The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Šestáková (* 1920  †︎ 2019)

• narozena 31. srpna 1920 v Praze-Bubenči

• roku 1939 se vdala a odešla s manželem na Slovensko

• vypuknutí války a vznik Slovenského státu, odkud nemohla odjet

• 1944 – stěhování z Bratislavy k Banské Bystrici, kde záhy vypuklo Slovenské národní povstání

• 1945 – odjezd do Prahy, kde vypuklo Pražské povstání

• 1969 – sesazení manžela z funkce ředitele Technického muzea Brno

• v roce 2016 žila v Brně

• zemřela 26. března 2019

Žili jsme skromně, ale rodiče nezapomínali na kulturu

Věra Šestáková se manželům Bernhardovým narodila jako druhé dítě. Jejich syn ovšem zemřel ještě předtím, než přišla na svět. Další děti už Bernhardovi neměli. Tatínek Karel zajišťoval živobytí jako kapelník a hudební skladatel. Od května do září hrával v lázeňských Poděbradech. Maminka Marie pečovala celý život o domácnost. „Výchova byla ohromná, nosili mě na rukou, až se mi to nelíbilo. Vzdělání mi také dopřáli. Bydleli jsme v Praze v domě, WC bylo na chodbě, a to pro čtyři partaje. V sobotu mě maminka koupala v neckách. Žádná koupelna nebyla.

Maminka se mnou hodně chodila do společnosti. Chodily jsme spolu do divadla, do kina a na operu. Rodiče byli na kulturu zaměření a krásně mě oblékali.“ Rodina ctila T. G. Masaryka. „Jednou, to jsem byla ve druhé třídě, někdo volal, že u Stromovky jede pan prezident na koni. Jako myslivec vypadal. Rajtoval. On každému zamával, zasalutoval. Byl ušlechtilý, a jak mu to šlo i v těch osmdesáti...“ 

Sestra Lídy Baarové mi dávala opisovat úlohy

„Ona se také objevila ve filmu, Zorka Babková se jmenovala, Janů, to bylo umělecké jméno... Spáchala sebevraždu, to byla nešťastná rodina. Když jsem se Zorkou chodila do školy, bylo nám třináct nebo čtrnáct. Ona byla moc prima, chytrá holka, dávala mi opisovat matiku. Hodná byla. Jednou mi řekla, že mám šaty jako jejich Lída. Ale jinak o ní moc nemluvila... A v Bratislavě jsem pak znala Mimi Kišonovou,¹ zpěvačku, i její manžel² byl známý. To byli hezký a hodný lidi.“

Myslela jsem, že za chvíli jsme doma u maminky v Praze, ale kdepak

Věra Šestáková chodila od pěti let do Sokola. V roce 1938 také cvičila na středoškolském sokolském sletu, který se konal týden před tehdejším památným velkým sletem. „To byla úžasná atmosféra, veliký průvod šel Prahou. Lidé úplně jásali, atmosféra úžasná, až jsme brečeli. Ty lidi, to byli vlastenci, lidé byli odhodlaní, nadšení.“

Už na studiích na obchodní škole se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Tomášem. „To mi bylo patnáct let. Tenkrát byli chlapci ušlechtilí, já bydlela na Letné a okno směřovalo do studentské kolonie. V těch pavilonech byli studenti. Tomáš byl z východního Slovenska. On měl okno na té koleji naproti nám. Když já byla v okně, tak on se tam také vždycky objevil. Začal se klanět, já se otočila zády, jako že se s ním nebudu bavit. Pak šel třeba se mnou do školy, deset kroků za mnou. A pak asi tak po roce, co to takto dělal, mě oslovil u kolotočů. No a pak jsme spolu chodili a dlouho se mě nedotknul. Jen za malíček třeba... No i jsem se ho pak ptala, proč byl takový... tak mi řekl, že věděl, že si mě jednou vezme, a že si mě nechtěl pokazit...“

V roce 1939 se pamětnice a Tomáš vzali a vypravili se do Michalovců, blízko hranic s Ukrajinou, aby Věra Šestáková poznala jeho rodinu. „Já když jsem tam přišla, já jim ani nerozuměla, rusínsky, maďarsky, polsky, všechno dohromady to tam měli. Myslela jsem, že za chvíli jsme doma u maminky v Praze, ale kdepak, v září 1939 začala válka, už nás nepustili, vznikl Slovenský stát.“ Manžel pracoval jako autorizovaný zeměměřič pro armádu na Slovensku. Nebyl ve zbrani, ale podléhal armádě. Věra Šestáková své rodiče znovu viděla až po roce. To už je navštívila s malou dcerou.

