Ludmila Šimíčková

* 1943

  • „Dělalo se to tak, že když jsem jako uklízečka dělala v sobotu a neděli, tak v pondělí, úterý nebo některé dny jsem si vybrala jako náhradní volno. V těch časech jsem jezdívala do Ostravy, většinou stopem, aby to bylo co nejrychlejší ke zkouškám. Začínalo se zhruba v jedenáctém měsíci, v listopadu, a maturuje se začátkem června. Během toho zvládnout všechny předměty za čtyři roky, to znamenalo co jedenáct dní zkouška a ještě praxe. Na praxi mi také nedali žádné studijní volno, vůbec nic, tak to jsem čerpala dovolenou. Ale zase, pomoc shůry, naráz někdo onemocněl v prádelně, no tak mě tam přesunuli. Bylo to velké štěstí, protože dopoledne jsem mohla jít do nemocnice na praxi a odpoledne jsem žehlila, prala. Takže tak se to flikovalo.“

  • „V devětašedesátém když [kněz Antonín Huvar] přišel do [Velké] Bystřice, tam musel především dát faru do pořádku. A taky zajímavý postřeh. Byla jsem ještě s jedním mužem z Oder, projektantem, protože se vědělo, že to tam je nějak zanedbané, tak se to šlo obhlížet. A to byla první návštěva a předtím, než se tam [kněz Huvar] přistěhoval, tak šly napřed auta s materiálem, cihlami, pískem a takovým. První reakce jednoho z farníků, říkal: ,Tož nevím, asi je to nějaký blázen, když napřed posílá materiál a potom teprve se přistěhuje.' No ale potom, že vlastně z ničeho, neznal tam nikoho a začalo se velmi radikálně [opravovat]. A to bylo pozitivní, že ti, kdo byli jeho přáteli na Fulnecku, Lukavec a tak, ti spolupracovali.“

  • „To byla éra! Zbavit se lidí, kteří nešli v jejich linii. Zpočátku nás chtěli vystrnadit k těm Pastrnkům, tam nahoru, ale tam byla cesta blátivá, to nebyly žádné dlážděné chodníky, ani žádný šutr. Tatínek říkal, jak já tam budu chodit v noci? Potom od toho upustili, nevím, v kterém roce to zrovna bylo, ale chtěli nás jednak vystěhovat, ale potom ho chtěli zbavit úřadu úplně. A protože maminka byla invalidní a nebyla zaměstnaná nikde, tatínek invalidní, tak to byla velice těžká doba, ale bylo velké štěstí nebo božím zásahem se stalo, že se nás zastal soused. Co by dělali s náma, přece jen, že by na tom měli vinu, že bychom byli bez prostředků, takže ho tam nechali. Možná proto také, že tatínek žil poštou, to byla jeho velká láska, ale samozřejmě to dělal velmi poctivě, takže tam byla záruka, že by asi tam lepšího nedostali.“

  • „Byly to smutné časy pro ty lidi, pro ty německé usedlíky. Ale je pravda, že pochází z tama [z Vražného] jeden kněz, který je v Západním Německu na křižovatce směrem na Jeseník, ještě jsme s ním v kontaktu. Vzácný člověk. A vzpomínal na to, on měl asi pět let, když odcházel, že je soustředili někde poblíž na tu křižovatku nějak o půlnoci, a z tama je odváželi do Suchdolu k vlaku, naložili je do vagónů, ale to nebyly takové, jaké známe my teď. Byly to většinou otevřené vagony, anebo takové, které asi nebyly pro lidi zrovna připravené. A stalo se, že třeba v Německu, když přišli, zastavili v nějaké stanici a některé vagony odstavili a jelo se dál. Takže lidé z jedné vesnice, dokonce říkal i dva roky, se hledali, než zjistili, kde byli rozmístění. A ten jejich příchod byl možná ještě těžší, než to rozloučení, protože říšští Němci je nepřijali. Považovali je za české Němce, nebo opačně, protože mentalita jejich a naše, těch, kteří v blízkosti bydleli v těch českých obcích, byla vlastně skoro stejná.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 21.02.2022

    (audio)
    duration: 02:17:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 28.02.2022

    (audio)
    duration: 02:04:36
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Svěřit to Pánu Bohu, on je mocnější než my všichni

Ludmila Šimíčková ve studiu Eye Direct, 2022
Ludmila Šimíčková ve studiu Eye Direct, 2022
photo: Post Bellum

Ludmila Šimíčková se narodila 5. května 1943 ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kam byla její rodina po mnichovské dohodě přesunuta z obce Vražné. Vyrůstala v katolické víře, spolu se třemi sourozenci. Otec i matka byli v invalidním důchodu, otec zároveň pracoval na poště. Díky informacím, které se tam k němu dostaly, pomáhal během druhé světové války zachránit sousedy před deportací do koncentračních táborů. V 50. letech chtěli rodinu vystěhovat a otce zbavit úřadu, naštěstí se jich zastal soused a ani k jednomu nedošlo. Ludmila Šimíčková však kvůli své víře nemohla po maturitě studovat, nastoupila tedy rovnou do práce do elektrozávodu Romo Fulnek. Po třech letech praxe vystudovala dálkově ekonomickou školu v Ostravě. V roce 1969 začala spolupracovat s knězem Antonínem Huvarem, bývalým politickým vězněm, na opravování církevních staveb na Moravě. V blízkém kontaktu a spolupráci zůstali i po roce 1975, kdy byl knězi Huvarovi odebrán souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Mezi lety 1975 až 1991 pracovala v domově důchodců a mezitím dálkově vystudovala zdravotní školu v Ostravě. Poté nastoupila jako vychovatelka na Církevní školu sv. Anežky České v Odrách, kde později začala i vyučovat. V roce 2024 žila ve Vražném.