The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Sehnal (* 1941)

• +narodil se 24. října 1941 v Paršovicích +vyrůstal na rodinném gruntu, který byl roku 1956 označen za kulacký +oba rodiče byli odsouzeni k několikaletým trestům v nápravně pracovních táborech za neplnění předepsaných dodávek +František a sestra Marie zůstali na gruntu několik měsíců sami odkázáni jen jeden na druhého +rodina se znovu sešla až po mnoha letech, kdy rodičům vypršel zákaz pobytu v hranickém okrese +po desetiletích devastace rodinného dvora Sehnalových jim byl roku 1991 majetek navrácen a oba rodiče byli rehabilitováni +v současnosti na gruntu v Paršovicích hospodaří František Sehnal ml., syn pamětníka

Sehnalovi hospodaří s vynucenou pauzou v letech 1956 až 1991 na paršovickém gruntu už od 18. století, kdy získali status svobodného dvora. Jeden člen z rodu Sehnalových vystupuje dokonce v pověsti ze Záhorské kroniky, kde se vypráví o poslední cestě oběšeného drába a čertech a ohnivých psech, kteří se na Sehnalův vůz tažený párem koní vrhali.

Za dvě staletí Sehnalovi grunt rozmnožili na 31 hektarů. V době podruhé světové válce to znamenalo 13 % procent půdy katastru Paršovic. Velkých sedláků bylo v obci asi jedenáct. František Sehnal ml.(*1941) si vzpomíná, že v době po roce 1948 k nim do obce jezdili dělníci z hranického podniku Sigma a agitovali pro zakládání družstev. Stav hlasování ve volbách do národního shromáždění z května roku 1948 byl v Paršovicích poměrně těsný. V kronice obce lze dohledat údaj, že pro komunistickou kandidátku se vyslovilo 115 občanů oproti 102, kteří hlasovali bílými prázdnými lístky. Obec byla tedy alespoň v prvních letech nové komunistické vlády rozdělena a selskému stavu unikala většina jen o malý kousek. Agitací a postupným nátlakem v podobě zvyšování povinných odvodů mělo v procesu kolektivizace zemědělství dojít k zlomení sedláků nebo rovnou jejich likvidaci.

Z procesů s kulaky, vesnickými boháči, jak se jim začalo se závistí a opovržením říkat, pak vyvstaly stovky rodinných tragédií. Jednu takovou prožili i obyvatelé nedaleké osady Simře patřící pod Soběchleby. Představitelé čtyř rodů hospodařících na dvojnásobných gruntech jako Sehnalovi zaměstnávali řadu lidí v okolí. Během jediného dne, 7. dubna 1952, v rámci tzv. Akce K (kulak) byli zatčeni a vystěhováni. Hlavy rodin byly odsouzeny k několikaletým trestům odnětí svobody a ženy s dětmi skončily na Vysočině. Domy pak z velké části v 70. letech rozjezdily buldozery a na jejich místě se postavil velkokapacitní vepřín. Na místě zůstala jen kaplička sv. Antonína.

Jak přišla moc, tak jak když větr se obrátí

František vyrůstal jako nejmladší dítě a jediný syn. Měl tady i převzít grunt a ideálně vystudovat zemědělskou školu. Zkušenosti s hospodařením získával už od malička. Miloval zvířata a i dnes se stará o stádo krav. V roce 1955 měli Sehnalovi asi 12 kusů hovězího dobytka, čtyři koně a chovali i vepře a pochopitelně drůbež. O dojení se starala hlavně maminka a sestra Marie. Starší sestra Pavla  už byla tehdy z domu. Pro představu, jak vysoké byly dodávky mléka, uvádí František následující: „Byly neúměrně vysoké a nešly splnit. Třeba desetihektarový sedlák měl o 50 % nižší dodávky než rodiče na naší usedlosti.“ Hranici 50 tisíc litrů mléka ročně nešlo podle jeho slov dodržet. Nižší dodávky ale byly považovány za ohrožování národního hospodářství a to už byl paragraf. 10. listopadu 1955 tak dopadla tehdejší účelová spravedlnost i na Františkova otce. „Přijely tři tatraplány z Olomouce. Akorát jsme dělali  pod naším v Podlázní v cukrové řepě. Přijeli soudruzi z kriminálky z Olomouce a říkali: ‚Odveďte koně do stáje. Jedete s námi. Jste zatčen.‘ A tím ta hrůza začala.“  Za pomoci tajemníka KSČ Františka Jančíka z Paršovic došlo k soupisu majetku a mašinerie zinscenovaného procesu se rozjela.

Postih se nevyhnul ani matce Zdence Sehnalové. Brzy dostala předvolání k soudu v Hranicích na Moravě na 6. ledna 1956 na šestou hodinu ranní. Byla to však past, aby mohla být také zatčena. „Byla to léčka jako pro zvěř,“ říká pamětník. O zatčení maminky Františkovi ani jeho sestře Marii nikdo nedal zprávu. Co se děje se dozvěděli až po pár dnech, kdy přišel poštou od maminky vzkaz. Marii v něm úkoluje starostí o Františka a v předtuše delší rozluky se zmiňuje i o tom, aby nastoupila do práce a František, který ještě dokončoval měšťanskou školu, se šel učit ke Kuncům do Hranic.

