The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Larissa Šimeková roz. Grünwaldová (* 1920)

• narozena 14. prosince 1920 ve městě Barnaul ležícím na Sibiři v Rusku

• otec Oskar Grünwald byl židovského původu a matka Agnija Ruska

• otec v první světové válce zajatcem v Rusku

• v Prostějově rodina vlastnila oděvní továrnu Albert B. Grünwald

• v roce 1941 se Larissa provdala za židovského lékaře Rudolfa Schicka

• 30. června 1942 transportována s manželem a otcem do Terezína

• tři roky žila v terezínském ghettu

• otec Oskar Grünwald zahynul v Osvětimi

• v koncentračních a vyhlazovacích táborech zahynula většina příbuzných

• po druhé světové válce si s manželem změnili příjmení na Šimekovi

• v roce 2019 bydlela se synem Tomášem v Prostějově

Začneme tedy hodně dávno..

Rod Grünwaldových přišel do Prostějova koncem 19. století a pocházel z Budapešti . Dědeček se do Prostějova přistěhoval s třemi bratry, ale také s celou rodinou. Nicméně ještě před začátkem 1. světové války se se čtyřmi mladšími dětmi odstěhoval do Ameriky, kde chtěl najít lepší život. Tatínek /*1892/a strýc Béla bojovali v I. sv. válce na východní frontě a oba padli v Krasnojarsku do zajetí. Zřejmě měli štěstí, protože mohli normálně pracovat v oboru a také fakt , že se tam oba oženili, je více než výmluvný. Dědeček se – už jako vdovec – vrátil mezi lety 1937/38 skoro na celý rok do Prostějova. Vzpomínám si – protože byl elegán, že mezi židovskými dámami byl oblíben a leckterá by s ním do té Ameriky odejela – byl i ve vysokém věku hezký člověk – a navíc byl dobrá partie….Přemlouval nás – alespoň nás mladé – jeho vnučky, abychom, odjely s ním. Ale my byly tady doma a nikam jsme nechtěly…a vůbec jsme nic zlého nepředvídaly – tak jsme jej doprovodily alespoň do Londýna. A vrátily se zpět.

Narodila se Larissa

Já se narodila 14. prosince 1920 ještě v Krasnojarsku – a moje sestřenice Rita- byla jen o 11 dnů starší.

Všichni jsme se vrátili v roce 1921 do Prostějova. Já sama se do Ruska za babičkou a tetou podívala, když mi bylo šest let. Jely jsme s maminkou a tetou Marií a sestřenicí Margaritou do Krasnojarska. Cesta vlakem trvala týden a jelo se ve spacích vozech. Babička s tetou bydlely, jak to bylo v Rusku zvykem, ve velkém rozděleném bytě – shodou okolností se dvěma politickými komisaři. Když jsme někdy šly s maminkou a babičkou po ulici, pokřikovali na nás lidé „vot buržuj“ . Také si matně vzpomínám, že jsme se musely pravidelně hlásit na nějakém úřadě – městském sovětu ? – ale tam byly úřednice milé a říkali mi „naš graždanin“ . Byla tam hrozná bída, a tak když jsme se vracely, tak si maminka nechala ušít – jak vzpomínala , příšerné šaty, a všechno své i mé tam nechala příbuzným. Maminka tam navštívila jednu svou kamarádku, žila v příšerné bídě a mamince řekla větu, kterou si vlastně pamatuji od onoho roku 1927 – že její jedinou radostí je, že se jde podívat na nádraží, kam jezdí mezinárodní vlaky ze západu, když uvidí lidi jinak oblečené, žijící v civilizaci….

Byla tam strašná bída a špína, chodníky byly jen v hlavních ulicích, v těch postranních se chodilo po dřevěných sbitých fošnách, položených v blátě.

Babičku a tetu jsem viděla poprvé a naposled. Další teta Inna přijela tehdy z Leningradu tajně – byla manželkou důstojníka a nesměla přiznat, že má sestru v cizině – i psát si musely tajně přes babičku. Tato teta zemřela hladem za blokády. Mám dojem, že touto návštěvou se maminka navždy vyléčila z tesknoty a smutku po rodné zemi……

Když jsme pak přijely zpět, tak se maminka styděla v onom oblečení vyjít mezi lidi, takže tatínek vzal taxík a raději jsme jeli zadem.

