The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vlasta Šišková (* 1924)

• narodila se 11. listopadu 1924 v Mostě

• otec brigádní generál Jan Procházka (1893–1948) napojen na Obranu národa

• listopad 1940 – otec zatčen, vězněn v Berlíně a Bayreuthu

• 1943 – Vlasta Šišková složila maturitu

• 1943–1945 nuceně nasazena na práci do továrny na kuličková ložiska v Praze-Dolních Měcholupech

• 1945–1948 – studovala na Vysoké škole politické v Praze

• 1946 – návštěva Velké Británie s otcem, generálem čs. armády

• červen 1948 – otec zatčen

• 18. prosince 1948 otec zemřel

• 1949 – svatba s Aloisem Šiškou, letcem RAF

• 1950 – rodina vystěhována z Prahy do Dušníků nad Vltavou

• pracovala jako účetní, manžel v invalidním důchodu

• 1952 – narození dcery Dagmar

• 1958 – stěhování do Zvole u Prahy

• zaměstnána v papírnách ve Vraném nad Vltavou, později jako lektorka

• 1989 – odchod do penze

• po roce 1989 rodina rehabilitována

• 2003 – zemřel manžel Alois Šiška

• Vlasta Šišková žije v Praze

• místopředsedkyně Sdružení československých zahraničních letců

Vlasta Procházková se narodila v roce 1924. Otec, klasický filolog, byl u vojenské pěchoty, absolvoval vojenskou školu v Praze a na ní také přednášel. Maminka pečovala o domácnost. V dětství každé prázdniny trávila u babičky v otcových rodných Vizovicích. Životní příběh a odkaz pamětnice Vlasty Šiškové-Procházkové je navázán takřka pupeční šňůrou na dílo dalších dvou významných osobností české historie – na tatínka, generála Jana Procházku, a jejího manžela generála Aloise Šišku (letce RAF).

Otec byl členem Obrany národa pro severní Moravu

Pamětnici bylo patnáct let, když začala válka. Mobilizace byla v září, byla vyhlášena v deset hodin večer a do šesti hodin do rána již stál milion mužů ve zbrani. Lidé byli připraveni – chtěli bojovat. Otec byl odvelen na Slovensko, kam se dceři zpočátku nechtělo. V březnu 1939 už byli v Olomouci, otec byl náčelníkem IV. armádního sboru, když přišlo obsazení vlasti Němci a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. 30. května 1939 byla armáda rozpuštěna a rodina se přestěhovala zpět do malého bratrova domku v Praze. Otec byl coby důstojník generálního štábu členem Obrany národa pro severní Moravu. Později se dcera dozvěděla, že prý bylo předem určeno, kdo zůstane doma a kdo emigruje do zahraničí.

Týden je vozili do Pečkárny

Přišlo zatýkání a v Olomouci byl zatčen například plukovník Gajda. 11. listopadu 1940 byly odvezeny také maminka paní Procházková s dcerou Vlastou do Pečkova paláce a byl zatčen jejich tatínek generál Jan Procházka. Rozloučení s tátou proběhlo tak, že nikdo nic neřekl. Po stranách stáli gestapáci a nešlo nic říct, aby to nebylo použito proti nim. Týden je vozili do Pečkárny a pak už se jen čekalo, co se dozví o otci, a čas plynul. Mezitím pamětnice odmaturovala státní maturitou na gymnáziu, kde se vyučovalo také němčině a latině.

Generál Jan Procházka byl vyslýchán a odvezen do Vratislavi, někdo jim později sdělil, že otec snad byl tou dobou přikován ke zdi. Měl pak vojenský soud v Berlíně a teprve před dvěma lety se pamětnice dozvěděla, že byl odvezen do zámečku blízko Rýna, kde byli drženi významní vězni Hitlerova Německa. Byl to sice zámeček, ale takových zařízení existovalo v Reichu sto padesát až sto šedesát, ve sklepě na slámě leželi vězni, v přízemí byly výslechové místnosti, v prvním patře jednotky SS a v druhém patře důstojníci. Celou dobu války rodina o otci nic nevěděla.

