The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Sihelníková (* 1934)

• narozena 17. února 1934 v Hrádku u Trhových Svinů

• otec pracoval jako zedník ve Vídni, matka sloužila u sedláka

• Stupkovi žili na výminku u sedláka s pěti sourozenci (Marií, Blaženou, Boženou, Eduardem a Emílií)

• ve věku povinné školní docházky byla druhá světová válka v plném proudu a místní škola byla zrušena, pročež musela docházet do německé jednotřídky v Pěčíně

• za války neměli přístup k informacím, ty jim posílal v dopisech jen totálně nasazený otec

• s koncem druhé světové války došlo k odsunu Němců, a to i z oblasti, kde žili Stupkovi

• rodina se přestěhovala z Hrádku do Pěčína právě do jednoho z opuštěných domů

• později paní Růžena nastoupila do měšťanské školy v Trhových Svinech, kterou ukončila roku 1948

• po škole začala pracovat v Českých Budějovicích v továrně SFINX na smaltované nádobí

• roku 1952 se vdala za Josefa Sihelníka

• vychovala tři děti a dodnes žije v domě po odsunutých Němcích v Pěčíně

Pozn. editora Paměti národa: následující text vznikl v rámci soutěže Příběhy 20. století a je původním textem autora nahrávky.

Životní příběh každého člověka je jiný a určitým způsobem jedinečný. I když se vždy nejedná o vzpomínky, zkušenosti a zážitky, na které by člověk vzpomínal rád, přesto stojí za uchování a předání dalším generacím. Zvláště to platí pro příběhy, které zažili naše prababičky, pradědečkové, prarodiče či známí, kteří se narodili na počátku 20. století, a mají vzpomínky z dob, o kterých se dozvídáme dnes většinou už jen z učebnic. Přitom právě osobní výpovědi pamětníků nám pomohou udělat si obrázek a úsudek o tom, jak probíhaly klíčové události 20. století jako např. první či druhá světová válka, věznění v koncentračních táborech, nástup komunismu k moci či jeho pád.

Zajímavým příběhem je také vyprávění „životních osudů“ paní Růženy Sihelníkové, rozené Stupkové, se kterou jsme ve vzdáleném příbuzenském vztahu. Má prababička Božena Kocinová (rozená Stupková) byla jedním z pěti sourozenců paní Růženy.

Pamětnice Růžena Sihelníková se narodila 17. února 1934 v Hrádku u Trhových Svinů, malé vesničce v jižních Čechách. Otec pracoval jako zedník ve Vídni, matka sloužila u sedláka, jakéhosi pana Ertla, na jehož výměnku paní Růžena se svými rodiči a pěti sourozenci (Marií, Blaženou, Boženou, Eduardem a Emílií) v dětství bydlela. Za to, že je sedlák nechal bydlet na svém výměnku, musela nejen její maminka, ale i paní Růžena společně se svými sourozenci vykonávat drobné práce, např. pásli krávy či v období žní museli hrabat strniště.

Později sloužily starší sestry paní Růženy (Marie, Blažena) u sedláků a Božena se šla vyučit švadlenou. Společně se svým bratrem Eduardem, který byl o rok mladší, a sestrou Emílií navštěvovala Růžena v Hrádku také školku. V malé vesničce se nacházela i škola, která zde fungovala již od první republiky. Když však paní Růžena dovršila věku povinné školní docházky, byla již druhá světová válka v plném proudu a škola v Hrádku byla zrušena. Proto byla pamětnice donucena chodit do nedaleké vesničky Pěčín, kde se nacházela německá škola, kterou navštěvovala od 6 do 11 let.

Jednalo se o tzv. „jednotřídku“, ve které byly všechny ročníky od první do deváté třídy. Jednotlivé ročníky byly rozděleny po dlouhých lavicích a vyučování probíhalo pouze v německém jazyce. Učitel postupně od první lavice zadával úkoly. Pamětnice dodává, že ve vyšších ročnících, když už měl člověk „větší rozum“ nebylo vůbec složité odposlouchat přednášenou látku, tudíž bylo možné učit se i s předstihem. Díky tomu, že bylo poměrně málo žáků, došlo postupem času také k přesunu žáků ze školy v Mezilesí (tehdejší Trutmaň) do Pěčína. Počet žáků potom dosahoval k třiceti, neboť školu navštěvovali žáci celkem ze tří vesnic. I přesto však učitel dokázal tento počet žáků s přehledem zvládnout. Žáci byli ukáznění, vychovaní. „Když někdo výjimečně zlobil, učitel vyzval k nastavení rukou a žák dostal rákoskou přes ruku, rázem byl klid.“ vzpomíná pamětnice živě.

