The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Šimák (* 1947)

• narozen 30. května 1947 v Meclově u Domažlic

• rodiče Josef a Antonie dostali v roce 1945 dekretem ministra zemědělství Júlia Ďuriše přidělený mlýn, dům a hospodářství po odsunutém Němci Karlu Pawlikovi

• otec Josef mlel za války mouku načerno a byl kvůli tomu ve vězení, dostal osvědčení účastníka národního odboje

• v roce 1949 komunisté Šimákovým mlýn, dům a hospodářství zabavili, v domě zůstali, ale museli za něj znovu zaplatit

• vyučil se automechanikem, pracoval v dílně okresní veterinární správy v Domažlicích, kterou privatizoval

• spolu s bratrem Josefem a sestrou Miroslavou požádal v 90. letech o navrácení zabaveného majetku

• proces restituce se táhl 14 let, majetek rodině vrátil až Nejvyšší soud – do záměru dělat bionaftu a granule z řepky se už bratři nepustili

• otec Josef převedl 1. prosince 1949 přes hranici do Německa Bohuslava Horáka, manžela popravené Milady Horákové, převáděl i další lidi

• po úspěšné restituci Šimákovi prodali mlýn i dům, Václav Šimák se odstěhoval do domku v Domažlicích

Šestasedmdesátiletý Václav Šimák si přichází povídat o minulosti své rodiny s kabelou plnou dokumentů. Začal je shromažďovat začátkem devadesátých let minulého tisíciletí kvůli tomu, aby úřady přesvědčil, že jemu, bratrovi a sestře mají v restituci vrátit mlýn v Meclově u Domažlic. Týkají se hlavně jeho otce Josefa, syn během svého pátrání mimo jiné zjistil, že převedl v roce 1949 přes hranice do Německa Bohuslava Horáka, manžela o půl roku později popravené Milady Horákové.

Dostali jsme Pawlikův mlýn

Václav Šimák se narodil 30. května 1947 v Meclově, obci v jihozápadních Čechách mezi Domažlicemi, Horšovským Týnem a Poběžovicemi. Jeho rodiče Josef (1902) a Antonie (1911) se sem se dvěma staršími dětmi, Josefem a Miroslavou, přistěhovali krátce předtím v roce 1945. Byl jim totiž přidělen mlýn, přilehlý dům, hospodářská stavení a pole po odsunutém Němci, mlynáři Karlu Pawlikovi.

„Dekret o vlastnictví půdy“, kterým ministr zemědělství Július Ďuriš přidělil rodičům Václava Šimáka majetek v Meclově, má pamětník mezi dalšími dokumenty v kabele s sebou. Je bohatě zdobený, s folklorním motivem na okraji a obrázkem mladého oráče nahoře a šťastného mladého páru v kroji dole. „V roce osvobození Československé republiky vyšla vláda Národní fronty okamžitě vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a po očistě české a slovenské půdy od Němců, Maďarů a zrádců,“ stojí mimo jiné v dekretu. „Je povinností nových českých a slovenských nabyvatelů půdy, osvobozené silou zbraní Rudé armády a odbojem českého a slovenského lidu, aby národní půdu již navždy udrželi, uhájili ji proti všem nepřátelům a hospodařili na ní vzorně ku prospěchu českého a slovenského národa a Československé republiky.“

Složení obyvatel Meclova se po druhé světové válce zásadně změnilo. Většina z jeho necelých 800 obyvatel byla odsunuta, Němce vystřídali dosídlenci z vnitrozemí a volyňští Češi.

Předtím, než se rodina Václava Šimáka přestěhovala do Meclova, pracoval jeho otec ve mlýně v Přešticích a v Dolní Lukavici u Přeštic. Tady ho jako stárka zaměstnával mlynář František Turek, který byl během okupace za mletí „načerno“ (zemědělci schovávali část obilí před kontrolami a pak se mlelo bez povolení) třikrát zatčen gestapem, v letech 1943 a 1944 byl vězněn v Klatovech a v Plzni. Za stejnou věc byl zatčen také Josef Šimák. „V době války pomáhali lidem,“ vypráví Václav Šimák. „Dávali mouku lidem, hlavně těm, kteří měli někoho v koncentračním táboře, nebo partyzánům do Brd.“

Také o této etapě života svého otce má Václav Šimák doklad. Konkrétně „osvědčení“ od ministerstva národní obrany z roku 1949, že Josef Šimák „byl účastníkem národního boje za osvobození“, protože byl od července 1943 do března 1944 „politický vězeň“.

