The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Šimek (* 1930  †︎ 2024)

• narozen 17. června 1930 ve Vranové Lhotě

• za války v učení na strojního zámečníka v prostějovské obchodní společnosti Hanisch & Co

• 24. srpna 1944 se stal svědkem letecké bitvy nad Prostějovem

• 7. května 1945 spolu s otcem a ostatními muži ve Vranové Lhotě málem zastřelen německými vojáky

• svědek zastřelení tří mužů 7. května 1945 německým oddílem ve Vranové Lhotě

• učitelem na Jesenicku

• ředitel základní školy ve Vápenné

• v roce 2017 žil v Uničově

• zemřel v roce 2024

„Tak a teď nás zastřelí!“ slyšel z davu mužů čtrnáctiletý Josef Šimek, stojící po otcově boku před hlavněmi kulometů. Den před koncem druhé světové války totiž němečtí vojáci shromáždili všechny „muže“ od třinácti let na návsi ve Vranové Lhotě. Za smrt jednoho německého vojáka měli být zastřeleni a obec vypálena. Naštěstí většinu mužů nakonec propustili. Životy tří místních občanů však ukončily rány z německých zbraní.

Dětství v železničním vagonu

Josef Šimek se narodil 17. června 1930 jako nejmladší z pěti dětí rodičům Janu a Marii Šimkovým ve Vranové Lhotě. Zatímco otec patřil mezi rodáky, matka měla maďarský původ a pocházela z města Párkány (od roku 1948 Štúrovo) na jihu Slovenska. S otcem se tam seznámila během jeho návratu z ruského zajetí, kam se dostal jako voják rakousko-uherské armády při bojích první světové války. Někdy kolem roku 1925 se manželé Šimkovi i s třemi dětmi přestěhovali do Vranové Lhoty, ležící v údolí řeky Třebůvky na Drahanské vrchovině. V kraji, jehož dominantou je hrad Bouzov. Rodina ale neměla peníze na stavbu domu, a tak jim podle tehdejšího zákona o domovském právu ubytování zajistila obec. Bydleli na jejím kraji v bývalé pazderně, kterou ale čas od času sdíleli s tuláky procházejícími obcí. Kolem roku 1929 dům vyhořel a obec nechala dovézt železniční vagon, který rodiče omítli hlínou z polí a zútulnili.

Sedmičlenná rodina pak žila za obcí uprostřed polí v jedné místnosti bez elektřiny a pro vodu si chodila do blízké studánky. Josef Šimek tam prožil dětství a vzpomíná na něj s velkou nostalgií. Rodiče je vychovávali s láskou a okolní volná krajina jim zaručovala dostatečný prostor k dětským hrám.

Špatná finanční situace rodiny se i z důvodu světové hospodářské krize příliš nelepšila. Otec příležitostně pracoval jako námezdní síla a matka se různou činností snažila přivydělat peníze pro rodinu. Do školy pamětník chodil ve Vranové Lhotě a patřil prý k nejlepším žákům. „Domácí úlohy jsem psal pod světlem plápolajícího plamínku petrolejové lampy,“ dodává.

V továrně na výrobu leteckých součástek

V druhé polovině třicátých let minulého století se výrazně zhoršily vztahy se sousedním nacistickým Německem. Otec a bratr Jan tehdy pracovali na stavbách pohraničních opevnění budovaných pro obranu státu. Ty ale nakonec republika nevyužila, protože po mnichovské dohodě Němci v říjnu 1938 bez boje obsadili české a moravské pohraničí. Vranová Lhota sice do tohoto území nespadala, ale blízké Městečko Trnávka již ano. Josef Šimek vzpomíná, jak se tehdy narychlo z Městečka Trnávka do Vranové Lhoty stěhovala měšťanská škola i s učiteli. O rok později vypukla druhá světová válka a sourozenci postupně odcházeli do práce a do učení. Doma zůstala jen matka, sestra Dagmar a pamětník. V listopadu 1944 ale byla Dagmar nuceně nasazena u firmy Klöckner-Deutz-Motoren AG v německém městě Pößneck.

Po ukončení měšťanské školy si Josefa Šimka ještě s jedním žákem vybrali náboráři z prostějovské obchodní společnosti Hanisch & Co, aby se pro ně vyučil strojním zámečníkem. Nastoupil 21. srpna 1944 a už o tři dny později se stal svědkem letecké bitvy nad Prostějovem. „Vyhlásili poplach, utíkali jsme k řece Hloučele a tam jsme si lehli. Pozorovali jsme, jak anglická letadla sestřelují německá. Takže to byl takový první dotyk s válkou,“ vzpomíná Josef Šimek, jak Angličané vracející se z bombardování Brna bez ztráty letadla sestřelili třináct německých letounů Fw 190.

