The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Aikaterini Franc Sgourdeou (* 1935)

• narodila se 26. dubna 1935 na ostrově Samos v Řecku

• 1943 – zemřel otec, plavba do Atén přes minová pole

• 1961 – odchod na pařížskou Sorbonnu, získání doktorátu

• 1965 – svatba s manželem Zdeňkem, stěhování do ČSSR

• v 60. letech pracovala jako domácí dělnice

• 1987 – začala vyučovat řečtinu

• 2000 – založení Lycea Řekyň v Brně

• 2002 – registrace oboru novořečtina na Masarykově univerzitě v Brně na ministerstvu školství

• rozvoj propagace řecké kultury, externí výuka na MU Brno

• v roce 2016 žila v Brně

Narodila jsem se na Velký pátek, to je v Řecku velmi smutný den

Aikaterini Franc Sgourdeou se narodila 26. dubna 1935 na jednom z nejvýchodnějších ostrovů Řecka, na Samosu, ve starodávné řecké Iónii, ležící u Egejského moře. „Narodila jsem se tam vlastně náhodou. Tehdy byla doba krize a tatínek tam sehnal práci. Moji rodinu tvořila maminka, tatínek a starší bratr. V té širší rodině byla samozřejmě teta, bratranci a další příbuzní.“ Otec pamětnice pracoval jako elektromechanik v místní energetické společnosti. Maminka zůstávala v domácnosti jako většina žen v té době.

„Narodila jsem se na Velký pátek. To je sváteční, ale smutný den. V Řecku celý den zvoní zvony, z kostela je na nosítkách vynášen Kristus. Nosítka jsou ozdobená květy. Připomíná se jeho umučení. (...) Já se narodila u moře, hned přes cestu bylo moře. Domy se tehdy stavěly jednoduché, kamenné, prejzová střecha maximálně. Měly přízemí nebo jedno patro. Doma nás vychovávali na základě etiky, která vycházela z křesťanských hodnot, z Desatera přikázání. (...) Jsme ortodoxní pravoslavní, neřídíme se starým kalendářem, ale novým. Srbové, Bulhaři a Rusové jsou také ortodoxní, ale podle starého kalendáře. My se řídíme novým, tady se v pravoslavných chrámech slaví Vánoce třeba o čtrnáct dní později, ale my v Řecku je slavíme ve stejné době jako v České republice. To je ten rozdíl mezi starým a novým kalendářem.“

Vypukla válka a brzy z ostrova zmizely všechny kočky

Řecko zasáhla druhá světová válka 28. října 1940. Došlo k vypovězení války Itálii, jež do Řecka pronikla přes Albánii. Postupně Itálie okupovala velkou část Řecka. „Okupace nebyla jednoduchá. V Aténách lidé pod německou okupační silou umírali hlady. Obecně nebylo co jíst. Italští okupanti byli o něco měkčí než němečtí. Umožňovali nám rybařit a také chodit do horských vesnic, kde jsme mohli získat něco k jídlu. Například si utrhnout karob z karobovníku. Charakteristické v době okupace ale bylo, že na celém ostrově vymizely všechny kočky. I moje oblíbená kočka zmizela.“ 

V březnu roku 1943 zemřel otec pamětnice. „Tatínek pracoval v elektrárně na Samosu. Italové tam měli svůj dozor. Chtěli, aby otec zvýšil výkon strojů, chtěli zvýšit osvícení ostrova. Tatínek to odmítl, věděl, že by to stroje nevydržely. Italové se pak k němu nezachovali úplně dobře. Z jedněch dokumentů vyplývá, že tatínek plival krev. (...) Moje maminka pak také dostala menší důchod, který dostávali ti, kterým okupanti způsobili nějakou škodu. Pak jí ale ten důchod zase přerušili. Víc o tom nevím.“

