The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Šírek (* 1962)

• 1962 – narozen ve Varnsdorfu

• 1979 – výslechy v procesu okolo časopisu Vokno

• koncertování s nepovolenou kapelou – výslechy a šikana ze strany StB

• po revoluci založení klubu Štvanice

Prodavačky nám schovávaly knížky

Během tzv. normalizace zvolil komunistický režim nový způsob, jak ovládat mysl občanů Československa. V padesátých letech se státní orgány v čele s StB snažily v lidech především vyvolat strach a tím je donutit k poslušnosti. V sedmdesátých a osmdesátých letech nabízel komunistický režim poměrně pokojný život těm, kteří se rozhodli nevybočovat. Naopak ti, kteří s komunistickými myšlenkami nesouhlasili a žili mimo předepsané struktury, se ze strany VB a StB dočkali šikany a ponižování. V této době trávil mládí i Karel Šírek.

Narodil se 11. února 1962 ve Varnsdorfu a dětství prožil v Jenišovicích u Turnova, kde navštěvoval základní školu. Jeho hlavním zájmem byla kultura – filmy, knihy a hlavně muzika. „Od dětství jsem rád poslouchal hudbu.“ Během normalizace se však kulturní scéna jasně dělila na tu povolenou a tu ilegální. Západní hudba, která se pamětníkovi a jeho přátelům líbila, patřila samozřejmě do ilegální sféry. Našly se však způsoby, jak se k muzice dostat. „Spousta lidí měla venku kamarády, co nám sem desky posílali. Všechno se to přehrávalo na magnetofonový pásky.“

Stejně náročné bylo dostat se ke knihám. Každý čtvrtek vycházela nová knížka, a pokud byla dobrá, tak se stály fronty před knihkupectvími už od rána. „Vyšla knížka. Do Turnova přišlo třeba pět výtisků a ty se rozdaly do dvou knihkupectví. Měli jsme známý prodavačky, které nám knížky schovávaly.“ Knihy si potom lidé mezi sebou půjčovali. Karel Šírek se scházel s kamarády každou středu v turnovské hospodě Na Rychtě. „Přinesli jsme vždycky batoh pásků a knížek a rozdali jsme si je.“ Každou knížku si člověk mohl půjčit jen do další středy a pak ji poslal dál. „Lidi poslouchali a četli všechno, co se jim dostalo do ruky, protože věděli, že to mají jenom na týden.“

Vadilo jim, když člověk někde neměl problémy

Po základní škole nastoupil na střední školu v Jablonci nad Nisou, aby se vyučil elektromechanikem. Zde však tvrdě narazil kvůli svému vzhledu. „Když mi bylo asi sedmnáct, tak jsem se seznámil s takovou partou lidí. Nosil jsem delší vlasy, protože se mi líbili indiáni. V tý době už tady chodila spousta lidí, kterým se říkalo máničky.“ Hned první den ve škole volali Karla Šírka do sborovny, kde dostal vynadáno za to, že má na sobě džíny, tričko s obrázkem sochy Svobody a že má vlasy na ramena. Ředitel mu zakázal v tomto oblečení a s dlouhými vlasy do školy chodit. Tři roky se pamětník snažil podmínky ve škole snést, ale nakonec odešel.

Elektrotechnika ho zajímá celý život, ale když musel opustit školu, vyučil se zemědělským mechanikem a nějakou dobu se tím živil. Bohužel kvůli aktivitám v undergroundu se i on stal terčem StB, která mu znemožnila práci. „Musel jsem pak odejít, protože tam pořád otravovala Státní bezpečnost. Vadilo jim, že někde děláte a nemáte tam problém, tak vám ho tam udělali.“

Naštěstí Karel Šírek našel práci v ČSAD Turnov, kde mu šéf vyšel vstříc. „Tehdy jsme se domlouvali a on mi dal přihlášku do odborů. A já jsem mu řekl, že v odborech nebudu a jestli je to problém. On mi řekl, že budu vlastně jediný, ale že dobře.“ Šéf mu toleroval i to, že pro něj často chodili příslušníci StB kvůli výslechům. „Přišel jsem třeba do práce a musel jsem k němu do kanceláře. Tam s ním byli dva pánové a on říkal: ,Tady soudruzi si pro tebe, Karle, přišli a na něco se chtějí zeptat.‘“

Šikana ze strany StB měla třeba i takovou formu, že pamětníka odvedli k výslechům a on jim řekl, že v deset hodin musí být v práci, protože odjíždí na Slovensko. Výslech se pak schválně protáhl do osmé hodiny večerní, aby nemohl do služby nastoupit. Díky podpoře šéfa však o práci nepřišel a zůstal v ČSAD až do roku 1990. „Měl jsem vlastně veliký štěstí, protože spousta lidí musela pořád měnit práci.“