Mobilizace se otec pamětnice vzhledem ke svému věku už aktivně neúčastnil, její manžel byl ale připravený. Čekalo se v kasárnách. „Pak to bylo zrušeno. Ale manžel byl odhodlaný bránit vlast. Každý byl tehdy odhodlaný, tam byli veliký vlastenci. Jenom když jsme viděli Masaryka, tak nám tekly slzy, měli jsme rádi republiku... Pak z toho byli lidé rozpačití. Chápali mnichovskou dohodu jako podraz. Pak jsme dostali protektorát. To byla hrozná bolest.“

Na Slovensku jsme měli všechno, rodiče v Praze neměli nic

V roce 1941 se Věře Šestákové v Bratislavě narodila první dcera. Slovenský stát propojený s Němci měl všeho dostatek. „Vše bylo, neměli jsme lístky, na rozdíl od protektorátu. Máslo bez lístků, husy, kachny. Když jsem pak mohla do Prahy, tak jsem jim přivezla. Snažila jsem se jim pomoci. Praha neměla ani látky, boty... Vše na poukaz, šaty taky. A cigarety. Za protektorátu byly čtyři cigarety na den. Když tam člověk něco chtěl, tak za cigarety dostal vše. I listonoš, když dostal cigarety, tak našim přivezl dopis mezi prvními, protože to byl kuřák.“ Manžel příliš nemluvil o tom, co se dělo v armádě, a to ani později po válce. „On byl takový tajemný. Ale třeba vím, že z letadla i zaměřovali. Celý týden byl třeba pryč.“

V roce 1944 se šířily zprávy, že v Bratislavě budou boje. „Moje kamarádka, manželka generála, mi řekla, že mám mazat z Bratislavy, že tam bude pevnost, že to bude bojovné. Tak jsem s dcerou jela na střední Slovensko. Tam bylo krásně, lesy. No a v Bratislavě nakonec nic nebylo a na tom středním Slovensku vypuklo povstání. Měla jsem tam domeček, půjčený, nahoru se házelo seno, na půdu. Jednou jsem tam slyšela nějaké dupání. Tak jsem se ptala domácích a on se tam asi schovával jejich vnuk, to byl partyzán. Já se pak bála. Ale jinak jsem tam vůbec žádné boje nezaznamenala. Já bombardování zažila jen jednou. To bombardovali rafinerii, Apolku v Bratislavě.³ Jinak tam u té Banské Bystrice nic. Mně to přišlo, jako by se to těch lidí vůbec netýkalo, absolutní klid. Oni měli strach spíš z těch partyzánů, co se schovávali v lese.“

Manžel musel zůstat v Bratislavě, a tak všechna zodpovědnost spočívala na pamětnici, jejíž dceři byly v té době čtyři roky. Kromě zážitku s partyzány na půdě vzpomíná také na nepříjemné setkání s německou hlídkou. „Jednou mě vylekalo, mně svítil gang, veranda před domem. Já byla zavřená doma, šla jsem do kuchyně a dívám se, proč mi veranda svítí. A v tu chvíli se ozvalo zabouchání na dveře. Sevřel se mi žaludek. Ohlásila se německá hlídka a hned se ptala, co to světlo? Tak jsem se omlouvala, že jsem nevěděla, že svítí. Tak mě nechali, možná mi pomohlo, že jsem mluvila německy, nevím. Ale bála jsem se... Nebylo to jednoduché, tenkrát mi bylo čtyřiadvacet let.“ Věra Šestáková se po těchto událostech rozhodla vrátit do Bratislavy k manželovi. Tam však dlouho nepobyla, na krátkou dobu se stěhovala do Skalice a poté se s manželem domluvili, že s dcerou odjede do Prahy k rodičům.

Na cestě do Prahy náš vlak ostřelovali američtí letci

„Už byly všude zmatky, ale v lednu 1945 jsem se dostala do Prahy. Dostala jsem povolení. Na cestě nás zastihli hloubkaři.“ Američtí letci ostřelovali vlaky, aby ničili německou armádu. Říkalo se jim hloubkaři. „Rozstříleli nejprve lokomotivu, aby vlak nemohl pokračovat v cestě a aby strojvůdce nemohl přikládat uhlí. Museli jsme všichni utíkat do lesíka, co tam byl. Jak přestali střílet a odletěli, tak přistavili novou lokomotivu a jelo se dál. Ten strojvůdce už to věděl, znali to.“ Pamětnice se v pořádku i s dcerou dostala do Prahy k rodičům. Z vysílání Londýna se dozvídala informace o vládě i o budoucnosti země. „Lidé poslouchali Londýn, i rodiče, ale opatrně. Každý měl na rádiu takovou vizitku, kde bylo napsané, že poslouchání cizí země se trestá i smrtí. Každý se bál. To už se vždycky vědělo, že jde Londýn, ani to nemuseli hlásit. To bylo vždycky takové tututu, pak tady Londýn a pak zprávy v češtině.“ Klidu si Věra Šestáková v Praze dlouho neužila, protože v květnu 1945 vypuklo Pražské povstání.