Museli jsme se plavit přes minová pole 

Maminka Aikaterini Franc Sgourdeou se po smrti svého manžela rozhodla přestěhovat do Atén. Pocházela z ostrova Lefkada a nikoho z příbuzných už na Samosu neměla. „Dostat se do Atén bylo docela složité. Metropolita se za nás musel přimluvit. Nalodili jsme se na takovou dřevěnou rybářskou loď s plachetkami. Plavili jsme se přes minová pole a po pěti dnech jsme se vylodili v Pireu. Tu plavbu si pamatuji velmi dobře. Fungovala jsem něco jako kapitánka. Mně jediné bylo dobře. Mamince a bratrovi bylo zle. Paradoxně se bratr později stal kapitánem obchodního loďstva. Na té lodi jsme v podstatě pluli sami. Byl tam jen jeden kapitán a paní s manželem. Měli jsme jen osobní věci, nic moc jsme si nemohli vzít. Nejdůležitější, co jsme měli, byl kurník se slepicemi. Kvůli obživě, byl to zdroj obživy. Když jsme doplouvali do Pirea, bylo už pozdě a řádila veliká bouře. Tak aby se loď nepotopila, museli jsme i ten kurník se slepicemi hodit přes palubu. Jakmile jsme dopluli do Pirea, zjistili jsme, že i ten je okupovaný Němci. Nechtěli nám umožnit vystoupení z lodi. Tak si maminka nás děti vzala jednoho po levici a druhého po pravici a samozřejmě byla v černém jako vdova, tak ukazovala Němcům, že je vdova a má děti, ať jí dovolí vystoupit. Nakonec souhlasili. Ovšem nefungovala žádná doprava, tak jsme ještě ten večer museli jít dost daleko pěšky, z Pirea do Atén, na třídu Patision.“ Maminka pamětnice šla s dětmi v Aténách ke svému příbuznému. Ten však z jejich příchodu nebyl příliš nadšený.„Sám měl rodinu, tři děti, a další tři osoby znamenaly v té době obrovskou zátěž, v Aténách tehdy nebylo co jíst. Maminka mu říkala, že nebudeme přítěží, že se o nás postará její bratr teolog. Říkala, že není ženatý a že je starostou v Komotini na severu Řecka. Bohužel ale tohoto strýce teologa zabili rok před naším příjezdem. Maminka to nevěděla.“

V Aténách jsme se často stěhovali

Babička dostala jako matka zemřelého syna, teologa, důchod. Rodině to velmi pomohlo. Další rodinný příbuzný domluvil mamince práci v Agrobance. „Vydělávala tak nějaké peníze, abychom mohli žít. V bance pracovala maminka až do velkého bombardování v Pireu. Zasažena byla i ta její banka a také kostel sv. Trojice. Maminka se tehdy vrátila z banky celá roztřesená. Pak jsme se pořád stěhovali, v Aténách jsme byli každý jinde, každý u nějakého strýčka. To trvalo až do doby, kdy si maminka uvědomila, že kdysi dostala věnem jakýsi pozemek v Aténách. To naši situaci malinko řešilo. Do té doby jsme se prakticky od roku 1943 do roku 1947 neustále stěhovali. Já jsem vystřídala minimálně čtyři školy.“ 

Němci odešli z Řecka na jaře roku 1944. Potom se ale situace v Řecku zhoršovala. Vzrůstalo napětí mezi levicí a pravicí, až vše vyústilo v občanskou válku. Ta trvala do roku 1949, i když boje se hned v roce 1944 přenesly do hor a v Aténách už se neválčilo. O bojích se tamní lidé po roce 1944 dozvídali už jen z rádia.

Do Československa jsem přijela v roce 1964

V roce 1953 dokončila Aikaterini Franc Sgourdeou gymnázium a poté pokračovala ve studiu na vysoké škole v Aténách. Zaměřila se na obory historie a archeologie. Po dokončení studia pracovala v Byzantském muzeu. Nejprve zdarma a později za malou odměnu. V roce 1961 jí zemřela maminka.