Za jednu báseň dostal osmnáct měsíců

V roce 1979 založil okruh lidí okolo Františka Stárka Čuňase undergroundový časopis Vokno. Do tohoto okruhu patřil i Milan Frič, se kterým se Karel Šírek přátelil. „Musel na to být cyklostyl,[1] protože to nešlo psát. Vyšel omezenej počet čísel a ti vydavatelé se vždycky někde sešli. Během víkendu to vytiskli a vydali. Cyklostyl pak zase schovali.“ Distribuce Vokna probíhala konspiračně. V každém kraji byly vytipované lokality a v nich konkrétní lidé, kteří v pár kusech dostali kopii časopisu. Kopie rozdali dalším důvěryhodným známým a každé číslo se šířilo přepisováním.

V roce 1981 byli při přípravě šestého čísla časopisu zatčeni lidé, kteří se na vzniku nebo distribuci ilegálního časopisu podíleli – mimo jiné František Stárek a Milan Frič. „Můj kamarád dostal osmnáct měsíců za jednu báseň v tomhle časopisu... To mělo sloužit k tomu, aby lidi měli strach něco dělat.“ Karel Šírek byl v rámci procesu zatčen a vyslýchán jako svědek. „Pro mě si přijeli v pět ráno domů. Říkali, že se chtějí jen na něco zeptat. Odvezli mě do Jablonce. Několik hodin jsem tam seděl v holé místnosti. Pak mě naložili a odvezli mě do Liberce.“

Během výslechu mu neřekli, že je zatčen jen jako svědek, ale strašili ho vězením. „Při tom výslechu mi říkali, že u mě probíhá domovní prohlídka a že mají příkaz k vazbě.“ Po dvanácti hodinách pamětníka zase pustili. Takových zadržení ho čekalo v následujících letech mnoho. Nikdy nebyl zadržen déle než na den, ale možnost, že tentokrát opravdu skončí ve vazbě, hrozila vždy. V průběhu osmdesátých let se Karel Šírek oženil a narodili se mu dva synové. Při výsleších mu tedy bylo vyhrožováno i budoucností jeho dětí. „Pak už mi říkali, že po základní škole nebudou moct děti jít na vůbec žádnou školu.“

U výslechů Karlu Šírkovi několikrát naznačovali, že bude pro něj i pro stát lepší, když se rozhodne emigrovat. „Já jsem si to nedovedl představit, sebrat rodinu a odjet. Nechat tady rodiče a kamarády. Mně to nepřišlo vůbec smysluplný. Byli lidi, který byli u výslechu mučený a pálili jim prsty cigaretama, tak potom nebylo divu, že odešli.“ Cestování na Západ bylo pro pamětníka naprosto nedosažitelné. Problém byl dokonce dostat se i do jiné země východního bloku. „Ono to bylo všechno takový podivný. V tý době to bylo tak, že jsem chtěl jet s kamarádem do východního Berlína.“ O možnost vyjet žádali celkem třikrát a nakonec je pustili jen na jeden konkrétní termín a pouze na dva dny. „Ukazovali nám tam spoustu klubů. Chodili jsme podél té berlínské zdi.“

Mezi jeho přáteli byli i lidé, kteří nátlaku StB podlehli a podepsali spolupráci. „Když už vás někdo pro něco zlomí, tak vás může vydírat. Spousta lidí byla donucena podepsat spolupráci se Státní bezpečností, není se čemu divit. Ty metody byly opravdu strašlivý... Dokážu pochopit lidi, který k tomu byli donucený. Nedokážu pochopit ty, kteří to udělali ze zištnosti pro peníze.“ Po sametové revoluci se začalo postupně odhalovat, kdo všechno s StB spolupracoval. „Dneska jsme ve svobodný zemi. Stačilo by říct: ,Podepsal jsem to, nezvládl jsem to, omlouvám se.‘ To ale nikdy nezaznělo a to mě na těch lidech mrzí... Každá ta spolupráce je jakoby přiznání legality toho systému.“ Stávalo se často, že se člověk dozvěděl i o blízkých přátelích, že ho několik let udávali StB. „Jsou lidi, u kterých to hodně bolí, že to podepsali.“

Naposledy byl Karel Šírek zadržen 31. října 1989, tedy jen dva týdny před tzv. sametovou revolucí. „Dnes už se mluví, že tehdy bylo všechno jasný. Já jsem seděl dvanáct hodin u výslechu, a že je všechno jasný, jsem si teda nepřipouštěl.“

Chtěli jsme jen, aby nám dal ten systém pokoj

Jeho hlavní zálibou byla hudba. Dostat se za socialismu ke kvalitní hudbě nebylo však jednoduché. K západním deskám měli nejsnadnější přístup ti, kteří měli na Západě příbuzné. Karel Šírek měl v cizině strýce a na Západ emigrovali i někteří jeho spolužáci. Od nich pak získával západní desky. „Já jsem měl už od čtrnácti let přístup k opravdu zajímavým věcem.“

