The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Marie Šírková (* 1946)

• narozena 19. května 1946 v Nemilkově u šumavských Velhartic

• rodiče se seznámili na nucených pracích v Německu, otec pocházel z chudé rodiny z Nemilkova, matka byla Ukrajinka

• otec Josef Šírek byl už před válkou komunista, věřil, že komunisté přinesou chudým lepší život

• matka Marie Kovaljuk pocházela z vesnice Marjevka v centrální části Ukrajiny, oba její rodiče byli z bohatých statků, komunisté rodině majetek sebrali

• Marie Šírková studovala Právnickou fakultu UK, nedokončila ji však kvůli nemoci syna, byla svobodná matka

• v roce 1971 nastoupila jako dělnice do Sola Sušice

• v letech 1975–1980 vystudovala dálkově Právnickou fakultu UK

• už během studia radila kolegům v pracovních sporech a sušickým disidentům, jak obelstít StB

• v roce 1980 podepsala petici, která žádala, aby se na sušické muzeum vrátila pamětní deska s poděkováním americké armádě za osvobození města

• státnici v roce 1980 složit nesměla, z právnické fakulty byla podmínečně vyloučena

• státnici složila v roce 1981 díky tomu, že se tehdejší děkan pražských práv Josef Mečl odmítl podrobit komunistickému diktátu

• práci v oboru nenašla, dál pracovala jako dělnice v Sole

• v Sole zažila šikanu nadřízených, nakonec se ze Sušice odstěhovala do Ústí nad Labem

• začala pracovat jako právnička v investorsko-inženýrské organizaci, která zastupovala stát jako investora

• po listopadu 1989 krátce vedla Občanské fórum v ústecké pobočce podniku

• začátkem 90. let vstoupila do Komory komerčních právníků a začala pracovat jako samostatná právnička, jejími klienty byli hlavně restituenti

• i v důchodu poskytovala právní služby, především chudým lidem v kauzách, kde cítila nespravedlnost

Život Marii Šírkové změnil v roce 1980 podpis pod peticí, která požadovala, aby se na sušické muzeum vrátila deska s poděkováním americké armádě za to, že město osvobodila. Státnice na právnické fakultě mohla složit jen díky tomu, že se její tehdejší děkan Josef Mečl odmítl podrobit komunistickému diktátu. Práci v oboru však stejně nenašla, pracovala jako dělnice v podniku Solo. Tady zažila šikanu nadřízených a po incidentu, kdy se jí udělalo špatně a šéf i kolegyně do ní na zemi kopali, se ze Sušice odstěhovala do Ústí nad Labem. Díky vstřícnému řediteli státního podniku zde mohla pět let po promoci konečně začít pracovat na pozici právníka.

Otec komunista bojoval za ženu statkáře

Marie Šírková se narodila 19. května 1946 v Nemilkově u šumavských Velhartic. „Pocházel odtud můj otec, maminku si sem přivedl z Německa,“ říká. Rodiče se potkali za války na nucených pracích v Německu, matka Marie Kovaljuk byla z vesnice Marjevka v centrální části Ukrajiny.

Matka pamětnici vyprávěla, že obyvatelé zhruba pětisethlavé Marjevky se na příchod Němců těšili. „Vesnice je viděla jako osvoboditele, kteří pomohou Ukrajině odtrhnout se od Sovětského svazu,“ vysvětluje. Realita byla ale brutálně jiná: „Jeden den Němci přišli, druhý den dopoledne postříleli všechny bolševiky, odpoledne pověsili všechny Židy a večer jeli všichni mladí lidé v dobytčáku na nucené práce do Německa.“

Matce Marie Šírkové bylo tehdy 19 let a v Německu se seznámila se svým budoucím manželem, o dva roky starším Josefem Šírkem. Jeho snem bylo podle pamětnice „bojovat proti fašistům“. „Někdy na přelomu let 1944 a 1945 přesvědčil matku, aby z tábora nucených prací utekli, šli přes Československo do Ruska a vstoupili do Svobodovy armády,“ vypráví Marie Šírková. Cesta jejích rodičů k 1. československému armádnímu sboru, který bojoval na východní frontě po boku Rudé armády, ale skončila už v Německu: „Chytili je, konec války strávili každý v jiném koncentračním táboře. Po válce se potom našli přes Červený kříž.“