Zmíněné „osvědčení“ si Josef Šimák nechal vystavit proto, že dekretem přidělený mlýn a další majetek nedostal zadarmo, musel za něj zaplatit Národnímu pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství. Podle „předběžného předpisu úhrady“ šlo o částku 200 500 korun. Jako účastník odboje měl ale Josef Šimák nárok na slevu. Součástí dokumentu, který vyčíslil cenu přiděleného majetku, je dodatek: „V tomto předpise nebyl vzat zřetel na částečné prominutí úhrady přednostním uchazečům, tj. účastníkům odboje, reemigrantům a válečným invalidům. Částky z tohoto důvodu poskytnuté budou z úhrady dodatečně odečteny.“ Kolik peněz stát jeho otci odpustil, ale Václav Šimák neví.

Opravený mlýn nám vzali

O tom, že je k mání mlýn v Meclově, se otec podle Václava Šimáka dozvěděl od svého známého, který pracoval na osidlovacím úřadě. Tyto úřady měly sloužit „k jednotnému řízení a usměrňování vnitřního osídlení“, zřídil prezident Edvard Beneš dekretem číslo 27. „Známý tatínka přemlouval, aby se na mlýn jel podívat. Prý nebude drahý, protože je v dost špatném stavu,“ vypráví pamětník. „Tatínek nechtěl, že je to německé. Ale známý ho přesvědčil, že prezident Beneš lidi vyzývá, aby do pohraničí šli, aby tam nenastala devastace.“

Václav Šimák vzpomíná, že rodiče se do oprav pustili s velkým nasazením. „Mlýn byl provozuschopný jenom ze 60 procent, mlýnské kolo bylo rozpadlé, musela se vybudovat turbína, opravit náhon, koupit nové stroje,“ říká. „Bylo to pracné, rodiče to stálo hodně peněz a odříkání. Je obdivuhodné, že mlýn dokázali za dva roky dostat do chodu.“

Přestože kromě mlýna a hospodářských stavení měla rodina k dispozici také obytný dům, bydlela v bytě přímo ve mlýně. „Nešlo běhat z domku do mlýna, člověk tam musel být pořád,“ říká Václav Šimák. „Bylo třeba mlýn hlídat, zvlášť když byly třeba velké deště.“

Rodina si ale přiděleného majetku dlouho neužívala, v roce 1949 jim ho komunistický režim zabavil. „Otec ve mlýně zůstal jako zaměstnanec, potřebovali někoho, kdo by to vedl,“ říká Václav Šimák. Státní statky, kterým mlýn patřil, v něm přestaly mlít obilí a začaly dělat krmné směsi. Postupně tak zkušeného mlynáře přestali potřebovat. Podle Václava Šimáka hledali záminky, jak se ho zbavit. „Vyčítali mu, že je někde rozsypané obilí nebo že se špatně šrotuje,“ říká. Nakonec ho statky v roce 1957 z práce propustily a chtěly také, aby se rodina ze mlýna odstěhovala.

„Byli jsme v tu dobu skoro bezdomovci. Ze mlýna nás vyhazovali a dům, který byl původně také náš, nechtěli uvolnit. Chtěli, abychom se odstěhovali do dvou místností na Železné, které nám určili,“ vypráví pamětník. „Pak sestřin manžel, který měl prostudované zákony, dokázal najít řešení.“ Obytný dům převzal od státních statků národní výbor a ten ho Šimákovým odprodal. „Museli jsme ho zaplatit znovu, i když byl už jednou zaplacený.“

Národní výbor za něj chtěl 16 500 korun, pamětník vzpomíná, že si na něj jeho rodiče museli vzít půjčku. „Otec nemohl sehnat práci, dostal částečný invalidní důchod 404 korun, za dům jsme spláceli 300 korun. Otec jezdil na motorce k hranicím, sbíral šípky, jablka a prodával, aby z toho byla aspoň nějaká koruna,“ říká Václav Šimák. „Po otcově smrti splácela maminka dům ještě v důchodu.“

Zprivatizoval jsem autodílnu

Starší sestra i bratr se z domu v Meclově odstěhovali, Václav Šimák tu bydlel až do roku 2011. Vyučil se automechanikem a po většinu života se živil tímhle řemeslem. Chlapecký sen věnovat se motokrosu se mu nesplnil. „Doma nebyly peníze, motorku mi půjčili ve Svazarmu,“ říká. „Chtěl jsem na vojnu někam, kde se motokros jezdí.“ Nakonec ale v roce 1966 narukoval do Mladé k tankistům. Právě když byl na vojně, zemřel mu otec.