Až do vynesení rozsudku zůstal majetek Sehnalových tak jak byl. Znamenalo to ale, že na Františka a Marii padla na dlouhé měsíce starost o celé hospodářství. Na otázku, jestli jim v té době někdo pomáhal odpovídá: „V žádném případě. To bylo jako před bouřkou. Lidé se báli.“  František dokonce přestal chodit i do školy, aby mohl pomáhat sestře. V dopisech se přání rodičů o tom, co se jak má vyřídit a uspořádat, rozcházejí. Maminka chtěla, aby děti šly za babičkou do nedalekého Ústí. Nakonec ale převládlo přání otce, který žádal, aby rodný dům neopustili: „Tatínek věřil, že odplata jednou musí přijít a musíme to dostat nazpět. Psal nám: ‚Žádné Ústí, nebo Sehnalovy z Paršovic vymažou. Nikde do Ústí nechoďte, buďte tam!‘“

Byli jsme rozdělení jako ve válce

Rozsudky nakonec padly tři, jelikož prokurátorka se dvakrát odvolala. Navrhované tresty považovala za nízké a požadovala větší exemplárnost případu. Z původního tříletého pro otce se tak stalo pět let a maminka odešla od soudu s dvěma a půl lety. Součástí odsouzení bylo i propadnutí veškerého majetku státu a také desetileté vyhnanství vztahující se na hranický okres. Oba pak nastoupili výkon trestu v pracovně nápravných táborech na Slovensku. Otec odseděl plných pět let v Senici u Banské Bystrice, kde se podílel na stavbě tamější cementárny, matka se dostala do lágru v Želiezovcích, kde se stala dojičkou a nemusela tak jako většina spoluvězeňkyň dřít do vyčerpání na poli. Po dvou letech trestu jí byl poslední půlrok nakonec odpuštěn kvůli Františkově nezletilosti.

Maminka se sice vrátila, ale zákaz života v hranickém okrese zrušen nebyl. Našla si zaměstnání na státním statku v Byškovicích, které byly sice nedaleko, ale patřily už pod Holešov. I tak ale rodina zůstávala rozdělena dál. Františka totiž z nařízení tajemníka obce poslali do Ostravy do učení a sestra nastoupila jako pomocná síla v kuchyni lázeňského domu v Teplicích. Těžký osud prožíval po návratu z kárného tábora také otec. I po odpykání trestu se stal v obci nežádoucím, jak se k jeho osobě vyjádřilo tehdejší osazenstvo paršovického MNV, které František nazývá soudruhy tichošlápky. Svého černého svědomí se zbavili otcovým pracovním umístěním v podniku Ingstav Brno v Uherském Hradišti.

Po vyučení zámečníkem v Ostravě ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda byl František odveden. Jako o štěstí mluví o setkání se svým přijímajícím důstojníkem, který ho navzdory nepříznivému kádrovému posudku jako syna kulaka nezařadil do Technických praporů, ačkoliv k tomu František splňoval všechny předpoklady. Na vojnu, kterou sloužil ve Slavičíně nedaleko Bojkovic, vzpomíná rád. Stal se řidičem jednotky zajišťující ostrahu muničního skladu ve Vrběticích.

V šedesátém osmém roce se rodiče dopisem obrátili na tehdejšího předsedu Národního shromáždění ČSSR Josefa Smrkovského. Kvůli vyřízení rehabilitace pro své rodiče se František rok nato vydal do Prahy. „Řekli mi ale, že situace se změnila a je na mrtvém bodě. Záchrana pak přišla až když se [Václav] Havel dostal k moci,“ dodává.

V době, kdy byli Františkovi rodiče ve vězení, sídlil u Sehnalových doma Místní národní výbor, Zdravotní středisko a také JZD Mír Paršovice. Jelikož budovy po desetiletí, kdy vyvlastněný majetek užívala obec, nikdo neudržoval, došla část dvora takové zkázy, že musela být ještě před listopadem 1989 stržena. František v té době žil již mnoho let v nedalekém Rouském, kde vychoval se ženou Marií dva syny a pracoval jako technik v podniku Elektro-Praga v Miloticích.

„Hospodařit jsem začal první, protože jsem nezaspal. Hned po revoluci roku 1991. Nejhorší bylo ale navrácení. Hodně věcí jsme nedostali, protože zákon byl vůči nám nedobrý.[S navrácením majetku] musela souhlasit i druhá strana, v tom byl zákon špatnýׅ,“ myslí si František. Sehnalovi tak přišli například  o místo, kde se pro JZD Paršovice vystavěl kravín. „V každém případě jsem věřil i moji rodiče věřili, [že se nám majetek nakonec vrátí]. Těm soudruhům, jak jsem říkal, že to byli takoví tichošlápci, pak říkali v hospodě: ‚Počkej, teď Sehnali budou rehabilitovaní a vy půjdete k soudu.‘ Ti zaprodanci, kteří Sehnalovy likvidovali měli strach. Potrestaný ale nebyl nikdo,“ říká pamětník. Zdenka i František Sehnalovi se své rehabilitace dožili. Tatínek se dočkal i navrácení majetku a začátku synova hospodaření. To dnes už ale František předal svému synovi, také Františkovi. Stále však opatruje stádo krav, které se pase na vršku za paršovickými chalupami.