The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Šiška (* 1914  †︎ 2003)

• narodil se 15. 5. 1914 nedaleko Kroměříže

• 1934 letecká škola a pokračovací škola v Olomouci

• létal v armádě i u Baťovy letky

• útěk do Francie a Velké Británie

• pilot u 311. bombardovací perutě

• 28. prosince 1941 byl sestřelen nad Severním mořem

• zatčen Němci na nizozemském pobřeží

• pobyt v nemocnicích a zajateckých táborech

• v protektorátu odsouzen k smrti

• osvobozen Američany

• do roku 1947 pobyt v britských nemocnicích

• poté jako západní pilot vystaven ve vlasti šikaně

• 1968 částečná rehabilitace, 1989 rehabilitace

• zemřel 9. září 2003

Alois Šiška se narodil 15. května 1914 ve vsi Lutopecny nedaleko Kroměříže. Rodiče měli malé hospodářství. Otec bojoval v první světové válce na východní frontě a z Ruska se již nevrátil. Malý Alois měl již od dětství vztah k letadlům a vůbec ke všemu, „co se točilo“. Jednou dokonce řekl: „Až budu velký, udělám si aeroplán a pojedu hledat tátu do Ruska.“ V osmnácti letech se chtěl přihlásit do pilotního učiliště v Prostějově. Nevzali ho ani na Baťovu školu práce, neboť stejně jako v Prostějově brali jen mládence do osmnácti let; dva měsíce pracoval na stavbě železnice z Vizovic do Púchova. Při práci zachránil život kopáči a za odměnu ho poslali do strojnické školy. V roce 1934 odešel do Otrokovic vyrábět letadla Zlín XII. Za přijatý zlepšovací návrh a dostal 5000 Kč, za které si zaplatil leteckou školu – „na aeroplánech, které jsem začal vyrábět“. Tam si také udělal pilotní zkoušky. Chtěl se stát vojenským pilotem. Na vojnu se dostal do poddůstojnické pilotní školy v Chebu a pak do Prostějova, kde absolvoval jednoletý pilotní výcvik. Následovala pokračovací škola v Olomouci na bojových letadlech. Působil v různých perutích od 62. do 63. letky, nakonec šel k Baťově letce.

Nesmí tě dostat živého

Po okupaci Němci obsadili zlínské letiště. Vytvořila se tam ilegální skupina vedená Emanem Krejčím. V Otrokovicích vznikl model Zlín 13, který Němci chtěli získat. Prototyp se „spoustou novinek“ se podařilo ukrýt na letišti, odkud měl Alois Šiška přeletět s letadlem do jugoslávského Záhřebu. Letadlo pro let jeho tvůrci trochu přestavěli. Alois Šiška se na let hodil mj. proto, že byl malého vzrůstu. Dostal také pistoli a dva náboje: „To je pro tebe. Nesmí tě dostat živýho!“ Měli plán, že v řadě letadel, která se zalétávala, bude vzadu Zlín XIII. Vyletí a Němci si jeho zmizení možná nevšimnou. Nastal den odletu. Alois Šiška ležel v příkopě u letiště a čekal, mezitím se ale pohádal jeden z jeho pomocníků s Němci a po hádce byl zadržen. Alois Šiška se na letiště vydal i s ukrytou pistolí a povedlo se mu projít přes německou hlídku. Vyletět se však nepodařilo a z akce sešlo.

Strávili jsme tři dny bez jídla

Rozhodl se utéct na Slovensko. „Naštěstí byla krutá zima a řeka Morava, která tvořila hranici mezi Slovenskem a Moravou, byla zamrzlá. A já jsem tu řeku pomaloučku (přešel).“ Na druhou stranu se dostal s kamarádem. Měli domluvenou pomoc na Slovensku a skutečně se dostali až do Bratislavy. Podařilo se i získat nějaké maďarské peníze pengö. Pomáhali jim Češi, kteří bydleli na Slovensku. U jedněch takových pomocníků na Petržalce se ukrylo čtrnáct českých běženců; dcera z této domácnosti hádala všem z ruky – a osud pana Šišky skutečně předpověděla přesně. Pak cestovali do Maďarska, zaplatili průvodčímu sto pengö, aby je nechal jet. V Maďarsku však byli zadrženi, v Budapešti se tak dostal do „citadely“. Ve věznici panovaly dost otřesné podmínky – v jedné malé místnosti se za tři týdny nahromadilo přes třicet lidí.