Otcovi rodiče byli podruhové (bydleli v nájmu u sedláka a pracovali pro něj) na statku v Nemilkově. „Byl ze sedmi dětí,“ popisuje pamětnice. „Chtěl studovat, ale maximum, co jeho rodiče mohli dětem dopřát, bylo vyučení.“ Její otec se vyučil zámečníkem. „Po celé mé dětství pak prohlašoval, že my – já, moje o dva roky mladší sestra Anna a o pět let mladší bratr Josef – budeme chodit do školy, studovat, když on nemohl,“ vypráví Marie Šírková. Sociální postavení rodiny přivedlo jejího otce ke komunistům, do strany vstoupil už před válkou a od její politiky si sliboval, že se lidé jako on budou mít lépe.

Podle pamětnice ale otec z nadšení pro komunisty postupně vystřízlivěl. „Táta měl proříznutou pusu, rád řečnil, myslel si, že když je ve straně, může mluvit, jak chce a o čem chce,“ říká. „Strana ho poslala dělat ředitele traktorky v Roudnici nad Labem. Na schůzi tam pronesl nějakou stranickou kritiku a vzápětí mu přišili milionové manko. Jeho kamarád účetní si s ním nad účty sedl a doložili, že tam žádné manko není. Stejně ale hrozilo, že ho pošlou pracovat do ostravských dolů.“ Otec se potom vrátil do vsi u rodného Nemilkova, Tvrdoslavi, a nastoupil do sušického Sola jako zámečník, kterým se vyučil.

V Tvrdoslavi ho ale čekala další nespravedlnost. „Vedle nás byl statek Jonášových. Pana Jonáše zavřeli, říkalo se, že něco pašoval do Německa. Na statku zůstala jeho žena, taková drobounká paní, se dvěma dětmi a čtyřmi starými rodiči,“ říká pamětnice. „Komunisté vypsali statku tak vysoké dodávky, že je nemohl splnit a počítali s tím, že Jonášovi o něj přijdou.“ Její otec prý „jezdil do Prahy a snažil se dostat pana Jonáše z vězení“. Pamatuje si také, jak si její otec povídal s muži ze vsi a říkal: „Tohle jsme nechtěli.“ Každopádně v Tvrdoslavi zavládla nebývalá solidarita: „Celá vesnice se skládala na dodávky paní Jonášové, aby o statek nepřišla. Všichni její situaci cítili jako nespravedlivou.“

Jak to s Jonášovými nakonec dopadlo ale Marie Šírková neví, život její rodiny změnila nenadálá smrt otce. „Byl u své sestry v Malonicích na zábavě, konala se na zámku,“ vypráví. „Okna tam byla až k zemi, za některými byly balkóny a za některými nebylo nic. Otec z takového okna vykročil a zabil se.“ Tragédie se udála v roce 1957, pamětnici bylo tehdy 11 a jejímu otci 37 let. „Přestěhovali jsme se do Sušice,“ říká. „Solo, kde otec pracoval, se o nás postaralo. Nabídlo nám bydlení v jedné místnosti kousek od sušického náměstí a mojí mamince práci.“

Strýc Tolja věřil v samostatnou Ukrajinu

Matka Marie Šírkové pocházela z bohaté ukrajinské rodiny. „Oba její rodiče byli z velkých statků,“ říká pamětnice. Matčina rodina se ale stala obětí násilné kolektivizace, byl jim zabaven majetek a museli se odstěhovat na Donbas neboli Doněckou uhelnou pánev, rozsáhlý těžební a průmyslový region na východě Ukrajiny. „Když bylo matce 14 let, šla rubat do dolů, do školy nemohla,“ vypráví. „Chtěla být herečkou, milovala filmy, tohle byl konec jejích snů.“

Během hladomoru se matčina rodina a další lidé z vesnice sebrali a pěšky se vrátili k příbuzným do Marjevky. „Říkali si, že tam bude přece jen alespoň něco k jídlu,“ říká Marie Šírková. „Cestou si vařili žaludy, trhali kořínky, jedli trávu.“ Obětí hladomoru se na Ukrajině stalo podle amerického historika Timothy Snydera nejméně 3,3 milionu lidí.

