The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Gerhard Singer (* 1923)

• narodil se 9. června 1923 v Místku

• roku 1939 uprchl do Dánska, v roce 1940 se přes Skandinávii a SSSR dostal do Palestiny

• vojenský výcvik na Blízkém východě

• odeslán do severní Afriky, bojoval u Tobruku

• v roce 1942 odjel na lodi Mauretania do Velké Británie

• výcvik u tankistů, účast v bojích u Dunkerque

• po válce vystudoval právnickou fakultu, v oboru však pracoval jen krátce

• jako západní voják musel volit dělnické povolání

• pracoval jako elektrikář

Dětství a útěk

Pan Singer narodil v rodině lékárníka v dnešním Frýdku-Místku. Studoval místní gymnázium, v roce 1939 rodiče zařídili odchod do Dánska na farmu. Dodnes si píše s potomky lidí, kteří jej přijali. V Dánsku bylo podobných mladých uprchlíků zásluhou různých dánských a židovských organizací víc. Před okupací Dánska probíhaly v zemi podpisové akce, které měly vymoci příjezd rodin uprchlíků. Jeden z Gerhardových dopisů rodičům s obrázkem farmy, kde bydlel, se dochoval u rodičových známých jako smutná vzpomínka na rodinu vyvražděnou za holokaustu.

Po obsazení země v roce 1940 Německem ale bylo jasné, že emigranti zde zůstat nemohou. Gerhard Singer tedy musel opět prchat přes Švédsko (Švédové židovské uprchlíky přijmout nechtěli) do Finska, kde nějakou dobu žil ve finských rodinách. S menší skupinou uprchlíků se poté dostal do Leningradu a odtud vlakem do Oděsy. V Oděse přesedli na loď do Istanbulu. Odtud se pokoušeli poslat dopisy domů, až po válce ale zjistili, že peníze na odeslání dopisů si zprostředkovatelé nechali a „tyto zprávy nikdy neodešly“. Přes Turecko dorazil Gerhard Singer do Sýrie a Palestiny.

Palestina

Vstup do Palestiny nebyl bez problémů. První noc uprchlíci strávili na hranici pod širákem, poté putovali k prověření do internačního tábora. Tam potkal některé z pasažérů potopené lodi Patria. Ten byl rozdělen na mužský a ženský, v ženském žily i děti. „Jednou za den otevřeli vrata mezi oběma tábory, takže ty rodiny (se mohly setkat).“

„Všude na cestě, už v Sovětském svazu a ještě v Dánsku jsem se přihlásil do armády, poněvadž to je hrozný pocit, pořád utíkat. … V Palestině došlo konečně k odvodu a vstoupil jsem do armády.“ Pan Singer se po výcviku dostal k protiletadlovému dělu Bofors, na němž bojoval např. u Tobruku. „Bofors se nabíjel svrchu. … Náboje se podávaly z bedny nabíječi, který stál na takové plošině, který to pořád házel dovnitř. Nabíječ měl co dělat, protože bofors měl možnost vystřelit až 80 ran za minutu. … Každý z posádky šesti, kteří obsluhovali dělo, uměl všechno. … Já jsem zůstal jako mířič.“ Pokrok přinesly rychlopalné zbraně. „Když přišly rychlopalné zbraně, tak německé štuky proti nám neměly šanci, také snad právě proto se přestaly vyrábět.“

Výcvik: jeden corned beef navíc

Gerhard Singer byl vždy vytáhlé hubené postavy. „Přišel tam (do výcvikového tábora) jednou plukovník Klapálek, já jsem byl ještě úplný nováček. Byl jsem dlouhý a vyhublý, přišel ke mně a říká: ‚Jeden corned beef navíc.‘ Byl jsem tam v jednotce také nejmladší.“ To bylo ovšem podle vypravěče zbytečné, jídla byl vždy dostatek. V Palestině se pan Singer osobně setkal s generálem Ingrem, s úsměvem vzpomíná na zvukovou podobu jejich jmen.

