The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Šindlerová, roz. Dihlová (* 1941)

• narozena roku 1941 v Žimrovicích u Opavy

• podnikavost jejího otce ho dovedla k účasti v konkurzu na vybudování hospody v Žimrovicích

• po roce 1938 Němci obsadili Sudety, avšak otec paní Aleny po celou dobu války hostinec provozoval bez přerušení

• počátkem roku 1945, když německá fronta procházela přes jejich vesnici, se němečtí vojáci bez dovolení ubytovali v jejich hospodě

• později hospodu chtěli vystřílet sovětští vojáci, dokud jim místní partyzáni nepotvrdili, že rodina je českého a ne německého původu

• na konci války v oblasti docházelo k přestřelkám mezi sovětským a německým vojskem, proto se místní rodiny schovávaly v podzemním bunkru v lese

• po změně režimu došlo k vyvlastňování osobního majetku komunisty, čemuž se Alenin otec vehementně bránil

• režim se mu snažil znemožnit podnikání pozastavením přísunu nápojů a další nabídky

• nakonec k 1.1.1958 byla rodinná hospoda vyvlastněna a jejím majitelem se stala Jednota lidé spotřební družstvo v Opavě a manželé Dihlovi se stali jejími zaměstnanci

• rodina vyvlastnění hospody nesla po dlouhá desetiletí těžko

• nakonec jim byla po revoluci v roce 1990 vrácena

Pozn. editora Paměti národa: následující text vznikl v rámci soutěže Příběhy 20. století a je tak původním dílem autorky nahrávky.

 

Ráda bych se podělila o příběh, který mi vyprávěla babička o svém mládí.

V roce 1941 se v Žimrovicích narodila moje babička Alena Šindlerová, rozená Dihlová. Má o 11 let starší sestru Jarmilu a o dva roky staršího bratra Leoše.

Příběh především popisuje přistěhování babiččiných rodičů v roce 1928 do její rodné obce Žimrovice na Opavsku a jejich potíže s výstavbou hospody. Rodiče babičky se k tomuto kroku rozhodli proto, že tatínek mé babičky Leo Dihel se dověděl o prodeji pozemku vedle malé budovy bývalé školy v Žimrovicích, na který byl vyhlášen konkurz. Pradědeček tento konkurz vyhrál. Podmínkou však bylo, že do dvou let na tomto místě postaví hospodu se sálem. Zpočátku to vypadalo, že to nebude úkol neuskutečnitelný, a tak si můj pradědeček vyřídil úvěr a s chutí se pustil do práce.

Občany této vesnice však ještě dokonale neznal a rozhodně nepočítal s tím, že mu někteří lidé budou při stavbě dělat potíže. První překážkou už bylo, že mu zabránili těžit kámen z blízkého kamenolomu. Musel zajistit jiný kámen ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, čímž se mu stavba značně prodražila. Stejný problém nastal u dalších stavebních materiálů, jako je třeba dříví. Pradědeček však se stavbou i přes tyto překážky stále pokračoval, neboť chtěl úkol za každou cenu splnit. Závist těchto lidí se ale neustále stupňovala. Začali posílat pomlouvačné anonymní dopisy do banky a pradědovi byl nakonec bankovní úvěr zastaven. Vypadalo to tak, že úkol vystavět hospodu do dvou let nesplní, což by znamenalo, že by musel nejen vesnici opustit, ale hlavně by měl velký problém, z čeho by zaplatil již částečně vyčerpaný úvěr. Nezbývalo mu nic jiného, než na neznámého pisatele podat trestní oznámení a zjistit, kdo za tím stojí. Viníci se nakonec našli a byli potrestáni, pradědeček mohl pokračovat v čerpání úvěru a tím i stavět hospodu se sálem dále. Po dvou letech se mu podařilo hospodu s velkým úsilím postavit, a koncem roku 1930 proběhla kolaudace.

Vzhled celé této budovy jak zvenčí, tak zevnitř byl velmi povedený. V přízemí mimo hospodu praděda vystavěl ještě velký sál s parketovou podlahou a jevištěm se stahovací oponou. Vedle sálu bylo přísálí, kde mohli návštěvníci posedět. Dalšími místnostmi byly dva salonky pro více než čtyřicet lidí, velká kuchyně, kde prababička Emilie pro hosty vařila. Prababička byla vyučenou kuchařkou a její polévka s domácími nudlemi byla velmi oblíbená. V prvním patře rodina měla tři docela velké pokoje. Pradědeček byl velmi známý a oblíbený v širokém okolí, a tak hospoda byla hojně navštěvována. Konaly se tam nejrůznější akce od rodinných oslav až po plesy a svatby. Sál též sloužil jako kino či divadlo.

