The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johanna Sieredzká (* 1928  †︎ 2018)

• narozena 24. ledna 1928 v Děčíně

• pochází ze sudetoněmecké rodiny

• během druhé světové války studovala na střední pedagogické škole v Praze, studium nedokončila

• byla svědkem bombardování Prahy

• jako Němka nesměla po válce studovat

• během několika let vystřídala více zaměstnání, poté na přelomu čtyřicátých a padesátých let vystudovala zdravotnickou školu

• do odchodu do důchodu pracovala jako dětská zdravotní sestra

• po roce 1989 učila několik let angličtinu a němčinu na střední škole

• přispívala do německých krajanských novin Trei da Heimt

• byla poslední sudetskou Němkou v Děčíně

• zemřela 18. prosince 2018 v České Kamenici

Johanna Sieredzká (roz. Hablaová, nar. 24. ledna 1928) prožila svá první léta v době hospodářské krize, snad také proto se dokáže na život dívat s nadhledem a neztrácí optimismus. Jedny z jejích nejstarších vzpomínek pocházejí z přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se mnoho nezaměstnaných z Děčína rozhodlo řešit těžkou životní situaci sebevraždou. Její rodina bydlela v Horním Žlebu v těsné blízkosti Labe, a když maminka v noci uslyšela volání tonoucího, neváhala a vydala se mu na pomoc: „Když moje maminka šla zachraňovat poprvé, nevěděla jsem, co se děje – probudila jsem se, něco jsem slyšela, ale v polospánku jsem netušila, co to je. Maminka byla v noční košili a utekla ven. Pak jsem už věděla, že maminka skočí do Labe, a prožívala jsem to jinak. Nechtěla jsem ji pustit. Ale ona říkala: ,Ne, když je někdo v nebezpečí, musí se mu pomoct, to se nedá nic dělat. Za chvíli budu zpátky.‘“

Protože manželství rodičů Johanny Sieredzké skončilo záhy rozvodem, kromě maminky měl na děvčátko největší vliv dědeček Josef Raschel. Ten si v Horním Žlebu zařídil obchod s psacími stroji a také dokonale vybavenou dílnu, která vnučku fascinovala. Ve své době šlo o naprosto unikátní podnik; dědeček se totiž již na konci devatenáctého století vypravil do New Yorku, rok pracoval v továrně Underwood, která nabízela ty nejmodernější psací stroje, naučil se je spravovat, po návratu domů své znalosti i kontakty zužitkoval a novou technologii zaváděl v severních Čechách. Když se postupem času objevily evropské firmy na psací stroje, Josef Raschel dokázal reagovat na požadavky svých zákazníků a zařízení začal dovážet také z Německa, Švýcarska či Itálie.

V druhé polovině třicátých let pokračoval život pamětnice poklidně, i do něj se však promítla zjitřená politická atmosféra. Johanna Sieredzká si dodnes vybavuje jistý incident s českými vojáky: „Na druhém břehu Labe proti našemu domu stál bunkr a v něm byli čeští vojáci. V domě jsme měli elektrický proud, každý měsíc jsme platili paušál, a když se zapnula jediná žárovka navíc, světlo začalo blikat, takže jste to musel srovnat, abychom spotřebovávali jen to, co platíme. Čeští vojáci si toho blikání jednou všimli. Přišli s puškami, mlátili do dveří a říkali: ,Prosím vás, co to tady dáváte za světelný znamení?‘ Maminka jim odpověděla: ,My máme paušál. Jestli jste viděli, že to blikalo, tak si to zkuste sami.‘ Dali si říct, vyzkoušeli to a začalo to blikat. Jeden voják nám ještě pověděl: ,Měli jste štěstí, my už jsme chtěli střílet.‘“

Válečná léta na pedagogické škole

Po dokončení základní školy se pamětnice rozhodla pro povolání učitelky a odešla na střední pedagogickou školu do Prahy. Ve městě měla příbuzné, u kterých žila až do konce války, na víkendy však jezdila za dědečkem a za maminkou do Děčína.

Ve škole prý panovala zvláštní atmosféra – učitelé se vyhýbali politickým tématům, jak jen to šlo, a dalo se tušit, že s nacistickým režimem nesympatizují. Snad nejzřetelnější odpor měl k nacismu ředitel. „Na německém učiteláku jsme zažily něco neuvěřitelného,“ líčí pamětnice. „Byly jsme ve třídě, měly jsme hodinu literatury nebo něčeho takového, na co nás měl ředitel. Přišel do třídy, byl rozčilený, a ještě než došel ke katedře, obrátil se k nám a řekl: ,Děcka, já vám něco povím. To, co si náš národ dovoluje vůči Židům, to se nám jednou strašně vymstí, to si pamatujte.‘ Představte si, on si za nacistického Německa dovolil před celou třídou říct takovouhle věc! Kdyby se u nás našla jediná holka, která by ho udala, skončil by v koncentráku. Pak jsme si ho ještě víc vážily, protože jsme si myslely totéž a říkaly jsme si: ,Heršvec, ten chlap má odvahu! Takhle se má člověk chovat.‘“

I v prostředí pražské střední školy se dalo tušit, že konec války se postupně blíží; jasný signál přišel ve chvíli, kdy byli do armády odvedeni spolužáci pamětnice. „Když jsme byli ve druháku nebo ve třeťáku, bylo nám mezi šestnácti a sedmnácti, Hitler povolával mladé kluky do války. Jednu chlapeckou třídu zrušili a poslali na frontu. Brečeli jako malé děti,“ líčí Johanna Sieredzká.

