Zora Sigalová

„Jmenuji se Zora Sigalová a jsem odborná učitelka v důchodu. Moji rodiče, Velimir Sigal a Blažena Horešovská, se seznámili v Praze, maminka je rozená Češka, Unhošť u Prahy. Dodnes tam stojí barák, hospoda U Slovana, to někdy byla od mého dědy hospoda. A tatínek studoval v Praze, jinak je rodem ze Sarajeva, a jeho maminka a tatínek byli v Sarajevě, ještě i teta a strejda. Seznámili se na Nouzově, to je výletnické místo u Unhoště. Tatínek byl v Sokole, maminka byla v Sokole, jednou tam dělali výlet a maminka od něho dostala kytici, totiž tu pukétu (puget), a tak se oni seznámili. Potom se v Praze scházeli a za pět roků asi se stěhovali do Jugoslávie, kde tatínek potom pracoval na železnici a v Sarajevě pracoval děda. Ale co jsem chtěla říct: na té vesnici, na té Tešanjce v tom baráku, první soused od nás byl 300 metrů, druhý 500 metrů, vlastně byli jsme tam na samotě. Tešanjka byla vzdálená od Doboje jedenáct kilometrů a od Tesliče takových patnáct kilometrů. Tam jsme dožili druhou světovou válku. My jsme byli malí, my jsme si hráli, nám nepřekáželo, že granáty lítaly přes barák. A že nám tam jeden den byli partyzáni, druhý den ustaša a třetí domobrana. My jsme byli malí a nerozuměli tomu všemu. A maminka nás česky naučila, protože děti vyžvatlají všechno. Tak jenom chorvatsky. Tatínek byl v Chorvatsku (za války), on nebyl v Bosně. Ale jsem narozená v Bosně a byla jsem bosanská Češka, tak mi alespoň říkali, když jsem studovala.“

„V Končenicích je zvláštní škola, oni mají jednu třídu od páté do osmé (v Chorvatsku má ZŠ jen osm tříd) českou a jednu od páté do osmé chorvatskou. Já jsem učila jednu i druhou, jednu hodinu česky, druhou chorvatsky, tu stejnou látku. Proto jsem já říkala: v Končenici vždycky vládlo bratrství a jednota. Tam se nehádali mezi sebou. A byli tam pravoslavci (pravoslavní Srbové), byli tam Chorvati, Zágorci (Zagorje, kraj na hranicích se Slovinskem) – to je Stražanac a Dioš (menší vesnice patřící pod Končenice) – a Češi – Končenice, Otkopi a Brestov (Daruvarski Brestovac, také patří pod Končenice). Ale mezi nima nebylo, že by nějak nevražili na sebe. A nic jim nepřekáželo, ty chorvatské děti se vedle těch našich dětí naučily česky. Takže mě jeden spletl v Záhřebě, šel tam na nějakou řemeslnickou školu, se mi zdá, Marijan se jmenoval. To je hezky roků. Ještě se čtyřma klukama, to byli jeho kamarádi. Najednou přichází, potkáváme se a on na mě: ‚Dobrej den, soudružko.‘ Tak říkali někdy. Já říkám: ‚Dobrej den. Jak se máte?‘ Já si myslím: Bože drahej, chodil on do české třídy, nebo ne? On chodil do chorvatské třídy a chtěl se pochlubit před klukama, že umí česky. Mě to těšilo, mně to bylo milý. To bylo někdy (dříve). To je před takovými třiceti roky.“