The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrij Shkurhan (* 1961)

• narodil se 27. listopadu 1961 v západoukrajinském Sambiru

• dědeček z otcovy strany bojoval proti bolševikům v polsko-sovětské válce

• pět sourozenců otce zemřelo během let 1947 až 1949 v Ukrajinské povstalecké armádě

• rodina jeho matky patřila od 17. století k polsko-ukrajinské šlechtě

• svůj šlechtický původ museli skrývat před nacisty i komunisty, přišli o většinu majetku

• rodiče se seznámili během studií na konzervatoři, oba se profesně věnovali hudbě

• po zanechání studií aplikované matematiky absolvoval lvovskou akademii hudebních umění

• od roku 1991 působil jako operní sólista v Polsku, na Varšavské univerzitě vystudoval překladatelství

• zvítězil celkem na jedenácti vokálních soutěžích po celé Evropě

• na Ukrajině získal v roce 2000 nejvyšší kulturní vyznamenání – Národní cenu Tarase Ševčenka

• v českých operních divadlech působil od roku 1999, později se sem natrvalo přestěhoval

• dvakrát se oženil, až ve třetím partnerském vztahu se mu narodili dva synové

• během Revoluce důstojnosti na Majdanu byl překladatelem a spojníkem mezi ukrajinskou opozicí a polskou vládou

• po začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 pomáhal uprchlíkům v Liberci, kde žil, a organizoval krajanské komunitní aktivity

Výčet ocenění, které ukrajinský pěvec Andrij Shkurhan získal během svého uměleckého působení, je bohatý a rozprostírá se po celé Evropě. „Reprezentoval jsem vždy svou vlast,“ říká operní sólista. Pro svou zemi však nesehrál jen role na divadelních jevištích.

Když v roce 2013 ukrajinští demonstranti usilovali o zvrácení příklonu země k Rusku a větší integraci ve svobodné Evropě, stal se expresní spojkou mezi opozicí a nejvyššími představiteli Polska. O devět let později během ruské invaze na Ukrajinu zase pomáhal krajanům prchajícím do Česka.

„Ukrajina musí být svobodná,“ je přesvědčen Andrij Shkurhan. V jeho bohaté rodinné historii se totiž bojovalo proti bolševikům v polsko-sovětské válce, jeho předci se skrývali před NKVD i gestapem, trpěli v gulagu. Mezi tím vším však také bujela tradice uměleckého nadání a vztahu ke klasické hudbě.

Modrá krev se stala přítěží

Andrij Shkurhan se narodil 27. listopadu 1961 v západoukrajinském městě Sambir v tehdejším Sovětském svazu. Oba jeho rodiče tehdy čerstvě studovali hudební konzervatoř a měli našlápnuto k nadějné kariéře, v prvních letech života se tak o pamětníka starali především jeho prarodiče.

Z matčiny strany zdědil Andrij Shkurhan šlechtický původ. Pamětníkův dědeček hrabě Marian Stefan Chromowski nebyl významný jen svou modrou krví, ale i vzděláním a hudebním nadáním. Během 30. let 20. století přednášel právo na Jagellonské univerzitě v Krakově a chystal se na funkci předsedy krajského soudu, krom toho ovládal celkem osm jazyků a vystudoval též hru na housle.

O tom, jak matčina větev získala šlechtický titul v 17. století, ví Andrij Shkurhan jen málo. „V rodině se o tom v dobách SSSR báli mluvit. Babička mi něco sdělila až ke konci života,“ vysvětluje. Od roku 1939 se totiž pro jeho prarodiče šlechtický status stal břemenem a také ohrožením.

„Po dědovi jako po soudci šlo za války sovětské NKVD i německé gestapo, naštěstí byl natolik chytrý, že spálil včas všechno, co ho mohlo prozradit,“ říká pamětník. Když se vývoj východní fronty obrátil a na Ukrajinu se opět blížila sovětská nadvláda, prarodiče se pokusili utéct na Západ, se dvěma malými dcerami se jim to však nepodařilo. Emigrovala pouze část matčiny rodiny, která se nakonec dostala až do Spojených států.

Radost z konce války téměř okamžitě vystřídala šedá sovětská realita. Prarodiče přišli o svůj rozsáhlý majetek v Ivano-Frankivsku čítající i několik činžovních domů. Kdyby se k němu přihlásili, hrozila by jim perzekuce. Odešli proto do malého okresního města Sambir, kde je málokdo znal, a tam strávili i zbytek svého života. Dědeček pracoval jako účetní v textilních závodech a babička, také akademicky vzdělaná, učila němčinu na střední škole.