Pamětnice získala stipendium pro doktorát na pařížské Sorbonně. „Pro stipendisty tam byla organizována setkání, a tak jsem se v Paříži seznámila s manželem Zdeňkem. (...) V roce 1965 jsme měli dva sňatky. Civilní a církevní. V Řecku tehdy platil jen církevní sňatek, kdybychom se vzali jen civilně, neuznali by mi to. (...) Až v roce 1983 byl v Řecku uznán i civilní sňatek. (...) Manžel ještě před svatbou, v roce 1964, naléhal, že pokud se budu chtít přestěhovat do Československa, musím se s ním seznámit. Tak jsem tam jela na Vánoce a seznámila jsem se s rodinou. Trochu jsem poznala lidi, zvyky, tradice. Zaujalo mě všechno kolem Vánoc. V Řecku to je jinak. Rodina byla příjemná a držela při sobě. K rodině patřil i astronom Boris Valníček.¹ (...) Po svatbě jsem pak do Československa jela 1. července 1965.“ O politickém systému toho tehdy Aikaterini Franc Sgourdeou moc nevěděla. Vnímala jen postoje ve svém okolí. „Přátelila jsem se s manželkou profesora Krůty. (...) Profesor Krůta podepsal Dva tisíce slov. (...) A jeho manželka mně tehdy říkala, že je to uvolněnější.“ Také v Řecku se v té době měnila politická situace. „V padesátých letech tam byl režim relativně tvrdší. Levicový proud se tam potlačoval, mnoho lidí bylo zavřeno za šíření levicových myšlenek. Takový protikomunistický režim tam byl. V padesátých letech po občanské válce část těch levicově smýšlejících, kteří se účastnili partyzánských bojů, uprchla do zahraničí, do socialistických zemí. Nebo zůstali, ale byli zavřeni nebo pod dozorem včetně jejich rodin. Postupně se situace uvolňovala. (...) Před tím rokem 1967 tam byl relativně demokratický systém. Ovšem to se části politického spektra nelíbilo, a tak došlo v roce 1967 k převratu, který zorganizovala vojenská junta. Začala omezovat spoustu lidí. (...) Co nebylo v souladu s názory junty, to se potlačilo. Odstranili království. Po různých peripetiích se k moci vrátil z exilu v Paříži v roce 1974 Konstantínos Karamanlís a ten zavedl zase určitý demokratičtější systém, byly demokratické volby.“

I s řeckým pasem jsem potřebovala pozvání

Srpnové události roku 1968 zkomplikovaly pamětnici a její rodině cestování do rodné země. „Ta situace byla složitá pro cestování do Řecka. Abych mohla cestovat, musela jsem mít pozvání z Řecka, i když jsem byla držitelkou řeckého pasu. Já tam musela jezdit, starala jsem se tam o hodně věcí. (...) Nikoho jsem v Řecku neměla, a tak jsme s manželem vymýšleli různé věci. Například manžel zajistil, aby mě pozvali řečtí horolezci, se kterými tam tehdy byl na kongresu. Nebo když já byla v Řecku, tak jsem zvala manžela s dětmi, aby za mnou mohli jet. Bylo to složité. Pak jsme také třeba museli dokazovat, že tam máme u koho žít a že tam finančně budeme zabezpečeni. Manžel už mi pak říkal, abych po něm nechtěla, abychom tam jezdili každý rok, říkal, že z toho dostane infarkt, jestli bude muset každý rok vymýšlet složitě důvod a pozvání. Tak jsme tam jezdili jednou za dva roky. Já nějakou dobu pracovala v Mikulčicích na vykopávkách, ale pak jsem byla bez práce, zůstala jsem doma jako domácí dělnice a pletla jsem klobouky. Bylo ironií, že když jsem chtěla vycestovat do Řecka, musela jsem podepsat papíry, že se v Řecku nebudu setkávat s žádnými emigranty z Československa. Takhle zkrátka vypadá život, když se politika zamotá.“ Praktiky totalitního režimu ČSSR se dotkly také syna pamětnice. „Můj syn složil úspěšně zkoušky na gymnázium, ale měl problém. Měl maminku domácí dělnici, která přitom měla doktorát z pařížské Sorbonny. Tím jsme se dostali do kategorie podezřelých.“

