The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Libuše Šilhánová (* 1929  †︎ 2016)

• narozena 10. dubna 1929 ve Vrdech u Čáslavi

• 1933 – stěhování rodiny do Žehušic

• 1946 – stěhování do Chomutova

• 1948 – maturita na gymnáziu v Chomutově

• 1948 – studium na Pedagogické fakultě UK v Praze

• 1951 – seznámení s Věňkem Šilhánem, svatba

• 1952 – přestup na filozofickou fakultu, narození syna

• 1953 – narození dcer-dvojčat

• 1957 – manžel Věněk Šilhán na studijním pobytu v Leningradu

• 1957 – práce učitelky v Poděbradech

• návrat do Prahy

• 1960 – práce v sociologickém ústavu, návštěvy zahraničních konferencí

• srpen 1968, po okupaci manžel zvolen zástupcem Alexandra Dubčeka

• po prověrkách oba manželé ztratili zaměstnání

• od roku 1970 vykonávají manuální práci

• 70.–80. léta – perzekuce, sledování, výslechy

• 1977 – podpis prohlášení Charty 77

• leden 1987 – leden 1988 – Libuše Šilhánová mluvčí Charty 77

• 1988 – spoluzakladatelka Československého helsinského výboru

• 1989 – aktivní v listopadových událostech

• od roku 1990 práce pro Československý a následně Český helsinský výbor

• v letech 2007 – 2008 byla předsedkyní Českého helsinského výboru

• zemřela 10. října 2016

,,Jsem doktorka Libuše Šilhánová a narodila jsem se 10. dubna 1929,“

začíná vyprávění Libuše Šilhánové, rozené Beranové. Její rodiče byli Bohumil Beran a Marie Beranová. Tatínek nejdříve zastával pozici obvodního lékaře, později roku 1945 se stal lékařem okresním. Maminka strávila celý život v domácnosti.

Malá Libuše vyrůstala nejprve ve Vrdech u Čáslavi, v roce 1934 se rodina přestěhovala do Žehušic, kde tatínek dělal obvodního lékaře. Měl spoustu práce, na obvod asi třinácti vesnic byl jediný doktor. Skoro nebyla noc, během níž by nevyjížděl za prací. Pomáhal u porodů, podvazoval cévy německým důstojníkům, byl ale i často volaný do lesa k partyzánům. O tom často nikomu neřekl (za pomoc by ho čekal trest smrti), což ve čtrnáctileté Libuši vzbuzovalo zvědavost.

„Jednou jsem se schovala do kufru tatínkova auta a on se mnou, nic netuše, vyjel někam do Morašic. Neočekávala jsem ale, že pojedeme přes kořeny a bude to se mnou tak pěkně mlátit. Když jsme se blížili k té vesnici, vylezla jsem z kufru a přiznala se. Ale partyzány jsem neviděla.“

Roku 45 přišli do vesnice Rusové a usídlili se i ve vile rodiny Beranových. Rozložili se na dvoře a obsadili kuchyň, s maminkou si vyměňovali recepty. Chovali se ale velice slušně. „Dovolte, jestli bych si taky mohl zahrát!“ ozvalo se za mladou Libuší, když si jednoho dne na klavíru brnkala své nacvičené skladbičky. Ruský důstojník si sednul ke klavíru a na celou klaviaturu zahrál krásnou klasickou skladbu. Později se Libuše dozvěděla, že byl profesorem moskevské konzervatoře.

Po odjezdu Rusů, koncem června 1945, se rodina Beranových přestěhovala do Chomutova. Na toto období paní doktorka vzpomíná ráda. Chodila tu na gymnázium, začala hrát divadlo, do toho přicházely první lásky a přátelství.

Po odmaturování se přihlásila na lidovou výchovu na Vysoké škole pedagogické, tento obor však zrušili a Libuše byla přesunuta a nucena rok studovat na Vysoké škole politické. Protože jí politika nebyla po chuti, přešla na sociologii na Filosofické fakultě, kterou vystudovala v roce 1957.

Její studium se proplétá s osobním životem. V roce 1951 se Libuše Beranová provdala za Věňka Šilhána. V roce 1952 už porodila zdravého syna Věňka a o rok později dvojčata, dívky Kateřinu a Jitku. S těmi měla ale bohužel smůlu, Kateřina se narodila s deformovanýma nožičkama a sotva jí je lékaři dali do pořádku, Jitku v roce 1954 postihla dětská obrna.

Další velkou komplikací bylo Libušino zdraví. V roce 1951 onemocněla tuberkulózou a roku 1955 podstoupila operaci. Veliký podíl na výchově jejích dětí měla tudíž maminka Marie Beranová.

Libuše pracovala nejprve v redakci časopisu Osvětová práce, později přešla do knižní redakce nakladatelství Osvěta. Kromě toho ještě učila, nejdříve na gymnáziu a poté přednášela i na vysoké škole.

Aby byla aktivní občankou, v roce 1957 vstoupila do KSČ, ze které byla v roce 1970 vyloučena. Její muž se velmi angažoval v progresivní části komunistické strany, byl dokonce zvolen předsedou vysočanského sjezdu, tak si získal nálepku rebela, čímž poznamenal osud svůj i celé rodiny. Nepřicházelo v úvahu, že by Libuše dostala slušnou práci, proto si pořídila pletací stroj a pracovala manuálně.

