The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Šillerová (* 1944)

• narozena 4. dubna 1944 v Sebranicích u Boskovic

• dědeček František Slavíček pracoval jako řidič u továrníka Löw-Beera ve Svitávce

• strýc Josef Slavíček se zapojil do odboje a zemřel v Osvětimi

• 9. května 1945 německý stíhač tanků najel na miny

• výbuch způsobil vážná zranění členů rodiny a poškození domu

• v roce 1960 se vdala za Miloše Šillera

• rodina se odstěhovala do Karviné

• studovala na sociálně právní škole

• působila jako pokladní ve Svazu invalidů

• roku 1972 se rozvedla a vrátila do Sebranic

• po roce 1989 pracovala v muzeu v Boskovicích

Zdeňka Šillerová se narodila 4. dubna 1944 v Sebranicích u Boskovic jako druhorozená dcera rodičům Františkovi a Marii Hanákovým. Širší rodinu postihlo několik tragických událostí, které je poznamenaly na celý život.

Dědeček a židovská rodina Löw-Beer

Často zmiňovaným členem rodiny byl dědeček František Slavíček, účastník bojů první světové války, který si ze zajetí přivezl kovový medailon Panny Marie. Od střepiny viditelně poškozený obrázek údajně zachránil v boji život jednomu polskému příteli a ten ho Františkovi na důkaz přátelství daroval. Později dědeček pracoval jako jeden z řidičů pro rodinu Löw-Beer, která v nedaleké Svitávce založila továrnu na zpracování bavlny a výrobu látek. Ještě před vypuknutím druhé světové války většina židovské rodiny Löw-Beerů utekla do zahraničí. Tehdy šedesátiletý Alfred Löw-Beer však zůstal na Moravě, kde chtěl zachránit část velkého majetku a připojit se k ostatním později. Dlouho o něm neměla rodina žádné zprávy, až v dubnu 1939 bylo jeho tělo nalezeno s falešnými doklady na železniční trati u Stříbra. Jeho smrt se nikdy nepodařilo objasnit, přitom v úvahu připadá několik verzí. Mohla to být akce gestapa, vražda s loupeživým podtextem nebo i sebevražda.

Pamětnice zná většinu informací jen z vyprávění, ale nakonec dodává: „Mezi lidmi se tehdy mluvilo o tom, že pana továrníka udal gestapu údajně syn jednoho z řidičů.“ Z dalších zdrojů je možné dohledat, že výpovědi některých řidičů po válce přispěly také k tomu, že nebyl žádný majetek rodině Löw-Beer nikdy navrácen.

Smrt v rodině

Někdy ve dvacátých letech prožila rodina Slavíčkova tragédii, kdy při návratu ze školní akce srazil vlak ve Svitávce tehdy patnáctiletou Blaženu, maminčinu mladší sestru. „Tenkrát ji rodiče nechtěli nikam pustit, ale přemluvila je kamarádka ze sousedství.“

Již dospělá kamarádka i část její rodiny během druhé světové války údajně spolupracovali s německými úřady. Podle vyprávění pamětnice pracovala v Brně v nemocnici a udala tamního primáře Podlahu, který skončil v koncentračním táboře. Někteří členové její rodiny byli po osvobození odsunuti do Německa a jeden z bratrů údajně unikl zastřelení a žil později v Austrálii. Tato kamarádka zemřelé Blaženy v devadesátých letech navštívila v tichosti rodnou vesnici a dům, kde bydlela.

Strýc zahynul v Osvětimi

V průběhu války se zapojil do odboje Josef Slavíček, strýc pamětnice. Pracoval v Brně ve Zbrojovce a podílel se na organizování tajné sbírky na podzemní hnutí. Gestapo tehdy zatklo několik desítek dělníků a šestnáct z nich zaplatilo za odbojovou činnost životem. Josef Slavíček byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně a v roce 1942 zahynul v plynové komoře v Osvětimi, bylo mu 27 let a doma zůstala jeho žena s tříletým synem Josefem.

Rodina dodnes schovává výstřižek z novin, který popisuje okolnosti případu, soud a veřejnou popravu konfidenta Václava Formánka. Mimo jiné se tam uvádí i toto: „Jednání, které se s přestávkou protáhlo až do 18 hodin, nepřineslo naprosto jasno v tom, zda Formánek svou udavačskou činností připravil o životy všechny výše uvedené zaměstnance. Byl to pouze případ Josefa Slavíčka, který byl podle zachovaných spisů bezp. ref. Horáka udán Formánkem. Podle retribučního dekretu ovšem stačil jediný případ na trest smrti, který odsouzený přijal naprosto klidně. Veřejná poprava se konala ve čtvrtek ráno na dvoře věznice na Cejlu. Sešlo se k ní asi 1000 diváků, kteří zatarasili vchod do soudní budovy tak, že se do ní nemohli dostat přísedící soudu. Poprava byla vykonána s dvacetiminutovým zpožděním.“

Konec války a následky výbuchu

Rodina bydlela v Sebranicích v malém domku u hlavní silnice z Brna do Svitav. Blížil se konec války a v celém okolí se pohybovaly kolony prchajících německých vojáků. V noci z 8. na 9. května 1945 projížděl po hlavní silnici německý stíhač tanků. Když si řidič uvědomil, že přejel křižovatku směrem na Kunštát, chtěl se otočit na mostku u domu Slavíčkových. V těch místech bylo složené velké množství munice, kterou tam dali sami němečtí vojáci a s jejíž pomocí měli zřejmě v plánu podminovat most a tím zabránit průjezdu Rudé armády. Ozval se velký výbuch, stíhač tanků vyletěl do povětří a pod jeho troskami zahynula celá posádka. Z dobových fotografií je vidět, že několikatunový stroj se výbuchem zcela převrátil.