V osmdesátých letech se Karel Šírek a jeho přátelé rozhodli, že nebudou hudbu jen poslouchat, ale že ji chtějí i vytvářet. „My jsme byli na jedné procházce a tam jsme si řekli, že založíme kapelu.“ Skupinu pojmenovali Nic band, vystřídalo se v ní mnoho lidí a v jeden moment jich v kapele hrálo dokonce šestnáct. Jednotliví členové se střídali i u nástrojů a pamětník hrál především na bicí nebo na baskytaru. „Ten styl byl strašně široký, od folku až po klasiku.“ Zkušebnu našla kapela v hospodě v Ohrazenicích, kde pracovala babička jednoho z jejích členů. „Naše písně vypovídaly o tom, jak žije naše generace. I třeba o vztazích s rodičema.“

Koncerty skupiny měly poměrně úspěch. Jelikož však kapela neprošla tzv. přehrávkami, tak nebyla režimem povolená. Všechny koncerty i jiné kulturní akce musely tedy probíhat pod jistou konspirací. „Dělali jsme výstavy, koncerty. Pořádali jsme to na loukách nebo v hospodách. Většinou se to dělalo jako svatby. Hostinský pronajal sál. Pozvaly se kapely, a buď se to podařilo a odehrálo se to, anebo ne a ta bezpečnost přijela.“

Karel Šírek vzpomíná, že největší fanouškovský klub měli v Karviné. „Jezdili jsme hodně hrát na Moravu, tam to fungovalo dobře. V Čechách tolik ne, tady byli lidi aktivní a udávali.“ Na koncertech se často pořídil záznam a ten se pak šířil dál. Tím získávala kapela další fanoušky. Na moravské koncerty chodilo i několik stovek lidí. Přesto byly koncerty čistě pro zábavu, nikdo nebyl za svou práci honorovaný. „O honorářích nemohla být řeč. Platili jsme si sami i cesty a nástroje.“

Pro normalizační režim byli všichni lidé, kteří se snažili žít mimo předepsané struktury, podezřelí, a tedy různě perzekvovaní. „Po vesnici šli vlasatý lidi nebo pankáči, a už někdo volal bezpečnost, že se tam asi něco bude dít. Tyhle lidi se jmenovali pomocníci veřejné bezpečnosti.“ Výslechy v souvislosti s koncerty se nevyhnuly ani členům kapely. Velké výslechy přišly poté, co v jedné vsi v blízkosti Turnova zorganizovali malý festival. „Po tom prvním festivalu se nic nedělo, a tak jsme udělali ještě jeden. V pondělí po tom koncertu nás všechny sebrali a výslechy byly třeba dvanáct hodin.“

Karel Šírek a jeho přátelé nedělali žádný protikomunistický odboj, snažili se jen žít si po svém. „My jsme si teda nepřipouštěli, že děláme něco protistátního. My jsme proti žádnýmu systému moc nebojovali. Nám ten systém byl úplně ukradenej, my jsme chtěli, aby nám jen dali pokoj.“ Systém je však na pokoji nenechal, a pokud nebyli zatčeni, tak je občas jen tak naložili do auta a odvezli někam doprostřed lesa. Snažili se je šikanou přinutit k tomu, aby se do systému zařadili.

Přes všechen nátlak režimu dnes Karel Šírek říká: „Ty osmdesátý léta byly prostě nádherný.“ Lidé drželi při sobě a pořádání nebo návštěva nějakého zakázaného koncertu byla vždy velká událost. „Hráli jsme na koncertech, kde hrály tak skvělý kapely, jako byli třeba Psí vojáci, a lidi nás nevypískali, ale tleskali. To byla obrovská radost.“ Karel Šírek vzpomíná na koncert legendární kapely The Plastic People of the Universe, který se měl konat kousek od Turnova. Kvůli utajení byl koncert den předem přesunut na jiné místo, které se šířilo jen „šuškandou“. „Na tenhle koncert jela spousta aut z různých míst, brala lidi a vezla je na to nové místo. Já jsem bohužel žádné auto nepotkal, takže jsem se tam nedostal. Ten koncert proběhl v klidu, ale sál, kde to bylo, za pár dní shořel. Někdo ho podpálil.“