Přibližně ve stejné době začalo maminku pamětnice jako bývalou agentku československé armády vyšetřovat gestapo. Za první republiky totiž přijala výzvu od posádky na děčínském zámku a přes varování svého otce souhlasila, že bude získávat vojenské informace; v Německu pak údajně převzala tajné dokumenty o rozložení německých jednotek podél českých hranic. Během několika výslechů se mamince podařilo nikoho neprozradit a na začátku roku 1945 vyšetřování skončilo, hlavní část dokumentace se totiž nacházela v Drážďanech a během požáru města byla zničena. Třebaže před dcerou maminka ani dědeček o věci nemluvili, děvče vědělo, že mamince jde o život: „Byla to těžká doba, o maminku jsem měla opravdu veliký strach.“

Není tedy divu, že se Johanna Sieredzká nemohla dočkat, až válka skončí. „Všichni jsme se těšili na konec války. Snad každý normální člověk se těšil na konec války,“ zdůrazňuje. Osvobození zažila v Děčíně, protože po velikonočních prázdninách jí maminka zakázala vracet se do Prahy. „Měla jsem se vrátit do školy a chtěla jsem se vrátit, byla jsem hloupá. Jeden z učitelů nám vyhrožoval: ,Jestli se po svátcích nevrátíte do školy, už nikdy nebudete smět studovat.‘ Ale maminka mě nepustila, říkala: ,To nemá smysl, Bůh ví, co bude.‘“

A skutečně, na začátku května přijely sovětské tanky. „Na zahradě ve Žlebu jsme slyšeli, jak se blíží. Kousíček vedle nás bydlel starosta, bývalý učitel, velice dobrý učitel a velice slušný člověk. Vždycky jsme ho litovali, měl totiž vrozenou vadu nohy a kulhal. Najednou jsme viděli, jak šel kolem nás, a ptali jsme se ho: ,Kam jdete?‘ On řekl: ,Nebojte se, už jsou na cestě ruský tanky. Já jim jdu naproti, musím je přivítat v naší obci.‘ Tak jsme byli zvědaví, co s ním udělají. Došel až ke šraňkům do Přípeře, tam se pomalu blížil první tank. Asi za půl hodiny se přikulhal zpátky a říkal: ,To jsou strašně hodný lidi! My jsme se přivítali, oni mi z tanku podali ruku, dali mi napít vodku a bylo to strašně hezký.‘ Tak jsme si říkali: ,To snad není pravda! Oni říkají, jak jsou ty Rusáci hrozný, jak znásilňují ženský a tak dále, a oni jsou takový hodný! No vidíte, další lež.‘ Jenomže to byla jen první etapa – v prvních tancích byli vybraní oficíři, to byli opravdu džentlmeni.“

Na úřadě mi řekli, že patřím do těžkého průmyslu

První hodiny po válce byly radostné, euforie však dlouho nevydržela. „Pak přijely další tanky a v nich divočejší lidi z asijských končin,“ pokračuje pamětnice. „Ti byli horší, ti začali v noci chodit pro ženské, tak mě vždycky přes noc někam schovali. Pak už to začalo být problematické.“

V následujících měsících docházelo k drancování, německé obyvatelstvo bylo vyháněno a odsunu se nevyhnula ani velká část příbuzných pamětnice. Maminka Johanny Sieredzké mohla spolu s dcerou a s otcem zůstat v Děčíně zřejmě díky tomu, že za první republiky i během okupace osvědčila svou odvahu a protinacistické postoje.

Nastupující komunistický režim rodinu pamětnice postihl také tím, že nechal zrušit dědečkovu dílnu. „Jednoho dne přišli a dílnu zkonfiskovali. Když dědečkovi odvezli stroje, myslela jsem, že se zblázní. Jediné, co nechali, byl obraz Stalina, který jsme v dílně museli mít. Ten jsme pak hodili rovnou do popelnice,“ popisuje Johanna Sieredzká.