V 70. letech začal režim pronásledovat lidi z nejrůznějších důvodů, hlavně, pokud projevovali nesouhlasná stanoviska k režimu a vyjadřovali své názory. V této době se seskupila Charta 77. V prosinci roku 1976 přišel Šilhánovy navštívit Zdeněk Mlynář s nabídkou podepsání Prvního prohlášení Charty 77. Manželé nabídku přijali, a tím se stali signatáři Charty 77. Takto to probíhalo i u jiných lidí, začátkem roku 1977 měla Charta tedy asi 242 signatářů, tzv. disidentů, tj. lidí, kteří kritizovali režim.

Charta si každý rok volila tři nové mluvčí. V roce 1987 se mluvčí stala i Libuše Šilhánová. „Byla to zajímavá a náročná práce,“ tvrdí. Charta se zabývala širokou škálou problémů, od ekonomiky přes životní prostředí až k politice. Její práce spočívala v tom, že se pravidelně nebo podle potřeby tajně v bytech scházely menší skupiny lidí, které nejprve prodiskutovaly nějakou aktuální situaci nebo určité téma, které bylo zrovna nastolené, a pak na něj zareagovaly sepsáním textového dokumentu. Dokumenty pak mluvčí telefonicky předávali do zahraničí. „Na žižkovské poště jsem se vždy uvelebila v takové té vypolstrované kabince, odkud to nebylo slyšet, dala jsem si text před sebe, vytočila příslušné číslo a už jsem diktovala.“ Na druhé straně telefonu byli vesměs známí chartistů, kteří tu s nimi před odjezdem do zahraničí spolupracovali. Charta se spojovala hlavně s Vídní, rozhlasovou organizací Svobodná Evropa, s Anglií, s Polskem, ale měla řadu dalších známých, přes které se dokumenty posílaly ven. Dokumenty byly zveřejňovány nejen rozhlasem, ale i v tisku a jiných zahraničních médiích. „Svět se tak dozvídal, co se tu děje,“ uvádí paní doktorka.

Zahraničí na zprávy z Československa většinou reagovalo pouze vlažně. Ne všechno je zajímalo. Když se však objevilo horké téma, projevovalo se aktivněji. Vycházely články v novinách, četly se zprávy v rozhlase, zveřejňovaly se různé reakce na aktivity Charty. Zatýkání lidí nebo celých skupin vyvolalo reakce u organizací pro ochranu lidských práv, například Amnesty International.

Jako mluvčí musela Libuše i dokumenty redigovat, což se provádělo pouze ručně prostřednictvím psacích strojů, dále je šířit a schovávat na bezpečných místech. S kritizováním režimu totiž samozřejmě přicházelo mnoho rizik. Celá rodina byla často až několik měsíců předmětem zájmu STB. Libuše byla často předvolávána do Bartolomějské ulice na ministerstvo vnitra nebo do ulice Konviktská k výslechu. Tady si vždy hodinu nebo dvě stála na svých názorech a odolávala kladeným otázkám na téma, s kým a kde se stýká, jak nahlíží na to či ono, co Charta 77 plánuje. Z jejího postoje se pak vyvozovaly určité neblahé důsledky. Společně s manželem a dalšími byla zařazena mezi nepřátele režimu a její stíhání pokračovalo. Čas od času přišli do bytu policisté se sdělením, že se chtějí podívat, co tu mají. Prohledávali prádlo, knihovny, vlezli na půdu i do sklepa. Když bylo potřeba, nelenili a dojeli na chalupu na Kokořín. Jednou našli u Libuše protirežimní text a přišlo se na to, že je psán jejím strojem. Už jen to znamenalo stíhání. Vyhrožovali vězněním a dalším vyslýcháním či domovními prohlídkami.

Na jejího muže si nikdy netroufli, ten je vždy velmi energicky seřval, vypráví. Ona sama však byla vězněna asi pětkrát, pokaždé tři až pět dní, ve znečištěných celách s lidmi, kteří na ni nebrali ohled. Déle ji věznit si komunisté nemohli dovolit, režim by si tím uhnal v zahraničí ostudu.

To všechno však paní doktorka zvládla a nenechala se zviklat, stála si za svým a nadále veřejně hlásala své názory. Nejvíce se však obávala toho, že by trpěly její děti. Ty svou maminku podporovaly a byly na ni pyšní, Chartu ale samy nikdy nepodepsaly. Přesto byly i ony předvolávány k výslechům a trápeny příslušnými zástupci státu. U Kateřiny hrozilo, že nebude moci studovat, protože se hlásila na velmi žádaný obor. Nakonec se jí po velkém úsilí podařilo na školu dostat.

Libuše Šilhánová se několikrát setkala s Václavem Havlem, který zastával pozici mluvčího Charty 77 v době vzniku. Roku 1988 došlo ke zrodu Československého helsinského výboru, který navázal na činnost Charty 77, ale věnoval se především problematice lidských práv, podobně jako Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Ten se však zabýval bezprostředně problematikou trestné činnosti.

Všechny vydané dokumenty Charty můžeme nalézt v knize Charta 77, která vyšla v roce 1990.

Libuše Šilhánová dnes žije se svou dcerou v Praze. V roce 2001 získala ocenění Za zásluhy o ČR I. stupně a roku 2005 jí vyšla kniha Ohlédnutí za životem, ve které popisuje svůj život. Podobně jako já tady.