To nebyla pravda ani v těch nejdivočejších snech

V listopadu 1989 přišla tzv. sametová revoluce a s ní postupně konec komunistického režimu. „Pořád jsme nějak podvědomě doufali, že se něco stane, a ono to přišlo. Jsem strašně rád, že mám spoustu přátel, kteří to zlo, který tu bylo, dokázali rozbít jenom tím, že se nepoddali.“ V době sametové revoluce byl Karel Šírek pracovně na Slovensku, takže se nemohl do demonstrací zapojit, ale situaci neustále sledoval na dálku. „Celá Evropa se otevírala, ale tady jsme byli úplný zabedněnci. A najednou se to tady začalo otevírat... Byl to pro nás úplně neuvěřitelný zázrak, že se děje něco, co ani v těch nejdivočejších snech nebyla pravda. Najednou se to událo.“

Po návratu do Prahy vstoupil pamětník demonstrativně do odborů, do kterých předtím vstoupit odmítal. Vzpomíná, jak mu všichni zaměstnanci tleskali a on pak odbory v podniku v revoluční době vedl. „Svoboda je to nejdůležitější, co člověk má. Můžou mu vzít všechno. Můžou mu vzít i peníze, ale svobodu nikdo nevezme, ta se nedá vzít.“

Zpětně vidí Karel Šírek, že z euforie okolo proměny státu se mnoho lidí zapomnělo aktivněji zapojit do politického dění. Lidé se životu v demokracii museli teprve učit. „Tehdy jsem si to chtěl jenom užít, nebýt součástí toho systému. Kdybych ale mohl něco změnit, tak bych byl aktivnější v těch devadesátých letech, úplně na kraji. Nebyl bych jen pozorovatel. Tehdy mě to nenapadlo. Teď bych určitě chtěl, aby se ta společnost vyrovnala s tou dobou komunismu. To se doteď nestalo a budeme na to nejspíš ještě hrozně let doplácet, protože tohle je zlo.“

Režim mi pomohl k vnitřní svobodě

Konec komunistického režimu přinesl pamětníkovi a jeho rodině možnosti, které předtím neměli. „Já jsem si úplně nejvíc vážil toho, že obě moje děti nakonec mohly studovat.“ Po revoluci se stal prvním správcem Vesecka a poté vystřídal další zaměstnání. „Pak jsem pět let měl horskou chalupu a pak jsem kvůli muzice přišel sem.“

Jejich kapela se rozpadla v roce 1989, ale ještě v devadesátých letech její členové uspořádali dva koncerty. Jeden z koncertů byl na prvním ročníku festivalu Básníci ticha, který dodnes Karel Šírek spolupořádá. Založil klub Na Střelnici, kde se rozhodl dávat prostor začínajícím kapelám, aby měly to, co jeho kapele v osmdesátých letech chybělo. „Dneska to je trošku jiný. Už se může hrát, ale pomalu ubývá prostorů, kde hrát. Tady Na Střelnici máme něco, čemu říkáme Malá domácí scéna. To je zázemí pro všechny začínající kapely, aby měly kde hrát.“ Dnes je Karel Šírek správcem Kulturního centra Turnov.

Z doby komunismu mu zůstala především silná přátelství. „Není mi líto, že jsem žil v nesvobodě. Ke všem těm přátelům mi pomohla ta vnitřní svoboda. Já jsem ji chtěl a to nás spojilo. Nás ten systém omezoval hranicemi, omezoval nás tím, že jsme byli vyčlenění z tý společnosti. On na nás ukazoval, že to jsou ti, který nežijou tak, jak chceme, ale nás to sdružovalo.“

Braňte svou svobodu i svobodu ostatních

Karel Šírek vnímá, že v současnosti se lidé už dostatečně nabažili svobody a zapomněli, jak hrozné je ji nemít. „Trošku mě mrzí, že se ta společnost chce dneska zbavovat svobody. Pořád se někde mluví o emigrantech a jak jsou zlí. I odsud ale utíkali emigranti a celej svět jim pomáhal... Myslím, že jsme povinný za tu dobu, co odsud utekly statisíce lidí, tak je skoro naší povinností pomáhat uprchlíkům. Že se tady o tom mluví úplně opačně, tak za to se stydím. Ta bezmoc, že s tím něco nemůžu dělat, je hrozná.“

Jako vzkaz dalším generacím uvádí: „Braňte svobodu, svoji svobodu i svobodu všech. Od toho se všechno odvíjí. Nesvobodnému člověku není dobře a doplatí na to. Nejhorší je, že i ta lidská svoboda se dá koupit. Tomu se braňte. Vždycky zvažte, jak je pro vás svoboda důležitá, a ona je důležitá úplně pro všechno... Každej systém se bojí svobodných lidí. Žádný systém nechce mít lidi, co přemýšlí. Lepší je mít stádo ovcí, těm se vládne lépe.“

[1] Cyklostyl bylo zařízení, které sloužilo ke kopírování písemností. V plechovém válci byla natažená blána, do které byl vyražen příslušný text. Blána se napustila barvou a tiskla na papír.