Rodina otce bojovala proti bolševikům

Konec války a přechod západoukrajinského území, které mezi válkami patřilo Polsku, pod Sovětský svaz znamenal potíže i pro rodinu Vasila Shkurhana, pamětníkova dědečka z otcovy strany. Ten totiž před dvaceti lety bojoval proti bolševikům v polsko-sovětské válce.

„Děda měl navíc velký statek a kus lesa, podhorské planiny a také jednu z největších sýráren v kraji, která exportovala do Evropy. Sověti tohle nemohli prominout. Tatínek tak chodil neustále s pytlíkem zašitým na krku, kde měl doklady a peníze, aby mohl přežít, kdyby náhle zavřeli jeho rodiče. O dětství tatínek nerad mluvil,“ popisuje Andrij Shkurhan.

Jeho otec Semen Shkurhan se narodil jako nejmladší celkem ze sedmi dětí krátce před druhou světovou válkou v roce 1938. O deset let později už ale měl jen starší sestru, zbylí sourozenci totiž zemřeli, mnohdy ještě jako nezletilí, když bojovali proti Sovětům v Ukrajinské povstalecké armádě. 

Život v komunistickém režimu těžce dopadl na otcovu jedinou přeživší sestru, jejíhož manžela věznili bolševici přes deset let v gulagu. „Pracoval v dolech a na cihelně za polárním kruhem, měl po omrzlinách amputované všechny prsty na nohou. Peklo gulagu přežil, ale po návratu přes většinu života neměl téměř možnost se prosadit vzhledem ke statusu politického vězně. Nemohl se o sebe postarat,“ popisuje Andrij Shkurhan.

Matka mu na klíně hrála sonáty

Pamětník se narodil v době, kdy v SSSR vládl Nikita Chruščov. Ekonomická situace na Ukrajině byla už po dvou sovětských hladomorech v 30. a 40. letech špatná, pamětníkova rodina však podle jeho slov bídou netrpěla.

Rodiče po absolvování hudební akademie dostali umístění v Černovicích, které leží poblíž rumunských hranic. Otec dokončil studia jako operní pěvec a matka se specializací na klavír, symfonické dirigování a teorii hudby. Tehdy však nebylo běžné, aby žena dirigovala orchestr, a tak i přes skvělé výsledky na konzervatoři pracovala jako sbormistryně. Otec se stal členem černovické filharmonie.

Andrij Shkurhan v hudebním prostředí vyrůstal už odmalička. „Když mi byl rok a něco, sedával jsem mamince na klíně, když hrála Bacha, sonáty Beethovena nebo Mozarta. Mohl jsem jenom sedět a vnímat, tím vznikala má láska k hudbě. Také jsme měli v rodině v oblibě zpívat ukrajinské lidové písně a na druhé straně tatínkův svět byla italská opera,“ vzpomíná pamětník.

Zpočátku se však neschylovalo k tomu, aby profesní dráhu svých rodičů i prarodičů následoval. Otec, který tou dobou s filharmonií cestoval po celém SSSR a zpíval například i na setkání sovětského vůdce Leonida Brežněva s jugoslávským prezidentem Josipem Brozem Titem, nechtěl tento kočovný způsob života přenášet i na syna. Usiloval, aby měl místo toho vzdělání v perspektivním oboru, a směroval ho proto ke studiu aplikované matematiky.

„Zamiloval jsem se navíc do spolužačky Natalie, která byla nejlepší studentka, dcera dvou profesorů matematiky. Takže jsem i kvůli ní začal usilovně studovat matematiku,“ přiznává Andrij Shkurhan další motivaci.

Vztah k matematice náhle ochladl

Technikem se však nikdy nestal. V roce 1980 se černovická filharmonie společně s pamětníkovým otcem chystala na galakoncert lidových písní do Kyjeva. Potřebovali sehnat sólistu s barytonem a otce napadlo, že syna vezme s sebou. Na šéfdirigenta výkon Andrije Shkurhana zapůsobil natolik, že ho rovnou přibral na tříměsíční turné po celé Ukrajině.

