The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Seidler (* 1939  †︎ 2021)

• narodil se 16. dubna 1939 v Plzni

• vzpomínky na Plzeň, život za války a osvobození americkou armádou

• komunistická opatření vedoucí k uzavření rodinného obchodu s látkami

• vystěhování rodiny z domu v Saské (dnešní Rooseveltově) ulici v roce 1953

• znemožnění studia na střední průmyslové škole, studium poštovní školy

• vzpomínky na události spojené s okupací v roce 1968 z Prahy a Plzně

• pracoval čtyřicet čtyři let ve vlakové poště

• zemřel na Covid-19 22. října roku 2021

Dlouhá léta jezdil Ladislav vlakovou poštou. V práci ho mnohokrát přemlouvali ke vstupu do komunistické strany. Přes argumenty, že nikdy nebude moci dělat vedoucího směny s náležitým ohodnocením, pokud nebude v KSČ, vždy odmítnul. V roce 1968 začala politická situace vypadat nadějně a manželé Seidlerovi nechtěli stát stranou. Rozhodli se jako věřící lidé udělat něco pro zlepšení života a podílet se na politickém dění. Vstoupili v srpnu 1968, několik dní před sovětskou okupací, do Československé strany lidové. Některý z následujících dnů přišel Ladislav do práce, vyhledal nadřízeného a řekl: „Tak jsem se dal do strany.” - „Konečně jsi dostal rozum,“ zněla nadšená odpověď. „Do Lidové strany,“ pokračoval Ladislav a vytáhl modrou legitimaci. Výraz vedoucího povadl. Nastala chvilka ticha. Z rohu kanceláře zaznělo pobavené: „Ale Franto, to je přece taky Národní fronta.“ Ladislav se nakonec vedoucím směny stal i se svojí modrou legitimací. Ve vlakové poště pracoval celý život.

Úkryt před válkou

Ladislav Seidler se narodil 16. dubna 1939 v Plzni. Se starší sestrou a rodiči bydleli v Saské ulici. Rodiče provozovali malý obchod s látkami. Maminka Marie, rozená Štruncová, pocházela z Plzně. Spolu s bratrem ji vychovávala jen maminka, tatínek zemřel velmi mladý. Bydleli na Prádle, v části města pod Saským mostem. S výchovou a zabezpečením dětí pomáhal mamince švagr. Marie Štruncová vystudovala po ukončení měšťanky dvouletou obchodní školu. Dostala i s bratrem do začátku něco našetřených peněz a začali obchodovat s textilem. Ze stánků na jarmarcích se vypracovali na majitele dvou malých obchodů v Saské ulici. Tatínek pamětníka, Ladislav Seidler starší, se narodil ve známé plzeňské rodině, která žila a pracovala přes tři sta let na Mikulášském hřbitově v Plzni jako kostelníci a hrobníci. Vystudoval čtyřletou rolnickou školu a pracoval jako adjunkt na statcích ve Chříči a Praskolesích. Po svatbě pomáhal své choti Marii s obchodem. Za války Seidlerovi odvezli své děti s babičkou k příbuzným do Olešné na Radnicku. Ladislav však neunikl válečnému traumatu z protileteckého krytu při náletu na Plzeň. Vzpomíná na sousedku paní Cibulkovou, která se snažila upoutat pozornost hloučku poplašených dětí četbou pohádek, a vybavuje si svůj strach pětiletého kluka. Radost z konce války a americké vojáky si nejvíc užil u strýčka na Košutce. U jeho domku na zahradě si posádky čtyř vozů udělaly ležení i s polní kuchyní a „snášely dětem první poslední“.

