The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milič Šimáně (* 1954)

• narozen 14. prosince 1954 v Náchodě

• otec Jiří Šimáně, přezdívaný Šíp, se podílel na poválečné obnově Junáku v Náchodě

• po roce 1948 rodiče nesměli vykonávat učitelské povolání

• pamětník i jeho sestra Dagmar měli potíže s přijetím na studia

• v letech 1960 až 1973 rodiče učili na Základní devítileté internátní škole pro neslyšící Hořičky

• během obnovy Junáka v roce 1968 otec opět okresním velitelem Junáku

• pamětník rádcem prvního oddílu Junáku v České Skalici

• 11. listopadu 1975 zemřel otec Jiří Šimáně za dosud nevyjasněných okolností na svém pracovišti v Miskolezech

• pamětník v letech 1968–1977 tajně roznášel informační letáky po České Skalici

• v roce 1982 s manželkou a dcerou emigroval do Spolkové republiky Německo

Jak sám Milič Šimáně říká, už příchodem na svět se ocitl v prostředí odporu vůči panujícímu komunistickému režimu. Celá jeho rodina měla bohaté zkušenosti s totalitou. Otec Jiří Šimáně, bývalý významný činovník Junáka, musel čelit perzekuci, ponižování a pronásledování, které nakonec skončilo jeho smrtí, která je dodnes obestřena podivnými okolnostmi. Milič se také snažil postavit režimu a několik let po České Skalici tajně roznášel informační letáky a také sabotoval výrobu v národním podniku. Nakonec v roce 1982 emigroval do Spolkové republiky Německo.

Měli své zkušenosti

Milič Šimáně se narodil 14. prosince 1954 v Náchodě. Na svět přišel v době, kdy už více než šest let v Československu vládla komunistická strana, která měla za tuto krátkou dobu za sebou desítky popravených politických vězňů a nespočet zničených lidských životů. Své neblahé zkušenosti s tímto režimem měli i rodiče. Matka pocházela z osady Dubečno náležející pod obec Kněžice ve Středočeském kraji. Její rodiče František a Františka Chalupníčkovi tam vlastnili velké hospodářství, o nějž pod nátlakem přišli během kolektivizace. František Chalupníček následně odmítl nastoupit do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva, a proto později neměl nárok na důchod, přestože ho stát připravil o všechen majetek. Matčin strýc Václav Prošek, také majitel hospodářství, po vyvlastnění majetku dokonce spáchal sebevraždu. „Já to znám jen z vyprávění. Miloval koně, a jak mu je odvedli, statek pryč a tohle všechno, tak spáchal sebevraždu. Teď katolická vesnice a nesměl být pohřben na hřbitově v rodinné hrobce, ale někde u zdi. Pokaždé, když tam jedem na podzim na Dušičky, tak to člověk prožívá,“ s dojetím vypráví Milič Šimáně.

Otec bydlel v mládí v Náchodě, kde jeho táta Jan Šimáně pracoval jako policejní úředník a své válečné vzpomínky vydal v roce 1946 v knize „Je tady Gestapo!“. Po roce 1948 knihu zakázali a Jan Šimáně pod nátlakem odešel z místa policejního tajemníka do dělnické pozice. Otec pamětníka Jiří Šimáně (skautskou přezdívkou Šíp) byl už před druhou světovou válkou členem skautu. Podílel se také na poválečné obnově Junáku v Náchodě a v roce 1947 se stal ve svých devatenácti letech údajně nejmladším okresním velitelem Junáku v Československu. I po druhém zrušení této organizace, tentokrát komunistickým režimem, se jako učitel věnoval dětem.

V roce 1949 si Jiří Šimáně vzal učitelku Vlastu Chalupníčkovou. Jenže to už právě v zemi vládla totalita a Vlastě neumožnili pracovat ve školství. Rok po narození pamětníka propustili ze školy také jeho otce a rodina se musela vystěhovat ze školního bytu. Otec si totiž „dovolil“ namítnout, že vyvěšování sovětské vlajky a vyhrávání jejich hymny během svátků nemá logiku, když se jedná o svátky spojené s československou státností. Dalších devět let pak Jiří Šimáně pracoval jako dělník na výkopových pracích, betonář, barvíř a skladník.