V Budapešti se Aloisi Šiškovi podařilo přeběhnout na francouzský konzulát. Tam působil jistý česky hovořící George, zpronevěřující peníze, které měl poskytnout běžencům. Dostali tip na ubytování u jistého maďarského Žida. Na další cestě se uprchlíci dostali do Szegedu a vydali se pěšky spolu s kamarádem Švarcem a panem Majorem k jugoslávským hranicím. V pásmu 4 km od hranic narazili na Maďara, který je odvedl na stanici. Alois Šiška měl s sebou doklady, francouzský pas (ještě od Bati) a letecké diplomy. Ty ukryl do sněhu a tvrdil, že je Polák. Ovšem: „Toho Švarce těžce zbili. Teď některej ten Maďar vyškrabal (doklady) z toho sněhu a dal to veliteli.“ Velitel pana Šišku mlátil „jako řezník“. Maďaři běžence zavřeli, ale pan Major uměl maďarsky a věřil, že Maďaři je nechají jít, když jim zaplatí večeři. Nic nepomohlo, opět skončili ve vězení. Zavřeli je do nějakého sklepa, kam vyhazovali starou slámu ze slamníků; strávili tam tři dny bez jídla. Pak je odvedli do věznice Hódmezővásárhely, kde se běženců sešlo již pětašedesát. Tam dostali svrab a vši.

Maďaři nechali Aloise Šišku léčit ve vojenské nemocnici. Prosil lékaře, aby mu pomohl, ale nebylo to možné. Jeho kamarádi byli předáni gestapu, ale on se zachránil, protože měl stále svrab a musel znovu do nemocnice. Ze zdravotního zařízení se snažil různými způsoby uprchnout. O další útěk se pokusil v jednom zájezdním hostinci. Podařilo se mu vyběhnout z hospody. „Tak jsme přišli do toho lokálu a já hned jsem poručil každému sklenku vína. … A pak jsem poručil tři koňaky.“ Zatímco vojáci pili, Alois Šiška přemluvil nějakého taxikáře, aby ho odvezl na adresu jeho maďarského kamaráda ze studií. „On musel natáčet klikou, žádnej startér neměl. A já mu řikám: ‚Schnell, schnell.‘“ Strážní již vyšli z restaurace a začali na taxikáře křičet, ale ten se naštěstí nechal zlákat vidinou Šiškových peněz za odvoz. Na tom místě bylo teď policejní ředitelství. Alois Šiška musel opět blafovat a tvářil se jako domorodec. Naštěstí ho před stanicí nikdo neoslovil. Pak se dostal opět na francouzský konzulát. Shromáždilo se tam asi šest lidí, úředník je posadil do taxíku a poradil jim cestu k jugoslávským hranicím. Přišla obleva, takže se brodili v bahně. Pak na ně někdo zakřičel: „Stoj!“ – to už věděli, že jsou v Jugoslávii.

V Subotici byla velká česká menšina, ale Alois Šiška tam nesetrval. Nějací lidé mu koupili lístek do Bělehradu, kde již byla spousta Čechů. Poslali ho do nemocnice, aby ho zbavili svrabu. Dne 4. ledna podepsal vstup do zahraniční československé armády. Přesouvali se přes Balkán, přes Řecko a Turecko, spali „v Cařihradě“. V Istanbulu utekl z ubytovny prohlédnout si město, viděl špínu v ulicích, nevěstince, v jedné restauraci potkal i českou servírku, která odešla od svého manžela pracujícího v Turecku na stavbě cukrovaru. Pokračovali přes Bospor, ozubenou dráhou do Libanonu. Panu Šiškovi se vryly do paměti obrazy žen s nahými dětmi, pokřikujícími na kolemjedoucí: „Bakšiš, bakšiš.“ Vlak jel natolik pomalu, že z něj mohli za jízdy vyskakovat. Krajina po cestě byla ovšem krásná. Pak se dostali do Bejrútu. Tam měli podle dohody obdržet peníze od Francouzů, ale ti jim nic nedali. Odtud pokračovali lodí Patria. Dali je do čtvrtého podpalubí. Alois Šiška vedl „delegaci“ do jídelny na první palubu, aby něco dostali. Tam došlo ke konfliktu se dvěma důstojníky: „Chci mluvit tam s těma lidma. Oni seděli v křeslech… Oni na mě vůbec nereagovali. To neměli dělat. Počkal jsem, jak šli ze záchodu, tak jsem předstoupil a řikám: ‚Chci s vámi mluvit.‘ Ten major začal řvát: ‚Tady nemá co dělat!‘“ Požadovali peníze, ale nechtěli jim opět nic dát. Nakonec se Alois Šiška dostal až ke kapitánovi a ten udělal pořádek – nakonec všichni své peníze dostali. Kapitán před ním dokonce seřval „jak malé kluky“ ony dva velitele, kteří neposkytli budoucím vojákům ani deky. Další zastávka byla v Alexandrii, kde chtěl Alois Šiška opět utéct. Doslechl se totiž, že jeho chování bude ve Francii posuzováno jako vzpoura. To se mu ale nepovedlo.

