The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Šíma (* 1922)

• narodil se 27. prosince 1922 v Kaleticích, okres Strakonice, v tehdejším Československu

• pocházel ze zemědělské rodiny

• v roce 1956 byl s otcem zatčen a odsouzen na pět let za spekulativní rozdělení majetku

• rodině zabavili majetek

• trest si odpykal na Pankráci a na Rovnosti

• pracoval jako důlní tesař, narážeč a betonář

• propuštění se dočkal 2. března 1961

• po propuštění pracoval u Státních lesů, v dřevozávodě a ve skladě

• podařilo se mu dostudovat vysokou školu

• v roce 2008 žil s manželkou v Lipce v okrese Vimperk

Během dětství a dospívání uvažoval Jiří Šíma o Sovětském svazu pozitivně. Jeho postoj však náhle změnilo setkání se sovětskými vojáky v roce 1945 a po převratu v roce 1948 se stal antikomunistou: „Vhodil jsem bílý lístek a tím jsem dal najevo svůj odpor vůči novému režimu.“ 

Vhodil jsem bílý lístek a nuceně jsem opustil vysokou školu

Jiří Šíma se narodil 27. prosince 1922 v Kaleticích u Strakonic v tehdejším Československu. Narodil se, jak sám uvádí, do poměrně zámožné zemědělské rodiny. Otec byl nájemcem Kaletic a velkostatku v Oseku. Maminka brzy zemřela, ale otec se znovu oženil a nevlastní maminka pracovala jako učitelka. 

Pamětník docházel do obecné školy a poté do nižších ročníků gymnázia, než nastoupil na Střední zemědělsko-technickou školu v Plzni. V roce 1942 maturoval a poté byl přijat na Fakultu zemědělského inženýrství do Prahy, odkud přešel na Lesnickou fakultu: „Tu jsem však nuceně opustil v roce 1949. Při prověrkách jsem neprošel. Patrným důvodem bylo, že jsem v roce 1948, po Vítězném únoru, vhodil bílý lístek a tím jsem dal najevo svůj odpor vůči novému režimu,“ říká.

Odpor vůči komunistickému režimu se u Jiřího Šímy vyvíjel postupně. Před druhou světovou válkou se objevovaly společenské sympatie k Sovětskému svazu a ty ovlivnily i rodinu Šímových. Jiří Šíma tak měl o sovětském zřízení dobré mínění, ovšem v roce 1945 se setkal s vojáky Rudé armády a procitl: „Najednou jsme vycítili něco, co se nám nelíbilo. Tak jsme je už brali trochu s rezervou. Následující dva roky se začali postupně projevovat. A když přišel Vítězný únor, tak jsme byli absolutně proti. Stali se z nás antikomunisté.“

Byli jsme odsouzeni za rozdělení majetku

V 50. letech si Jiří Šíma společně s otcem rozdělili zemědělství, a to se znelíbilo komunistům. V roce 1956 tak byli oba odsouzeni za spekulativní rozdělení majetku: „Údajně jsme to měli udělat proto, abychom se vyhnuli vyšším povinným dodávkám zemědělských produktů. Ve Strakonicích jsme byli odsouzeni za sabotáž podle paragrafu 85 Zákona na ochranu republiky. Byl jsem odsouzený na pět let a můj otec na šest let. Zabavili nám majetek a zakázali nám pobyt v okrese Strakonice,“ vypráví.

Po odvolání proběhl odvolací soud u Krajského soudu v Českých Budějovicích: „Tam vyšetřující uměli výborně využívat psychologický nátlak. Pokud z vás nemohli něco dostat, tak se okamžitě oháněli rodinou. My jsme už měli dvě děti a oni mi říkali: ‚Tak skřípneme rodinu, když nám to nepovíte.ʾ V tom byli mistři. Ale už se psal rok 1956 a oni byl opatrní, aby někoho neuhodili. Už byla trochu jiná doba.“

Sklapla mi čelist, uvědomil jsem si, jací vězni na Rovnosti byli 

Tatínek byl vězněn ve Valdicích a v Leopoldově, zatímco Jiří Šíma byl odvezen na Pankrác, odkud byl po týdnu převezen do Vykmanova. Následně odjel antonem na Rovnost: „První dojem byl šok. Vysadili mě pod pletivem a všude byly samé dráty. To byl dost nepříjemný pocit. Sice jsem viděl les, ale psychologicky jsem neměl příjemný pocit. Ale když jsem zjistil, že jsou tam vězni politického charakteru, tak mi odlehlo.“

Během prvních kontaktů s vězni zjistil, že trest odnětí svobody na pět let byl v porovnání s tresty ostatních vězňů ještě nízký: „Můj první rozhovor byl s muklem, který měl službu na baráku. Přivítal mě slovy: ‚To se ještě zavírá?ʾ Já mu odpovídám: ‚No, a nemám málo, mám pět let.ʾ ‚Ježišmarjá, abys to vydržel. Já mám osmnáct let, sedm let tu už sedím a dá se to vydržet.ʾ Tak mně sklapla čelist, protože jsem si uvědomil, jací tam byli vězni,“ vzpomíná.

