Alena Ševčíková

„No a pak jsem teda, jak jsem říkala, přišla do Prahy, to bylo vlastně v roce šedesát dva, takže to vypadalo všecko hezky, že jo, začala se hrát taková pěkná muzika, začal tady potom Semafor, a no já nevim, no tak my jsme tak jako si žili, ne moc bohatě, protože to ještě jsme byli zadlužený, protože jsme si museli půjčit na ten byt, abysme vůbec dali dohromady ten vklad, no ale bylo to takový docela fajn, no. Ale pak se to tedy votočilo. Můžu vám říct, že potom další zážitek, to je, jde husí kůže ještě po mně teď, když si na to vzpomenu, byl ten srpen šedesát osm, protože mně volala nějaká kolegyně asi v půl pátý ráno, jestli víme, že nás vobsazujou, no tak nevěděli jsme nic, a teď my jsme bydleli na Petřinách teda v tu dobu, a tak jsme k voknu, že jo, a teď jsme viděli ty antonovy, to jsou příšerný letadla takový teda, kterejma voni sem přepravovali ty tanky. No a teď to prostě byla hrůza, vidět to nad těma Petřinama, protože tam Ruzyň je kousek, že jo, takže to všecko lítalo, tak to jsme brečeli voba dva, protože to byla taková bezmoc šílená a taková křivda, jo. Člověk to cejtil vopravdu jako křivdu. No a pak to začlo, tanky byly i na těch Petřinách, tam hlavně, že jo, vokolo ústavu, no tehdy tam byly zrovna čerstvě nějak opravený ty tramvajový koleje, tak voni jeli po těch kolejích, takže koleje to teda dvakrát jako dobře nepřežily. No a to... dost jako... to jsme se i báli.“