Měli jsme padesát čtyři procent ztrát

Konečně se dostali do Marseille. Převezli je do pevnosti cizinecké legie. tam je přivítalo známé heslo: „Legionáři, jste stvořeni pro smrt, a já vás posílám tam, kde se umírá.“ Byli tam dva letci: on a Josef Menšík. Ubytování nebylo valné: „My jsme byli černí štěnicema. … A Francouzi se jenom smáli, byli na to zvyklí.“ Pak je dovezli do Agde. Dostali provizorní výzbroj, pušku z první světové války. Alois Šiška se přihlásil dobrovolně na frontu, ale zatím neuspěl. Přitom měl konflikt s velitelem Shejbalem, který jeho žádost zamítl. Poté je poslali do Cognacu, pak do Bordeaux, na letiště Mérignac. Nechali je létat udržovací lety na starých strojích z první světové války.

Dne 17. června 1940 Francie požádala o příměří a byla rozdělena na okupovanou a svobodnou část. V nastalém chaosu se setkali s československými letci majorem Ambrožem a Hessem. Před blížícími se Němci všichni utíkali, Alois Šiška s kamarádem se nakonec 24. června dostali do anglického přístavu Falmouth na malém parníku pro přepravu burských oříšků. Letce odvezli do Warringtonu, pak do Cosfordu. Tam bylo skvělé vybavení, kurty, kino atd. Nejvyšší hodnost měl kapitán Svátek, který tak určoval, co se bude dělat. Požadoval výkon různých pomocných prací, což Alois Šiška odmítl dělat bez výstroje, v oblečení koupeném za své peníze. Odmítl i zapáchající francouzskou uniformu. „Já už jsem svrab měl, i vši.“ Alois Šiška Svátkovi vlepil v rozčilení facku, „až se zamotal“, za což šel „do basy“. Po přísaze konečně dostali uniformy, pistoli a „na co si vzpomenu, všechno tam bylo“. Alois Šiška chtěl létat a zažádal si o přidělení k letcům. Poslali ho do Warringtonu k 9. anglické squadroně. Později v East Wretham začali létat na Wellingtonech. Působil jako pilot 311. bombardovací perutě. Vojáci byli rozděleni do dvou letek – první létala bližší lety, druhá dále, třeba až do Itálie. Alois Šiška byl v té druhé: „Já mám třikrát Itálii přes Alpy.“

 „Poprvé jsem letěl nad Porúří. […] Tam se dělaly všechny zbraně, tanky.“ Nejprve létal jako druhý pilot (plnil ovšem spíše úkoly prvního pilota, poněvadž byl zkušenější), pak získal hodnost kapitána a stal se prvním pilotem. O druhého pilota si řekl štábnímu kapitánovi Vocelkovi a na čas dostal bývalého instruktora, který byl ale barvoslepý a strašný piják. Za to byl také několikrát degradován. (Jedna paní mu dokonce dala koně, aby měl opilý na čem se dopravovat. Jednou dovedl koně až do ložnice. Po válce tragicky zemřel.)

