The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr., CSc. Jiří Šetlík (* 1929  †︎ 2023)

• narozen 2. dubna 1929 v Praze

• otec Ing. Ivan Šetlík odsouzen ve vykonstruovaném procesu v roce 1949, matka Dagmar Šetlíková dcera prvního houslisty Českého kvarteta Karla Hoffmanna

• česko-ruské gymnázium na Pankráci, Filozofická fakulta UK v Praze – obory dějiny umění a estetika

• 1952–1955 základní vojenská služba u PTP

• vývoj pohledu na komunismus

• od roku 1958 vedoucím sbírky současného a moderního umění NG v Praze

• EXPO 1958 v Bruselu

• 1964 – druhý sjezd Svazu československých výtvarných umělců

• 1967–1968 postgraduální studium v USA, Institut of International Education

• člen tvůrčí skupiny UB12

• šéfredaktor časopisu Výtvarná práce, spolupráce s Literárními novinami

• 1968–1970 ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze

• Charta 77, samizdat (sborníky In Memoriam)

• zemřel 28. ledna 2023

Jiří Šetlík pochází podle svých slov z klasické středostavovské rodiny, ve které prožil šťastné dětství silně „poznamenané“ první republikou. Narodil se 2. dubna 1929 v Praze. Jako sokol vzdával čest pohřebnímu vlaku zesnulého prezidenta T. G. Masaryka na jeho poslední cestě do Lán. Rodiče měli silné sociální cítění a i Jiří citlivě vnímal sociální rozdíly, do školy dostával dvě svačiny, aby se mohl dělit se spolužáky, kteří neměli k jídlu nic. Vzpomíná, jak i jeho chlapecké hry byly poznamenány válečnými událostmi, které měly přijít i do Československa – s kluky si hráli na republikánské španělské vojáky. Rodiče tatínka, inženýra chemie Ivana Šetlíka, se poznali ve Francii a babička Matylda odmítala mluvit na vnoučata jinak než francouzsky. Maminka Dagmar Šetlíková, dcera prvního houslisty Českého kvarteta Karla Hoffmanna, ovládala několik světových jazyků, jejichž znalost uplatnila ve službách České filharmonie, kde pracovala na administrativní pozici a poskytovala podporu hostujícím hudebníkům ze zahraničí.

Objev světa ateliérů

Jiří těžce snášel chování některých sousedů a jejich dětí, členů Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel, kteří dávali okázale najevo své němectví. Rodiče podporovali jídlem a potravinovými lístky rodiny, které postihla perzekuce. Díky rodinnému příteli Vojtěchu Čechovi se Jiří seznámil se členy výtvarné Skupiny 42, navštívil například Kamila Lhotáka a Františka Hudečka v jejich ateliérech, svět umění jej okouzlil a záhy se rozhodl, že se umění bude věnovat celý život. Z česko-ruského gymnázia na Pankráci musel pamětník spolu s dalšími českými spolužáky odejít z nařízení úřadů poté, co Německo napadalo Sovětský svaz. Přestoupil na gymnázium v Michli a využil nabídku soukromé výuky ruského jazyka a ruských reálií svého bývalého třídního učitele Platona Kopeckého. Ten před osvobozením pomáhal shánět látku na sovětské prapory a šil je spolu s Jirkovou maminkou. Již 10. května přišla k Šetlíkům domů s pláčem jeho paní se zprávou, že Platona Kopeckého zatkla NKVD. Vrátit se mohl po letech, se zdravím podlomeným prací v gulagu. Jiří Šetlík hned po konci války vstoupil do sociálně demokratické mládeže, zajímal se o marxistické učení a doufal, že je to cesta k odstranění existenční tísně a hospodářských rozdílů.

Cesta k prozření

Komunistický převrat v roce 1948 příliš nevnímal, intenzivně se připravoval na maturitu. Sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou považoval za přirozený proces a nová stranická legitimace jej potěšila. Nastoupil na obory dějiny umění a estetika na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde odpromoval v roce 1952. Téhož roku byl otec Ing. Ivan Šetlík propuštěn z vězení. Po válce zakládal Spojené farmaceutické závody a byl v jejich vedení. Odmítl vstoupit do komunistické strany a byl v roce 1949 odsouzen za špionáž ve vykonstruovaném procesu. Jiří Šetlík popisuje vývoj svého pohledu na komunistický režim:

„Věřil jsem otci a myslel, že to byl justiční omyl. Nikdy to odvoláno nebylo, ale po dvou a půl letech ho pustili. Omlouval jsem tím režim a k tomu, abych viděl, že to bylo jinak, jsem musel dozrát. Otec ztratil zaměstnání, šel do předčasného důchodu a přivydělával si překládáním… Z naivní špatné víry mě vyléčila až vojna. Měl jsem nižší zdravotní stupeň a zařadili mě do oddílů PTP, ale jako kádr! Byli jsme tam ve funkci takzvaných osvětových pracovníků, tehdy se jim říkalo politruci… Když jsme potom celý rok s vojáky stavěli podzemní betonové bunkry, zřejmě na atomové zbraně, tak jsme se sblížili, pojali ke mně důvěru a začali mi vyprávět. Kluci, kteří utíkali přes hranice, měli na rukou jizvy, jak si do jejich paží cvakávali cigaretové špačky. Viděl jsem rolníky, kteří odmítali vstoupit do družstva, viděl jsem kněze a takových typů – co nebyli režimu po chuti. Všichni ti mi pomohli pochopit, že ten režim je špatný, falešný a komunismus je nenapravitelný. Zůstal jsem v partaji, protože jsem si jako mnozí další myslel, že to skrz tu partaj změníme. Šedesátý osmý ukázal velice zřetelně, jak to bylo. To byla má nejdůležitější politická škola, za kterou jsem byl všem těm kolegům a přátelům, kteří měli lopaty a my měli flinty, vděčný. Pomohli mi reálně vidět politickou situaci a struktury.“