Pořád cítím, jak zaživa upálili člověka

„To bylo škaredé, naši říkali, že už to skončí, že už se konečně blíží mír. Ale měli jsme strach, strašný. Oni Němci stříleli, odkud mohli. Stavěly se barikády, celý barák, celý blok stavěl barikádu, kdyby šli od Sparty. Dlažba se vytrhala, ze všeho se stavělo. Dávaly se skříně, lavice a bylo to vysoké, aby to bránilo jako barikáda, na tom chlapi s puškami, gumáky a helmy měli. Pušky kradli Němcům. Nedalo se nic koupit, my doma a báli jsme se... střílelo se. U Sparty, u Letenské pláně, všude se střílelo, hrůza. Báli jsme se v ulici, že Němci ty barikády prorazí. Špatně by to s námi dopadlo. Na Žižkově se Němci dostali do krytu, zle to tam skončilo, masakr, tak co myslíte, že udělali, všechny tam postříleli...“ 

Němci chodili i přes dvorky a střechy. „Jeden Němec střílel ze střechy na lidi a chytili ho... To, co prožil, asi bylo hrozné. Pořád cítím, jak ho zaživa pálili, to bylo nejhorší, i když to byl nepřítel... Jak jsem šla vysypávat popel, tak jsem cítila pálit tu kůži.“ Věra Šestáková vzpomíná také na volání o pomoc Českého rozhlasu. „Vyvolávali, že volají všechny muže, aby přišli na pomoc, tam bylo moc mrtvých... To jsme se tehdy opravdu báli. Stačilo jít na dvorek a už se ozval kulomet.“ Manžel neměl o své ženě ani dceři žádné zprávy. Lidé nevycházeli ven, měli strach ze střelby i z toho, že by mohla přestat téct voda nebo že bude otrávená. „Když jsme vylezli ze sklepa, kde jsme se schovávali, tak jsme doma měli navařené domácí pivo. Maminka ho navařila, než jsme šli do sklepa. Báli jsme se, abychom měli, co pít, kdyby třeba netekla voda nebo kdyby byla otrávená. A vydrželo, byl to dobrý nápad, maminka sehnala chmel. Dobrý bylo, i pěnu mělo. Ještě mám někde recept.“

S příchodem Rudé armády se ulice Prahy proměnily a lidé jásali. „To šlo od úst k ústům, říkalo se, že Rudá armáda je ve Stromovce. Jak Rusové přišli, hned byl klid. Lidé jásali a dávali jim, co mohli. Prý se i tančilo, ale to jsem nezažila. O tom, že Rusové znásilňovali, jsem slyšela, až když jsem přijela do Michalovců k manželově rodině. Tam se před Rusy prý ženy schovávaly v díře v kuchyni. Ale v Praze jsem o ničem takovém neslyšela. V práci mi někdo říkal, že jak šli Rusové někde za Brnem, tak znásilňovali. Jak viděli ženskou... I třeba prasata švihali kulometem, byli hladoví, válka... To byla hrozná doba.“ V té době už také Revoluční gardy odváděly Němce. „Dávaly je dohromady do takového šiku, ty německé vojáky, už bez označení, a strhaly jim vojenské hodnosti. Odváděly je přes Stromovku, snad do Ruzyně, do takového sběrného tábora. Někteří pak také museli opravovat chodníky a silnice, jak byly zničené z povstání.“