Šiškova 311. peruť trpěla stálým nedostatkem pilotů: „Tam nikdo nechtěl, k té třistajedenáctce, my jsme měli padesát čtyři procent ztrát.“

Peklo, které si nedovedete představit

Velmi smutné byly okolnosti posledního letu Aloise Šišky. Dne 28. prosince 1941 panovalo v noci velmi špatné počasí. Už si dělali s kamarády plány, co budou dělat. Nakonec byli ovšem posláni bombardovat doky ve Wilhelmshavenu, kde Němci opravovali lodě. Byla strašná mlha, „že nebylo vidět na konce křídel“, ale nad cílem mělo být jasno. Měli s sebou druhého pilota, Josefa Tománka. Ten už před cestou měl jakousi předtuchu, že při tomto letu zemře. Přeletěli Severní moře a dostali se do zálivu, kde měli bombardovat suché doky. Před nimi byl letoun Wellington, jehož zachytily světlomety a byl sestřelen. Ironií osudu bylo, že na anglické letce stříleli Němci ze škodováckých kanonů. Alois Šiška proto vypnul motor a potichu klouzali vzduchem. Podařilo se jim dostat až nad cíl. Tam vyhodili všechny bomby a ty zasáhly cíl.

Jenže potom musel Alois Šiška zapnout motor, bylo třeba vybombardovanou oblast vyfotografovat. Němci na ně začali střílet: „To peklo, to si nedovedete představit. … Já jsem měl lehčího Wellingtona o bomby, tak jsem to obracel.“ Pak se dostali ze zálivu a Alois Šiška šel zkontrolovat letadlo, jestli je vše v pořádku. Mezitím předal řízení druhému pilotovi: „To byl takový nepsaný zákon, že na zpáteční cestě letěl druhý pilot, aby se zacvičil.“ Vypadalo to, že se skutečně nic nestalo. „Tak jsem tam stál a říkám si, že zase jednou jedem domů bez úrazu.“Jenže potom se začala třást ručička levého tlakoměru. Snažili se zabránit panice. Hořel levý motor, který mj. obsluhoval hydrauliku. Po vyhoření benzinu z karburátoru se posádce podařilo motor uhasit. Telegrafovali do Anglie, aby je někdo zpátky naváděl, ale náhle se motor ulomil a zapíchnul se do telegrafické stanice. Vyřazená hydraulika ovšem znemožnila obsluhovat letadlo, byť motorická síla pravého motoru by na let stačila. Ztratili rychlost a dostali se do „ploché vývrtky. To padáte jako list.“ Klesli nad hladinu, ale v tom do nich narazila vlna. Alois Šiška nebyl uvázán, narazil hlavou do předního skla, vyrazil si přední zuby a omdlel. Voda měla tenkrát dva stupně, jak Alois Šiška zpětně zjistil. Chlad ho probudil; dostal se ven z letadla na levé křídlo. „Vlna mě spláchla z toho křídla jako smetí.“ Pilot byl hodně navlečen a nemohl plavat, podařilo se mu ale vylézt zpět na křídlo. Vytáhl z letadla za hlavu raněného Štěrbu, v pravém křídle byl složený člun. Ten se po odjištění vymrštil a trochu nafoukl, byla v něm připravena baterka a světlice, také pádla aj.