Otec ale stále žil ve skautském duchu a v roce 1957 napsal dopis na ředitelství školy v České Skalici, v němž propagoval výchovu mládeže na způsob Junáku. Následovalo udání a podmínečné odsouzení na tři roky za hanobení republiky. Tehdy už rodina, která se rozrostla o dceru Dagmar, bydlela v České Skalici.

Kde jste se tady vyrojili?

Nástup šedesátých let přineslo určité uvolnění a už v roce 1960 rodičům umožnili návrat ke školství. Přijali je do Základní devítileté internátní školy pro neslyšící Hořičky. „Otec tam s nima začal dělat skautskou propagandu. Byl vynikající pedagog, děti ho milovaly,“ dodává Milič Šimáně. O tom, že Jiří Šimáně bral svou práci velice vážně, svědčí i to, že pro neslyšící děti vytvořil šest učebnic a tři metodické průvodce. Rodina ale stále zůstávala na indexu, a tak Milič ve škole nesměl do Pionýru. „Byl jsem jediný z celé třídy. Mě tam prostě nechtěli,“ vzpomíná a dodává, že ho to nijak netížilo, protože rodiče jim vytvořili idylické dětství plné dobrodružství. „Otec nás uměl nadchnout. My jsme si pak mysleli, že to byl náš nápad udělat pagodu nebo bunkr. Pak jsem byl do toho zainteresovaný a lítal pro dřevo. Takže on nás vždycky do své hry zatáhl. Pořád jsme něco hráli.“

Už od roku 1964 Jiří Šimáně také působil v mládeži v České Skalici, kdy organizoval v rámci tzv. krajin Kamzíka a Šípa různé soutěže v duchu skautských metod výchovy. Doba uvolnění šedesátých let vyvrcholila nástupem Alexandra Dubčeka do čela komunistické strany a pražským jarem. V březnu roku 1968 s manželkou a dalšími lidmi Jiří Šimáně obnovil skautské oddíly v České Skalici a působil i na obnovu Junáku v okolních obcích. Čtrnáctiletý Milič se tehdy stal rádcem prvního oddílu a otec opět okresním skautským velitelem. „Všude jsme chodili ve skautském kroji. Najednou nás bylo v České Skalici několik stovek. Pamatuji si, jak jeden děda stál na chodníku a říkal: ‚Kde jste se tady vyrojili? Vy jste snad byli schovaní někde v pralese.‘ Takže to bylo euforické jaro.“

Jenže pražské jaro definitivně ukončila intervence vojsk Varšavské smlouvy a následná dlouholetá sovětská okupace. V den vstupu vojsk do Československa, 20. srpna 1968, se rodina zrovna vracela z dovolené v Bulharsku. „Ráno drnčely okna, jak od Náchoda jely polské tanky. Bylo to hrozný. Pro nás to byl šok. Lidi brečeli.“

Boj o přežití

Skauti hned začali organizovat rozvoz tiskovin a letáků po České Skalici, které upozorňovaly na dění v Praze, a vyzývali okupační vojska k opuštění republiky. Milič Šimáně vzpomíná, že jeden z letáků dokonce vložil na polský tank, což nemělo naštěstí žádné následky.

Skauti se ale dál scházeli, pořádali letní tábory a otec také zorganizoval junáckou družinu pro neslyšící. „Na Potštejně jsme měli letní tábory a někdy tam měl dva, tři turnusy za sebou, takže my jsme byli dva měsíce v přírodě. Dva měsíce se člověk pořádně neumyl. Přijel domů černej, a konečně vana a teplá voda. Takže krásný dětství, krásný mládí, perfektní. Otec byl velice tolerantní. Já jsem mu musel v pubertě asi taky dávat zabrat. Zvládal to bravurně,“ vzpomíná Milič Šimáně.