Trefili jsme se do vlečného lana

Při výcviku u El Man Sura se trefovali do pytlů zavěšených na vlečných lanech. „Jednou jsme při výcviku sestřelili vlečné lano cvičného cíle místo samotného cíle. To samozřejmě nebylo naším cílem. Pilot nám přesto zamáváním křídly pogratuloval.“

V táboře jsem stavěl československý znak

Další výcvik probíhal v údolí Jordánu, dostali se až k Jerichu. Blízko Jeruzaléma se pan Singer podílel i na stavbě ozdravného tábora Mikor Cheim. Poněvadž během výcviku utržil zranění, nějakou dobu v něm i pobýval. „Později v táboře Mikor Cheim jsme podle mé skicy z padesátihaléře stavěli z kamenů náš znak (viz fotografie). Dlouho jsme nevěděli, z čeho uděláme modrý slovenský znak. Našli jsme pak nějaké modré láhve a bylo to.“

Pan Singer vzpomíná na úchvatné krajinné scenérie v poušti, u Mrtvého moře a u kláštera na hoře Pokušení nedaleko Jericha: „Večer, když svítil nad tou pouští Měsíc, ta poušť, to vypadalo, že jste úplně ve sněžné krajině. To byl úchvatný pohled.“

Vycvičené vojáky pak velení odeslalo do severní Afriky.

Afrika

Suezský průplav překročili po pontonovém mostě. „V Egyptě se dělala rektifikace mířidel u všech děl. Náš cvičný cíl byla špička Cheopsovy pyramidy. Se samotnou hlavní i s mířidly jsme se snažili zaměřit špičku.“

Pan Singer dále obecně popisuje situaci na severoafrické frontě. Protiletadlový pluk Gerharda Singera se dostal k libyjské Derně. „Byli jsme v Libyi v Luigi di Savoia. Kuchař nám uvařil čaj, my jsme se pak všichni obrátili na kuchaře, jakýže nám to udělal čaj, že nám nechutná. On že nic, že ho udělal jako vždy. Pak jsme zjistili, že ta voda není chlorovaná a my jsme byli dosud zvyklí na vodu s chlorem.“

Palba u Tobruku byla vedena především dvojím způsobem. Jednak na přímé cíle, jednak jako přehradní palba (baráž). Prostor, do něhož měla být vedena „baráž“, byl vymezen balony: „Když se měnil trošku vítr, tak se celý ty balony posunuly. Takže jste musel dát pozor, abyste nestřelil do vlastního balonu. Ten byl plněn vodíkem, ten se vzňal. Taky se občas stalo, že se jeden nechtěně sestřelil.“

Obsluhu děla znepříjemňoval jemný písek unášený větrem. Od písku a prachu se děla čistila benzinem, jehož se pan Singer jednou při čištění nadýchal, omdlel a spadl z konstrukce děla dolů. Nebezpečně vyhlížející pád se naštěstí obešel bez následků.

Vojáci bydleli v zemi ve vykopaných krytech, jen provizorně zastřešených. Jako jiní pamětníci od Tobruku vzpomíná na nebezpečí, které představovala vyschlá vádí, jimiž se po dešti valila voda k moři. Vyschlá země totiž v případě lijáku nezvládala příval vody absorbovat.

„U Tobruku se nám podařilo zajmout Italy i s jejich auty, u toho jsem však přímo nebyl. … Taky se stalo, že (Italové)nalezli na nákladní vůz a jeli do zajetí. A najednou jeden dostal poruchu. Mávali, aby se na ně počkalo, jenže se na ně nečekalo a s těmi ostatními se jelo dál. A jak tak jeli, najednou zjistili, že vzadu se něco práší a že se to přibližuje. Oni (Italové) dali dohromady ten vůz a jeli za ostatními, celý zoufalí, aby tam nezůstali!“

Po skončení bojů v Africe vojáci dostali dovolenou, kterou trávili např. u Mrtvého moře a v Jeruzalémě. Využili také minimálních nákladů na dopravu a ubytování a během dovolené cestovali na různá místa na Blízkém východě. Po zotavení pan Singer s ostatními nastoupil cestu kolem Afriky na lodi Mauretania.  