Po vojně šel Václav Šimák pracovat do jednotného zemědělského družstva. Oženil se a narodily se mu dvě dcery. „Potřeboval jsem opravit barák, nebyla tam voda, topení, chodilo se na suchý záchod,“ vysvětluje, proč nastoupil právě do družstva. „A v družstvu jsem měl možnost půjčovat si traktor.“ Pak nastoupil k veterinářům, kteří se starali o zvířata v celém domažlickém okrese. Staral se jim asi o 20 aut a autodílnu. Když se po roce 1989 autodílna prodávala, Václav Šimák si vzal půjčku a koupil ji. Zhruba deset let pak podnikal. Na přelomu tisíciletí ho problémy se srdcem přiměly, že s podnikáním skončil, autodopravu prodal a odešel do důchodu.

V sedmdesátých letech vážně pomýšlel na emigraci, domníval se, že v prvních měsících najde útočiště u holandské rodiny, se kterou se přátelil. „Pračka, mrazák, všechno se tu shánělo přes známosti,“ vysvětluje. „Už jsem tu nechtěl žít.“ Celá rodina sice dostala povolení vycestovat, Holanďané se jí ale ujmout nechtěli, a tak se Václav Šimák raději zase vrátil do Československa. „Bratranec emigroval, věděl jsem proto, jak to vypadá v lágrech,“ říká s tím, že něco takového se mu po příchodu do ciziny absolvovat nechtělo.

Chtěli jsme vyrábět bionaftu

Po roce 1989 se Václav Šimák a jeho sourozenci rozhodli, že požádají, aby jim stát mlýn, hospodářská stavení a pozemky vrátil. Uspěli. Okresní úřad v Domažlicích – referát okresní pozemkový úřad rozhodl, že „vydává – vrací vlastnictví oprávněným osobám“. Pod rozhodnutím byl podepsaný vedoucí referátu Vladimír Bayer. „Byl to slušný člověk, věděl, co se tady na Domažlicku dělo,“ říká Václav Šimák. „Vrátilo se nám to zhruba tak, jak to rodiče kdysi získali, budovy s necelými 12 hektary pozemků.“

Bratři Václav a Josef chtěli ve získaných nemovitostech podnikat. „Bratr chtěl dělat bionaftu a granule z řepky,“ říká Václav Šimák. „Byl vyučený mlynář, dodělal si strojní průmyslovku, pracoval ve strojní a traktorové stanici.“ Bratr podle něj věděl, že takové zboží půjde na odbyt a k jeho výrobě lze využít stroje a sila, která byla součástí navráceného areálu. „Chvátali jsme, abychom to rozjeli,“ vypráví Václav Šimák. Bratři se vydali do Pardubic objednat potřebné stroje a s německou firmou se předběžně domluvili, že by od nich odebírala granule.

Bratři zároveň vypracovali privatizační projekt. Předpokládali, že s těmi, kdo restituovaný majetek užívali (Zemědělské zásobování a nákup Domažlice, Zemědělské družstvo Meclov a obec Meclov), bude muset dojít k vyrovnání. Plánovali, že na jedné straně po nich budou chtít kompenzaci za znehodnocení majetku (za to, co zaniklo či zbourali) a na druhé straně jim budou muset něco dát za investice, jež provedli (například za stroje na výrobu krmných směsí či sila). Privatizační projekt popsal, jak by chtěli objekt využít. „Nějak by se to vynulovalo,“ popisuje tehdejší plán pamětník. „Možná bychom něco dopláceli my jim, možná oni nám.“

Podnikatelské vzepětí bratrů Šimákových ale brzy skončilo. Zemědělské zásobování a nákup Domažlice stejně jako Zemědělské družstvo Meclov i obec Meclov jim odmítly majetek vydat a restituce došla k soudu. Krajský soud v Plzni vrátil věc v roce 1994 zpět na pozemkový úřad.

