Marie Selicharová

* 1945

  • „Ve škole všichni mluvili česky. Dokud jsem já chodila do základní školy od první do čtvrté třídy, tam se neslyšelo chorvatské slovo. Já si pamatuju, že moje babička z matčiny strany neuměla chorvatsky absolutně nic, rozuměla, ale nemluvila. Když třeba přišli do města, tak to bylo takové trochu česky, trochu chorvatsky. Málo chorvatsky. Moje děti se třeba učily chorvatsky na ulici, my jsme doma, manžel a já, na ně nemluvili jinak než česky. U nás doma, u rodičů, se taky jinak nemluvilo než česky. My se sestrou jsme třeba mohly jít do školy na Dioš (sousední vesnice), tam byla chorvatská škola, to byly asi jenom dva kilometry do té školy. Ale otec řekl: ‚Ne, vy půjdete do školy do Končenic, vy půjdete do české školy. Nepůjdete do chorvatské školy, vy jste Češi, půjdete do školy české.‘ Takže jsme chodily pět kilometrů tam a pět kilometrů zpátky, ale nešly jsme na Dioš. Ale já jsem to nepociťovala jako nějakou zátěž, to, že já jdu pět kilometrů do Končenic pěšky do školy, protože jinak to nešlo. Později jsme jezdily na kole, sestra a já. Ale nevěděla jsem, proč bych já šla na Dioš, když nejsem Chorvatka, když jsem Češka.“

  • „V době, když byly události v Čechách, tak jsem byla těhotná, takže jsem byla doma. Ale vím, že v Jednotě byla dežurstva – služba celodenní, od rána do rána, byly služby, že se novináři měnili, aby mohli sledovat všechno, co se děje v Čechách, to bylo v 68. roce. Dokonce jsme měli ve dvou číslech Jednoty přílohu, aby byli i čeští turisté informováni o tom, jakým způsobem, kam mohou, kde mohou, na koho se mohou tady otočit v Jugoslávii, v Chorvatsku, kdo pomůže, aby se třeba dostali domů, nebo kde mohou být do té doby, než se budou moci dostat domů. Bohužel, nezachovalo se nám nic. Nezachoval se jeden jediný plátek z té doby, v kterým by se dalo přečíst, jaké všechny informace jsme my v Jednotě poskytovali těm turistům. To se posílalo do Šibeniku, do Rijeky, do Splitu, do Zadaru, na místa, kde bylo nejvíc českých turistů, aby se jim pomohlo v té době. V těch devadesátých letech já jsem prostě nemohla věřit, že se něco takového může stát. Já jsem nemohla věřit, že soused nebo sousedka, se kterou jsem chodila na kafe, která přicházela ke mně, já jsem přicházela k nim, pomáhala jsem jim, když připravovali svatbu synovi, že ona dnes ráno – šly, koupily si v obchodě chleba, každá měla takhle pod paží bochník chleba a já jsem šla do práce a ony na mě křičely: ‚Komšinka, doviđenja!‘ (Sousedko, na shledanou!) Já jsem na to vykulila oči, říkala jsem si, co tak najednou, proč na shledanou. Když jsem přišla z práce domů, tak ony doma nebyly, taky byly jejich baráky zavřený a navečír byl útok na Daruvar. To jim nemohu nikdy odpustit.“

  • „Tehdejší ředitel končenické školy, pan Souček, mě jednou zastavil, když jsem jela na kole do Sokolovce, a říká: ‚Hele, holka, psala jsi do Koutku, psala jsi do Jednoty, psát umíš, v Jednotě potřebují novináře.‘ Já jsem na něj vykulila oči a říkala jsem si: ‚Novináře? Já? Vždyť já o tom nic nevím. Jak já mohu být novinář?‘ ‚Hele, přihlas se a uvidíš. Když ti to nepůjde, tak si budeš hledat práci někde jinde.‘ Tak jsem se přihlásila, napsala jsem žádost, ještě on mi s tím pomohl, s tím, jak mám tu žádost napsat. Napsala jsem žádost a dostala jsem se do Jednoty na dva roky jako na zkušební práci. Jestli mi to půjde, jestli to budu umět, jestli to zvládnu, tak tam zůstanu. Potom si mě zavolal tehdejší tajemník svazu (Československý svaz) Vlado Daněk, fotoreportér Jednotin, si mě po dvou letech zavolal a řekl: ‚My jsme tebe hodili do řeky a ty jsi vyplavala.‘ Já jsem vykulila oči a říkala jsem si, co to znamená? Potom jsem si to rozmyslela, aha, takže já jsem vyplavala, to znamená, že jsem tu práci dostala. A potom jsem tu práci dělala čtyřicet dva roky.“

  • Full recordings
  • 1

    Daruvar, 22.07.2016

    (audio)
    duration: 01:20:58
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy nezapomínám na to, že jsem Češka a že moje vlast je Chorvatsko

Marie Selicharová, 1964
Marie Selicharová, 1964
photo: archiv pamětnice

Marie Selicharová, rozená Kadlecová, se narodila 7. srpna 1945 ve vesnici Končenice (Končanica) v dnešním Chorvatsku. Její rodiče pocházeli z českých rodin, a i když sami nechodili do české školy, dbali na to, aby jejich dcery, Marie a mladší Věra, české školy navštěvovaly. V rodině se také vždy mluvilo česky a Marie Selicharová vzpomíná, že někteří příbuzní se ani chorvatsky nenaučili. Chodila na českou základní školu v Končenicích a na druhý stupeň v Daruvaru, neboť se ráda učila a předpokládalo se, že se v městské škole víc naučí. Po základní škole šla v Daruvaru na gymnázium, chodila do české třídy a maturovala v roce 1964. Přestože její rodiče nebyli příliš nakloněni tomu, aby šla i po gymnáziu studovat, přáli si, aby se vdala, pamětnice se zapsala na Pedagogickou akademii v nedalekém Pakraci a současně vyučovala ve škole v Sokolovci. V roce 1965 začala pracovat jako novinářka v redakci českého týdeníku Jednota v Daruvaru. Vdala se a se svým mužem Ivanem má dva syny. V Jednotě pracovala dvaačtyřicet let, připravovala různé rubriky, psala reportáže z akcí, vesnic a českých spolků, ráda jezdila „na terén”. Účastní se mnoha akcí, které pořádají spolky české menšiny v Chorvatsku, dělá nápovědu divadelnímu souboru daruvarské besedy a stará se o besední českou knihovnu.