Marie Selicharová

„Ve škole všichni mluvili česky. Dokud jsem já chodila do základní školy od první do čtvrté třídy, tam se neslyšelo chorvatské slovo. Já si pamatuju, že moje babička z matčiny strany neuměla chorvatsky absolutně nic, rozuměla, ale nemluvila. Když třeba přišli do města, tak to bylo takové trochu česky, trochu chorvatsky. Málo chorvatsky. Moje děti se třeba učily chorvatsky na ulici, my jsme doma, manžel a já, na ně nemluvili jinak než česky. U nás doma, u rodičů, se taky jinak nemluvilo než česky. My se sestrou jsme třeba mohly jít do školy na Dioš (sousední vesnice), tam byla chorvatská škola, to byly asi jenom dva kilometry do té školy. Ale otec řekl: ‚Ne, vy půjdete do školy do Končenic, vy půjdete do české školy. Nepůjdete do chorvatské školy, vy jste Češi, půjdete do školy české.‘ Takže jsme chodily pět kilometrů tam a pět kilometrů zpátky, ale nešly jsme na Dioš. Ale já jsem to nepociťovala jako nějakou zátěž, to, že já jdu pět kilometrů do Končenic pěšky do školy, protože jinak to nešlo. Později jsme jezdily na kole, sestra a já. Ale nevěděla jsem, proč bych já šla na Dioš, když nejsem Chorvatka, když jsem Češka.“

„V době, když byly události v Čechách, tak jsem byla těhotná, takže jsem byla doma. Ale vím, že v Jednotě byla dežurstva – služba celodenní, od rána do rána, byly služby, že se novináři měnili, aby mohli sledovat všechno, co se děje v Čechách, to bylo v 68. roce. Dokonce jsme měli ve dvou číslech Jednoty přílohu, aby byli i čeští turisté informováni o tom, jakým způsobem, kam mohou, kde mohou, na koho se mohou tady otočit v Jugoslávii, v Chorvatsku, kdo pomůže, aby se třeba dostali domů, nebo kde mohou být do té doby, než se budou moci dostat domů. Bohužel, nezachovalo se nám nic. Nezachoval se jeden jediný plátek z té doby, v kterým by se dalo přečíst, jaké všechny informace jsme my v Jednotě poskytovali těm turistům. To se posílalo do Šibeniku, do Rijeky, do Splitu, do Zadaru, na místa, kde bylo nejvíc českých turistů, aby se jim pomohlo v té době. V těch devadesátých letech já jsem prostě nemohla věřit, že se něco takového může stát. Já jsem nemohla věřit, že soused nebo sousedka, se kterou jsem chodila na kafe, která přicházela ke mně, já jsem přicházela k nim, pomáhala jsem jim, když připravovali svatbu synovi, že ona dnes ráno – šly, koupily si v obchodě chleba, každá měla takhle pod paží bochník chleba a já jsem šla do práce a ony na mě křičely: ‚Komšinka, doviđenja!‘ (Sousedko, na shledanou!) Já jsem na to vykulila oči, říkala jsem si, co tak najednou, proč na shledanou. Když jsem přišla z práce domů, tak ony doma nebyly, taky byly jejich baráky zavřený a navečír byl útok na Daruvar. To jim nemohu nikdy odpustit.“