Miroslav Seidl

„Nakládání toho kostela na vozejky, to byla mravenčí práce. Veškerý zdivo se muselo podřezat a nasunovat vozejky, který potom hydraulicky, takový ohromný válce to mělo, to zvedaly. Řízení těch vozejků probíhalo tak, že každou půlminutu proběh z toho počítače přes všechny vozejky impulz, kde se objevovala buďto záporná, nebo kladná stránka. Ta záporná stránka bylo, že je tam pokles, kladná, že to tlačí moc. To se dávalo dohromady, aby to byl takovej zlatej průměr a tím, aby ten kostel se nerozpadnul. Veškerý trhliny na tom kostele byly hlídaný takovejma odporovejma vysílačema, kdyby se ta trhlina zvětšovala, okamžitě by se to celé zastavilo.“

„Víte, já už mám pravnoučata a lituju, že nemůžou prožít takový dětství, jaký jsem prožíval já. Sice to dětství pro někoho může vypadat všelijak, protože já jsem chodil tři kilometry do Slanýho do školy, každej den, v zimě, v létě. Přišel jsem ze školy, no, a taška šla do kouta a my jsme měli zábavu, to byla taková vesnická parta naší generace. Spolu jsme pásli husy, spolu jsme plavili koně, spolu jsme hrávali fotbal. Přesně podle Menšíka, kterej v jedný povídce říká, že všechno v okruhu 20 kilometrů, co rostlo, bylo jejich. To samý my. Cestou ze školy jsme věděli, kde je tuřín, kde jsou hrušky, kde jsou švestky. Prostě všechno. Kolikrát jsme přišli ze školy špinaví jako kominíci, protože cestou jsme si udělali oheň, vykopali brambory, opekli, snědli… To vy neznáte, ani dnešní generace to nezná. Šplhání po stromech, po skalách, to bylo naše.“