Smrt otce plná otazníků

Rok 1970 je datem definitivního nástupu normalizace neboli dle komunistické rétoriky návratu ke starým pořádkům. Výnosem Ministerstva vnitra je v září téhož roku zrušen Junák. Otec odmítl organizovat přechod jeho členů do Pionýru, což mu komunistický režim opět vrátil i s úroky. V roce 1973 byl tak Jiří Šimáně donucen odejít ze školy pro neslyšící v Hořičkách a po ročním intermezzu ve zvláštní učňovské škole v Chroustovicích ho ze školství definitivně propustili. Kvůli posudku pak nemohl najít žádné zaměstnání a až v listopadu 1974 nastoupil jako topič v miskolezské cihelně. Nesměl se již také veřejně angažovat. „Zakázali mu psát články. Předtím do novin napsal přes pět tisíc článků,“ vzpomíná pamětník a dodává, že situace dolehla na celou rodinu. „Všechny nás to deprimovalo, v jakém prostředí skončil. Neměl se tam s kým bavit. V cihelně byli nádeníci, cikáni nebo kriminálníci. Měl to tam těžký. Tímto okolím byl jeho poslední rok života opravdu velice truchlivý. Lidé se nám vyhýbali, jako bychom byli prašiví. Přecházeli na druhou stranu ulice. I moji kamarádi mi říkali, že k nám nesmí na návštěvu. Buďto se báli, nebo jim to táta doma zakázal. Nebylo to tak jednoduchý. Takže komunisti ne. To mi nesmí přejít přes práh.“

Otec byl také pod dohledem Státní bezpečnosti, o čemž svědčí jeho složka v Archivu bezpečnostních složek založená v roce 1974 pod zkratkou NO – nepřátelská osoba. „Chodily k nám kontroly. Já jsem si pak vyžádal estébáckou složku k otci. Bylo tam přes čtyři sta stránek protokolů a tam jsem se dozvěděl, který soused nás měl na starosti hlídat. Byli tam tři z okolí,“ vypráví pamětník a dodává, že jim nejspíš doma také odposlouchávali telefon. „Slyšeli jsme v něm cvrkání nebo když jsme se rozloučili, tak jsme telefon drželi dál a pak šlo slyšet cvaknutí. Položili to, jak přestali nahrávat, nebo něco takovýho.“

Podivné kontroly po půlnoci chodily i za otcem do zaměstnání a tvářily se jako pracovní inspekce. „Vždycky ho tam strašně seřvali, že tam někde něco není. Později jsem se ptal na ředitelství cihelny a oni říkali, že tam nikoho neposílali a že kontroly chodí přes den a vždy s někým z vedení cihelny. Myslím si, že to určitě byla Státní bezpečnost.“

Ráno 11. listopadu 1975 byl Jiří Šimáně nalezen mrtev na svém pracovišti v cihelně v Miskolezích. Veřejná bezpečnost sice konstatovala, že neshledala cizí zavinění, ale kolem případu se vyrojilo spoustu nesrovnalostí. „Měl ránu na hlavě, zaschlá krev, na rukou špinavé rukavice. Lidi pak začali říkat různé fámy, že lidi, co bydlí nad cihelnou, kolem druhé hodiny v noci viděli tmavý, černý auto,“ vypráví Milič Šimáně a dodává, že otec během nočních směn psal pohádku pro děti a své rozepsané dílo měl vždy s sebou v tašce. „Taška zmizela, byla pryč. Někdo ji musel ukrást.“ A ztratily se prý také záznamy s otcovou pracovní činností v kotelně.

Přes počáteční zamítnutí si rodina prosadila pitvu. Její zpráva konstatovala, že otci v důsledku nadměrné námahy praskla aorta. Cihelna to pak přesto nechtěla uznat jako pracovní úraz. „Pak najednou, jako by jim dal někdo příkaz shora, otočili a uznali to. Přidali pak něco na pomník, jestli to bylo pět tisíc korun… Kvůli tomu jsme pak měli problémy. Pár lidí, kteří pracovali v cihelně a znali jsme je, nám měli za zlé, že přišli o prémie kvůli tátově pracovnímu úrazu.“

„Nevím, pro klid duše si říkám, že tam byl špatný kotel, který otci způsobil nadměrnou námahu. Zkrátka jsme to takhle přijali, protože to by člověk pořád neměl klid a pořád by pátral. Tím jsme za tím udělali takovou čáru,“ říká Milič Šimáně, ale přitom v něm stále hlodají pochybnosti. Krátce poté dodává, že ať už to bylo jakkoli, tak za smrt jeho otce je stejně zodpovědný komunistický režim.