Jelikož neměla ukončené střední vzdělání, v poválečných letech studovala církevní jazykovou školu v dnešní Vrchlického ulici. „Byla to jediná vyšší škola, kde jsem z národnostních důvodů nebyla odmítnuta. Někdo se však dozvěděl, že já jako Němka chodím do školy. Bylo na mě podáno udání, že každé ráno odcházím z domova s černou aktovkou – přesně to popsali! – a že se neví, kam s tou aktovkou chodím. Tak mě předvolali na pracovní úřad, nějaká dáma mě tam seřvala, a že mám říct, kam to chodím a co vlastně dělám. Já jsem řekla: ,Chodím do jazykové školy.‘ A ona mi odpověděla: ,Vy patříte do těžkého průmyslu, ne do jazykové školy! Tak, jazyková škola nebude! Vy půjdete pracovat do továrny.‘ Já tehdy měla tři měsíce do zkoušky a měla jsem se ještě hodně učit, protože kvůli češtině pro mě bylo všechno těžší. Řekla jsem: ,Prosím vás, tak mi nechte aspoň ty tři měsíce…‘ ,Nepřichází v úvahu. K čemu vám to je? Vy patříte do těžkého průmyslu, vy patříte do továrny.‘“

S pomocí jiného úředníka pak Johanna Sieredzká získala práci v Děčíně, po osmi hodinách práce v továrně mohla plnit školní úkoly a připravovat se na zkoušku z angličtiny. „Já vám můžu říct, že jsem narazila na slušné lidi, čili já musím být taky slušná. Měla bych být. A snažím se,“ usmívá se pamětnice.

„Jazyková škola ve Vrchlického ulici byla internátní a studovala tam děvčata z celé republiky,“ vypráví Johanna Sieredzká. „Z Děčína jsme tam byly jenom dvě. Na naši profesorku, řádovou sestru Hermínu, ráda a často vzpomínám. Každý den odpoledne po práci v továrně jsem ji navštívila, ona mi dala ten den probranou látku i úkoly a vyzkoušela mě. Když jsme se spolužačkami jely do Prahy na zkoušku, doprovodila nás jako maminka, ale do budovy Karlovy univerzity s naším ročníkem nevkročila, aby některý soudruh neviděl, že jsme z církevní školy. Tenkrát tam bylo ještě několik anglických pedagogů. Můj zkoušející se, myslím, jmenoval Lee. Na konci školního roku byla děčínská církevní škola zrušena. Vyučující, řádové sestry, musely na Moravě pracovat v JZD. Sestra Hermína tam těžce onemocněla a zemřela.“

Zaměstnankyní cementárny, pohřebního ústavu, zdravotní sestrou a učitelkou jazyků

Poté, co Johanna Sieredzká složila zkoušku, nastoupila do okresního komunálního podniku a tím, že zde spravovala kartotéku, si postupně zlepšovala znalost češtiny. Kvůli pravidelným reorganizacím ale na pracovišti dlouho nezůstala; vždy po půl roce změnila zaměstnání. Pracovala nejdříve v cementárně ve Vilsnici u Děčína a později vypomáhala při inventurách v pohřebním ústavu. Dva roky nato se Johanna Sieredzká dozvěděla, že v děčínské nemocnici hledají nové žákyně do zdravotnické školy jako náhradu za německé řádové sestry; příležitosti se rozhodla využít a začala studovat zdravotní školu. Po jejím ukončení působila rok v nemocnici na porodním oddělení, následně šestnáct let na okresním dětském středisku v Děčíně jako obvodní dětská sestra, pak asi dva roky jako školní sestra a dalších jedenáct let jako vrchní sestra v dětské neurologické léčebně v Mariánských Lázních. Roku 1981 se Johanna Sieredzká vrátila do Děčína za maminkou, která potřebovala její pomoc; zde pracovala až do odchodu do důchodu na dětské psychiatrické ambulanci.

Ani v důchodu Johanna Sieredzká neztrácí elán a podnikavost, na tři roky se dokonce stala učitelkou cizích jazyků. „Po sametové revoluci se mi hodila znalost angličtiny, kterou jsem milovala: na středních školách byl nedostatek učitelů angličtiny a němčiny, a tak jsem měla jako důchodkyně možnost tyto jazyky vyučovat. Začalo to suplováním na průmyslové škole a pak jsem na plný úvazek učila tři roky na děčínském gymnáziu. Velmi mne to bavilo a mám na tu dobu pěkné vzpomínky.“

Johanna Sieredzká přispívá do německých krajanských novin Trei da Heimt a podle vlastních slov je to jediné, co ji stále baví, utvářet lidské a mezinárodní kontakty. „To je velice důležité, protože všechno, co se v našem státě stalo, vyhazování Němců a tak dále, jsou národnostní otázky. Na vytváření kontaktů se musí pracovat. Jeden můj německý přítel tomu říká Grasswurzeltheorie: Grass je tráva, Wurzel je kořen a Theorie. Tráva neroste vysoko, ta je dole. Grasswurzeltheorie musí dělat lidi, ti se musí sblížit a nenechat se ovlivnit nějakým Hitlerem, Stalinem nebo já nevím kým,“ uzavírá Johanna Sieredzká.