory také zkomponoval více než dvě stě liturgických skladeb. Po pádu komunismu vyšly knižně. Jednalo se o Mezizpěvy a Obřady Svatého týdne a Velikonoční třídení, Koledy a vánoční liturgické zpěvy. V roce 1990 Josefa Sedoníka plně rehabilitovali a v roce 2000 mu Univerzita Palackého v Olomouci vydala osvědčení, podle něhož je oprávněn užívat akademický titul magistr.