U nás doma…

Protože tatínek si dovezl manželku nevěřící, resp. ne židovské víry, byla naše domácnost v tomto ohledu trošku zvláštní. Díky mamince se u nás vařily často i jídla ruské kuchyně. Blíže jsem se k víře dostala u tety Sofie, byla se strýcem starší, neměli děti – a byla velmi přísná ve víře a ráda by nás všechny vychovávala. Později mne vzala jaksi na milost, ale k tomu se ještě dostaneme. Takže naše domácnost sice slavila největší židovské svátky Jom Kipur, ale také kvůli nám dětem – v roce 1927 se mi narodila sestra Helga – se slavily i Vánoce. Nejvíce vztahu k židovské kultuře a způsobu života jsem pochytila od mé nejvěrnější kamarádky Martičky Gottlobové, jejíž rodina byla velmi konzervativní, a tam jsem se dozvídala mnohé, dostala ochutnat různé košer speciality – dodnes vzpomínám na husí škvarky. S ní jsme nejčastěji chodila do synagogy, protože u nás doma byly návštěvy „templu“ sporadické a formální. A náš běžný rodinný život, co si vzpomínám…. Když už jsme měli auto, byla to čtyřsedadlová Wikovka – tak jsme občas jezdili na výlety, buď s tatínkem a maminkou, nebo se jezdilo větším továrním Chevroletem s řidičem – panem Francem. Ten si mohl vzít s sebou slečnu – aby ten volný den nebyl pro něj ztracený – a někam jsme jeli. A přes prázdniny bylo zvykem, že maminka s dětmi – i sestřenice s tetou – jsme pravidelně jezdily do „lázní“ Velká Roudka u Jevíčka. Jedna velmi smutná událost pro mne je spojena s tímto letním bytem – v létě roku 1933 za námi přijela také Marta. Pak ji v Prostějově operovali se slepým střevem – a Marta po operaci zemřela. Vyjeli jme tehdy s rodiči na pohřeb, ale u Blanska dostalo auto poruchu a nedojeli jsme. Když jsem pak mluvila s maminkou Marty, říkala, jak byla vděčná, že jsme nedojeli; říkala, že by to snad neunesla, když by mne viděla. Pak už jsem ke Gottlobovým nechodila, narodily se jim ještě dvě další děti, a všichni byli pak zavražděni v Malém Trostinci.

Prostějov, město módy

Otec se strýčkem nalezli zpočátku práci u dědečkova bratra, později si otevřeli společně opět konfekční továrnu. Jmenovala se A. B. Grünwald a měla v dobách své největší slávy kolem 400 zaměstnanců, velkou část tvořili domáčtí krejčí. Tatínek i strýček byli šikovní a dařilo se nám dobře, takže nebylo divu, že hned na podzim a v zimě roku 38 se začali sbíhat zájemci o to, jak nám „pomoci“ Prvním z nich byl jistý bývalý důstojník československé armády. Protože už se proslýchalo leccos o osudech Židů v Německu, nabídl tatínkovi, že by tatínek na jeho jméno převedl nějaké peníze, on by za ně koupil továrnu a na své jméno by podnikal, a přitom nás tak podporoval. A tak se nějak stalo – tatínek na něj postupně převedl sklady a byla zakoupena továrna. Když už maminka se sestrou Helgou byly samy – já s manželem a tatínkem v Terezíně, tak když maminka nějaké peníze potřebovala, vždy jí něco dal. I nějaké věci jsme si uschovali u jeho tchána, tedy našeho domácího – když nám zakázali vlastnit rádia, tak jsme naše krásné a drahé rádio dali k nim a na úřad jsme odevzdali nějakou starou krystalku.

Když ovšem těsně po válce zjistil, že se tatínek už nevrátí a není svědek jeho dohod, pomoc ustala. Ale záhy došlo i na něj – a protože na arizaci dost vydělali, museli z Prostějova odejít. A pro rádio jsem k panu domácímu, bývalému školnímu inspektorovi šla po válce já – a ten mě hnal se slovy “ To vás ani Hitler nenaučil chovat ?!“

A továrna – ta dostala okamžitě po příchodu Němců tzv. treuhändera ,který odpovídal za chod továrny. Byl to mladý a slušný Kurt Eigel, který v naší továrně vždycky pracoval. Žili v Prostějově s rodiči celá léta. Později však narukoval na frontu, a on i jeho mladší bratr Jiří padli hned zpočátku války. Ovšem poté přišel ze Sudet nějaký Karl Hoschek a továrnu zabral se vším všudy. Byla prý vytvořena i jakási kupní smlouva, mám snad dojem, že byla datována až po našem transportu do Terezína.

Já jsem chodila na Dívčí reálné gymnázium a na Obchodní akademii, kam jsem však už po prázdninách 1939/40 nemohla nastoupit. Pak jsem se učila šít, a to mi docela šlo, protože jsem šila většinou šaty pro mou mladší sestru Helgu, kterou jsem měla moc ráda.