V podniku pracovali na výrobě směrovacích klapek k Messerschmittům Bf 109 pro potřeby německého válečného průmyslu. Pamětník vypráví, jak také tajně ze zbytků vyráběli svícny, prsteny a křížky. S blížící se frontou ale učně poslali domů. Jen Josef Šimek s jedním spolužákem ještě několik dní pomáhali se zabezpečováním strojů před poškozením. Do Vranové Lhoty přijel v pracovní uniformě v únoru 1945, kam se následně z pracovního nasazení vrátil otec a sestra Dagmar a na krátkou dobu z učení také bratr Bohuslav.

Před hlavněmi kulometů

Dne 4. dubna 1945 pamětník s bratrem Bohuslavem vyrazili na svatbu bratra Jana do Vizovic. Po cestě k nádraží v Moravičanech se hned za Vranovou Lhotou setkali s partyzány jedoucími na koňském povozu, jenž měl kvůli hluku kola ovázaná tkaninou. „Proti nám šlo asi patnáct dvacet lidí. Někteří vypadali jako trhani a asi byli opilí,“ vzpomíná Josef Šimek, který měl na sobě učňovskou uniformu prostějovské firmy, což se partyzánům nelíbilo. Po sourozencích chtěli doklady, psané tehdy dvojjazyčně – v češtině a němčině. To je prý v očích partyzánů dostalo do podezření. Zachránila je až přímluva členky partyzánského oddílu Jaroslavy Šuplerové, která pocházela z Vranové a oba bratry dobře znala. „Řekli nám, že si napíšou naše jména, a jestli to prozradíme, že na tom stromu oběsí naše rodiče,“ dodává pamětník.

Partyzáni se tehdy vraceli z vedlejšího Kozova, kde v mlékárně zkonfiskovali tři sta kilogramů másla. Josef Šimek vzpomíná, že tam ještě potkali jednoho sovětského partyzána, který se opozdil. Tento oddíl patřil do partyzánské jednotky sovětské paradesantní skupiny Jermak s velitelem Andrejem Jegorovičem Fursenkem. Už před pamětníkovým příjezdem provedli v okolí několik záškodnických a zásobovacích akcí. Některé jejich činy mezi lidmi vyvolaly značný rozruch. Partyzáni také zabili dva obyvatele Vranové Lhoty. Dnes už se asi těžko dozvíme, jaké k tomu měli důvody, a nevědí to ani místní pamětníci. Dne 29. dubna zastřelili Mirka Marka a 12. dubna 1945 také Františka Sedláře, otce dvou malých dětí, jehož manželka se léčila s tuberkulózou. Ve vedlejší Vranové, která je dnes součástí Vranové Lhoty, zase partyzáni 27. února 1945 v hostinci u Šveců zastřelili tři německé četníky a v blízké obci Veselí oběsili hajného Antonína Leibnera a jeho ženu zastřelili. Tento partyzánský oddíl měl také podíl na tom, že na samém konci války, 5. května 1945, nedaleké Javoříčko vypálilo SS komando poručíka Egona Lüdemanna a přitom zavraždilo osmatřicet mužů.

Už den po vypálení Javoříčka ve Vranové Lhotě odpočívala silná jednotka německého vojska, prchající před postupující frontou. Jenže jednoho z hlídkujících německých vojáků v noci v obci někdo zastřelil. Dodnes nikdo přesně neví, z čí hlavně rána vyšla. S ranním rozbřeskem nastoupilo vojsko do kruhu na náves a kolem obce se rozestavěly hlídky. Důstojníci již předtím vyhlásili, že za jednoho mrtvého vojáka zastřelí deset místních mužů, a tak začali prohledávat chalupu po chalupě a všechny muže shromažďovat na návsi. „Ráno jsme se probudili, slyšeli střelbu a šli k nám němečtí vojáci,“ vzpomíná Josef Šimek, kterého v necelých patnácti letech spolu s otcem zatkli. „V doprovodu vojáků s bajonety jsme se blížili k vesnici. Viděl jsem sousedky ruce nad hlavou, brečely, křičely a trhaly si vlasy, protože vojáci už všechny muže posbírali.“

Dovedli je na náves, kde je s ostatními muži od věku třinácti let seřadili před hlavně kulometů, že budou zastřeleni a obec vypálena. Sedmnáctiletému Janu Jirauchovi se podařilo uprchnout a schovat se do blízkého dvora. Po nějaké době se rozhodl utéct přes dvůr a zahradu do polí. Netušil však, že obec je obklíčena, a hlídkující voják ho velmi vážně postřelil. O několik hodin později zemřel.