Setkání s tátou ve věznici v Bayreuthu

„Já jako ročník 1924, to je to totální nasazení, jsem měla nastoupit ve Schweinfurthu, ve fabrice na kuličková ložiska,“ sdělila pamětnice. Po cestě však se dozvěděli, že spojenecký nálet srovnal fabriku ze zemí. Při návratu do Prahy se náhodně setkala v Bayreuthu v káznici se svým otcem.

„Proč to šlo? To už byl rok 1944, takže už ty fronty vypadaly úplně jinak, a navíc ti mladí, kteří byli spíš od rány, tak museli na frontu, tak zůstali takoví ti staří dědkové, kteří měli nějaké zranění nebo zažili první válku, no tak když jsem tam zazvonila u tý brány a vysvětlila jsem, že jedu budovat div ne Schweinfurth, no tak mě pustili. A teď si představte tu nádheru, tam mne postavili k mříži a já najednou slyším klapot dřeváků, to byl táta v pruhovaných šatech. A teď, jak já ho viděla, tak vím, že měl obavu, jestli se doma něco nestalo, tak já na něj křičela: ‚Je to dobrý, nic se nestalo,‘“ vzpomíná Vlasta Šišková. Pak otec s dcerou měli asi pět minut, pamětnice dala otci chleby, které měla na cestu, a byla šťastná, že ho viděla a že je živý... Po krátké návštěvě se vrátila do Prahy a začala pracovat pro podnik v Dolních Měcholupech, kde vyráběla kuličková ložiska.

Napsala si potvrzení pro cestu do Vizovic

Bylo již koncem dubna 1945. Vlasta Šišková byla u podnikového německého lékaře, který měl i hlavičkový papír, a tam ji napadlo něco překvapivého:

„...dostala jsem se i k razítku, protože doktor potřeboval razítko, které bylo německy, prostě mě napadlo, protože nás podporovalo odbojové hnutí z Vizovic, otec se narodil ve Vizovicích, vždycky tam jela mamka, vždycky byly nějaké peníze navíc, špek, klobásy nebo něco takového... no a napadla mě věc, kterou kdyby udělala moje dcera, tak ji ještě dneska zmlátím, já vám to řeknu... protože já jsem si vzala ten papír, napsala jsem si potvrzení, to nebyl problém to napsat v němčině, jsme tam měli příslušníka SS, nějakýho inženýra Šlajse, Berlíňáka. A on měl kouzelný jednoduchý podpis a já jsem se naučila jeho podpis. Tohle můžete prosím napsat, že se nedělá, ano? Takže já jsem si vzala německý papír, napsala jsem si potvrzení, dala jsem německé razítko s tou orlicí, podepsala jsem si to a jela... a ten den jsem si vybrala štěstí na hodně dlouhou dobu,“ uvedla Vlasta Šišková s dovětkem, že mnoho lidí o této příhodě z jejího života neví.

Cesta naštěstí proběhla bez problémů, její potvrzení nevyvolalo žádné podezření ani u zesílených hlídek SS ve vlaku. Po příjezdu do Vizovic pamětnici překvapilo naprosté ticho, vznášející se nad městem. Nikde nikdo, krásný slunný den, sobota. Po několika minutách chůze ji přepadl strach. Ztuhla, zastavila se a jen vnímala ten divný klid nad městem. Došla sama k babičce, zabouchala a babička ji rychle vtáhla dovnitř, do domu. Ve Vizovicích bylo stanné právo a Němci vypalovali osady, které podporovaly partyzány. Naštěstí pro Vlastu Šiškovou i cesta zpět proběhla bez komplikací, a mohla tedy mamince přivézt nějaké jídlo na přilepšenou.