Samozřejmě, že se už situace stávala hrozivější, kamarádky se mi vyhýbaly a mohli jsme se stýkat jen mezi souvěrci. Vzpomínám si, jak právě Helga strašně těžce nesla, když ji vyloučili pro rasový původ ze Sokola. Také potom začala víc chodit mezi souvěrce – školu jsme měli sice zakázanou, ale ve staré židovské škole se pro nás a pro menší dělaly různé akce. Vedl je také krásný mladý rabín dr. Albert Schön, kterému bylo myslím kolem 25 let a kterého obdivovaly všechny dívky – i ty, které byly ve víře vlažnější. Jeho fotografie se zachovala, a opravdu vypadal jako filmový herec…. Ale já v tom všem hrozném čase měla štěstí. Moje kamarádka mě pozvala na ples, bylo to někdy v zimě 1938/9 – a já se tam zakoukala do svého budoucího manžela, který přišel ze Sudet jako lékař – MUDr. Rudolfa Schicka. Byla jsem překvapena, že se mnou “ ztrácí “ čas – přeci jenom jsem byla velmi mladá a o světě jsem toho moc nevěděla – a on byl oblíbený, elegantní, dobře vychovaný, inteligentní. V roce 1941 jsme se vzali – a svatba mne uchránila od pracovního nasazení, kam docházely mé kamarádky i tatínek a strýc. Manžel byl úřady určen jako jediný povolený židovský lékař a já mu v ordinaci pomáhala – a docela jsem se vycvičila.

Nakonec i teta Sofie byla moc ráda, že jsem se vdala také podle jejích představ a tak jsme si později docela rozuměly.

Transporty

Tatínek chtěl ochránit maminku a Helgu, takže se rodiče formálně rozvedli, a tatínek tedy musel jít do transportu. Stejným transportem jsem do Terezína odcházela také já a manžel; a také moje sestřenice Rita, se kterou jsme byly stále spolu. Transporty odjeli také naši další příbuzní- teta Olga, tatínkův bratranec Béla, teta Sofie jela už dříve. Krom mě a mého manžela se nikdo z nich nevrátil. Ani Rita, která se ještě v Prostějově zamilovala do Roberta Grünhuta, a v Terezíně si ho vzala. Když šel s rodiči a příbuznými do transportu, ona zůstala ušetřena – ale běžela se nechat zařadit dobrovolně do transportu. Nevrátil se nikdo.

My v Terezíně byli odděleni. Manžel pracoval v ghetto-nemocnici, já vystřídala prací více. Nejprve jsem pracovala ve štěpírně slídy, kde se z tohoto nerostu loupaly tenké vrstvy, které se používaly ve zbrojním průmyslu – myslím při stavbě letadel. Dobře jsem se měla v „menagedienstu“ – službě, která rozvážela jídlo. Nějakou dobu jsem také pracovala na poště, pak ve slavném cirkusovém stanu, kde se vyráběly ze jakýchsi polotovarů bedýnky , které se měly plnit zimní výbavou pro auta wehrmachtu.

Podzimní transporty v roce 1944 byly už posledními. Mého tatínka i manžela zařadili do transportu do Osvětimi na podzim 1944. Já tehdy běžela na radu starších, aby mě poslali také. Bylo tam zavřeno a nějaký český strážník mě vyhnal se slovy – „Tebe doma nikdo nečeká ?!! “ Já si vzpomněla na maminku a Helgu a vrátila se. Maminka a Helga. Ubytovací správa jí dala na byt 2 Němce, kteří pracovali na prostějovském letišti. Chovali se k mamince velmi slušně. Maminka nám mohla posílat díky nim balíčky – přes Vídeň, protože jeden z nich byl vídeňák. A co mohlo být v balíčcích – vždycky zásmažka, keksy, kostky cukru, trošku kakaa. A když Helga onemocněla a dostala dietu, nosili jí tito dva Němci z letiště své příděly mléka. Ještě někdy mamince pomáhal s obstaráváním potravin můj vrstevník – Petr Müller z Velké Roudky, kam jsme jezdívali v lepších dobách na léto. A pomáhal i jinde, jak jsme se později dozvěděli, byl ve spojení s partyzány a zaplatil životem.

Je po válce

Těsně po osvobození Terezína vypukla tyfová epidemie a celé ghetto se dostalo do karantény. Jednou se nám podařilo – když jsme se koupaly v Ohři – že jsme se seznámily se třema českýma četníkama. Dojednali jsme tajnou akci a nějak po dvacátém květnu jsme ve tři hodiny ráno utekly – a s kamarádkou tajně odejely vlakem. Doma jsme napjatě čekaly na nějakou zprávu o manželovi a tatínkovi. A dostali jsme dopis od manžela. Ten byl ke konci války v KT Mauthausen a na samém konci války byl tak zmlácen, že ležel v horečkách. Jeho kamarádi jej ještě dovlékli na repatriační autobus, ale dojel jen do Plzně a tam zůstal v nemocnici. A tak jsme se s Helgou a kufrem jídla vypravily za ním, pobyl tam asi šest týdnů, a pak odejel za příbuznými do Bystřice, kde bylo přeci jen víc jídla na „vykrmení“ než tady ve městě. Po tatínkovi jsme pak pátrali na repatriačních úřadech – ale marně. Skončil v Osvětimi a bylo mu 54 let.