Do člunu se dostal Tománek, přední střelec Pavel Svoboda, telegrafista a navigátor Mohr a Alois Šiška. V letadle zůstal zadní střelec Skalický, toho už nezachránili. Letadlo se potápělo i se člunem. Alois Šiška vyrval člun z letadla, rozřezal si ruku. Pak si vyprávěli, co se komu přihodilo. Lehli si přes sebe na člun a tak přečkali první noc. Nastaly zdravotní potíže: velmi jim otekly nohy a museli se zbavit bot. Provizorně ošetřili různá zranění, např. pravděpodobně zlomené prsty jednoho z vojáků zpevnili dlahou z víčka od plechovky. „28. prosince jsme se dostali do takové části Severního moře, že ta voda byla, jako když se vaří. My jsme všichni dostali mořskou nemoc, to byla hrůza.“ Přes silný hukot moře 30. prosince uslyšeli letadlo. Vypálili raketu a letadlo je uvidělo. „Dva aeroplány, Hudsony, letěly nad náma. … Ten jeden letěl k nám.“ Shodilo jim balíček, ten se ale potopil. V Anglii existovala nepsaná dohoda, že je měl letoun zachránit, „i kdyby měl přistát bez benzinu vedle nás“. Letadlo ovšem odletělo. Nálada silně poklesla, doufali ale stále, že je teď snad najdou. Slyšeli další letadla, ale už neměli rakety. Rozprávěli, co budou dělat na Silvestra v Anglii, až je přeci jen zachrání. „Já když jsem viděl ty zsinalý obličeje, přepadlý, já jsem si vymýšlel nějakou činnost: ‚Chlapci, musíme vylívat vodu.‘ … A Pavel Svoboda se oženil týden před tím letem. … A tak jsme vylívali tu vodu, jenomže to nemělo žádnej smysl. Přišla vlna (a voda byla zpět).“ Čtvrtý den ale Tománek dostal halucinace, v nichž se honil za zajícem. Tománek zemřel Aloisi Šiškovi na rameni. Za chvíli podobné přeludy ovládly i Mohra. Jen dva z posádky tak zůstali při smyslech. I Alois Šiška měl ale představy, že je malý chlapec na hostině, viděl sypající se kvítí. Bylo třeba přifouknout člun, ale kůže na hustilce strašně ztvrdla a vzduch při pumpování utíkal. Neměli žádné jídlo a začali pít mořskou vodu, jenže: „To vám spálí hrdlo, prostě, je to zlý.“ V lodi měli stále dva mrtvé. Rozhodli se, že by měli zemřít také. Štěrba už vůbec nic nevnímal. Pistoli na zastřelení neměli, Pavel Svoboda navrhl překulit se do vody. „Seděl jsem po prsa ve vodě, ale říkám: ‚Pavle, všechno jenom ne do vody.‘“ Ve člunu byly morfiové injekce, oteklýma rukama si je ale nedokázali píchnout. Připravili si tedy směs z morfia a mořské vody, a tu pili. Upadli do bezvědomí. 3. ledna, šestý den od sestřelení, se drželi za ruce, bolest ale necítili. „Nespím, ale nevidím. Mně je tak dobře,“ pronesl Pavel Svoboda. V morfiovém opojení dostali opět chuť žít. Vtom někdo se Šiškou zatřepal a volal: „Zem!“ Pak i sám Alois Šiška uviděl zem. Na pevnině stály větrné mlýny, dovtípili se, že je to Holandsko. Pokusili se chytit racka, domnívajíce se, že krev a maso by jim mohly pomoci. Trosečníci byli přitom natolik zesláblí, že nedokázali rozkousat ani keksy, které našli ve člunu.

Z té uniformy se nesvléknu

Na pevnině je ovšem čekali Němci. Tak sundali oblečení a pohřbili Tománka do moře, na Mohra neměli sílu. Zbavovali se věcí, aby nacisté nepoznali, že jsou to Angličané.

Vlna je přirazila ke břehu. Našli je němečtí vojáci. Zprvu se domnívali, že jde o jejich vojáky, tak je začali ošetřovat. Moora pak pohřbili. Zachránil se tedy Štěrba, Svoboda a Alois Šiška. Bohužel podle jednoho odznaku přišli na to, že se jedná o Angličany. Po poskytnutí první pomoci je dovezli do námořnické nemocnice, jeden ze zdejších lékařů byl Čech. Jeden německý voják se Aloise Šišku pokusil udusit, ale přiběhla řádová sestra a zachránila ho. Několik dnů prožil v bezvědomí. Pak je převezli do Amsterdamu do vojenské nemocnice, kde Aloisi Šiškovi málem amputovali nohy. Vozili sem mj. omrzlé vojáky z ruské fronty, „samé amputace. … Já jsem za chvíli začal cejtit krutou bolest v nohách a kluci zase si stěžovali na strašnej zápach.“ Rozhodlo se o amputaci, Aloise Šišku už odvezli na sál, píchli mu předoperační injekci – jenže hned nato dostal infarkt a amputace nebyla možná. Nohy mu nakonec zachránili, ale dodnes ho bolí. Alois Šiška vzpomíná na kruté bolesti, které mu němečtí lékaři tišili morfiem. To zas přinášelo různé podivné vidiny.

Neuvěřitelná náhoda je nemocnici svedla dohromady s členem posádky letounu Hudson, který je v Severním moři zpozoroval, ale nezachránil. Na dotaz se Aloisi Šiškovi dostalo vysvětlení: „Já jsem měl týden dovolené. Ta moje posádka letěla a našla vás. A protože jste byli v zaminovaném poli německém už podle map, tak tam už nemohli. Posádka dala zprávu … a ti poslali rychlé čluny, aby vás vytáhly. A protože mezitím vás vítr zanesl do zaminovaného pole, tak oni se tam báli a dali Němcům zprávu, aby se o vás postarali.“ Alois Šiška si později na chování posádek anglických člunů ostře stěžoval. Dále žili v různých vězeňských táborech.