Jenže vedení pozemkového úřadu se mezitím změnilo, Vladimíra Bayera v jeho čele vystřídal Václav Pergl. A úřad pod jeho vedením restituční nárok sourozenců Šimákových tentokrát zamítl. Počátkem roku 1996 rozhodl, že se „nárok domnělých oprávněných osob neuznává“. V rozhodnutí sice pozemkový úřad zrekapituloval, že v roce 1992 vrátil sourozencům Šimákovým vlastnictví necelých 12 hektarů pozemků a budov s číslem popisným 131 (bývalá obytná budova a maštal, která byla předělána na kanceláře) a číslem popisným 38 (bývalý obilný mlýn, stodola a seník, předělané na výrobu krmných směsí). Vycházel při tom z Dekretu o vlastnictví půdy, podepsaného ministrem zemědělství Ďurišem. Ve dvanáctistránkovém rozhodnutí ale dodal, že pro nové vedení úřadu není dekret „ozdobený Alšovým oráčem“ dostačující. „Doložili pouze dekret,“ argumentoval pozemkový úřad v novém rozhodnutí. „Na dekret však nenavazuje přídělová listina a není proveden zápis v pozemkové knize.“

Úřad také zdůraznil, že mlynář Josef Šimák po komunistickém puči v roce 1949 prohlásil, že se „usedlosti vzdává“ a existuje o tom doklad, „úřední zápis, kterým byl mlýn předán státnímu statku“. Restituenti, sourozenci Šimákovi, od začátku tvrdili, že předání mlýna ve skutečnosti dobrovolné nebylo, protože otec byl obětí politické perzekuce. Někdejší vedoucí pozemkového úřadu Bayer jim to věřil, avšak jeho nástupce Pergl to měl za „nedostatečně prokázané“.

„V Meclově byli lidé, kteří nám nepřáli, aby se nám to vrátilo,“ říká Václav Šimek. „Byla to závist, šlo o velký podnik v obci, lidé si říkali: ‘Ježíš, oni dostanou takový majetek!‘ Přitom proti dnešním velkým firmám to byl hotový krcálek.“ A záporné rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1996 byla podle pamětníka „hotová poprava“.

Otec skrýval Bohuslava Horáka

Po restitučním neúspěchu se Václav Šimák se stejnou vervou jako předtím do snahy získat majetek po rodičích a plánů, jak s ním naložit, pustil do pátrání v minulosti svého otce. Chtěl dokázat, že byl skutečně obětí politické perzekuce. Politickou perzekucí má přitom Václav Šimák na mysli fakt, že se jeho otec majetku vzdal proto, že byl ve velké tísni.

V tu dobu totiž skrýval Bohuslava Horáka, manžela později popravené Milady Horákové. Od poloviny října 1949 byl u jeho sestry, rodiny Hejtmánkových, a 1. prosince 1949 mu pomohl přejít přes hranici do Německa.

Sourozenci Šimákovi měli o hrdinství svého otce jen kusé informace, z opatrnosti se s dětmi o protikomunistické činnosti nebavil. Postupně se jim ale obraz jeho aktivit skládal dohromady. Posledním a nejdůležitějším dílem do skládačky byly paměti samotného Bohuslava Horáka.

Jeho vzpomínky na mlynáře Josefa Šimáka a na přechod hranice poprvé zveřejnil novinář Daniel Anýž v knize Jdu s hlavou vztyčenou: Příběh rodiny Milady Horákové, která vyšla v roce 2020. Ta podrobně zachycuje nejen známé události kolem procesu s Miladou Horákovou, ale také rodinnou historii. Mimo jiné čerpá z do té doby nezveřejněných vzpomínek Bohuslava Horáka.

V knize se dočteme, že se Horák skrýval u faráře Jana Kučery na pražském Smíchově. „Po dvou týdnech skrývání na faře, v polovině října 1949, z Prahy vyrážejí dva vozy,“ začíná popis Horákovy cesty do bezpečí. Horák jede v jednom z nich, míří za Janem Hajšmanem. Tento novinář z okruhu prezidenta T. G. Masaryka ho podle knihy „vybavil adresou mlynáře Šimáka, který měl být jeho průvodcem na posledním úseku cesty za hranice“. Josef Šimák schoval Horáka u svých příbuzných Hejtmánkových, bál se, aby zaměstnanci mlýna něco nevyzradili. První pokus o přechod hranice nevyšel, mlynář a Horák ve tmě bloudili a „nakráčeli československým vojákům rovnou pod nos“. Když se před nimi náhle rozsvítily reflektory, „vrhli se před vojenským autem do příkopu“, pak se „za ranního rozbřesku vyčerpaní vrátili k Hejtmánkům“.

