Alfred Ševčík

„Matka dostala předvolání na židovskou obec a tam jí dali plátno, na kterém byly natištěny židovské hvězdy, Davidovy hvězdy, žtutý a s nápisem Jude uprostřed. Tak jsem jí to doma ještě vystřihoval. Dítě si to neuvědomí, já jsem to měl jako hračku. Matka to obroubila a přišila nám to na kabáty. Jenže matka když šla ven, měla hodně známých a nechtěla, aby viděli, že tu hvězdu nosí, tak si taštičkou v podpaží ji zakrývala. Jenže nacisté na to brzy přišli a zakázali, ženám hlavně, tou taškou tu hvězdu zakrývat.“

„Taky jednou, to byl nějaký větší oficír, se sluhou, že nechce bejt s nima, že by chtěl bydlet někde jidne. My jsme ho přivedli do bytu, k tomu kamarádovi. Teď ty ženský byly úplně pryč, tak tam zůstala moje matka spát s nohama ke dveřím, sluha spal na skříni. A někde ukradli piáno a on byl inteligentní asi, ten Rus, tak to dotáhli do toho bytu a hráli tam na piáno.“

„Ale pak na Slovensku vypuklo to povstání nějaký, a jelikož to Valašsko je blízko, ty hranice slovenský, tak přišli tam do hor Němci, hodně, armáda. Tak řekli: ,Tady nemůžeš být!‘ Samozřejmě že do školy jsem nechodil. Oni měli statek, říkali tomu grunt a bylo to dost daleko, nebo se mi to zdálo, od té Zašové, až poblíž lesa. A tam jsem přišel a byli tam už, oni také schovávali čtyři romský děti, dodnes si pamatuju, jak se jmenovali – holka malinká Vanda, malinkej Raimond a pak Alfred, jako já se jmenoval, aby nás rozlišili, tak mu říkali Olik, a já, ještě Lojza Adam. S těma jsem se později v Ostravě po válce sešel. A to byli čeští Cikáni a těch se zachránilo velice málo.“

„Nějakou dobu po válce jsem tam byl, to už bylo všechno dobrý. A najednou v jeden den jedna sestřička říká: ,Máš jít do vrátnice!‘ Tam na Valašsku se tomu říkalo fortna, do fortny. Tak jsem tam šel a tam seděla nějaká paní, krátký vlasy, já jsem nepoznal, kdo to je. Najednou slyším ,Fredy‘, tak jsem poznal, že je to máma. Protože moje máma před válkou měla krásný hustý vlasy, delší. No a tak jsem k ní šel, jsme se rozbrečeli a pak jsme jeli do Ostravy.“