Zprávy z barikád

Další události na sebe nenechaly dlouho čekat. „Zase jsem pro ten chleba musela jít 4. května večer, kdy se přepisovaly německé nápisy a strhávaly se vlajky, to se mně nic nestalo, to jsem přišla normálně, my jsme tehdy bydleli na Bohdalci a o tátovi jsme neměli žádné zprávy... jedině ta moje návštěva... tam nás znali a přišla jedna paní, její manžel byl v národní český radě, jak vedla to povstání, byl tam teda Pavel Nechanský a byl tam další generál, který byl také ruský legionář, jako byl otec, oni se znali už z Ruska, a byl tam ještě Stanislav Marek a vůbec spousta takových známých lidí a ta paní ke mně přišla, když máme kufříkový psací stroj, jestli bych nešla k nim do sklepa psát zprávy z barikád. On vždycky její manžel zavolal, jak to vypadá, tam je zle, tam je zle, no tak jsem měla kopírák a Revoluční gardy si vzaly ty kopie, co jsem napsala. Říkaly lidem, jak to vypadá, no tak tohle jsem dělala celý povstání, že jsem ráno to opustila a na noc jsem se vrátila,“ vzpomíná na dny květnového Pražského povstání Vlasta Šišková. Na Bohdalci střelba slyšet nebyla, barikády stály jinde. Najednou přišel konec války.

Maminka s dcerou čekaly a čekaly a ptaly se na otce u Červeného kříže na Malé Straně. 17. května se konala přehlídka československého samostatného sboru na Václavském náměstí, a když se Vlasta Šišková vrátila a šla pro pivo naproti do hospody, před brankou stál americký vůz s řidičem a táta. Radost ze shledání byla nepředstavitelná a společně vypité pivo chutnalo jako nikdy v životě. Druhý den ho přišel opět vyzvednout ten samý řidič, protože otec se mezitím stal de facto členem americké armády, byla to však příliš krátká doba na to, aby se stal členem štábu generála Pattona a Andrewse.

Táta byl povýšen na generála

Po válce byl otec povýšen do vojenské hodnosti generál a stal se velitelem divize v Postoloprtech. Pamětnice byla tímto přesunem nepříjemně zaskočena. Měla za sebou válku, těšila se na nový život v Praze, ale musela se odstěhovat do Postoloprt. Pak se z toho ale staly nádherné tři měsíce. Přijel tam za nimi i britský velvyslanec, Sir Nichols. Maminka v té době musela odjet na léčení žlučníku, a tak doma hospodařila dcera a pan generál. Měli dole u dveří hlídku a musela říct vojákům heslo, když se vracela domů.

V tomto období se Vlasta Šišková zúčastnila také mnoha recepcí, otcových služebních cest do zahraničí a měla nastoupit poslední rok studií na vysoké škole politické na ambasádu do zahraničí. Bohužel rok 1948 znamenal totální pohromu pro celou rodinu.

Seznámení s budoucím manželem generálem Aloisem Šiškou

Otec Jan Procházka nebyl odsouzen jako jeho kolegové k smrti oběšením, zemřel naštěstí v nemocnici v prosinci roku 1948 po půlročním týrání ze strany StB. Pamětnice v té době potkala svoji životní lásku – mladého letce RAF Aloise Šišku, za kterého se provdala v roce 1949. Seznámili se v sanatoriu v Trenčianských Teplicích, modrá uniforma s křidélky RAF jí učarovala. Již po týdnu se však museli rozloučit, protože Aloise Šišku zatkla Státní bezpečnost. Po několika dnech se vrátil a situace se zatčením se opakovala. Svatbu měli na Velehradě v rodinném kruhu.

Generál Alois Šiška byl jedním z nejproslulejších britských letců, mužem, jenž doslova přežil svoji smrt. Alois Šiška se narodil za první světové války na malém hanáckém hospodářství, hned po jeho narození otec padl na frontě a matka se starala o čtyři děti. Proto bylo velmi obtížné, aby se dostal k povolání, po kterém toužil. Chtěl být odmalička vojenským pilotem. Jeho sen se začal plnit až v baťovském Zlíně, kde mu jako odměnu za zlepšovák, na který přišel, zaplatili letecký výcvik. Po demobilizaci podnikl dobrodružnou cestu k české jednotce do zahraničí – jel přes Maďarsko, Balkán, Libanon, severní Afriku přes Portugalsko do Anglie. Byl několikrát zatčen a byl nasazen do cizinecké legie. Konečně dorazil do Anglie, kde prošel nejtěžšími boji. Byl třikrát zasažen a nakonec sestřelen nad Atlantikem, kde potom plul šest dní v gumovém člunu. Na holandském pobřeží ho zatkli Němci. V nemocnici jen taktak unikl amputaci nohou. Byl odsouzen k smrti, ale díky atentátu na Hitlera se jeho poprava odložila, a tak se dočkal konce války. Po roce 1945 přednášel na vojenské akademii v Praze.