„Vzal jsem si na univerzitě akademické volno, vrátil se po těch třech měsících – a moje holka otěhotněla s někým jiným. Ta moje vysněná holka, se kterou jsem šel na univerzitu. Takže jsem najednou směrem k matematice úplně ochladl a řekl si, že hudba je moje cesta,“ popisuje pamětník zlomový okamžik.

Od roku 1983 začal Andrij Shkurhan studovat lvovskou akademii hudebních umění. Zatímco otce jeho rozhodnutí spíše popudilo a přestal syna finančně podporovat, matka měla radost, protože od začátku věřila v jeho úspěch. Během studentského života ve Lvově si tak pamětník vydělával jako číšník, taxikář, na demoličních stavbách, ale pokračoval také uměleckou prací ve sborech lidových písní.

Chřipka ho zachránila před radiací

Jako sólista se na operním jevišti ocitl poprvé v roce 1986. Ten rok byl pro pamětníka významný i z dalších důvodů, protože si vzal svoji spolužačku Lilii, která se věnovala hře na klavír a skladatelství. Ještě předtím však tehdejším SSSR, ale i celým světem otřásl dubnový výbuch černobylské jaderné elektrárny.

„Pamatuji si, že jsem akorát ležel doma nemocný s chřipkou. Studenti tenkrát jako obvykle byli nahnaní na prvomájovém průvodu a ti, co se té manifestace zúčastnili, měli poté zdravotní problémy, protože radiace visela ze vzduchu. Tehdy jsem tajně poslouchal Hlas Ameriky, kde říkali, co se doopravdy děje,“ vzpomíná Andrij Shkurhan.

Černobylská havárie, jejíž ničivé důsledky komunisti dlouho odmítali přiznat, demaskovala snahy o reformování Sovětského svazu vedené tehdejším generálním tajemníkem Michailem Gorbačovem. A východní blok i SSSR tato událost nasměrovala zase o něco blíž k rozpadu.  

První náznaky uvolnění režimu vnímal Andrij Shkurhan na Ukrajině až v roce 1988. „Znamením byly kulturní akce, které se začaly odehrávat na Ukrajině. Začalo obrození ukrajinské kultury, odchod z dlouholetého utlačování na úkor ruské kultury.“ Sám pak v tomto ohledu sehrál důležitou roli.

Ocitl se na černé listině KGB

Účast v domácích pěveckých soutěžích mu vynesla první úspěchy. Ale to tehdy ještě zdaleka neznamenalo jisté kariérní vyhlídky. Po absolvování hudební akademie v roce 1989 se i přes zákaz vydal Andrij Shkurhan na oslavu 175. jubilea významného ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, kterou pořádalo lotyšské ministerstvo kultury.

„Měl jsem z toho pak problém, že mě nechtěli nikde zaměstnat. Byl jsem na seznamu sovětské tajné policie KGB, jakmile mě na nějakém předzpívání vybrali, za dva dny zase říkali, že mě vlastně přijmout nemůžou,“ přibližuje. Za takových podmínek proto brzy začal hledat možnost působit ve svobodnějších poměrech.

Pamětník měl v Polsku, kde už proběhl přechod k demokratickému zřízení, stále značnou část příbuzenstva. V dubnu 1991 mu zde zprostředkovali účast v pěvecké soutěži, Andrij Shkurhan ji vyhrál a následovaly nabídky na stálé angažmá v polských divadlech. Nastoupil v lodžské opeře.

Manželka se mě zřekla

Brzy se ale naskytla ještě větší příležitost – turné ukrajinských pěvců po USA. Za oceánem žili příbuzní ze strany matky, kteří sem po konci druhé světové války emigrovali. Během turné se s nimi Andrij Shkurhan setkal a dostal od nich informaci, že v opeře v Detroitu se plánuje konkurz na roli v polské opeře Král Roger.

Tuto příležitost si nechtěl pamětník nechat ujít. Na turné však s uměleckým ansámblem cestovali také sovětští dozorci. Andrij Shkurhan tak musel ze svého ubytování utéct s pár penězi přes garáže, koupit si jízdenku a dojet do Detroitu.

Tam na předzpívání uspěl z celkem 43 kandidátů a získal titulní roli. Jenže sovětští kontroloři jej dostihli. V ten moment se pamětníka zastal jeho strýc, tehdy generál americké armády a veterán války v Zálivu. Díky jeho autoritě mohl zůstat.

