Alfred Ševčík

* 1935

  • „To mě tenkrát zarazilo. Moje matka, ona toho tolik zkusila, a přesto když k nám (po válce) přišla Němka, který ten byt patřil, že nemá kde spát, než půjde do transportu, moje matka říká: ,Zůstaňte klidně u nás.‘ Tenkrát Češi jí vynadali: ,Vy jste Židovka, byla jste v koncentráku a nechala jste u sebe Němku!‘“

  • „Matka dostala předvolání na židovskou obec a tam jí dali plátno, na kterém byly natištěny židovské hvězdy, Davidovy hvězdy, žtutý a s nápisem Jude uprostřed. Tak jsem jí to doma ještě vystřihoval. Dítě si to neuvědomí, já jsem to měl jako hračku. Matka to obroubila a přišila nám to na kabáty. Jenže matka když šla ven, měla hodně známých a nechtěla, aby viděli, že tu hvězdu nosí, tak si taštičkou v podpaží ji zakrývala. Jenže nacisté na to brzy přišli a zakázali, ženám hlavně, tou taškou tu hvězdu zakrývat.“

  • „Taky jednou, to byl nějaký větší oficír, se sluhou, že nechce bejt s nima, že by chtěl bydlet někde jidne. My jsme ho přivedli do bytu, k tomu kamarádovi. Teď ty ženský byly úplně pryč, tak tam zůstala moje matka spát s nohama ke dveřím, sluha spal na skříni. A někde ukradli piáno a on byl inteligentní asi, ten Rus, tak to dotáhli do toho bytu a hráli tam na piáno.“

  • „Ale pak na Slovensku vypuklo to povstání nějaký, a jelikož to Valašsko je blízko, ty hranice slovenský, tak přišli tam do hor Němci, hodně, armáda. Tak řekli: ,Tady nemůžeš být!‘ Samozřejmě že do školy jsem nechodil. Oni měli statek, říkali tomu grunt a bylo to dost daleko, nebo se mi to zdálo, od té Zašové, až poblíž lesa. A tam jsem přišel a byli tam už, oni také schovávali čtyři romský děti, dodnes si pamatuju, jak se jmenovali – holka malinká Vanda, malinkej Raimond a pak Alfred, jako já se jmenoval, aby nás rozlišili, tak mu říkali Olik, a já, ještě Lojza Adam. S těma jsem se později v Ostravě po válce sešel. A to byli čeští Cikáni a těch se zachránilo velice málo.“

  • „Nějakou dobu po válce jsem tam byl, to už bylo všechno dobrý. A najednou v jeden den jedna sestřička říká: ,Máš jít do vrátnice!‘ Tam na Valašsku se tomu říkalo fortna, do fortny. Tak jsem tam šel a tam seděla nějaká paní, krátký vlasy, já jsem nepoznal, kdo to je. Najednou slyším ,Fredy‘, tak jsem poznal, že je to máma. Protože moje máma před válkou měla krásný hustý vlasy, delší. No a tak jsem k ní šel, jsme se rozbrečeli a pak jsme jeli do Ostravy.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.12.2008

    (audio)
    duration: 37:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ať už se to nikdy neopakuje!

Aktuální fotografie
Aktuální fotografie
photo: Foceno při nahrávání

Alfred Ševčík se narodil roku 1935 v Ostravě v židovské rodině. Vyrůstal s rodiči a mladším bratrem. Otec pracoval jako obchodní cestující - prodával látky. Do roku 1939 vedla rodina poklidný život, po roce 1939, kdy Ostravu obsadili Němci, však začalo utlačování židovských občanů. Otec roku 1942 zemřel na následky krutých výslechů gestapa a nemoci (TBC), kterou se nakazil ve vězení. Matka s dětmi pak dostala předvolání na transport do Terezína. Mladšího syna se jí podařilo ukrýt k neznámé paní, kde přečkal válku. Starší syn Alfred s matkou odjel do Prahy, odkud měl být odvezen s ostatními Židy do koncentračního tábora Terezín. V Praze se díky německému vojáku a jisté paní dostal mimo skupinu Židů. Ukryli ho do kláštera, který se nacházel v obci Zašová u Valašského Meziříčí. Když se německá armáda ocitla v blízkosti Zašové, musel se Alfred Ševčík přemístit na statek daleko od kláštera, kde spolu se čtyřmi ukrývanými romskými dětmi přečkal zbytek války. Po válce se v klášteře setkal se svou matkou a díky Červenému kříži našli i mladšího bratra. Vrátili se zpět do Ostravy. Alfred Ševčík po válce nastoupil do školy, poté do učení a nakonec narukoval na vojnu. Sloužil v Psárech nedaleko Prahy, tam se seznámil se svou ženou a usadil se. Pracoval v elektrárnách. Na rozdíl od kolegů nedostával povolení k pracovním výjezdům za hranice. Cestovat mohl až po roce 1989, začal také navštěvovat své příbuzné v Izraeli.