Druhá světová válka v této oblasti naštěstí moc neprobíhala. Rodina pamětnice neměla o válce téměř žádné informace, jen něco z doslechu. „Neměli jsme ani rádio. To měli jen sedláci.“ O válce se dozvídali především z dopisů, které jim zasílal otec z Rostocku v Německu, kde byl totálně nasazený. „Otec popisoval bombardování. Vzpomínal na to, že to bylo hrozné, že si to nedovedeme vůbec představit.“ dodává. Informace získávala také od sestry Blaženy, která byla totálně nasazená v Lipsku ve fabrice. Po skončení druhé světové války se vrátila z Lipska pouze s vozíčkem, ve kterém měla věci. „Táhla si po kolejích vozíček s věcmi. Šla celou cestu pěšky, protože tehdy nebyla jiná možnost.“ dodává pamětnice.

Na co si však z války paní Růžena vzpomíná, je velká bída a nedostatek peněz. Otec, který byl nasazený v Německu, jim sice nějaké peníze posílal, ale nebylo to moc. Maminka, která pracovala u sedláků, dostávala za práci potraviny – vejce, mléko a brambory, aby rodina vyžila. Doma navíc chovali kozy, které děti musely chodit pást. „Nějak jsme to protloukali. Byla bída, ale i s málem musel člověk vyjít.“ vzpomíná pamětnice plna emocí.

I přesto, že od tohoto období uplynula již pěkná řádka let, má paní Růžena v paměti několik momentů z této doby. Vzpomíná na jeden den, kdy byla ještě malým dítětem a stála s ostatními dětmi u silnice. Najednou se objevili vojáci – Rusové, kteří měli takové zvláštní vozíky. Jela jich celá řada a najednou se asi 10 vozíků s koňmi odpojilo bokem a směřovalo na Hrádek. Ve vesničce se potom usadili, chtěli se umýt a najíst. Každý, kdo mohl, jim podal kousek jídla a poskytl, co potřebovali.

Jindy zase pobíhala s ostatními dětmi v Hrádku kolem rybníka, když se objevili Rusové a začali házet do rybníka granáty a zabíjet tak ryby. Následně do rybníka lezli nazí a mrtvé ryby vybírali. „Možná to působí úsměvně, ale my, jako děti, jsme tohle nikdy nezažily.“

Po skončení druhé světové války v roce 1945, kdy byla poválečná atmosféra naplněna odporem a nenávistí vůči německému obyvatelstvu, došlo k vydání dokumentu – Ústavní dekret o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, díky kterému se Němci stali na území Československa cizinci, neboť byli zbaveni československého občanství. To vedlo k následnému odsunu německého obyvatelstva a konfiskaci jejich majetku. Postihlo to i oblast, ve které žila paní Růžena.

V Německu bylo všechno rozbité, proto než se celý odsun dal do pohybu, chvíli to trvalo. Mezitím však byli Němci donuceni ze svých domů odejít a sestěhovat se dohromady do chalup, kde čekali. S sebou si směli vzít pouze věci o maximální hmotnosti 50 kg. Je velmi smutné, že i v této velmi těžké době se našli tací lidé, kteří osobní věci Němců „protřásli“ a vzali si, co se jim hodilo. Paní Růžena takové chování odsuzuje. „Odsunu se účastnili i lidé, kteří nikomu nic neudělali, nikoho nezabili nebo neudali. Byla to zlá doba, která postihla i nevinné lidi.“ poznamenává se slzami v očích.

Atmosféra při odsunu byla velmi nepříjemná. Němci byli odváděni postupně. Bylo velmi těžké se s nimi loučit. „Na tu dobu nerada vzpomínám. Bylo mi těch lidí líto, nikomu nic neudělali. Žili tady odjakživa a najednou museli pryč. Je jasné, že i z jejich strany se objevila nenávist.“ dodává pamětnice.

