Gustav Singer

„Činnost zdravotní služby v armádě závisí z velké části na tom, na kterém stupni té vojenské organizace se ten lékař nebo zdravotník nachází. V nejnižší skupině to je četa a u každé čety se nachází zdravotník s brašnou, kde má obvazovej materiál a případně injekci proti bolestem. Více on nemůže dělat, protože postupuje s četou, to znamená s předními oddíly, které jsou vždycky v přímé oblasti nepřátelské palby. Když je nějaký voják z tý čety raněný, musí ho vzít a odtáhnout, nosit ho nemůže sám, ale musí ho odtáhnout do nějaký jako nížiny v tom terénu, kde by byli krytý před nepřátelskou kulometní střelbou, protože před granáty krytý není, ty padají velkým obloukem shora. No a tam může prostě otevřít, uvolnit oblečení toho vojáka a zjistit, kde tu ránu má. To první, co musí dělat, když zjistí, že je poraněna nějaká céva, nějaká tepna a přímo teče krev – když to dlouho trvá, třeba půlhodinu nebo hodinu, to ten dotyčný může vykrvácet – je, že vezme takové elastické obinadlo, kterým nad tou ránou, když je ta rána na ruce nebo na noze, silným tahem obváže tu nohu, aby jí nemohla žádná krev už docházet do tý nohy, a tím zastaví nejrychlejším způsobem krvácení. Ovšem pak se musí co nejrychleji postarat o odsun toho vojáka, aby byl na nosítkách odnesen a pak eventuálně sanitkou odvezen – na nejbližším bodě, na praporním obvazišti už může být sanitka, která ho odveze na plukovní nebo brigádní obvaziště. Tam už může pracovat lékař, může dělat jednoduché zákroky na zastavení krvácení. Pak je další stupeň tý vojenský organizace, který je tam vyšší než plukovník... pluk a brigáda – divize. A někdy už na brigádě, ale zejména na divizi už je něco jako divizní polní nemocnice, kde se postaví na vhodném místě stan, aby byl poblíž vody, poblíž dopravních prostředků, silnice atd. a co možná byl krytý před leteckými nálety nepřítele, tak v lese nebo tak nějak... Tam už jsou operační stoly, operační tým, víc těch lékařů, jsou tam taky nástroje zdravotní, je tam taky operační sestra, která se postará o sterilizaci nožů, nůžek, pinzet atd. Tam se už dají dělat větší zákroky, operace.“

„Když jsem ve dvaatřicatém jako student chtěl cestovat s kamarádem autostopem do Francie a šel jsem si na policii pro pas, řekli: ‚Jo, beze všeho.‘ Mluvil jsem rakouským dialektem. ‚Ale musíte říct tátovi, aby vám dal certifikát o rakouským občanství.‘ No, a já jsem tátovi řekl a on mi odpověděl. ‚Já to nikdy nepotřeboval, sloužil jsem v rakouské armádě.‘ Prostě to neměl. Já zpátky na policii. Řekli: ‚A kde se narodil táta?‘ To jsem věděl: ‚Na západním Slovensku.‘ Řekli: ‚Tak musíte napsat tam, oni vám pošlou papíry, že po tátovi máte domovskou obec na Slovensku, tudíž budete československým občanem.‘“

„Obdivoval jsem – skutečně jsme večer přijeli s tou sanitkou v koloně aut, přijdeme a tam stál regulerovčík, jak říkali Rusové, který řídil pohyb, naklonil se oknem k tomu šoférovi a řekl: ‚Nikakoe ostanovki.‘ To znamená, že nesmíte ani minutu stát. Když je něco s autem, žádná oprava, nic. Honem ty bedny s ošetřovacíma potřebama vyndat a dát na další auto. Vy se tam buď vejdete, nebo půjdete dál pěšky. Dněpr je tam dost široký, několik set metrů. No a to auto se musí hodit do řeky, protože nesmí... Za tu noc musí přejít celá divize. Ne jenom naše jednotky, naše brigáda, nýbrž několik nebo aspoň jedna ruská divize musí za tu dobu přejít.“

„1. září Němci vpadli, přepadli Polsko a v tom okamžiku jsme my v Katovicích byli devět kilometrů od německých hranic. Naštěstí napřed útočili severněji. Katovice jsou blízko našich hranic, hodně na jihu, že jo. Takže ženy a děti ještě stačily posledním vlakem odjet. Pro všecky nebylo místo, Poláci a naši se snažili co nejdřív utýct před Němci, že jo. No a my mužský, muži jsme museli po menších skupinách chodit po silnici a bylo domluveno, že se sejdeme v Kielcích – to bylo 150 kilometrů za hranicí, podle zkušeností z první světové války to byl hluboký týl, že jo. Ale když Němci postupovali s tanky a bombardovali z letadel, tak jak jsme přišli do Kielců, abychom se každý sešel s rodinou, tak jsme zjistili, že kvůli německému bombardování se ženy a děti vydaly dále pak už pěšky v menších skupinách a pohybovaly se směrem na východ s neznámým cílem, prostě jen na východ. Takže nám nezbylo nic jiného než také jít. Já a jeden kamarád jsme šli spolu a nevěděl jsem, kde manželka je, měl jsem jenom naději, že po válce přes Červený kříž, jestli to přežiju, budu hledat manželku.“

„A druhý večer, osmýho, dostala naše rota, ta druhá, stejně jako ty ostatní, první a třetí, rozkaz, že mají podniknout protiútok a dobýt zase to městečko Sokolovo. A to já si pamatuju ještě, jak zdravotní hlídka – ta chodí vždycky vzadu, aby mohla posbírat raněný, ošetřit a tak – a najednou nás zahlédli Němci, když jsme se blížili, ještě na ledě, na té ledové vodě nad ledem na okraji Sokolova. A ta zdravotní hlídka mohla být takových 100 metrů za těmi postupujícími rojnicemi. No a najednou Němci zahájili střelbu z kulometu a to má dosah takovejch 800 nebo 1000 metrů, že jo. My jsme měli přilby, trochu pomůže ta přilba, ale zase záleží na síle toho průstřelu. Ale na jedno si pamatuju: To jsem postupoval s manželkou a ještě jednou sanitárkou, a najednou byla ta střelba a nebylo kde se schovat, pod žádným, já nevím, kopečkem nebo stromem, tak jsme zalehli na ten led a ty fufajky, to byly vatované bundy – my jsme dostali oblečení, battledress, od Angličanů, ale na tu ruskou zimu to nestačilo, tak nám Rusové nechali vyfasovat – ještě v tý studený vodě nasákly, bylo to dost nepříjemný, ale na to člověk ani nemyslel.“