Pamětnici byl v té době jeden rok, ale z vyprávění rodičů a příbuzných popisuje, co způsobil výbuch v jejich domě a jak tragicky se na rodině podepsal: „Chalupa byla rozbitá, strýc František měl 80 střepin v těle, jedno oko mu vyndali hned a babička taky přišla o jedno oko. Jak muselo být to zatemnění, leželi jsme s rodiči vedle v místnosti na zemi a ještě velkým vlňákem bylo to okno zadělané, tak ty střepy to zachytlo a nám se naštěstí nic nestalo.“

Františka Slavíčka staršího zachránilo, že v okamžiku výbuchu byl na zahradě, kde přespávali němečtí vojáci jako u většiny chalup v Sebranicích: „Dědeček se s nima dobře domlouval, byli to mladí, sotva šestnáctiletí kluci.“

Strýc František výbuch nakonec přežil, přišel o jedno oko, druhé měl poškozené a později oslepl úplně. Pamětnice vzpomíná: „Byl to báječný člověk, hrál na trubku a naučil se Braillovo písmo a my děti jsme ho měly moc rády.“ Zraněné oko měla i sousedka paní Alexová, která vše pozorovala doma za oknem.

Podle vyprávění schovali vojáci bednu s municí původně pod lavici jejich domu a dědeček to chodil kontrolovat. Nedaleko odtud pálili němečtí vojáci spoustu věcí, a přestože byl přísný zákaz se přibližovat, někteří obyvatelé vesnice tam chodili potají brát, co se jim hodilo. Možná přitom někdo bednu s municí vystrčil dál do silnice.

Za zničený majetek a újmu na zdraví dostala rodina po válce odškodnění 25 000 Kč. V roce 1950, podle dokladu o výměře náhrady, požadoval Okresní národní výbor v Boskovicích vrátit částku 2 630 Kč zpět. Pamětnice k tomu dodává: „Babička říkala, že dědeček nakonec vrátil všechno, na střechu si půjčili a pak to spláceli.“

Ještě donedávna měla pamětnice doma schovanou kovovou část ze zničeného stíhače tanků, kterou její otec podepíral starou kůlnu. Při ústupu německých jednotek si jeden z vojáků s ním vyměnil pistoli za civilní oblečení. Pamětnice nedávno prodala do soukromé sbírky tyto tři zajímavé předměty z rodinné historie: kovový medailon Panny Marie z Čenstochové, pistoli a část kanónového systému ze zničeného stíhače tanků.

Dětství

V dětství chodila pamětnice do místní školky a pak do školy v Sebranicích a ve Svitávce. Vzpomíná, jak pásli husy, běhali po zahradě, kde měl dědeček vojenské masky, patrony a jiné věci, které nacházel po válce v okolí. Rodina byla věřící a samozřejmostí byla i účast v hodinách náboženství, které se na většině vesnicích vyučovalo i v padesátých letech. Vývoj událostí a náladu společnosti po roce 1948 popisuje těmito slovy: „O politice se dospělí bavili, poslouchali rádio. Když se sešli, tak o všem živě diskutovali, ale my děti jsme toho moc nepochytily.“ Z té doby si také vybavuje, že tatínek občas mluvil o tom, že se v práci v Brně setkává s vězněnými kněžími, kteří v podniku pracovali.

Několik let v Karviné

Po ukončení základního vzdělání se pamětnice vyučila v nedalekém podniku Tylex Letovice a velmi brzy, už v roce 1960, se vdala za Miloše Šillera z Nýrova. Narodily se jim dcery Zuzana (1962) a Ivana (1966). Po návratu manžela z vojny se rodina přestěhovala do Karviné, kde dostal místo v dolech a byt na novém sídlišti. Pamětnice si ještě postupně dokončovala vzdělání a pracovala pak několik let jako kuchařka v mateřské škole. Během let strávených v Karviné také navštěvovala sociálně právní školu a později pracovala pro Svaz invalidů jako pokladník.

Rok 1968 a události s tím spojené prožívala pamětnice v Karviné: „Všude bylo plno Rusů, lidi stáli fronty a v Karviné bylo velké komunistické centrum, říkalo se tomu ‚Pentagon‘.“ Komunistická totalita se rodiny bezprostředně nedotkla, jen její starší sestra se musela zřeknout náboženství, aby se mohla stát učitelkou.

Během normalizace měla dcera Zuzana problém dostat se na střední zdravotní školu a vyčítala rodičům, že je to kvůli jejich malé politické angažovanosti. Manželství se rozpadlo a v roce 1972 se pamětnice vrátila i se svými dvěma dcerami zpět do rodných Sebranic. Pečovala o svou maminku a obě krátce po sobě vážně onemocněly. Těžké období překonala, i maminka se uzdravila a žila ještě několik dalších let. Pamětnice pracovala v různých zaměstnáních a jako invalidní důchodce se dvěma dcerami to neměla vůbec jednoduché.

Muzeum

Revoluci v roce 1989 sledovali společně s rodinou a měli všichni radost z nově nabyté svobody. Po roce 1990 pracovala v právě vznikajícím muzeu v Boskovicích a na roky strávené tam ráda vzpomíná: „Bylo to všechno v začátcích, pan ředitel byl nadšenec, a když jsme třeba vyklízeli židovskou synagogu, kde byl roky jen sklad, tak to na nás dýchla historie.“

Zdeňka Šillerová je drobná paní s mladistvým vzhledem, velmi skromná a ochotná vyprávět mnohdy i velmi tragické osudy vlastní rodiny. V roce 2020 bydlela ve svém rodném domku v Sebranicích u Boskovic.