Svou ukrajinskou babičku viděla Marie Šírková jen jednou, v roce 1960. Tehdy se tam její matka vypravila i se všemi třemi dětmi poprvé od roku 1941, kdy ji deportovali do Německa na nucené práce. „Děda už nežil, dělal v nějakém zlatém dole a kámen mu tam roztříštil hlavu,“ vypráví.

„Babička byla taková veliká udřená paní,“ vzpomíná. Dcera s vnoučaty za ní přijela na osm týdnů, a aby je babička, matčina sestra Halja a bratr Petr uživili, musel Petr oželet úspory, které měl připravené na stavbu nového domu. „Babička z nás byla zděšená, že jí budeme dělat ostudu. Já, sestra i matka jsme totiž všechny měly kalhoty,“ popisuje pamětnice. „První, co udělala, bylo, že mně i sestře nechala ušít sukně a takové jubky, sukni musela nosit také maminka.“

Marie Šírková vzpomíná, že babička jí vyprávěla o knížeti Vladimíru či Iljovi Muromci. A strýc Tolja, manžel matčiny sestry Halji, byl „velký ukrajinský patriot“. „Říkal, že jednou budou samostatní,“ říká. „Půjčil mi ukrajinské knihy, zdůrazňoval ale, ať o tom s nikým nemluvím. Tehdy jsem si neuvědomovala, že nesmí mluvit a vydávat knihy ukrajinsky, musí mluvit rusky a dávat dětem ruská jména.“

V okupačním vojsku byl bratranec

Na základní školu chodila Marie Šírková až do páté třídy v Nemilkově a poté v Sušici, když se sem rodina po smrti otce přestěhovala. Po maturitě na sušickém gymnáziu chtěla jít studovat sociologii, obor však otvírali jen jednou za dva roky. Podala si proto přihlášku na pražskou právnickou fakultu a byla přijata. Vzpomíná, že v Praze bydlela na koleji nedaleko obchodního domu Bílá labuť a spolu se čtyřmi kamarádkami „byly posedlé divadlem, kinem, chtěly vidět všechny kulturní památky“.

Po prvním ročníku práv ale studium přerušila. „Začala jsem chodit se Slovákem, studentem novinařiny Jaroslavem Janků a chtěla jsem přestoupit do Bratislavy, kde studoval,“ říká. Během přerušení studia pracovala v sušickém Sole. V roce 1967 se jí narodil syn Martin, vztah ale nevydržel. „Bohužel, než jsem přestoupila do Bratislavy, přítel se seznámil s dívkou, která také studovala novinařinu, a vzali se,“ vypráví. „Maminka mi nabídla, že se o Martina postará a já se vrátila do školy.“

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažila v Sušici, tehdy jí bylo 22 let. „V noci jsem si četla a najednou bylo v rozhlase po drátě oznámení, že jsme zabraní,“ vypráví. „Vyběhla jsem v županu na náměstí, čekala jsem, že už tam budou okupanti.“ Když pak skutečně tanky dorazily a s hlavněmi namířenými na radnici se rozmístily kolem kašny na náměstí, přišli za ní lidé, kteří věděli, že díky matce umí perfektně rusky. „Chtěli, ať vojákům přeložím, co jim chtějí říci – ať táhnou pryč,“ vypráví. „Koukali jako bubáci a vůbec nereagovali.“

Marie Šírková říká, že až do srpnové okupace díky matce považovala Rusko částečně za svou vlast, tehdy ale „s přízní k Sovětskému svazu skončila“. Maminka byla podle ní nastalou situací dezorientovaná. „Nejdřív nevěděla, co si má myslet. Pak začala poslouchat nějaké ruské vysílání, kde říkali, že je to pomoc proti západní intervenci, že v Československu byly sklady zbraní a podobné blafy,“ vzpomíná. „Zpočátku jsem jí říkala: ‘Nevěř tomu, není to pravda, jsou to okupanti.’“ Sama naopak sháněla „všechno, co vyšlo v roce 1968“ a její matka prý „zuřila, že to nemá číst“.