Kariéra milovníka umění

Po návratu do civilu pracoval ve Výstavním ústředí Svazu československých výtvarných umělců a záhy nastoupil do Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV. V roce 1958 byl vyslán na Světovou výstavu do Bruselu, kam vezl několik výtvarných děl, a působil zde jako překladatel. Navázal četné kontakty a přátelství s mnoha československými umělci.

„Viděl jsem, jak tam kapitalismus ‚skomírá‘, bylo to přesně obráceně, jen to potvrdilo moje názory o neschopnosti komunistického režimu… V pavilonu jsme byli hlídáni, ale jinak jsme chodili, kam jsme chtěli… Dokonce jsem tam měl jednou výslech, ten člověk byl od StB a ptal se, kdo se jak chová a podobně, pochopitelně jsem zatloukal, co se dalo.“

Ve stejném roce se Jiří Šetlík stal vedoucím sbírky moderního umění Národní galerie v Praze, kde působil do roku 1964. Podařilo se mu spolu s Jaromírem Zeminou, Marií Hovorkovou a Lídou Karlíkovou předělat stálou instalaci výtvarného umění, opět prezentovat například do té doby režimem zavrhovaného Emila Filu či Bohumila Kubištu nebo s kurátorem Jiřím Kotalíkem uspořádat velice úspěšné souborné výstavy Antonína Slavíčka a Jana Preislera. Po útlumu výtvarného umění v 50. letech, kdy se často umělci přizpůsobili požadavkům socialistického realismu, nastalo období uvolňování a návratu k meziválečné československé moderně, návratu k svobodě myšlení a výrazu. Regionální galerie začaly pořádat množství zajímavých výstav umění první poloviny 20. století i současných malířů. Jiří Šetlík byl členem teoretické sekce Svazu československých výtvarných umělců a na sjezdu v roce 1964 se podařilo proti vůli vedoucích orgánů KSČ zvolit do čela svazu Adolfa Hoffmeistera. Nastoupil na místo šéfredaktora časopisu Výtvarná práce, přispíval i do dalších periodik, například Literárních novin, a věnoval se pedagogické činnosti. S podporou Thomase Messera, ředitele Guggenheimova muzea v New Yorku, získal pamětník stipendium na půlroční postgraduální studium v USA. Přes peripetie s vyřizováním povolení k odjezdu se mu podařilo cestu uskutečnit. Cestoval po celých Spojených státech, navštěvoval galerie a univerzity. Vrátil se v březnu 1968, záhy se mu narodila dcera, radost a energii plně vložil do dění pražského jara. Ještě před srpnovou okupací, která učinila přítrž politickým i kulturním snahám, vyhrál konkurz na ředitele Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Zhodnotil tam své zkušenosti z cesty po USA. Vytvořil nový odbor současného užitého umění a designu a odbor fotografie, obnovil do té doby zabílené vitráže s rakousko-uherskými státními symboly, zřídil kavárnu v prostorách muzea a například zavedl pro své zaměstnance nemilosrdné pravidlo – do týdne odpovědět na jakoukoliv korespondenci.

Dělník se zákazem odborné a veřejné činnosti

V roce 1970 byl vyloučen z komunistické strany a jen díky zastání odborů mohl v muzeu zůstat, až do roku 1989 zastával místo stavebního technika. Jak říká, měl radost, že nemusí mýt okna. Nesměl učit, publikovat ani se jakýmkoliv způsobem veřejně angažovat. Svaz československých výtvarnýchumělců normalizátoři rozpustili a tvůrčí skupinu UB12, jejímž členem byl, zakázali. Jiří Šetlík publikoval pod cizími jmény, podílel se na vydávání samizdatové literatury, například na sborníku In Memoriam, kam přispívali umělci a teoretici umění. V roce 1977 se plně věnoval své nemocné matce. Když zesnula, oslovil svého přítele Sergeje Machonina, zda by mohl podepsat Chartu 77, a dostalo se mu odpovědi: „Teď to nepodepisuj, potřebujeme tě jinak.“ Ukrýval tedy doma dokumenty Charty a podobně. StB jej často zvala na výslechy. „Skoro na každém výslechu mi říkali: ‚Vy patříte mezi ty tajné podepisovatele Charty.‘ A já na to: ‚Já jsem ji nepodepsal.‘ Kontrovali: ‚My to víme, to nám nemusíte říkat.‘“

Spolu se svojí manželkou se angažoval v revolučním dění listopadu a prosince 1989. Od roku 1990 působil tři roky jako ministerský rada pro kulturu a zdravotnictví na československém velvyslanectví ve Washingtonu. V 90. letech se vrátil k pedagogické činnosti na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci. Publikoval mnoho odborných prací a jeho činnost získala řadu ocenění.