Po 15. březnu 1939 demobilizoval a vrátil se ke své profesi do Otrokovic, kde se zapojil do ilegální převaděčské organizace československých letců do zahraničí. Sám se snažil odletět na prototypu Zlín Z13, přípravy však nevyšly, a proto začátkem ledna 1940 odešel z Československa. V Maďarsku byl zatčen a vězněn v Citadele v Budapešti, odkud v březnu 1940 utekl do Jugoslávie. Pokračoval přes Řecko, Turecko, Sýrii a ve Francii byl přijat do československé letecké skupiny v Agde. Po kapitulaci Francie odplul do Velké Británie, kde byl po vstupu do RAF zařazen dne 11. dubna 1941 jako pilot k 311. čs. bombardovací peruti nočních bombardérů v East Wrethamu.

Patřil k malé skupině čs. letců – realizátorů přeletu Alp a bombardování průmyslového města Turín, rovněž náročných operačních letů na strategické vojenské cíle okupovaného kontinentu. Návraty z těchto náletů si vynutily několik nouzových přistání kvůli řadě poškození letounu způsobených během vzdušných soubojů.

Sestřelení manželova KX-B nad Severním mořem

Osudným se jeho osádce stal 16. operační let dne 28. prosince 1941. Dne 28. prosince roku 1941 odstartoval z letiště East Wretham bombardovací letoun Vickers Welington KX-B (s/n T-2553) s šestičlennou posádkou na palubě ve složení kapitán letounu Sgt. Alois Šiška, druhý pilot Sgt. Josef Tománek, navigátor F/O Josef Mohr, radiotelegrafista F/O Josef Ščerba, přední střelec Sgt. Pavel Svoboda a zadní střelec Sgt. Rudolf Skalický. Úkolem této posádky bylo provést nálet na německý přístav Wilhelmshaven. Jejich letoun byl nad cílem těžce poškozen německým flakem a následkem toho musel nouzově přistát na hladině Severního moře asi na půl cesty mezi Holandskem a Velkou Británií. Kromě Rudolfa Skalického, který zahynul již po sestřelení, se celá posádka přesunula do záchranného člunu. Následovalo šest nekonečných dní a nocí pobytu na hladině ledového moře, než člun dorazil 3. ledna 1942 ke břehu severního Holandska poblíž obce Petten. Z pětice mužů, která přežila nouzové přistání na vodní hladinu, přežil pouze Alois Šiška, Josef Ščerba a Pavel Svoboda.

Po šesti strastiplných dnech strávených v záchranném člunu Dingy byl 2. ledna 1942 už pouze se dvěma dalšími žijícími členy osádky zajat německou pobřežní stráží u holandského pobřeží poblíž Pettenu. Utrpěl těžké omrzliny nohou a hrozila mu jejich amputace, od které ho zachránil infarkt a následná klinická smrt. Ošetřovatelky, řádové sestry, jej však dostaly z nejhoršího. Alois Šiška se léčil v nemocnici v Hohemarku a Obermansfeldu, aby mohl být jako „vlastizrádce“ Velkoněmecké říše souzen. Prošel zajateckými tábory Stalag Luft 3 v Sagaru a Stalag Luft 1 v Barthu. Po odsouzení k trestu smrti byl převezen do pevnosti Colditz, odkud ho v dubnu 1945 osvobodila americká armáda. 

Během dvouletého léčebného pobytu ve Velké Británii podstoupil řadu operací, zejména plastických. Rovněž prošel výcvikem ve škole nočního vidění. Po návratu do vlasti se stal velitelem vojenské letecké akademie a instruktorem nočního létání. Po únoru 1948 byl Alois Šiška několikrát zatčen a v roce 1950 byl po propuštění z armády vystěhován z Prahy. Tyto životní zkoušky mohl překonat jen díky svému optimismu a obrovské vůli. Oporou mu vždy byla manželka Vlasta.