Úspěch si však vyžádal své. „V Sovětském svazu mě prohlásili za vlastizrádce. Tatínek z toho zešedivěl a moje první manželka se mě oficiálně zřekla, že s vlastizrádcem nechce mít nic společného.“  

Po třech dnech smutku tři dny radosti

Kontrakt v USA měl začít až následující rok. V létě 1991 se Andrij Shkurhan vrátil do Polska, kde měl již zajištěnou práci. Ale ani zde chvíli nezůstal v klidu, protože dějiny se opět daly do pohybu a v Sovětském svazu došlo k srpnovému puči. Skupina konzervativních komunistů se neúspěšně pokusila odstavit Gorbačova od moci a zabránit pozvolnému rozpadu SSSR, ve skutečnosti ji ještě urychlila.

Dramatických událostí v Moskvě tehdy využil ukrajinský parlament a vyhlásil nezávislost. Andrij Shkurhan se setkal v Polsku se svým mladším bratrem, který se také jako hudebník vracel z turné po Velké Británii. „Tři dny jsme seděli a brečeli, že jsme ztratili vlast i kontakt s rodiči, ale naštěstí puč skončil a Ukrajina prohlásila nezávislost. Takže po třech dnech smutku nastaly tři dny radosti,“ popisuje pamětník.

Do nově vzniklé svobodné Ukrajiny vkládali pamětník i jeho rodina velká očekávání. Po pádu komunismu se jim žádný z dřívějšího rozsáhlého majetku nevrátil, získali však nové možnosti. Otec se ze dne na den například stal předsedou katedry na černovické konzervatoři.

Andrij Shkurhan ještě téhož roku odjel do Toulouse na prestižní mezinárodní soutěž a zvítězil tam jako vůbec první představitel nezávislé Ukrajiny a jejího operního světa. I proto vnímá toto ocenění ve své bohaté sbírce jako jedno z nejcennějších.

Sklízel vavříny po Evropě

Úspěch v Toulouse znamenal teprve začátek. Šéfdirigent v lodžské opeře věřil mladému talentovanému umělci a dovolil mu během jeho stálého angažmá objíždět pěvecké soutěže po celé Evropě. Další úspěchy se jen vršily. Andrij Shkurhan zvítězil na celkem jedenácti mezinárodních soutěžích, ocenění si odvezl například z Berlína, Vídně či z Kodaně.

„Na Ukrajině si všimli mých úspěchů a začal jsem tam dělat koncertní turné po velkých i malých městech. Koncerty měly velký úspěch a patriotickou náladu, snažil jsem se zpívat do slov ukrajinských národních básníků. Tím jsem bojoval proti rusifikaci a propagoval striktně ukrajinskou hudbu,“ říká pamětník. Není proto divu, že za své mezinárodní i domácí působení získal v roce 2000 nejvyšší kulturní vyznamenání – Národní cenu Tarase Ševčenka.

Úspěchy v umělecké kariéře a cestování po světě si ovšem vybíraly daň v osobním životě. Pamětníkovi zkrachovalo jak první manželství s někdejší spolužačkou, tak druhé s houslistkou Olgou Kucharenkovou, s níž se vzali v roce 1996. Dva synové se mu narodili až ve třetím partnerském vztahu, ale i ten nakonec pohořel.

Umělce z Východu upozaďovali

Mimo cestování po Evropě působil na stálých angažmá především v Polsku. Andrij Shkurhan zpíval například na prknech Slezské opery v Bytomi a také ve varšavském Velkém divadle. Během svého pobytu v Polsku stihl vystudovat i překladatelství z polštiny do ukrajinštiny a ruštiny.

K Polsku měl Andrij Shkurhan i díky své rodinné tradici vždy velmi blízko. Historie polsko-ukrajinských vztahů má ale také řadu stinných stránek a vzájemných konfliktů. „Říkám, že přese mě probíhá hranice mezi Polskem a Ukrajinou. Byl jsem vždy za to, aby mezi Poláky a Ukrajinci panovaly dobré vztahy. Ale tehdy nebyl takový politický trend, do vedení varšavské opery přišla skupina nacionalistů, kteří si řekli, že polská opera bude jen pro polské umělce, a odsunuli mě na vedlejší kolej.“

Touha zůstat v Polsku postupně upadla a další kroky pamětníka směřovaly do Česka, kde už od roku 1999 občas vystupoval. Stálé angažmá získal v roce 2005 v Ostravě a v Opavě. Rozhodl se zde usídlit natrvalo. Roli v jeho rozhodnutí sehrál i vřelý vztah k české kultuře a zejména hudbě, který pamětníkova umělecká rodina uchovávala.