Po invazi v červenci byli zatčeni a odvezeni do Prahy. Vezli je bez jídla a bez vody. Po příjezdu na hlavní nádraží se lidé radovali, že vidí britské letce. Zavedli je na velitelství gestapa, odtamtud pokračovali na Pankrác do věznice. Tam je chtěli převléknout do vězeňských šatů, ale jako již mnohokrát se Alois Šiška nedal a tvrdohlavě si stál na svém. „My jsme přísahali britskému králi, a tím jsme se stali po dobu války Brity. … Já jsem pro vás Brit a z té uniformy se nesvléknu.“

K smrti byli odsouzeni již na gestapu, ale ještě se čekalo na další soud. Třikrát je vyslýchali v „Pečkárně“ a vyměřili jim čtyřnásobný trest smrti. Alois Šiška se snažil při výsleších lhát, ale gestapáci měli všechny informace. K vězňům se Němci chovali velmi hrubě, Alois Šiška např. vypráví, jak gestapák zmlátil vězně svazkem klíčů, poněvadž „byl tak ubitý“, že si nepamatoval číslo, jímž se má hlásit. Pak byli předáni německé armádě. Ta je zavřela do nějakého sklepa blízko Lorety. Když vězně z tohoto sklepa v noci po jednom a při baterce odváděli, byli již odsouzenci přesvědčeni, že odcházejí na smrt. Po několika dnech je odvezli do malého města Colditz – pevnosti, ze které se takřka nedalo utéct. „Bylo tři sta pokusů, a osmnáct se jich dostalo na svobodu.“

Tam čekali na velký proces, který měl potvrdit gestapácký rozsudek. Přebývalo tam velké množství vysokých anglických důstojníků a šlechticů. Soudu předsedal admirál Bastian. Tato pevnost byla potom osvobozena americkou armádou, ale Aloise Šišku odvezli dva dny před osvobozením do tábora Hohenstein. Alois Šiška stále chodil o berlích, vězni dostávali jen málo jídla, ale žili tam již relativně volně. V táboře bylo mnoho vojáků s těžkými zraněními, např. i s utrhanými končetinami. Pak začali Němci utíkat před Američany, takže v táboře už zůstalo jen málo německých vojáků. Jednou americké letadlo vybombardovalo polní kuchyň, kde vězni našli množství jídla i pití, víno či pražskou šunku… V kuchyni zanechali Němci i zbraně. Vězni se jich zmocnili a zatkli pět strážných, které poté předali koloně Američanů.

 Američané úplně změnili tamější život, mj. přivezli i kabaret. Z tábora se Alois Šiška dostal do Erfurtu, pak do Bruselu, kde prožil 8. květen 1945. Dne 15. května 1945, v den narozenin, převezli Aloise Šišku do Anglie na léčení: dva roky prožil v nemocnicích, podstoupil mnoho operací.

Nerozhodovali vojáci, ale komunisté

Do Československa přijel v roce 1947 na dovolenou, ale už se nemohl vrátit zpět do Anglie. V lázních v Trenčianských Teplicích se seznámil s budoucí ženou. Učil ve vojenské akademii v Hradci Králové. Nutili mu ovšem vstup do strany a různá komunistická školení, byl dokonce zatčen a odvezen do Prahy na výslech. Do strany nevstoupil a začaly problémy. „(Tehdy již v armádě) nerozhodovali vojáci, ale komunisté.“ Prošel sice např. přeškolováním na „socialistické lidi“, spočívajícím v důkladné četbě knihy Deset let Klementa Gottwalda. Nakonec byl ale stejně vyhozen z armády a musel jít pracovat do státního statku. Režim mu pak bránil i v práci na statku, takže rodina musela vyžít z malého důchodu. Plukovníka, který ho stěhoval do zemědělství, vyprovokoval v hádce natolik, „že ho ranila mrtvice. Ale to je mi jedno.“ Působil např. v Dušníkách na Mělnicku. Rovněž jeho manželka  byla vyhozena z vysoké školy. Alois Šiška zemřel 9. září 2003 v Praze.