Napodruhé to podle knihy vyšlo, nocí došli k hraničnímu potoku. „Až přejdeš tuhle stráň, narazíš tam na lesní silničku a tam už jistě budou Američané se svým džípem. Jezdí tam stále, je to jejich obvyklá štreka,“ měl se Šimák rozloučit s Horákem. Ten pak 1. prosince 1949 přešel do americké okupační zóny v Německu.

Sourozenci Šimákovi ale začínali minulost otce Josefa mapovat mnohem dříve, než vyšla zmíněná kniha se vzpomínkami Bohuslava Horáka. „Měli jsme jediný doklad. Vyplývalo z něj, že byl otec zadržený u hranic v obci Pila 1. prosince 1949,“ říká Václav Šimák. „To byl den, kdy doktor Horák přešel přes hranice.“

Vycházeli zároveň z toho, co si starší bratr Václava Šimáka Josef pamatoval. Vzpomínal si, že jako třináctiletý chlapec doprovázel otce, když pomáhal za hranice skupině lidí. Traktorem dojeli do zakázaného pásma, kam měl otec propustku, a aby nevzbudili pozornost finanční stráže, která tehdy hranici hlídala, začali nakládat dříví. Pak se otec vydal pěšky s uprchlíky k hranici. „Bratr vyprávěl, že čekal na fůře, a když se začalo šeřit, měl strach,“ říká Václav Šimák. „Pak tatínek přišel a řekl jenom: ‚Jedeme domů, je to dobré.‘“

Bratr Václava Šimáka nevěděl, kdo jsou lidé, které otec převedl přes hranice. Jediný, koho ze skupiny znal, byl bratranec Václav Hejtmánek. „Tatínek mu prý říkal: ‘Jdi s nimi, za chvíli režim padne a vrátíš se,’“ vypráví Václav Šimák. „Bratranec byl zrovna na vojně, a když zmizel, hledala ho Bezpečnost. Někdo jí řekl, že ho viděl s tatínkem na traktoru, jak jeli k hranicím. Otce sebrali, vyslýchali ho estébáci v Horšovském Týně. Jen stále opakoval, že Vašíka odvezl jen na křižovatku k domovu a neví, kam šel.“

O tom, kdo byli lidé, které otec převáděl přes hranice, neměly děti tušení. „Otec to bratrovi řekl až v roce 1966, před svou smrtí, asi si to nechtěl vzít do hrobu: ‚Pepo, pomáhali jsme těmhle lidem.‘“ Podle Václava Šimáka tehdy zmínil vysoké důstojníky z Prahy, hraběte Lobkowicze z Křimic a Bohuslava Horáka.

Sourozenci Šimákovi se snažili otcova slova doložit. Domnívali se, že jim to v restitučním sporu, který se táhl 14 let, pomůže. „Otec se vzdal majetku, protože byl v tísni,“ míní Václav Šimák. Podle něj na sebe nechtěl upozorňovat, říkal si: „Raději dám majetek a zachráním lidi.“

Pokoušeli se získat další důkazy a svědectví od lidí, kteří by o otcově převádění lidí přes hranice mohli něco vědět. „Jeli jsme za hraběnkou Lobkowiczovou do Křimic. Dala nám adresu hraběte Lobkowicze, psali jsme mu do Ameriky, ale neodpověděl,“ popisuje Václav Šimák. „Kontaktovali jsme senátora Tomáše Czernina, protože jsou příbuzní. Řekl nám, že adresa byla špatná a že hrabě Lobkowicz už nežije. A poděkoval nám, že jsme mu pomohli přes hranice.“ Sourozenci také kontaktovali Věru Tůmovou, sestru Milady Horákové.

Dlouho se domnívali, že Bohuslav Horák byl jedním z mužů na traktoru, se kterými jel k hranicím i starší bratr Václava Šimáka Josef. Právě takhle Horákův útěk popsali v roce 2006 v dokumentárním cyklu ČT Příběhy železné opony, jehož dramaturgovi se sami ozvali. Že otec převedl Horáka jindy a nebyl mezi těmi, kdo jeli k hranicím na traktoru, se pamětník Šimák dozvěděl až v roce 2020 ze zmíněné knihy Jdu s hlavou vztyčenou: Příběh rodiny Milady Horákové.

Když vyšla kniha, kde Bohuslav Horák vzpomíná jmenovitě na jejich otce, Šimákovi požádali ministerstvo obrany, aby jim vystavilo osvědčení, že jejich otec byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu. S uspokojením v něm četli, že se prokázala otcova „významná protikomunistická činnost spočívající zejména v poskytování úkrytu a převádění režimem pronásledovaných osob přes státní hranice“.