Matčin postoj nechápala. „Vyprávěla nám o tom, co zažila, když jim vzali majetek a odsunuli je na Donbas,“ říká. „Velice dobře věděla, jaké poměry tam vládnou. Když po smrti otce dostala výzvu, ať se i s námi dětmi vrátí do Sovětského svazu, honem začala zařizovat všechny papíry potřebné k tomu, abychom tady mohli zůstat.“

Invaze vojsk Marií Šírkovou natolik otřásla, že sedla a napsala dopis babičce na Ukrajinu. „Jak to, že jste sem přišli? Jak jste nám to mohli udělat?“ ptala se jí. „Babička mi napsala, že to neudělala ona. A kdyby prý záleželo na ní, nikdy by se to nestalo.“

Paradoxní je, že v okupačním vojsku byl i bratranec Marie Šírkové, syn matčiny sestry Halji. „Teta psala, že tu slouží, přišel sem někdy v 80. letech,“ vypráví. „Matka chtěla vědět kde. Teta jí nejdřív odepsala, že je to tajné. Maminka jí vynadala, ať nám to hezky řekne a pak jsme ho jezdili navštěvovat do Klášterce nad Ohří.“ Po roce 1989 se bratranec vrátil do Česka i s manželkou a synem, dnes (2024) mají všichni české občanství a pamětnice se s nimi často vídá.

Pořád nadáváš, tak to podepiš

Po čtyřech letech, v roce 1971, ukončila Marie Šírková předčasně studium práv. „Maminka mi řekla, že už Martina nemůže hlídat. Byl těžký průduškář, nezvládala práci i jeho,“ vypráví. „Do práce mě nikde nechtěli vzít, protože všichni v Sušici věděli, že mám nemocné dítě.“ Nakonec ji vzali v Sole na dílnu, kde byly samé ženy s dětmi. Stloukala tady zvuk pohlcující panely. „Ruce jsem měla zaměstnané, ale hlavu prázdnou,“ vysvětluje, proč se rozhodla začít znovu studovat. Ředitelství Sola jí dálkové studium povolilo, v roce 1975 byla opět přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

V roce 1980 měla Marie Šírková skládat státní závěrečnou zkoušku. Právě v tomto roce za ní ale přišla kamarádka Marie Šmejkalová, aby podepsala výzvu za navrácení pamětní desky připomínající osvobození Sušice americkou armádou na zeď muzea na náměstí. „Říkala: ‘Pořád na komunisty nadáváš, tak to podepiš,’“ vypráví pamětnice. „Nerozmýšlela jsem se ani chvilku a podepsala. Vůbec mě nenapadlo, že bych za to mohla být nějak postižena.“ Postih ale přišel záhy – nejen že se o ni začala zajímat Státní bezpečnost (StB), bolestněji ji zasáhlo, že nesměla ukončit práva státní zkouškou.

Pamětní deska s nápisem „Na paměť osvobození města 4. pancéřovou divizí 3. americké armády dne 6. května 1945. Město Sušice“ visela na muzeu od 6. července 1946. Pod českou větou byla ta samá v angličtině. Jak se dozvíme na stránkách sušického muzea v příspěvku novináře Přemysla Čecha, pamětní deska začala komunistům hned po převratu v roce 1948 vadit. Režim připouštěl jen osvobození Rudou armádou. Mnoho Sušičanů pak slyšelo komunistickou verzi, že také Sušici osvobodili sovětští vojáci, jen zrovna nafasovali americké uniformy. Podle pamětníků zmizela pamětní deska z radnice v roce 1951. Na jaře 1968 se na zeď vrátila, její znovuodhalení nadšeně vítalo náměstí plné lidí. Brzy režimu vadila znovu, ale nechtěl ji odstranit jen tak, aby se neblamoval.

