The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Šimůnková (* 1934)

• narodila se 10. června 1934 v Jablonci nad Jizerou v tehdejším Československu

• vyrůstala v československém pohraničí

• tatínek Josef Jerie se zapojil do protinacistického odboje, v roce 1940 byl zatčen gestapem a vězněn na Pankráci, v Drážďanech a Ambergu

• v roce 1943 se vrátil, ale měl zákaz pracovní činnosti

• pamětnice v letech 1941-1945 studovala v německé škole

• v letech 1949-1953 studovala sociálně zdravotní školu, později změněnou na sociální školu

• nastoupila jako vyučující na mateřskou školu ve Vilémově, později se stala ředitelkou

• v roce 2024 žila na Kladně

Helena Šimůnková vzpomíná na svého tatínka Josefa Jerie. Tatínek byl protinacistický odbojář, prodělal věznění na Pankráci, v Drážďanech a v Ambergu a po návratu vážil 42 kilogramů. Po válce byl často nemocný a podle pamětnice se jednalo o přímý důsledek věznění: „Sousedky si myslely, že mu maminka nedá jíst a sama tloustne. Ale tatínek marodil.“

 

Žili jsme v Sudetech

Helena Šimůnková, rozená Jeriová, se narodila 10. června 1934 v Jablonci nad Jizerou v tehdejším Československu. Jednalo se o malé město, ale své zboží zde vyrábělo několik továren a lidé se scházeli v nesčetných hospodách. Tatínek Josef (1900 – 1976) vlastnil krejčovství a zaměstnával dělníky a učedníky. Měl ještě dva bratry Bohumila a Františka, kteří však padli za první světové války. Maminka se jmenovala Marie a pracovala na tkalcovském stavu. Helena byla jejich jediným dítětem a společně žili ve vile, kterou Josef Jerie koupil.

Pamětnice vzpomíná, že dětství měla krásné i díky tomu, že byla jedináčkem: „Teta a strýc nemohli mít děti, a tak mě vodili do cukrárny. Já jsem se měla dobře až do Hitlera. Měla jsem dvě kamarádky a s těmi jsme na kole jezdily kolem rybníků.“

Jablonec nad Jizerou se nalézal v pohraničí, které bylo v září 1938 odstoupeno nacistickému Německu. Jablonec tak byl začleněn do Třetí říše, ale rodina Jeriových ve městě zůstala: „ Babička s dědečkem odešli do Břehů u Přelouče. Ale jinak nevím, že by se někdo stěhoval. Před válkou jsme s Němci žádné problémové vztahy neměli. Češi a Němci se mezi sebou ženili. Teta Amálka měla za muže Němce Gustava Kobera a Aninka se vdala za nějakého Němce z Harrachova. V kostele se normálně setkávalo české a německé obyvatelstvo.“

 

Tatínka zatkli a odvezli do vězení

Po vypuknutí druhé světové války se tatínek zapojil do protinacistického odboje. Helena Šimůnková neví, v jaké odbojové skupině tatínek působil a ani jaká byla konkrétně jeho činnost. Ani po válce tatínek o své činnosti a věznění nemluvil. Helena Šimůnková si však dobře pamatuje jeho zatčení v roce 1940: „Já si myslím, že tatínek rozdával letáky. Byla jsem malá, měla jsem čtyři nebo pět let a jen si pamatuji, jak tatínka přišlo zatýkat gestapo v jejich kožených kabátech a se starostou v čele. Přišli do chodby a hned si zvali tatínka. My jsme s maminkou byli vyděšené a nešťastné. Tatínek se nijak nebránil, zřejmě věděl, že něco provedl.

Zatčení tatínka znamenalo pro maminku a malou Helenu neutěšené životní poměry. Vypadl tatínkův příjem a maminka si musela najít práci a sehnat hlídání pro malou Helenu. Na jídlo měla maminka potravinové lístky, ovšem ve spotřebě jídla se raději omezovala. Mimo jiné také chovala slepice, aby se měly čím živit. Gestapo zároveň docházelo do domu Jeriových na prohlídky: „To jsme se s maminkou vždycky klepaly. Oni chodili v kožených kabátech a kloboucích a prohlídky probíhaly od sklepa až po půdu. Maminka měla na půdě nějaký stroj a ještě nějaké látky schované pod podlahou. A slepice maminka schovávala pod síto na písek, aby nekvokaly.“

 

Potkala jsem vojáky Rudé armády

Po zatčení tatínka docházela Helena Šimůnková do německé školy: „První třídu jsem absolvovala v české třídě. To mně maminka vybojovala. Pak jsem musela nastoupit do německé školy, ale tam jsem nebyla sama. Ve škole byli Češi, měli česká jméno a všechno české. Německá škola byla dvoutřídka, ale téměř celá byla obsazená Čechy. Ve škole se ale nestudovalo příliš dobře, protože německé děti nás neměly rády.“ Pamětnice vzpomíná, že ve škole nebyla schopná se naučit německý jazyk a vždy měla na vysvědčení z německého jazyka špatný prospěch. Helena Šimůnková dokonce uvažuje tak, že celé studium na německé škole bylo k ničemu.