Cesta do Anglie

Mauretania byla velká loď přestavěná na vojenský transportér. Kabiny stačily pro důstojníky, ostatní v hromadných místnostech na závěsných sítích. Cesta trvala 5 týdnů. Po celou dobu museli mít cestující při sobě záchrannou vestu. Dlouhou chvíli jim krátily různé hry (pan Singer vzpomíná na loto), ale mnoha z nich i mořská nemoc. Na lodi cestovali mj. britští koloniální důstojníci s rodinami, které válka zastihla daleko od vlasti.

„Na Mauretanii jsme měli celou dobu cesty na mytí slanou vodu i se speciálním mýdlem pro slanou vodu. Jen při zastávce u Madagaskaru jsme se mohli umýt normální vodou. … Po Kapském Městě jsme zastavili k nabrání zásob ve Freetownu, Sierra Leone. Večer předtím se četl denní rozkaz. Házení peněz domorodcům se zakazuje. Každý z nás v ten moment začal hledat nějaké ty drobné… V přístavu domorodci přijeli na lodích, házeli jsme mince do vody a oni se pro ně potápěli… vzali je do zubů, vylezli zpět na loď a poděkovali nám. Z Freetownu jsme udělali velký oblouk na západ a vpluli jsme do Británie severně do Liverpoolu.“

Při příjezdu do Anglie ovládlo britské vojáky dojetí, řada z nich ovšem přišla o příbuzné při německých náletech.

K tankistům

Po příjezdu do Británie se pan Singer přihlásil k tankistům. V táboře Colchester potkal krajana z Místku, který jej uvedl do společnosti českých vojáků v Británii. Dalším působištěm byl skotský Duns. Výcvik u tankistů prodělal nejprve na starém typu Valentine, poté jezdil na crusaderech, ty byly „velmi rychlý, když by třeba jelo auto po silnici a my vedle po louce, tak jsme ho třeba i předjeli“ a cromwellech.

Sloužil u této zbraně u Dunkerque jako přední střelec nebo řidič. Vzpomíná na hrůzy války, kdy jeho kamarád byl přepůlen střelou, podobně jako dalším pamětníkům panu Singerovi utkvělo nepříjemné zatopení oblasti Dunkerque. Spojenečtí vojáci se tak nemohli zakopat, natolik byla země prosáklá vodou, již Němci napouštěli do oblasti pomocí systému plavebních kanálů. Spávalo se pod tankem v díře vyhloubené v zemi, někdy zase zabaleni v plachtě či v dekách. Američané oproti tomu disponovali moderním vybavením pro pobyt venku, mj. spací pytle, což naši vojáci napodobovali spojováním dek k sobě. Podle vzpomínek pana Singera Britové někdy upravovali rozkazy českých důstojníků ve prospěch obyčejných vojáků – po příjezdu do Británie jim zajistili např. pohodlnější cestu autobusem po 20 místo 40 lidech, jindy zvrátili pokyn odevzdat dvě ze čtyř dek.

Válka přivedla pana Singera do Londýna, Paříže i Bruselu, čehož vždy využil k prohlídce města.

Z rodiny po návratu nenašel nikoho, válku přečkali jen příbuzní v Británii a jedna teta, která přežila koncentrační tábor Bergen-Belsen (odešla do Británie k příbuzným). Armádu opustil 26. 10. 1945 a vystudoval v práva. V oboru působil jen krátce na Národním pozemkovém fondu, jako západní voják musel poté pracovat v dělnických profesích, vyučil se elektrikářem. Navštěvuje mezinárodní srazy veteránů od Dunkerque.

Národ, který nectí svoji minulost, nemůže počítat s budoucností

„Poselství? Lidé by měli bránit svoji vlast. Nepokládám za správné, že nyní by nikdo neměl jít na povinný vojenský výcvik. Aspoň na půl roku by měl jít. Ukázalo se, že stačí málo času k tomu, aby se přeškolil voják, který už prošel výcvikem. Národ, který nectí svoji minulost, nemůže počítat s budoucností.“