Byt plný umělců

Aikaterini Franc Sgourdeou pracovala jako domácí dělnice, protože jinou práci nebylo možné najít. „Na jedno doporučení jsem se snažila například v elektrotechnickém podniku, že bych tam byla jako dělnice. Ale nepřijali mě. Později jsme se dozvěděli, že ten podnik vyráběl citlivé součástky, a tak se jim moc nezdálo, že by tam měl pracovat člověk z kapitalistické země. V roce 1967 jsem měla možnost působit na fakultě u profesora Kabrdy, turkologa. Uvažoval, že by u turkologie fungovala byzantologie a řečtina. Po roce 1968 se všechno změnilo a také on odešel ze světa, tak se to už neuskutečnilo.“ Pamětnice zůstávala většinou doma s dětmi, které bývaly často nemocné. Její manžel se znal s mnoha osobnostmi uměleckého světa. „Neustále u nás někdo byl. (...) Spisovatel Jaromír Tomeček, malíř Alois Mikulka nebo básník Jan Skácel, ale i další. Například také Jaromír Nečas z rozhlasu. Dodnes máme obraz od bratra Jana Skácela, od Petra Skácela… Při těch setkáních samozřejmě došlo i na politiku, možná to bylo i nějak sledované.“

Když si Aikaterini Franc Sgourdeou v roce 1965 brala svého muže Zdeňka, musela vytvořit seznam svých příbuzných a svých kontaktů v zahraničí. Ten pak její manžel musel odevzdat v zaměstnání. „Jeden z mých strýců působil jako řecký velvyslanec v Moskvě. A právě na něj se mého manžela v práci ptali. Já jsem ho na ten seznam neuvedla, byl to bratranec mého otce, tak už mně to nepřišlo jako blízký příbuzný.“

Měla jsem zařídit, aby se Řekové ve škole přezouvali, to nešlo

V roce 1987 řecký premiér Andreas Papandreu legalizoval komunistickou stranu a její činnost. Pro Řeky, kteří žili v ČSSR, to znamenalo, že se mohli vrátit do Řecka. „Mnoho Řeků se i z Brna přestěhovalo zpět do Řecka. Mezi nimi byla i jedna paní učitelka, která učila řečtinu v řecké škole. Nabídla mně, že bych mohla učit místo ní. (...) V roce 1987 jsem se tedy zhostila té řecké školy, a protože se spousta lidí vracela do Řecka, třeba i ze smíšených manželství, tak jsem měla i večerní kurzy pro ně, za ty jsem nebyla placená. Ale učila jsem je, aby se v Řecku mohli uplatnit. Škola fungovala naproti kostelu sv. Jakuba v Brně, na ZŠ. Vedení bylo vstřícné. Jednou mě požádali, abych zařídila, aby si Řekové sundávali boty a brali si pantofle, aby nechodili v botách ve třídě. K tomu samozřejmě nedošlo, protože Řekové na to nejsou zvyklí. To v Řecku není normální, aby si hosté, když přijdou na návštěvu, sundali boty.“

Aikaterini Franc Sgourdeou se postupně začala zabývat i jinými aktivitami na podporu řecké kultury. Řečtinu na řecké škole vyučovala do roku 1993.

Pořád mi volaly přítelkyně ze zahraničí...

