Marie Selicharová

„V době, když byly události v Čechách, tak jsem byla těhotná, takže jsem byla doma. Ale vím, že v Jednotě byla dežurstva – služba celodenní, od rána do rána, byly služby, že se novináři měnili, aby mohli sledovat všechno, co se děje v Čechách, to bylo v 68. roce. Dokonce jsme měli ve dvou číslech Jednoty přílohu, aby byli i čeští turisté informováni o tom, jakým způsobem, kam mohou, kde mohou, na koho se mohou tady otočit v Jugoslávii, v Chorvatsku, kdo pomůže, aby se třeba dostali domů, nebo kde mohou být do té doby, než se budou moci dostat domů. Bohužel, nezachovalo se nám nic. Nezachoval se jeden jediný plátek z té doby, v kterým by se dalo přečíst, jaké všechny informace jsme my v Jednotě poskytovali těm turistům. To se posílalo do Šibeniku, do Rijeky, do Splitu, do Zadaru, na místa, kde bylo nejvíc českých turistů, aby se jim pomohlo v té době. V těch devadesátých letech já jsem prostě nemohla věřit, že se něco takového může stát. Já jsem nemohla věřit, že soused nebo sousedka, se kterou jsem chodila na kafe, která přicházela ke mně, já jsem přicházela k nim, pomáhala jsem jim, když připravovali svatbu synovi, že ona dnes ráno – šly, koupily si v obchodě chleba, každá měla takhle pod paží bochník chleba a já jsem šla do práce a ony na mě křičely: ‚Komšinka, doviđenja!‘ (Sousedko, na shledanou!) Já jsem na to vykulila oči, říkala jsem si, co tak najednou, proč na shledanou. Když jsem přišla z práce domů, tak ony doma nebyly, taky byly jejich baráky zavřený a navečír byl útok na Daruvar. To jim nemohu nikdy odpustit.“

„Tehdejší ředitel končenické školy, pan Souček, mě jednou zastavil, když jsem jela na kole do Sokolovce, a říká: ‚Hele, holka, psala jsi do Koutku, psala jsi do Jednoty, psát umíš, v Jednotě potřebují novináře.‘ Já jsem na něj vykulila oči a říkala jsem si: ‚Novináře? Já? Vždyť já o tom nic nevím. Jak já mohu být novinář?‘ ‚Hele, přihlas se a uvidíš. Když ti to nepůjde, tak si budeš hledat práci někde jinde.‘ Tak jsem se přihlásila, napsala jsem žádost, ještě on mi s tím pomohl, s tím, jak mám tu žádost napsat. Napsala jsem žádost a dostala jsem se do Jednoty na dva roky jako na zkušební práci. Jestli mi to půjde, jestli to budu umět, jestli to zvládnu, tak tam zůstanu. Potom si mě zavolal tehdejší tajemník svazu (Československý svaz) Vlado Daněk, fotoreportér Jednotin, si mě po dvou letech zavolal a řekl: ‚My jsme tebe hodili do řeky a ty jsi vyplavala.‘ Já jsem vykulila oči a říkala jsem si, co to znamená? Potom jsem si to rozmyslela, aha, takže já jsem vyplavala, to znamená, že jsem tu práci dostala. A potom jsem tu práci dělala čtyřicet dva roky.“