Jiří Šigut

„Je tady ještě jedna věc, u které nemohu potvrdit, že se stala, ale údajně se řešila i na nějakém stranickém výboru. Prý se mluvilo o zrušení výstavy, ale také o tom, zda by byl někdo vůbec schopen vystavovat černé fotografie pořízené s krytkou nebo rozmazané fotky. Beru to jako historku, která se ke mně časem dostala. Jednou z vystavených věcí byla moje fotografie náměstí Velkého října. Vůbec jsem to nepojal politicky. O říjen mi vůbec nešlo. Šlo mi o fotografii náměstí. A proto, že jsem pracoval s dlouhými expozicemi, tak jsem jej chtěl vyfotografovat celé. Ve všech publikacích a průvodcích je náměstí zaznamenáno po částech. Nejprve jedna, druhá, třetí a nakonec čtvrtá. V rámci práce s dlouhým časem jsem se rozhodnul, že otočím celý aparát o tři sta šedesát a budu mít celou scénu na jediném snímku. Výsledek je celý černý a uprostřed prochází bílý přeexponovaný pruh způsobený jediným světelným zdrojem. Na místním stranickém zasedání pak údajně padl výrok: ‚Přece není možné, aby tak mladý člověk viděl budování komunismu tak černě.‘“

„V Přívoze byla paní Jaroslava Veselá, která dělala velkoplošné fotografie na veletrhy. Zatelefonoval jsem jí a řekl, že bych potřeboval metrové zvětšeniny ze svých negativů. Zeptala se mě, kolik bych jich chtěl, a já odpověděl, že asi třicet. Normálně jsme se domluvili. Všechno bylo v pořádku až do té doby, než negativy uviděla. Nejdřív si myslela, že jsem se úplně zbláznil. Samozřejmě že tu práci dělat nechtěla. Říkala mi, že když tam dá prázdný negativ, tak na té fotografii nebude nic. Já jsem jí na to odpověděl, že by jej měla nejdřív vyčistit a přistoupit k tomu profesionálně. Ona mi oponovala tím, že jej do zvětšováku nemusí ani dávat a výsledek bude úplně stejný. Po dvou dnech přemlouvání a nějakých lahvích becherovky jsem ji přesvědčil k tomu, aby mi ty metrové fotky udělala. Hlavní však bylo, že jsem jí dal zálohu. Jako profesionálka by ty negativy vyhodila všechny. Okamžitě.“

„Když si nás po vyučení mistři z jednotlivých provozů vybírali, tak jsem si chvíli myslel, že zůstanu na ocet. Nakonec jsem ale zjistil, že mě na moji pozici zařadili předem. Disponoval jsem manuální zručností a moje výsledky na učilišti byly také dobré. Politika najednou přestala hrát roli a já začal docházet do uzavřeného oddělení, které mělo v rámci celého závodu vlastní bránu. Pracovali jsme tam na strojích ze zahraničí. Když se nějaký z nich porouchal, tak musel přijet technik ze západního Německa. V tu chvíli jsme museli všechny věci v dílně zakrýt a nechat volnou uličku pro průchod k danému stroji. Bylo to humorné, především proto, že se tam vyráběly komponenty pro tanky. Provoz se jmenoval 28 BH, což byla značka pancíře. Všechny typy oceli mají své kódy znamenající jejich vlastnosti. Tento byl kvůli utajení označen nestandardně písmeny BH.“