Pod falešným jménem na studia a roznášení letáků

Vraťme se teď zpět v čase do druhé poloviny šedesátých let, kdy Milič Šimáně ukončil základní školu a hlásil se na stavební průmyslovku, protože snil, že se jednou stane architektem. „I když jsem zkoušky udělal, tak zkrátka Šimáně tam nesměl bejt,“ vzpomíná pamětník, jak ho nepřijali na studium. Na další školu se proto raději hlásil pod příjmením pradědečka Bubeníka. „Museli dávat nějaký ty seznamy na schválení, takže ten Bubeník tam někde proběhl, a pak už to bylo jedno.“ Milič Šimáně se tak pod falešným příjmením dostal na Střední průmyslovou školu v Novém Městě nad Metují. Stejný trik pak zkoušel u přijímacích zkoušek na vysokou školu, ale z důvodu velkého množství uchazečů nebyl přijat. Chtěl to zkusit v následujícím roce, ale po smrti otce na to již neměl myšlenky. Protože v dětství opakovaně prošel žloutenkou, tak dostal modrou knížku a nemusel na vojnu, nastoupil do opravny Fiat, kde si ještě dodělal zkoušky na automechanika.

Potíže s přijetím na studia měla i jeho mladší sestra Dagmar, kterou poškodil velice negativní posudek od ředitele školy. „Byla nejlepší ve škole. Pořád jen samé jedničky a vyznamenání a udělala nejlépe zkoušku na gymnázium. Přesto ji nepřijali.“ Vyučila se tedy hodinářkou, což ji ale absolutně nenaplňovalo. Vystudovala proto strojní průmyslovou školu a nakonec se jí o mnoho let později podařilo absolvovat i vysokou školu.

I po zrušení Junáka v České Skalici se Milič Šimáně a několik dalších bývalých skautů dál scházeli a několik dalších let, později i se svými rodinami, jezdili na výlety. „S organizací už to nemělo tolik společného, ale vycházelo to ze skautu a jeho myšlenky jsme udržovali,“ dodává pamětník.

Milič Šimáně také každý rok 17. listopadu na mezinárodní den studentů s přáteli po České Skalici roznášel letáky, které jim zůstaly z roku 1968 a do nichž vždy připisovali aktuální informace získané z rádiové relace Svobodná Evropa. „Dva moji kamarádi vždy hlídali v okolí. Obešel jsem v noci půl České Skalice. Dával jsme to na zdravotní středisko, do škol i na policajty jsem to podstrčil a také lidem do schránky. A za rok znovu,“ vzpomíná pamětník, který s touto odvážnou činností vydržel až do roku 1977.

Sabotáže a emigrace

V roce 1978 se Milič Šimáně oženil se Soňou Jirsákovou, s níž měl o rok později dceru Radku. Tehdy pracoval jako seřizovač tkalcovských stavů v národním podniku MILETA v Hořicích. Tajně tam prý sabotoval výrobu. „Udělal jsem si speciální dlouhej šparhák, který jsem na konci rozklepal a nabrousil a v různých odstupech jsem vevnitř v balíku prořezával nitě,“ vzpomíná a dodává, že to dělal z odporu vůči totalitnímu režimu, který měl na svědomí život jeho otce. „Člověk chtěl tomu režimu nějak ubližovat. Tak jsem dělal takové naschvály, aby výroba stála a nejela. Pak se opravdu stalo, že stavy měly velkou poruchovost.“

Na jeho sabotáže se ale nikdy nepřišlo, protože se projevovaly až po nějaké době a Milič Šimáně v tom roce (1982) emigroval se svou manželkou a dcerou do Spolkové republiky Německo. Manželka totiž pocházela z rodiny sudetských Němců a její bratr Petr Jirsák utekl do Německa o čtyři roky dříve. Na jeho pozvání pak mohli odcestovat, ale od úřadů jim přišlo, že dcera musí zůstat doma. Milič Šimáně si ale prostudoval odůvodňující paragraf. „Bylo tam, že její vycestování by ohrozilo tajemství a bezpečnost socialistické republiky,“ vzpomíná a dodává, že se vydal na úřad zeptat, jak jeho tříletá dcera může ohrozit bezpečnost republiky. A kupodivu tři dny před odjezdem přišlo povolení i pro malou Radku.