Za domem nám neustále hlídkovalo auto

To již komunistická československá vláda usoudila, že coby nepřátelé státu manželé Šiškovi nesmí bydlet dále na pražských Vinohradech. Podmínkou bylo, že se museli odstěhovat nejméně čtyřicet kilometrů od Prahy. Byli tedy vystěhováni do Dušníků u Veltrus. Alois Šiška měl invalidní důchod 600 Kčs, a tak pamětnice musela pracovat v nedalekém JZD jako mzdová účetní. Deset let žili v Dušníkách nad Vltavou, kde se jim v roce 1952 narodila dcera Dagmar.

Auto Státní bezpečnosti hlídkovalo za jejich domem každou noc. Když k ránu nastartovalo a odjelo, věděli, že po zbytek noci již mají klid. Sousedi, kteří s nimi chtěli mluvit, chodili zadem. Všichni se báli oficiálně se s nimi stýkat. Alois Šiška si přivydělával opravami televizorů.

Z té doby pochází také traumatická příhoda s křivým obviněním. Pamětnice jednou ze svého přidala do výplaty padesát korun, protože udělala drobnou chybu. V té době se však přišlo na to, že člověk, který peníze vozil, si pravidelně připsal tři až pět tisíc korun, které ukradl. Obviněna však byla Vlasta Šišková: „...vycházela jsem s lidma, já s pracujícíma vycházela slušně, protože když někdo dělá a je slušnej, tak je to slušnej člověk, nakonec ale řekli, že to není pravda, že jsem určitě kradla, no a tehdy byly ty lidové soudy, kam se vždycky pozvala továrna a lidi aby viděli, jaký tam mají spolubydlící, tak mne chtěli dát prokurátorovi. Naštěstí pražský prokurátor, když mu řekli padesát korun, tak jim vynadal. Jen si poklepal na čelo, takže veřejný soud jsem neměla, ale měla jsem prostě takovou tu odpovědnostní komisi a teď jsem pochopila, a to je to nejhorší... když jsem věděla, že oni vědí, že mám pravdu... pochopili, tak hloupí nebyli... a řekli: ‚Ne, vy jste zlodějka!‘“

Rodina se v roce 1958 stěhovala do Zvole u Prahy a Vlastě Šiškové bylo později v papírnách povoleno vykonávat funkci školitelky pro papírenský a strojírenský průmysl.

Místopředsedy Sdružení čs. zahraničních letců let 1939–1945

Během Pražského jara 1968 byl manžel Vlasty Šiškové povolán do činné služby, aby se podílel na práci rehabilitační komise západních letců. V době normalizace v roce 1970 odešel definitivně do výslužby. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, kdy se také angažoval jako místopředseda Sdružení čs. zahraničních letců let 1939–1945 v rehabilitacích a sociálním zabezpečení účastníků zahraničního odboje. Byl posledním českým členem The Guinea Pig Club, sdružujícího vážně popálené a vážně omrzlé letce, a důvěrníkem Air Bridge Association (organizace poskytující finanční odškodnění válečným veteránům, kteří bojovali v britských vojenských jednotkách, nebo jejich pozůstalým).

Za boj s nepřítelem byla generálovi Aloisi Šiškovi udělena řada významných vyznamenání: 

Záslužný kříž MO I. stupně 
Záslužný kříž MO III. stupně 
Řád M. R. Štefánika III. třídy 
Řád Bílého lva III. třídy 
4x Československý válečný kříž 
3x Medaile Za chrabrost, Československá medaile Za zásluhy I. st. 
Pamětní medaile Československé zahraniční armády (se štítky F a VB) 
Řád Rudé hvězdy

Vyznamenání z britské strany: 

The 1939-1945 Star
Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp
Defence Medal 
War Medal

Po manželově smrti v roce 2003 se Vlasta Šišková stala místopředsedkyní Sdružení čs. zahraničních letců RAF. Žije ve svém domku v Praze 4-Modřanech, je čestným hostem všech vojenských přehlídek a pravidelně navštěvuje „Šiškovu letku“ v Čáslavi. Ráda o sobě říká: „Lidé si myslí, že jsem bláznivá ženská, pokaždé když z výšky uslyším hluk letadla, obracím svůj zrak k obloze, abych se podívala, kdo to letí...“