Konec podnikání a snů

V září 1945 nastoupil Ladislav do první třídy do klášterní školy školských řádových sester De Notre Dame. Školu komunisté v roce 1948 zrušili a řádové sestry odsunuli z Plzně. Církevní škola se stala nežádoucí, svou výukou by narušovala komunistickou morálku. Ladislav dál chodil do školy pod Saským mostem. Toho roku zanikla i rodinná živnost. Rodiče i se strýcem byli prý zvyklí jezdit do textilek v severních Čechách, vybírat si a nakupovat látky podle vlastního výběru. Po únoru tato možnost zanikla. Šli tedy nakoupit do velkoobchodu, ale tam jim jako soukromníkům odmítli látky prodat. Pamětník vypráví: „Asi dva nebo tři měsíce jsme měli ve výloze jeden rozložený ubrus, šest ubrousků okolo a to bylo všecko. V krámu jsme neměli vůbec nic. Tím pádem maminku donutili k tomu, že obchod musela položit sama. Nebyl žádný příjem. Neměla peníze na placení daní a veškerých povinných poplatků.“ Doma vládnul strach z domovní prohlídky, z kontrol skladových zásob. Maminka s babičkou urychleně vyšily na veškerý domácí textil, ložní prádlo, kapesníky a podobně monogramy, aby se uchránily před případným nařknutím z takzvaných nadnormativních zásob. Jako se to prý stalo například panu Langemu, obchodníku s koberci na náměstí. Tatínek se stal jednatelem v pohřební službě a živil rodinu. Maminka zůstala v domácnosti. Ladislav měl sen vystudovat Střední průmyslovou školu stavební na Chodském náměstí. Bavila ho architektura, historie a hudba, především období baroka a klasicismu. Když došlo v roce 1953 na podávání přihlášek na střední školu, narazil u soudruha ředitele. Vypráví: „Tatínkovi v ředitelně na rovinu řekl: ‚Vy chcete dát kluka na stavební průmyslovku? Z takových rodin nemůžeme potřebovat inteligenci. Kluk chodí ministrovat, kdepak to dneska žijete? Jo, takhle třeba hutník, horník, pošťák.‘“ Tak se stalo, že kvůli řediteli „dělnickému kádru“, kterému byla trnem v oku živnostnická minulost rodiny a praktikovaná katolická víra, se Ladislav nesměl hlásit na stavební průmyslovku. Po velkých problémech se dostal na studium dvouleté poštovní školy.

Měna

1. června 1953 Ladislava se spolužáky pustili dříve ze školy. Cestou od Saského mostu prý stihnul zahlédnout vyletující papíry z oken budovy soudu a zadního traktu radnice ve Veleslavínově ulici a pálení hromad dokumentů na ulici. V oknech státních budov byly vystaveny fotografie T. G. Masaryka a E. Beneše. Protesty proti měnové reformě byly v plném proudu. S rodiči raději zůstali doma. Vzpomíná, jak jedna ze sousedek měla velké problémy s policií. Vyšetřovali ji prý jako účastnici nepokojů na základě fotografie pořízené z ulice, na které se vyklání z okna svého bytu a sleduje dění. Téhož roku se u Seidlerových objevila uliční důvěrnice. V domě, kde bydleli, byli v nájmu. Soudružka prý přišla za Ladislavovou maminkou s návrhem, jestli se nechtějí přestěhovat. Měla zájem o slunný velký byt. Využilo se nepokojů kolem měnové reformy a následného vystěhování mnoha nepohodlných Plzeňanů. Seidlerovi měli z vůle komunistických úřadů odejít do Úterý na severním Plzeňsku. Naštěstí babička vlastnila malý domek v Plzni na Čechurově, kde začala s Ladislavovými rodiči, sestrou a její rodinou bydlet, a nemuseli do vyhnanství. Pamětník v té době již bydlel na internátu poštovní školy v Karlových Varech a po roce přešel do Varnsdorfu. První zaměstnání dostal na poště v budově hlavního nádraží v Plzni. Od roku 1955 pracoval na přepážce. Veřejným tajemstvím prý bylo oddělení, kterému říkali rentgen. Pro běžné poštovní úředníky neznámí lidé v zakázané místnosti kontrolovali poštu ze zahraničí a stejně tak i poštu určenou k odeslání do ciziny. Ladislav vzpomíná na stížnost jedné ze zákaznic, která u něho za přítomnosti vedoucího reklamovala dopis z ciziny, ve kterém měla zaměněný obsah, prohozené psaní z jiného dopisu.

Dobrá vojna

V roce 1958 nastoupil na základní vojenskou službu u radistů v Litoměřicích. Nadřízený se podivil, jak ho jen mohli s takovým kádrovým posudkem k jednotce zařadit. Na pracoviště, kde se podle vyprávění pamětníka prověřovalo vysílání západního rozhlasu, dešifrovaly zachycené zprávy a podobně, ho nepustili. Raději udělali z „politicky nespolehlivého“ Ladislava takzvaného staršinu. Spravoval každodenní chod celé jednotky, skladové hospodářství, docházkové knihy, rozpisy směn, svačiny a podobně. Po dvou letech se vrátil do Plzně a začal pracovat ve vlakové poště. Podle Ladislavových slov mu nastal kočovný život. Nepravidelné střídání dlouhých denních i nočních služeb. Nástupy na směny o půlnoci nebo třeba ve čtyři hodiny ráno. Zima v poštovních vagónech, kde se topilo kamínky. V roce 1963 se oženil. S manželkou Annou, rozenou Němečkovou, se seznámili ve sboru kostela svatého Jana Nepomuckého u Redemptoristů v Plzni na Chodském náměstí, kam oba chodili zpívat. V roce 1968 oba vstoupili do Československé strany lidové a doufali v demokratickou budoucnost republiky.