Ostatní muži zůstali stát na návsi. „Otec říkal, že až dají povel, tak nás během minuty postřílí. Rostla tam hruška, tak jsem se snažil za ni alespoň částečně dostat. Měli jsme strach, protože tam postupně přiváděli další a další,“ vzpomíná na hrůzné chvíle Josef Šimek.

Ženy chodily prosit o život svých manželů, otců, synů a bratrů. Mezi prosebníky byl i místní farář Marek a také místní Němka, manželka německého četníka sloužícího tehdy v Litovli a matka dvou dětí Rozalinda Bäckerová, která vojáky nakonec uprosila. Němci ale na návsi nechali každého desátého muže. „Stáli jsme a oni rozpočítávali. Já byl sedmý a otec osmý. Měli jsme kliku, tak nás poslali domů,“ vzpomíná Josef Šimek.

Na návsi zůstalo dvacet a poté deset mužů. Krátce nato sice na další naléhání němečtí důstojníci propustili osm mladých mužů, ale ponechali si Otto Krejčího a Františka Švece a odvezli je. Vybrali si záměrně Otto Krejčího, jehož dva synové utekli těsně před zatýkáním, a Františka Švece, podezřelého ze spolupráce s partyzány. Oba pak zastřelili v lese u Hraniček, kde se dnes nachází pomník s jejich jmény a nápisem: Památce obětem fašismu.

Němečtí vojáci pak odtáhli a hned další den obec osvobodila Rudá armáda. Josef Šimek dodnes vzpomíná na obrovskou radost a úlevu, kterou prožíval. Němci po sobě v okolí Vranové Lhoty zanechali spoustu munice a zbraní. Ještě před odchodem prý na protějším kopci výbuchem likvidovali tank a tlaková vlna Šimkovým vytloukla okna v domě. Pamětník pak s kamarády střelivo a zbraně po okolí sbírali. „Pro nás kluky to bylo eldorádo. Vydlabal jsem díru ve dřevě, do ní vložil raketu a odpálil ji kladivem a majzlíkem. Roztrhlo se to, hodilo mě to na kůlnu a raketa vletěla do obilí a začala hořet,“ vzpomíná Josef Šimek.

Učitelem v pohraničí

Krátce po válce s otcem vyrazili na Frývaldovsko (Jesenicko), do pohraničního kraje osídleného německým obyvatelstvem. Hledali pekárnu, kterou by mohli provozovat. Josef Šimek vzpomíná, že obešli několik vesnic, než ji díky známému našli ve Velké Kraši. Nějaký čas tam bydleli s původními majiteli, postaršími manželi Vietzovými, jejichž syn se nevrátil z války. Dobře s nimi vycházeli, ale v roce 1946 stejně jako ostatní původní obyvatelé obce museli nastoupit na odsun Němců.

Josef Šimek pak chtěl nastoupit zpět do učení v Prostějově, ale jeho obor zrušili. Přihlásil se proto na gymnázium ve Frývaldově (od roku 1947 Jeseník), kde ho zařadili do kvinty. Po úspěšném absolvování si udělal jednoroční kurz pro pedagogy v Olomouci a následně dostal pracovní umístěnku na základní školu v Jeseníku. V říjnu 1951 odešel učit na základní školu v Širokém Brodě. Po dvouleté vojenské službě pak v roce 1953 krátce učil ve škole ve Vápenné a pak v Petrovicích. Vzpomíná, že tam vládly spartánské podmínky a celou třídu musel nechat vybudovat v původně soukromém domě. V jednotřídní škole učil třicet dětí pěti ročníků. Jen dvě sestry z nich byly českého původu. „Byly to děti vystěhovaných kulaků,“ dodává pamětník. Ostatní děti patřily mezi Slováky, kteří po válce reemigrovali z Rumunska, nebo mezi utečence před občanskou válkou v Řecku.

Na nákup chodil do místního obchodu, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Olgou Hostáškovou, která tam prodávala a jejíž rodina do Petrovic přišla po válce z Lipníku nad Bečvou. „Ráno šly kolem školy na pastvu krávy a odpoledne šly zpátky. Nic tam nebylo, žádná kultura,“ vypráví pamětník, proč se po dvou letech vrátil do školy ve Vápenné. Děti tam učil český jazyk a občanskou a pracovní výchovu.

V roce 1956 se oženil s Olgou Hostáškovou, s níž měl syny Josefa a Jaroslava. V polovině šedesátých let minulého století vstoupil do komunistické strany. „Aspiroval jsem na ředitele, a kdybych nebyl ve straně, tak jsem se tam nemohl dostat,“ vypráví Josef Šimek, který v letech 1970 až 1990 ve Vápenné pracoval jako ředitel místní základní školy. Ve Vápenné manželé Šimkovi žili až do roku 1993, kdy si koupili malý domek v Uničově, aby byli nablízku svým dětem a vnoučatům.