Rodina tehdy svépomocí dokončovala řadový domek v České Skalici, kterému už chyběla jen kolaudace. Po jejich odchodu pak veškeré vybavení rozebrali sousedé. „To, co nebylo přišroubované, tak vše ukradli.“ Dům následně znárodnili a jeho navrácení se pamětník dočkal až po pádu komunismu. Musel ale ještě zaplatit jeho hodnotu z roku 1982.

Těžké začátky

Rodina nejprve našla azyl u bratra manželky ve Schwabisch Gmündu, v okresním městě ve spolkové republice Bádensko-Württembersko. Milič Šimáně vzpomíná, že s nulovou znalostí německého jazyka už po třech dnech pracoval v autodílně, kde měl opravit auto, které zaměstnanci nestihli dokončit před odjezdem na dovolené. „Byla tam mašina Bosch, kterou se to mělo seřídit. V životě jsem nic takového neviděl. V Čechách nic takového nebylo. Nakonec se to podařilo, ale bylo to hrozný, hrozný, hrozný.“ O čtrnáct dní později už nastoupil jako oficiální zaměstnanec v montovně pneumatik a po nějaké době si rodina za ušetřené peníze pořídila byt v panelovém domě.

Mezitím v nepřítomnosti oba manžele v Československu odsoudili za svévolné opuštění republiky. Miliče Šimáně na dva a půl roku a jeho manželku na dva roky. Do pádu komunistického režimu se tak nemohli podívat domů, protože by je čekalo vězení. Milič Šimáně si přesto ponechal československé, respektive české občanství, které měl i v době natáčení v roce 2021.

Pamětník také vzpomíná, že v Německu je velice vlídně přijali a v jejich začátcích jim sousedé pomáhali, třeba tím, že jim přenechali použitý nábytek. V jejich bytě se také často zastavovali emigranti z Československa, kteří přespali a pak si buď hledali zázemí v Německu, nebo pokračovali dál do jiných zemí svobodného světa.

V roce 1987 Milič Šimáně nastoupil do firmy Triumph, kde se vyráběly ručníky a spodní prádlo. Někdy v této době se rozvedl a v rámci rozjíždění filiálek se pak podílel na otevření továrny v Maroku, kde s přestávkami strávil skoro dva roky. Ve volných chvílích autem projížděl poušť i horské oblasti této země a právě v jedné obci v horách se z novin dozvěděl o sametové revoluci v Československu. Hned po návratu do Německa se v únoru 1990 po letech vydal do své rodné vlasti. „Hned jak jsem projel Rozvadovem, tak jsem natáhl ten vzduch, černý uhlí, síra. Začaly mě štípat oči, a tak jsem si říkal, že jsem doma,“ s úsměvem vzpomíná.

Při návštěvách České Skalice se seznámil se svou druhou manželkou Janou Lajskou, která ho následovala do Německa a s níž měl pak syna Michaela a dceru Annu. Zpět do Česka jezdil často a rád, ale natrvalo vrátit se nechce. Nejenže si v Německu vybudoval zázemí, má tam přátele, děti a vnuky, ale také se nechce setkávat s lidmi, kteří Státní bezpečnosti donášeli na jeho otce.

Epilog

V květnu 2013 se Milič Šimáně účastnil slavnostního odhalení pomníku svého otce na Městském úřadě v České Skalici pořádaném junáckým střediskem Jiřího Šimáně Šípa. Léta dostával dopisy od bývalých otcových hluchoněmých žáků, a tak je pamětník o této události informoval. „Jedeme se sestrou na nádraží. Poprchávalo, bylo šeredně, říkal jsem si, že asi nikdo nepřijede. Jdeme na peron a tam byl hlouček asi dvaceti hluchoněmých lidí. Z druhé strany přijel druhej vlak od Hradce Králové a vystoupilo asi padesát lidí. A přijeli další a další a bylo jich asi sto dvacet, kteří přijeli po čtyřiceti letech k odhalení pomníku svého učitele,“ vzpomíná Milič Šimáně, který si jako životní motto vybral slogan svého otce. „Vždycky mít čistý štít, nevzdat se a nezradit. Kdyby se toho každej nějak držel a poctivě dělal to svoje a nezáviděl tomu druhému, tak je ten svět stokrát lepší.“

 

https://simane.webnode.cz/jiiri-simane/

https://skautcs.cz/historie