Pocit ohrožení, který se nezapomíná

Naděje vzala za své s tanky pod okny. 21. srpen 1968 zažili Seidlerovi u příbuzných v Lysé nad Labem. Ladislav vzpomíná, jak se snažil dát vědět na plzeňské pracoviště, že se možná nedostaví včas do práce. Spojení do Plzně prý nefungovalo a nakonec se podařilo předat vzkaz dálnopisem přes kolegy z Domažlic. 23. srpna se s manželkou a čtyřletou dcerou vydali domů přes Prahu. Vlak prý jel pouze na Těšnov. Hlavní nádraží bylo uzavřené, a tak se vydali pěšky na Smíchovské nádraží. Na Václavském náměstí i ve Voršilské ulici slyšeli střelbu. Ladislavovi se podařilo zastavit taxík, improvizovanou sanitku s namalovaným červeným křížem. Po přemlouvání se řidič uvolil odvézt rodinu, těhotnou manželku, malou dceru a pamětníka. „Naložil nás a snažil se jet postraními ulicemi. Před Jiráskovým mostem vytrhali ruští vojáci dlažbu. Nechali kostky jen na projetí jednoho auta a z obou stran stály tanky jak v zákopu. Hlavně proti sobě a pod nimi jak přes celnici jsme měli projet. Zastavili nás a museli jsme otevřít kufr automobilu. Voják viděl, že tam máme jen naše zavazadlo, otevřel ho, zavřel a řekl: ‚Jechať‘, a jeli jsme na Smíchov. Vlak na Plzeň byl připravený na nástupišti.“

70. a 80. léta v lidové straně

Seidlerovi zůstali i po roce 1968 v Československé straně lidové a pracovali ve výboru místní organizace v Doubravce. Byli pod bedlivým dohledem režimu, který, přestože vedení strany plně ovládal, vnímal členství jako akt opozice a nepřátelství k vládnoucí moci. Pořádaly se plesy ČSL ve Svornosti v Doubravce a jezdilo se na zájezdy. Ladislav vypráví: „Náhodou před každým plesem přišel, údajně jako dohlížející orgán, někdo v civilu. Bez vstupenky. Žádal, aby se mohl zúčastnit a pomoci v případě nějakého problému. Samozřejmě to byl dohled StB. Účastníky plesu jsme upozornili na tuto skutečnost a dávali si pozor, aby k žádnému incidentu nedošlo.“

Itineráře zájezdů se musely podávat ke schválení. Ladislav vzpomíná na strategii „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, s níž jednali, pravděpodobně s vědomím o skutečném průběhu věcí komunistických představitelů moci. Uvádí příklad jednoho z výletů. Ten byl naplánován s hlavním cílem Svatou Horou, což však bylo nepřijatelné pro schválení komunistickými úřady. Zapsali tedy do schvalovacího protokolu ideologicky nezávadnou návštěvu města Příbrami, hornického muzea v Březových Horách, Vysoké u Příbrami a Svatou Horu nezmínili. S tímto programem získali schválení a vyjelo se s hlavním cílem Svatou Horou. Nicméně místa uvedená v protokolu pak museli navštívit. Ladislav se v roce 1978, po odstoupení předsedy v důchodovém věku, stal předsedou doubravecké organizace ČSL. Pamětník věnoval rodině většinu volného času, ale pracoval v turnusové službě a děti si svého otce během týdne mnoho neužily. Vystihuje to vtipnou historkou: „Jednou babička přišla pro dceru do školky, přivedli ji a ta se k ní vrhla se slovy: ‚Babičko, že nevíš, kdo k nám dneska přijde! No přece tatínek!‘“ Často jezdili na chatu v Druztové. Obě dcery mohly vystudovat jimi vybrané školy. Snad prý i díky tomu, že ČSL byla jednou ze stran Národní fronty a nemělo tedy dojít k diskriminaci při přijímacích zkouškách.

Pocit volnosti

Se sametovou revolucí a devadesátými léty se Seidlerovým ulevilo. Ladislav vzpomíná, jak prý konečně nemusel mít strach, co kde řekne a pak to proti němu někdo použije. Ve vlakové poště prý velcí soudruzi začali říkat, že to tak vlastně nemysleli. Vzpomíná, s jakou radostí uvítal Václava Havla na „svém místě“, na místě prezidenta, a na výjimečnou osobnost předsedy lidovců Josefa Luxe. V roce 1999 odešel o několik měsíců dříve do důchodu. Vlaková pošta se zrušila a bylo utvořeno nové pracoviště v Křimicích. Všechno bylo rázem jinak, zaučovat se po tolika letech na chvilku na novou práci se mu nechtělo. Ladislav s manželkou Annou se těší z pěti vnoučat a čtyř pravnoučat, letos oslavili výročí 55 let od svatby.

Text napsal na základě vyprávění Ladislava Seidlera Jakub Anderle, s následnou autorizací pamětníka.