Záminka se našla v roce 1972. Kovová deska z muzea v tichosti zmizela, nahradila ji mramorová s textem: „Zde byla umístěna pamětní deska připomínající účast armády USA v boji proti fašismu ve 2. světové válce. Byla sejmuta na protest proti brutální agresivní válce americké armády proti vietnamskému lidu. V Sušici 1972.“ Ačkoliv se Američané stáhli z Vietnamu v následujícím roce, mramorová deska visela na muzeu dál a byla častým námětem debat místních.

Na jaře 1980 vznikla petice, zaslaná úřadům, pod kterou byli podepsáni známí sušičtí disidenti Petr Hrach a Michal Černega, s tímto zněním: „Vážení! Vzhledem k tomu, že se blíží 35. výročí osvobození ČSSR Rudou armádou, rádi bychom vzpomněli na americké vojáky 4. pancéřové divize, kteří přinesli svobodu našemu městu. Jako sušičtí občané chceme tímto požádat o navrácení pamětní desky na budovu městského muzea. V Sušici dne 10. dubna.“ Podpis připojilo dalších zhruba 150 občanů, mezi nimi i Marie Šírková. Režim reagoval, ale jinak, než signatáři chtěli. Na muzeu se objevila nová deska s nápisem: „Na paměť českého malíře Maxmiliána Pirnera, profesora pražské AVU, narozeného 13. 2. 1845 v Sušici“. Původní pamětní deska se na muzeum vrátila až po roce 1989.

Strana mi nebude diktovat, kdo bude studovat

Kolegové o tom, že Marie Šírková podepsala petici, věděli hned druhý den. „Říkali mi, že moje jméno hlásili na Svobodné Evropě,“ vypráví. „Denně tam uveřejňovali nově podepsané.“ Dobře informovaná byla také StB. „Když jsem se vracela ze směny – měla jsem šestnáctku, od šesti hodin ráno do deseti večer –, před domem na mě čekalo auto. Odvezli mě do Plzně a tlačili, abych se přiznala, že když studuji práva, sepsala jsem tu petici,“ vypráví. „Říkala jsem, že je to úplně jednoduchý text, který mohl napsat každý, nebylo na to třeba studovat vysokou. Dodnes nevím, kdo tu petici napsal.“

Státní bezpečnost ji pak odvezla ještě jednou do Klatov a asi dvakrát ji dva příslušníci StB doprovázeli od Sola domů. „Pořád se mi snažili vnutit, abych se přiznala k autorství. Pak už jsem jenom mlčela,“ říká. “Pak po mně chtěli, abych jim referovala o tom, co si říkají lidé v Sole na dřevodeskách, kde jsem tehdy dělala. Řekla jsem jim: ‘Špatně vidím, špatně slyším, nic vám říkat nebudu.’ Tak mi dali pokoj.“

V Sole se kvůli podpisu ocitla na pranýři. „Svolali kvůli mně schůzi celých dřevodesek, že chtějí všechny pracovníky seznámit s tím ‘podvratným živlem’,“ vzpomíná. „A ať si prý uvědomím, že to je protistátní akt, na takové lidi že oni nebudou pracovat. Jenže se zvedla moje kamarádka a povídala: ‚Kdo na ni pracuje? Vždyť je tu 16 hodin denně.‘ Většina lidí se smála. Jeden z pracovníků, jmenoval se Sova, to pak zkusil méně ideologicky, prý ať si uvědomím, kolik práce jim dalo tu desku sundat. Odpověděla jsem, že jsem ráda, že jsem se dozvěděla, kdo ji sundával.“