Po skončení odsunu prošel Pěčín „dosídlením“. Zprvu se jednalo o Čechy a Slováky, kteří sem přišli s jediným cílem. Získat majetek. „Vybrakovali“ domy, pobrali to, co se jim hodilo a odešli. Někteří z nich domy dokonce úplně zdevastovali. Rumuni se zde dokonce usadili trvale a to díky špatné hospodářské situaci, která v Rumunsku panovala. Někteří z nich jsou tu dokonce v okolních vesnicích dodnes.

V roce 1946 se paní Růžena společně se svými rodiči a sourozenci přestěhovala do Pěčína, do jednoho z domů, který Němci museli opustit.

Následně došlo nedaleko Hrádku k uzavření silnice na Nové Hrady a vytvoření dělícího pásma, které oddělovalo Čechy od Sudet. Toto pásmo nesmělo být překročeno. To znamenalo pro obyvatele okolních vesniček jediné. Lidé museli vyřizovat všechny záležitosti ve směru na Nové Hrady. Pamětnice vzpomíná, jak chodila s bratrem pro chléb: „S bráchou jsme chodili pro chléb do Žumberka. Na Rejta by to byl býval kousek, ale to jsme nesměli. Chodili jsme pěšky, byla to strašná dálka. Nebylo to pro nás, jako děti, vůbec lehké.“ V místě, kde bylo vytvořeno dělící pásmo, je nyní postaven pomník, který je věnovaný obětem z druhé světové války.

Když došlo alespoň k částečnému zklidnění situace po odsunu na podzim v roce 1946, přece jen události, které se odehrály, byly jen velmi těžko vstřebatelné, přestoupila paní Růžena do české měšťanské školy v Trhových Svinech, kde začala navštěvovat šestou třídu. Zvyknout si na novou školu nebylo vůbec jednoduché. Do té doby byla zvyklá na zcela jiný režim a výuku pouze v německém jazyce. Po válce se ale všichni báli mluvit německy. A tak si paní Růžena ze zvyku například počítala potichu německy násobilku nebo dělení. Nesměl ji při tom ale nikdo slyšet. Školu ukončila v roce 1948. Následně začala pracovat v Českých Budějovicích ve fabrice SFINX, kde se vyrábělo smaltované nádobí.

V roce 1952 se vdala za Josefa Sihelníka, který pocházel ze Slovenska a do oblasti, ve které paní Růžena žila, byl dosídlen. Se svým manželem Josefem začala svépomocí opravovat opuštěný dům v Pěčíně, kde mj. žije dodnes. Když dům objevili, měl vytlučená okna a celkově byl v dezolátním stavu. Ale jelikož byl v Trhových Svinech nedostatek volných bytů, pustili se do rekonstrukce. Společně se svým manželem vychovala paní Růžena tři potomky.

Po roce 1989, kdy se změnil režim, došlo také k navázání vztahů s lidmi, kteří byli po válce odsunuti. „Němci sem zase začali jezdit. Rádi se sem vraceli, protože věděli, že umíme německy a budeme se s nimi bavit.“ dodává. Podle slov pamětnice i z vlastních zkušeností lze tvrdit, že Němci, kteří si během odsunu neprožili nic pěkného, na naši vlast nezanevřeli a rádi se vrací na místa, kde vyrůstali.

Závěrem by pamětnice ráda zdůraznila poselství, kterým by se měli všichni řídit. „ I v těch nejtěžších chvílích by neměla chybět skromnost a především lidskost. Aby nikdo ze sebe nedělal víc, než je a aby se již nikdy nevrátila ta krutost, která se odehrávala během druhé světové války.“

Je opravdu obdivuhodné, jak paní Růžena dokáže po tolika letech vzpomínat na dobu a zážitky, které nepatří zrovna k těm, které by si člověk chtěl pamatovat celý život, a ještě o nich otevřeně hovořit. I přesto, že její život nebyl „procházka růžovým sadem“ a prožila si těžké dětství a všemožné hrůzy, které si lidé v dnešní době nedokážou ani představit, je plna vnitřního klidu a optimismu. Po vyslechnutí takového příběhu bychom si měli uvědomit, jak velké štěstí máme, že žijeme v době, ve které žijeme, a nemusíme procházet takovou bídou a krutostí, kterou si procházeli naši pradědečkové a prababičky. Měli bychom si vážit toho, co máme, neboť jak vidíme, vždy může být ještě hůř.