„Já o ničem nevěděla. Přišel za mnou syn Pavel. (...) A řekl mně, co se děje a že nepřijde domů. Otevřela jsem okno a na Rašínové jsem viděla valící se lidi. Pořád jsem nevěděla, že se něco děje, ale pořád mně volaly přítelkyně z Řecka a Francie. Věděly, že jsou telefony odposlouchávané, tak se pořád ptaly, co dělají děti, co dělají děti. A když se už ptala asi desátá, tak se mi to zdálo divné, zapnula jsem rozhlas, televizi, přepnula jsem na Vídeň a zjistila jsem, že se něco děje v Praze.“

V té době měla výuka řečtiny v Brně z řecké strany velkou podporu. V roce 1992 se také podařilo domluvit další možnosti spolupráce v oblasti výuky řečtiny s brněnskou Masarykovou univerzitou. „Tehdy se také zkomplikovala situace na řecké škole. Nové vedení naznalo, že výuka řečtiny není ekonomická, že pro tak malé množství žáků není možné platit učitele. (...) Podařilo se mi zajistit nějaké finance od řecké nadace Leon Lemos. Aby však bylo možné peníze poukázat, musela na české straně fungovat nadace, která by je převzala, a tak vznikl nadační fond Hellenika. Současně probíhalo vytváření základů novořečtiny na fakultě.“

V roce 1994 se řecký folklor poprvé dostal na Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici, a to v rámci pořadu Domovina. V roce 2001 vzniklo Lyceum Řekyň v Brně a Aikaterini Franc Sgourdeou se stala jeho předsedkyní. Lyceum se od svého vzniku věnuje propagaci řecké kultury, folkloru a tradic systematicky. Pamětnice je v současnosti jeho čestnou předsedkyní. Postupně spolu s dalšími kolegy vybudovala na katedře klasických studií rozsáhlou knihovnu věnovanou řecké literatuře. Do roku 2002 se podařilo obor novořečtina na Masarykově univerzitě zaregistrovat na ministerstvu školství. Byl tedy financovaný z české strany a současně pokračovala podpora z Řecka. „Po roce 2009, po vypuknutí finanční krize v Řecku, byla z řecké strany podpora omezena. I teď dále funguje, ale v omezeném rozsahu.“

Tradice ano, nacionalismus ne

„Spojení s naší tradicí je důležité. Nejde jen o jazyk, ale také o zvyky nebo kuchařské umění. (...) Domnívám se, že udržování tradic umožňuje vázat se k nějaké oblasti a zároveň to udržuje kontinuitu toho národa. Je důležité, i pro malé národy, český i řecký, uchovat si své tradice, ale zároveň nebýt nacionalistou a mít také znalosti o historii v celosvětovém kontextu. (...) Myslím, že je možné si porozumět, i když jsme každý z jiného koutu světa. Je to vidět na olympijských hrách, kde atleti z různých zemí světa jsou schopni komunikovat a prožít společně zajímavou část svého života.“

„Je potřeba mít určité ideály, cíle. Je potřeba si uvědomit, že historie je jednou nahoře a jednou dole, ale musíte mít pořád ten ideál a cíl a jít nějakým způsobem za ním.“ Aikaterini Franc Sgourdeou dodává v jejím životě sílu v první řadě rodina. Spokojená je ale také díky tomu, že pokračují její snahy o zviditelnění řecké kultury a tradic. „Věřím, že i když už mám nějaký věk, tak mé dřívější snahy zakládají pokračovaní těchto věcí tady v Brně.“ A jak pamětnice vnímá rozdílnost mezi Čechy a Řeky? „Je potřeba vnímat rozdíly, Češi jsou prostě takový středoevropský národ, Řekové jsou jižní, středomořský národ. Existuje takový vtip. Jaký je rozdíl mezi Čechem a Řekem? Když postavíte na kraj stolu sklenku, tak Čech se po ní rychle vrhne, aby nespadla, aby ji zachránil, a Řek řekne, ať klidně spadne, vždyť se nic neděje.“

PhDr. Aikaterini Franc Sgourdeou žije s rodinou v Brně. Externě stále vyučuje na Masarykově univerzitě.

1) http://www.asu.cas.cz/cz/veda-a-vyzkum/oceneni