Tatínek byl vězněn na Pankráci, v Drážďanech a v Ambergu a propuštěn byl v roce 1943. Po příchodu domů vážil 42 kilogramů. Již nemohl vykonávat krejčovskou činnost, a tak musel docházet do práce do Rokytnice. Ke konci války pak byly v Jablonci nad Jizerou postavené malé domečky pro německé utečence. Jakmile se totiž vojáci Rudé armády začali přibližovat k Berlínu, z hlavního města nacistického Německa utíkali obyvatelé pryč a dostali se až do bývalého československého pohraničí. Helena Šimůnková tyto uprchlíky označuje termínem Berlíňáci. Postavené domečky však pro ně nestačily: „Oni spali i v německé škole, a tak se po nás požadovalo, abychom si je vzali do našeho domu. Ale naši to nechtěli. Teta se strýcem bydleli v sousedním Hradsku a přestěhovali se do našeho domku, abychom ty Němce nemuseli přijmout. Pak jsme u nás byli strašně stísnění.“  

S blížícím se osvobozením šil tatínek československé vlajky a malá Helena je měla rozvážet po vesnicích: „Vozila jsem je na koloběžce. V květnu 1945, jak všechno končilo, jsem jela svou poslední jízdu do Sklenařic. A potkala jsem vojáky Rudé armády. Šli celí špinaví a pochodovali směrem ke Sklenařicím. Já jsem se bála, tak jsem schovala do příkopu, pak jsem vylezla a na křižovatce jsem uviděla azbukou napsaný nápis a šipku. Zřejmě šli na Prahu.“

Po osvobození se na náměstí v Jablonci nad Jizerou slavilo. Německé nápisy se začaly strhávat a lidé se obecně radovali. Ve vedlejší Rokytnici však byla situace komplikovanější, protože zde bylo více německého osídlení. Vojáci Rudé armády znásilňovali místní německá děvčata a také Češi si s místními Němci vyřizovali účty.

Následoval odsun německého obyvatelstva, ale všichni Němci nebyli vyhnáni. Helena Šimůnková vzpomíná na německou sousedku, která se odsunu vyhnula: „Měla dvě děti. Chlapec se jmenoval Günther. Když bylo po válce, tak neustále říkala: ʿJá jsem ryzí Češka.ʾ Chlapec se najednou jmenoval Diviš a dívka se také jmenovala nějak česky. Tak je nechali být.“

 

Tatínkův osud po válce

Tatínek se během svého věznění setkal s prokomunisticky smýšlejícím spoluvězněm ruského původu, který mu vyprávěl o krásném životě v Sovětském svazu. Josef Jerie tak začal inklinovat ke komunistickým idejím. V roce 1946 volil Komunistickou stranu Československa a ke krejčovství se již nevrátil. Zavedl družstvo VODOG (Výrobní a obchodní družstvo - obchod galantérií) a působil zde jako mistr a vedoucí. Poté byl převeden do družstva VKUS, kde rovněž působil jako mistr. Josef Jerie byl také dlouholetým předsedou a jednatelem Svazu protifašistických bojovníků, předchůdce Českého svazu bojovníků za svobodu, a díky svému pobytu v nacistické káznici mohl využívat pobyty v lázních. Neustále ho však doprovázel neutěšený zdravotní stav a Helena Šimůnková si tatínkovo podlomené zdraví vysvětluje vězněním: „Byl hubený od konce války až do smrti. Sousedka si myslela, že mu maminka nedá jíst a že ona sama tloustne. Potom dostal takovou nemoc, že měl červené a bílé fleky na obličeji a my jsme si s tím nevěděli rady. Dokonce mu oči vylezly kvůli štítné žláze.“

 

Pracovala jsem jako učitelka

Po ukončení druhoválečných bojů studovala Helena Šimůnková měšťanskou školu a v roce 1949 nastoupila na sociálně zdravotní školu, jejíž název byl po dvou letech změněn na sociální školu. Maturovala v roce 1953 a podobně jako další spolužačky začala také Helena Šimůnková působit v mateřské škole jako učitelka. Pracovala ve Vilémově: „Tam neměli skoro žádné hračky. Všechny, které jsem měla, kočárky, panenky nebo nádobíčko, jsem tam donesla. Takhle jsme začínali, po válce to bylo těžké.“ Poté vystudovala Helena Šimůnková ještě tak zvaný jednoroční učební kurz. Pamětnice poté byla povýšena na ředitelku a z této pozice odešla do důchodu.

Svého budoucího manželka Jiřího poznala ve svém rodném kraji. Jiří Šimůnek sice prožil dětství v Praze, ale jeho rodina si ve Vilémově koupila chalupu po německých obyvatelích, a tak se v roce 1947 přestěhoval. Manžel následně sloužil v Československé lidové armádě a absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích: „Byl ale šikanovaný. Když měli cvičení v Polsku, tak tam nesměl, protože nebyl ve straně. Prostě nešel do strany. Nesměl nikam a přitom zůstal v armádě dvacet let.“

Kvůli manželovu odmítnutí členství v Komunistické straně Československa visel otazník nad osudem jejich jediného syna Zbyňka. Bylo tak otázkou, zda vstoupit do strany a zajistit tak svému synovi budoucnost: „I na plese jsme se kvůli tomu pohádali. Já jsem mu říkala: ʿMohl bys jít do té komunistické strany, ať se syn dostane na vysokou školu.ʾ Nakonec byl syn přijat na vysokou školu díky vlastní píli.“ Syn úspěšně vystudoval a poté pracoval jako geolog.

Kvůli manželovu povolání se Helena a Jiří Šimůnkovi často stěhovali. Bydleli v Milovicích, když došlo k okupaci vojsky Varšavské smlouvy a k následnému usazování sovětských vojáků v tomto městě. Manželé Šimůnkovi se pak odstěhovali ke Slanému. Po smrti manžela se pak Helena Šimůnková odstěhovala na Kladno za svou rodinou. V současnosti žije pamětnice stále na Kladně.