Mlýn jsme nakonec prodali

Prokázané hrdinství otce ale nakonec žádnou roli při vracení majetku nehrálo. Rozhodl o něm Nejvyšší soud v roce 2003 a na rozdíl od domažlického pozemkového úřadu v roce 1996 považoval dekret za dostačující, k prokázání vlastnictví nevyžadoval ani přídělovou listinu, ani zápis v pozemkové knize. Argumentoval tím, že jde o co nejširší nápravu křivd.

„Dovolací soud se problematikou nároků podle paragrafu 4 zákona o půdě opakovaně zabýval. Vyložil, že toto ustanovení sleduje co nejširší nápravu křivd vzniklých na zemědělském majetku osobám, jimž byl v minulosti zabaven,“ stojí v rozsudku. „V souladu s nálezem Ústavního soudu vycházel z toho, že k nabytí vlastnictví docházelo dnem převzetí držby, i pokud se tak stalo před vydáním přídělové listiny.“

„Po 14 letech jsme se dočkali,“ říká Václav Šimák. Do někdejšího podnikatelského plánu se už ale bratři nepustili. „Bratrovi už bylo 72 let, byl trochu nemocný, už do toho neměl chuť,“ říká pamětník. „Tak jsme se rozhodli to prodat.“

Vrácený majetek byl podle Václava Šimáka v mizerném stavu. „Budovy byly zdevastované, mlýn byl plný strojů na výrobu krmných směsí. Družstvo je nechtělo ani odstranit, ani nám platit nájem,“ popisuje svízelnou situaci po úspěšné restituci. „Hledali jsme zájemce o koupi, ale každý, kdo to viděl, šel od toho pryč. Byli jsme nešťastní, mysleli jsme si: ‚Teď nám to zůstane na krku, ještě to budeme muset na vlastní náklady zbourat.‘ Tak jsme po 14 letech tahanic dopadli.“ Nakonec mlýn prodali za milion korun firmě, která jen rozřezala stroje a prodala je do šrotu, o usedlost se ale nestarala. Po sedmi letech ho také prodala, na jeho stavu se ale nic k lepšímu nezměnilo, pustne dál.

Posléze se v roce 2011 z rodného domu v sousedství mlýna odstěhoval i Václav Šimák s manželkou. „Prodali jsme to, nechtěl jsem se koukat na to, jak opuštěný mlýn pustne,“ říká pamětník. „Za utržené peníze jsme si koupili domek, který se naskytl v Domažlicích.“

Nebyl jsem důvěrník StB

„Čekal jsem, že se na to zeptáte. I k tomu mám s sebou dokument,“ reaguje Václav Šimák na dotaz, zda věděl o tom, že byl registrován jako důvěrník komunistické Státní bezpečnosti s krycím jménem Václav. Jeho svazek byl ale podle sdělení Archivu bezpečnostních složek skartován.

„Když jsme dávali dohromady doklady k navrácení majetku, potřeboval jsem doložit, že otec nebyl ani u StB, ani u vojenské kontrarozvědky,“ vypráví. „Sám sebe jsem si zadal také a přišlo mi, že tam jsem. Ohradil jsem se proti tomu. Chtěl jsem podat trestní oznámení na toho, kdo mě tam uvedl.“

Ministerstvo vnitra Václavu Šimákovi v roce 2005 odpovědělo, že záznam v registračním protokolu uvádí u jeho jména pracovníka StB Černého „bez dalších údajů“. Pravděpodobně patřil pod Domažlice, ale víc se o něm nevědělo. „Ani nám se nepodařilo zjistit, zda je to jeho jméno krycí, nebo vlastní,“ napsalo ministerstvo. A rozmlouvalo pamětníkovi chuť se soudit: „Na základě rozhodnutí Ústavního soudu nešlo u občanů v kategorii důvěrník o vědomou spolupráci. Důvěrník byl vytěžován většinou v přátelských pohovorech tak, že ani mnohdy nevěděl, že jeho protějškem je pracovník či spolupracovník StB.“

Tohle ujištění vlastně Václavu Šimákovi stačilo. „Mám tu potvrzení z ministerstva vnitra, že jsem mohl být vytěžovaný a nemusel jsem o tom vědět,“ odkazuje se na dopis. „Mohlo se třeba stát, že jsem někomu musel spravit auto – ředitel veterinářů měl různé známosti – a přitom jsem si s ním povídal.“