Předseda komunistů jí ale dával najevo, že schůzí to neskončilo. „Předseda partaje Blažek byl zároveň můj mistr. Rozhlašoval, že ještě uvidím, co mě potká,“ vypráví. „Že se postarají, abych pochopila, co to obnáší, když takový protistátní papír podepíšu.“

Tehdy právě končila studium na právech, měla hotovou státnici z tehdy pro všechny povinného marxismu-leninismu a čekala ji zkouška ze čtyř odborných předmětů. „Najednou mi z fakulty přišel dopis, abych se tam dostavila,“ říká. Napadlo ji, že se to bude týkat podpisu petice. Později se dozvěděla, že stranická organizace dřevodesek napsala fakultě dopis a žádala její vyloučení. „Byla jsem rozklepaná, říkala jsem si: ‘Pět let studuji, a teď mě vyrazí,’“ vypráví.

Z toho, co jí říkala komise na právech, si odnesla, že je vyloučená. Pak za ní však na chodbu vyšel děkan Josef Mečl (porevoluční místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy, později lídr Strany demokratické levice) a ptal se: „Rozuměla jste tomu, co jsme vám řekli?“ „Ano, že jsem vyloučena,“ opáčila. „No jo, ale vy jste vyloučena podmínečně,“ opravil ji. „Za rok sem přijeďte a garantuji vám, že pokud to budete umět, státnici dostanete.“ O rok později zkoušku skutečně složila. „Vy jediná jste měla jistotu, že státnici dostanete,“ řekl jí tehdy děkan Mečl. „Žádná stranická buňka z dřevodesek mi nebude diktovat, kdo bude, nebo nebude studovat na právnické fakultě.“

„Po promoci mě zastavil ředitel dřevodesek Bublík se slovy: ‚Určitě je vám jasné, že v západních Čechách místo právníka v životě nedostanete,‘“ vzpomíná. Na jeho slova došlo, Marie Šírková oslovila několik potenciálních zaměstnavatelů, ale buď jí vůbec neodpověděli, nebo ji odmítli.

Jako právnička Marie Šírková sice pracovat nemohla, právní pomoc ale kolegům ze Sola a známým poskytovala už během studií. „Zastupovala jsem lidi, kterým ředitel dřevodesek Bublík dával kárná opatření za různé prohřešky,“ říká. Chodila s nimi k podnikové kárné komisi, a když to nestačilo, obracela se na soud. Podstatou většiny kárných opatření bylo podle pamětnice „protiprávní převedení na jinou práci“. „Když chtěl ředitel někoho potrestat, přeložil ho na horší práci,“ říká. Zažila to na vlastní kůži, také ji chtěl degradovat tím, že bude uklízet dvůr. „Všechno, co jsem zastupovala, bylo zrušené,“ vypráví. „Pan ředitel byl totiž naprostý právnický nedouk, když se kárné opatření nedalo napadnout po věcné stránce, tak po té formální vždycky.“

Radila také sušickým disidentům, se kterými se kamarádil její syn Martin. „Chtěli třeba vědět, co mají dělat, když po nich Státní bezpečnost chce, aby jí donášeli, třeba o tom, co se povídalo v hospodě,“ přibližuje. „Nemohla jsem jim poradit, aby se aparátu vzpěčovali, člověk byl v jeho rukou bezmocnou loutkou. Doporučila jsem: ‘Tak řekni, že jsi byl tak napitý, že si nic nepamatuješ.’“

Kopal do mě mistr i dvě kolegyně

V roce 1985 zažila Marie Šírková v Sole incident, po němž se tam už nikdy nevrátila. „Byla jsem na noční, šla jsem na toaletu. Tekla tam ze stropu voda, uklouzla jsem a praštila se hlavou o kovové trubky. Zůstala jsem chvilku v bezvědomí,“ vypráví. „Když jsem se vzpamatovala, říkala jsem ženským, že mi je zle, ať zavolají mistra, protože potřebuji doktora.“ Mistr Blažek prý ale prohlásil: „Tak tobě je zle a potřebuješ doktora? Nic takového.“ Protože seděla, pokusila se zvednout, ale spadla na zem.