Na manuální práci jsem byl zvyklý

Jiří Šíma vzpomíná, že pro mukly bylo věznění na Rovnosti o poznání tíživější než na Pankráci. Dozorci v táboře totiž nutili vězně k lepším pracovním výkonům. Jiřímu Šímovi však těžká manuální nevadila a jeho výkon překonával sto procent normy: „Na manuální práci jsem byl zvyklý, a tak jsem nikdy nespadl pod sto procent. Jako důlní tesař jsem plnil normu na 120-130 procent a plnil jsem ji tak pět měsíců.“ Díky jednomu strakonickému skautskému vedoucímu pak získal práci narážeče. Jednalo se o práci s pojízdnou klecí, pomocí které posílal do dolů dřevo a železo a nahoru vyvážel vytěžený materiál.

Co jsme za to měli?

Hrubá mzda za odvedenou práci byla i relativně vysoká, dosahovala i dvou tisíců korun za měsíc, ovšem vedení tábora si ze mzdy strhávalo udržovací výlohy ve výši sedmdesáti procent. Vězňům tak zůstalo pouze třicet procent mzdy a ta byla rozpočítána na kapesné, úložné a peníze na podporu rodin. Pokud však vězni udělali nějaký přečin, byli zavoláni do korekce, k výslechům, anebo pokud jenom neplnili normu, musela se z úložného ztráta zaplatit. To motivovalo vězně k vyšším pracovním výkonům i k disciplíně. Sám Jiří Šíma se ocitl na korekci asi na pět dnů.

Mnohé vězně motivovala i rodina. Členové rodiny je mohli navštěvovat v malém návštěvním domku, kam byli vězni odváženi, aniž by mohli znát cestu: „Naložili nás na Rovnosti do autobusu pro čtyřicet lidí, proti nám si sedli čtyři bachaři s namířenými samopaly a my jsme se nesměli mezi sebou bavit. Nesměli jsme ani koukat ven, ale přirozeně jsme koutkem oka pozorovali, co je kolem nás,“ říká.

S návštěvou pak mohli strávit pouze krátký čas. Navíc byla návštěva ujišťována o uspokojivých poměrech v táboře: „Pokud vím, alespoň paní o tom mluvila, tak návštěvníky přesvědčovali, jak se máme dobře. Ukazovali jim i jídelní lístky.“

V táboře panoval sarkasmus, ale také stříleli utečence

Na Rovnosti poznal Jiří Šíma některé veřejné známé osobnosti. Mezi spoluvězně patřil na příklad Zdeněk Bechyně, syn prvorepublikového ministra Rudolfa Bechyně, soudce Ústavního soudu Zdeněk Kessler nebo letec Royal Air Force (RAF) Karel Schoř. Své životní osudy si však vězni mezi sebou moc nesdělovali a vzájemné rozmluvy byly spíše ironické povahy: „Postiženi jsme byli všichni přibližně stejně a seděli jsme tam dlouhou dobu, a tak jsme se o těch věcech bavili spíše se  sarkastickým humorem,“ popisuje.

Jak Jiří Šíma dále vzpomíná, tábor Rovnost byl kolem dokola obehnaný ostnatým drátem a na věžích hlídkovali strážní. Pokud některý z vězňů vnikl do prostoru drátů, strážní měli rozkaz střílet. Bylo tak téměř nemožné z tábora utéct, ale přesto se našli někteří jedinci, kteří pokoušeli své štěstí a za svou odvahu zaplatili životem. Jiří Šíma nebyl nikdy očitým svědkem střelby, ale na jedné ze směn slyšel střílení a pak se od kamaráda dozvěděl, co se stalo: „Jeden člověk se vrhl holýma rukama přímo na oplocení. Bylo zřejmé, že to neměl v hlavě v pořádku. Samopalem ho odpravil jeden strážný, co byl na věži.“

Musí se na vás koukat, jako byste nebyl trestán

Jiří Šíma byl propuštěn 2. března 1961. V té době již nepanovala atmosféra 50. let a Jiřímu Šímovi bylo řečeno, že se na něj musí nahlížet jako na osobu, která nebyla nikdy trestána. Stále však platil zákaz pobytu ve strakonickém okresu. Zákaz mohl být po půl roce zrušen, ovšem vzhledem ke konfliktu Jiřího Šímy s místním úředníkem se pamětník rozhodl z okresu odejít: „V Prachaticích jsem pak narazil na úředníka, který mi řekl, že se mnou bude jednáno tak, jako kdybych nebyl nikdy trestán. A protože jsem studoval lesařinu, tak jsem si tam vybral povolání u Státních lesů. Byla to ale manuální nekvalifikovaná práce.“ 

 Jiří Šíma bydlel u Prachatic na ubytovně Státních lesů, zatímco jeho rodina byla v Radomyšli u Strakonic. S rodinou se tak rozhodl, že společně budou žít v Lipce u Vimperku. Jiří Šíma pracoval u Státních lesů do roku 1968 a poté si našel zaměstnání v dřevozávodě v Horní Kvildě. Jeho třetím a posledním zaměstnáním se stala práce skladníka. Podařilo se mu také úspěšně dokončit vysokou školu a stát se inženýrem. V období normalizace dostával nabídky pracovat na závodě jako technik, ale tyto nabídky odmítal: „Já jsem si říkal, že jako dělník si vydělám více a mám čistou hlavu. A tu čistou hlavu jsem měl potřebovat na studium. Pravda to nebyla, ale prostě jsem se vyhýbal funkci v závodě. To by znamenalo se přizpůsobit normalizačním poměrům, a to já jsem nechtěl,” zakončuje své vyprávění. V roce 2008 žil se svou manželkou v Lipce u Vimperku.