Ale také v Česku se později Andrij Shkurhan setkával s opovržením vzhledem k tomu, že pochází z Východu. Vztahy mezi Čechy a Ukrajinci zpočátku nevnímal jako kladné či významné. Ale do všech výše popisovaných vazeb brzy promluvily převratné události ukrajinské i evropské moderní historie.

Postsovětská oáza klidu skončila

Na sklonku roku 2013 se na kyjevském náměstí Nezávislosti, nazývaném též Majdan, spustily masové protesty proti tomu, že ukrajinská vláda pod taktovkou tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče odmítla podepsat asociační dohodu mezi Evropskou unií a Ukrajinou a chystala se přiklonit více k Rusku. Protesty postupně eskalovaly po celé Ukrajině. Nejkrvavější průběh měly v Kyjevě, kde po nařízené střelbě do demonstrantů zemřely desítky lidí.

V té době se sílící hlas ukrajinské opozice obracel i k evropským státům a hledal u nich podporu. „Má neteř byla poslankyní parlamentu za opozici, informace z první ruky, různé proklamace a výzvy směrem k národu i k jiným zemím jsem překládal expresně do polštiny a odesílal do kanceláře polského prezidenta i ministerstva zahraničí,“ popisuje Andrij Shkurhan svou roli v tehdejších událostech.

Nedlouho poté do Kyjeva evropští představitelé přicestovali a podíleli se na vyjednávání mezi vládou a opozicí. Revoluce nakonec vyústila ve svržení Viktora Janukovyče, který uprchl do Ruska, a v ustavení nové vlády i volbu nového prezidenta. Ukrajina se tehdy rozhodla pro směřování do svobodného evropského společenství, ale po takzvané Revoluci důstojnosti následovala reakce Ruska, které obsadilo Krym a podnítilo vojenský střet se separatisty v Doněcku a Luhansku na východě Ukrajiny.

„Nezávislost nám v roce 1991 padla do rukou příliš snadno. Až do roku 2014 byla Ukrajina takovou oázou klidu v porovnání s jinými postsovětskými zeměmi. Přesto jsme po roce 2014 měli všichni velké naděje. Nový prezident Petro Porošenko částečně splnil svou roli v tom, že se válka toho roku nerozšířila po celé Ukrajině a vždycky tlela na Donbase,“ hodnotí zpětně Andrij Shkurhan.

Můžeme obohatit celý svět

Jenomže pak přišel 24. únor 2022. Rusko zaútočilo na celou Ukrajinu a dosud zamrzlá válka se rozhořela v největší vojenský konflikt v Evropě od konce druhé světové války. Před ním téměř okamžitě začaly prchat miliony Ukrajinců. Jednou z hlavních zemí, kde hledali azyl, se stala i Česká republika.

Pamětník v době vypuknutí invaze žil v Liberci, kde dříve získal angažmá v Divadle F. X. Šaldy, postupně se chystal do důchodu. Válka tyto jeho plány přerušila. Místo toho se rozhodl pomáhat ukrajinské komunitě v Libereckém kraji.

„Od prvního dne jsme dělali vše možné, i na úrovni liberecké radnice, abychom lidem poskytli ubytování, aby se zde cítili v bezpečí, pomáhali hledat práci, dělat potravinové sbírky,“ popisuje pomoc svým uprchlým krajanům. Dále vedl kurzy češtiny pro příchozí a organizoval i společenské a kulturní akce.

Během těchto aktivit zaznamenal výraznou změnu v česko-ukrajinských vztazích, která se projevovala i na mezinárodní politické úrovni. Podle Andrije Shkurhana se český národ stal jedním z nejbližších přátel toho ukrajinského a společně s pobaltskými státy a Polskem stanul v první linii pomoci Ukrajině.

Po roce krutého válčení, které si vyžádalo desetitisíce civilních i vojenských obětí, Ukrajina stále odolávala agresi putinovského Ruska. Andrij Shkurhan nepřestával věřit. „Ukrajina musí být svobodná, musíme za každou cenu zvítězit. V těžkých časech jsme vždy uchovali naši národní identitu, kulturu a hodnoty, které mohou obohatit Evropu i celý svět,“ říká muž, jehož životní osudy jsou toho pestrým dokladem.