Po osvobození už měl každý své starosti

Po osvobozovacích bojích se pozvolna všechno obnovovalo a vracelo k běžnému životu. Dlouhou dobu se ještě muselo zatemňovat. „Ještě se dost ozývala střelba. Pak už ale každý měl své starosti. Ale lidé byli docela prozíraví, i obchody fungovaly. I když dlouho ještě všechno bylo na lístky. Nešlo třeba naráz koupit dvě kila cukru, s masem také tak. To jsme dlouho neviděli, maso. Ale my jsme ani neměli na jídlo pomyšlení, na kamnech jsme si udělali omeletu.“ Věra Šestáková s manželem dostali byt, který předtím obývali Němci a posléze ruští vojáci. „Podle toho to taky vypadalo. Deratizaci jsme si sehnali, švábi tam byli. Pak jsme měli zařízené jen dva pokoje. Postupně jsme to dávali do pořádku. O politiku jsme se tehdy moc nezajímali. Měli jsme starosti, jak co zařídit, jídlo, uhlí nebylo. V kuchyni jsme měli malý sporák. Od toho jsme měli teplo, ústřední topení nebylo, většinou jsme tedy pobývali v kuchyni, jinak byla všude zima. Nebylo ani čím topit. V roce 1951 manžela, který zůstal u armády, opět přeložili. Šli jsme do Banské Bystrice.“

Ze směru socialismu jsme byli zklamaní

„My jsme nikdy v komunistické straně nebyli. S výhrou komunistů v roce 1948... no, lidé to chtěli. My jsme byli ze směru socialismu zklamaní. My chtěli znovu první republiku. Ke vstupu do strany nás nenutili, i když manžel s tím asi měl problémy, že není ve straně.“ Stejně jako mnohými ve společnosti, i rodinou pamětnice otřásly události okolo politických procesů v padesátých letech. „Tomu jsme nechtěli věřit, ta doktorka Horáková, to byla statečná žena, národní socialistka, ohromná byla. Ale špatně dopadla. Těžce jsme to nesli, mysleli jsme si, že to po válce bude jinak.“ 

Podobné zklamání ze společenských a politických poměrů zažila Věra Šestáková v roce 1953, když přišla měnová reforma. „Já byla v Banské Bystrici, tam jsem čekala do noci na výměnu peněz. Přinesla jsem několik tisíc. Pak jsem odcházela se stovkami. Jen na květák mi to stačilo. To lidé kritizovali, jak Zápotocký říkal, že nebude, a bylo.“ V roce 1953 se pamětnici narodila druhá dcera a v roce 1956 se rodina opět stěhovala, tentokrát do Brna. Manžel stále zůstával jako zeměměřič u armády. Vzhledem k tomu, že opakovaně odmítal vstoupit do komunistické strany, byl neustále překládán a nemohl být povýšen.

Manžela přivezli v devět hodin večer v taxíku

V Brně Věra Šestáková nastoupila do výrobního družstva, kde pracovala až do důchodu. Poté ještě působila v Telekomu a po roce 1989 si také nějakou dobu přivydělávala přepisováním textů pro soukromou advokátní kancelář. Manžel se v Brně po odchodu do vojenského důchodu stal ředitelem Technického muzea Brno. V roce 1969, v době normalizace, ho však sesadili. „Ublížilo mu, že nebyl ve straně, jeden čas ho i se stolem přesunuli na chodbu. Pak ho úplně sesadili a dali ho v muzeu do tiskárny. Tehdy jsem čekala, bylo devět hodin, manžel nikde, pak ho přivezli dva páni v taxíku, zkolaboval, musela jsem ho táhnout do schodů, i jsem ho podezřívala, že pil, ale musel to mít těžké, musel tam mít problémy... Nemluvil o tom, ale od té doby měl problémy se srdcem a na to i zemřel,“ pomalu končí své vyprávění Věra Šestáková. Její manžel Tomáš zůstal obezřetný i v roce 1989, kdy se obával toho, že když vnuk aktivně vystupuje v listopadových událostech, bude za to v budoucnu pykat. Například tím, že nebude moci studovat. V roce 1990 už ale s nadšením přivítal svobodné volby. „Dědeček mi tehdy říkal, že mám jít do volební komise, že on už nepůjde, ale já ať jdu s panem Trnkou. To byl pán z domu, kde děda s babičkou bydleli. Můj děda a pan Trnka byli tehdy v tom domě jedinými nekomunisty. A tak mi děda říkal, ať jdeme do té volební komise s panem Trnkou, ať tam nejsou samí komunisté. A skutečně to tak tehdy bylo, u těch prvních svobodných voleb jsme byli v té komisi jediní dva nekomunisté, jinak tam byli samí komunisté,“ uzavírá vyprávění své babičky její vnuk Jiří.

1) http://www.osobnosti.sk/osobnost/maria-kisonova-hubova-1849 

2) http://www.csfd.cz/tvurce/5811-mikulas-huba/

3) http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1028701-na-bratislavu-padaly-bomby-misto-naletu-ted-okupuji-developeri