„Mistr do mě začal kopat, přiběhl jeho zástupce a taky do mě kopal. Říkali: ‚Koukej vstávat, neválej se tady.‘ Přidaly se i dvě ženy, které se mnou pracovaly. Říkaly: ‚Nic jí není, jen simuluje,‘“ popisuje. „Jediná slušná kolegyně do mě sice nekopala, ale sedla si na lavici zády, aby nic neviděla a nemusela případně svědčit.“ Po chvíli ale bylo všem jasné, že to není žádné simulování. Zavolali záchranku, která Marii Šírkovou odvezla s otřesem mozku do nemocnice.

Do práce se už nevrátila. Lékař, kterému vylíčila, jak se k ní chovali, jí doporučil, ať si zajde k psychiatričce. Ta jí nabídla, že jí napíše neschopenku a může být doma, jak dlouho bude chtít. „Měla jsem pocuchané nervy,“ říká. „Nemohla jsem v noci spát, chodila jsem po Sušici.“ Psychiatrička jí také doporučila, aby změnila zaměstnání. S otřesným zážitkem se svěřila matce. „Napsala sprostý dopis prezidentu Gustávu Husákovi, že tohle si nezasloužím. Samozřejmě neodpověděl,“ říká pamětnice. „A napsala bratrovi a sestře, že se o mě musí postarat a najít mi jinou práci.“

Práci jí sehnal bratr Josef, dělal tehdy právníka v severních Čechách a kvůli dětem odtud chtěl pryč. Ředitel investorsko-inženýrské organizace v Ústí nad Labem mu podle pamětnice řekl, že ho pustí, když za sebe najde náhradu. „Řekl, že má sestru, ale ta má politický škraloup,“ vypráví Marie Šírková. „Řediteli Hrubému to nevadilo, prohlásil: ‚Jestli bude umět aspoň půlku toho, co ty, tak ji beru.‘“ Po 15 letech opustila Solo a přestěhovala se do Ústí nad Labem.

Zajímalo je jenom, jak vyhodit ředitele

V organizaci, která zastupovala stát jako investora do bytové, technické a jiné výstavby v pěti okresech na severu Čech, zažila Marie Šírková listopad 1989. „Chodila jsem každý den demonstrovat na náměstí. Ředitel Hrubý byl kvůli tomu na mě naštvaný, říkal, že bych měla jít příkladem,“ vzpomíná. „Říkala jsem mu: ‘Pro mě je to splnění toho, co jsem si ani nedovedla představit.’“ Když si ji pak pozval na kobereček, vzala s sebou láhev vodky a při panáku se ho ptala: „Neříkejte, že nejste rád, že už ta blbárna skončila?“ Opáčil prý: „Máte pravdu.“

Pár dní byla v čele Občanského fóra ústecké pobočky organizace. „Jediné, o co měli kolegové zájem, bylo, abych se postarala, ať vyhodí ředitele, protože je ve straně. Přitom právě ředitel Hrubý bral do práce lidi s politickým škraloupem, které by jinde, tak jako mne, nevzali,“ vypráví. „Říkala jsem si: ‘Pro tohle nemusím být v čele Občanského fóra,’ a odstoupila jsem.“ Schůze, kde ředitele kritizovali kvůli jeho stranictví, jí prý připomněla někdejší schůzi v Sole, kde ji „brali na pranýř za to, že podepsala petici za navrácení desky“.

V roce 1991 vstoupila Marie Šírková do Komory komerčních právníků a začala pracovat jako samostatný právník. Jejími klienty byli především lidé, kteří potřebovali sehnat podklady pro restituce. Věnovala se ale i pracovnímu a rodinnému právu. Přesto, že v roce 2024 byla už 16 let v důchodu, právní služby některým lidem – hlavně těm, kteří neměli peníze – poskytovala dál. Své kamarádce, která přišla o nohu, se snažila vybojovat vyšší státní příspěvek na péči. Angažovala se i v případu staré paní, kterou nevlastní syn připravil o byt.