Po přijetí Mnichovské dohody roku 1938 Němci obsadili Sudety, ale pradědeček po celou dobu války hostinec provozoval. „Začátkem roku 1945 přecházela německá fronta přes naši vesnici a vojáci se v sále bez jakéhokoliv svolení ubytovali. Celá má rodina se bála a trnuli jsme doma ze strachu, že nás všechny postřílí. Strach nebyl na místě, protože tito němečtí vojáci byli kupodivu velmi slušní a zřejmě i věřící, protože každý večer jsme slyšeli, jak se společně před spánkem v sále hlasitě modlí a zpívají nábožné písně. To nás velmi překvapilo. K nám všem se chovali velmi slušně. Mezitím však sovětská vojska obsadila lesy lemující Žimrovice. U nás stále byli ještě ubytováni Němci, avšak jejich německá auta stála na zahradě vedle hospody. To však zapříčinilo, že sovětští vojáci z lesů, které jsou velmi blízko, začali střílet na německá auta, a tak jsme se báli, že tím nám vypálí celou hospodu,“ vzpomíná má babička Alena. Pradědeček Němce poprosil, zda by s auty odjeli. Oni mu ihned vyšli vstříc a pozemek opustili. Dále babička vzpomíná: „Pamatuji si, že za několik málo dnů, co opustili Žimrovice němečtí vojáci, přicházeli do Žimrovic vojáci sovětští. Možná bych mohla říct, že to byli i ti stejní vojáci, co tady stříleli na ta německá auta. Rovněž se také ubytovali u nás v sále. Ale z těch jsme skutečně měli velký strach. Tentokrát to bylo naopak a strach byl na místě. Chtěli totiž celou naši rodinu vyvraždit z důvodu, že si mysleli, když mají hospodu a na naší zahradě viděli německá auta, tak to nemohou být Češi ale fašisté.“ Rodinu pak zachránili žimrovičtí partyzáni, kteří Sovětům nosili jídlo do lesů. Někteří z přítomných Sovětů partyzánům uvěřili, že rodina Dihlů je Česká, a že Němci se v sále hostince ubytovali bez svolení. Avšak v Žimrovicích v té době stále nebyl klid. Přicházeli další sovětští vojáci, což zapříčinilo velkou přestřelku mezi Sověty a německými vojáky. Babička dále vzpomíná: „V té době většina obyvatel opouštěla své domy a nacházeli úkryty jinde. A i my jsme měli velký strach, a proto jsme byli já, moji sourozenci a maminka schováni v podzemním úkrytu v lese (bunkru), který nám náš tatínek zajistil od svého známého, kdežto on i za velkého nebezpečí hlídal svou hospodu, protože tvrdil, že kdyby náhodou začala hořet, bude ji vlastníma rukama hasit. Báli jsme se o něj.“

Krátce po válce pradědeček velmi vážně onemocněl a byl převezen z opavské nemocnice do Paskova, kde ho léčili. Po návratu zůstal ještě půl roku na invalidním vozíku. Trvalo nějaký rok, než se úplně zotavil, ale postihlo ho další těžké období. K moci se dostala komunistická strana, která začala s vyvlastňováním soukromého majetku, což postihlo i mého pradědečka, který vybudoval více provozních místnostních než soukromých (v prvním patře - tři pokoje). Praděda se s vyvlastněním nemohl smířit a velice se tomu bránil, protože do roku 1950 splácel poskytnutý úvěr. Komunisté nevěděli, jak mu v podnikání zabránit, a proto mu byl pozastaven veškerý příděl limonád, piva, likérů, cigaret a všeho, co se v hospodě nabízí. Nakonec 1.1 1958 mu byl majetek vyvlastněn. Ze soukromých místností mu byl vyměřen nájem, který musel měsíčně platit. Majitelem jeho hospody se stala Jednota lidové spotřební družstvo v Opavě, a manželé Dihlovi se stali jejich zaměstnanci. Praděda jako vedoucí restaurace a prababička jako kuchařka. „Taťka byl z vyvlastňování natolik psychicky vyveden z míry, že ho starší sestra Jarka musela zamknout v ložnici, jelikož chtěl celou vyvlastňovací komisi postřílet a dům zapálit (i když nikdy nezabil ani kuře) a maminka se z toho všeho zhroutila,“ vzpomíná v závěru svého vyprávění má babička.

Musím uznat, že bych opravdu v té době žít nechtěla, i když první roky soukromého podnikání vypadaly zřejmě příjemně. Rodina mé babičky si mohla dovolit věci, co si jiní dovolit nemohli a o čem se jim nemohlo ani snít. Měli v obci první zavedenou elektřinu později i první telefon a automobil. Špatné časy nastaly už začátkem druhé světové války, kdy jste se museli každému podřídit a dennodenně se modlit za to, aby vás třeba nezastřelili. Někdy se zarážím nad tím, co lidské ruce a srdce dokážou zničit, jak člověku dokážou ublížit. Jediné pozitivum na celém příběhu je to, že v roce 1990 synu Leošovi byla hospoda u Dihlů navrácena.