The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán Jaroslav Sitar (* 1927)

• narozen 1. května 1927 v obci Budky Hubinské na Volyni

• v roce 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

• absolvoval několikatýdenní výcvik v Rumunsku

• jako telefonista byl zařazen k pátému pěšímu praporu

• zúčastnil se bojů o Duklu

• v prosinci 1944 u Stropkova raněn

• dostal se do nemocnice do Krosna

• v srpnu 1945 vystoupil z armády

• žil krátce na Žatecku

• usadil se v Branišovicích na Moravě

• roky žil v Trutnově, kde pracoval ve strojírenství

• poté se vrátil do Branišovic

Nejprve jsme patřili Polsku, pak přišli Sověti a následně nacisté

“Věřím v Boha. Ono to všechno na první pohled vypadá nespravedlivě, ale v tom duševním světě dvacet nebo padesát let nic neznamená. Všechno přichází pomalu,” říká třiadevadesátiletý volyňský Čech Jaroslav Sitar. Účastnil se Karpatsko-dukelské operace. Několikrát byl raněn.

Pochází z Volyně, z obce Budky Hubinské blízko města Luck. Volyňská oblast je jednou z menších a méně zalidněných samosprávných oblastí Ukrajiny. Po roce 1867 na toto území začalo proudit velké množství obyvatelstva z českých zemí. V roce 1870 získali Češi mnohá privilegia ulehčující počáteční kolonizaci zaostalého území. V průběhu první světové války se pak Volyň stala několikrát místem průchodu a bojů domácího i nepřátelského vojska. Následná občanská válka přispěla k poničení mnoha českých vesnic. Po ukončení války mezi Ruskem a Polskem došlo v roce 1921 k uzavření smlouvy a k rozdělení dosavadní Volyňské gubernie na dvě části. Východní připadla Sovětskému svazu a západní Polsku. “Za Poláků tam byl normální demokratický režim. Chodil jsem do školy, učili jsme se polsky. Změna nastala, až když přišli Sověti.” Po vypuknutí druhé světové války, v září 1939, byla i západní část Volyně obsazena sovětskou správou. “Tím naprosto skončila činnost všech polských a českých spolků, vyučování bylo v ukrajinštině. Ihned tam byl nastolen stalinský režim.” Otec Jaroslava měl do té doby doma na 38 včelstev, která sám dlouhá léta budoval. Jakmile ale nastoupili Sověti, byly stanoveny přísné dodávky. Jaroslavův otec vše nakonec raději rozdal, plnit dodávky se totiž absolutně nedalo. “A to víte, za neplnění byla hned Sibiř, ten režim nikomu nepřeju. Ovšem pak přišli nacisté, a to zase ve srovnání s nimi byli Sověti o něco lepší.” Po napadení SSSR hitlerovským Německem v roce 1941 byla na západní Ukrajině nastolena správa Říšského komisariátu. S ukončením války byla pak Volyň připojena k Sovětskému svazu. A ke konci 20. století, v roce 1991, se stala součástí nezávislé Ukrajiny.

 

Jak nacisté zacházeli s malými dětmi, to se ani nedá vyprávět

Poté, co se Sověti v blízkosti Budky Hubinské na chvíli nacistům ubránili, vrátili se Němci v ještě větší síle. “Kruté to bylo také se Židy. Když Němci obsazovali Polsko, utíkali k nám. Hodně jich tam bylo, moje máma jim vařila. Jak k nám přišli Němci, byli pak těmi prvními, které likvidovali. Kousek u Budky je všechny postříleli. A jak zacházeli s malými dětmi! Obuškem přes hlavu, děcka vyděšená, už ani neplakala. To byla hrůza, to bylo nad rámec snesení. To se nedá vyprávět.” Pamětníkovi bylo tehdy 13 let.

Slovanské obyvatelstvo Volyně pak čelilo deportacím na nucené práce do Německa. Byl mezi nimi i Jaroslavův bratr.

 

Viděl jsem utrhané nohy i ruce

Přišel rok 1944 a Rudá armáda volyňskou oblast osvobodila. Jaroslav se přihlásil v Lucku do armády. Výcvik probíhal pak přímo za pochodu. Za půl druhého měsíce už byl na frontě, a to jako telefonista pátého pěšího praporu třetí brigády. Ta se měla probojovat na slovenské území Dukelským průsmykem. “Karpaty byly celé zaminované. Měl jsem hodně známých, kteří v boji zemřeli. Tam jsem viděl v minových polích, že to lidem utrhalo nohy a ruce.” Za tři měsíce jich z osmi set zůstala sotva stovka.

Vojáci byli stále na pochodu. Nevyspalí a ve stresu. Vládla ale mezi nimi podle Jaroslava solidarita a porozumění. Jeho jednotku tvořili podkarpatští Rusíni, Židé, Slováci a Češi, žádné rozdíly mezi sebou ale nedělali. Pamětník se ve vzpomínkách ještě vrací k bojům na Dukle: “Hodně lidí tam zařvalo. I náš velitel. Všude to hořelo. Jednu rodinu jsem stihl varovat. Říkal jsem jim, ať utečou, že to tam Němci všechno zapálí. A hned ráno to tak skutečně bylo.” O tom, jak fronta postupuje, se vojáci dozvídali z časopisu Marš, který občas dostávali. Frontovou linii Jaroslav opustil v prosinci roku 1944. Bojová zranění neutrpěl, ale byl ohluchlý minou a měl omrzlé nohy.

 

Komunisté neměli volyňské Čechy rádi

Po propuštění z armády chtěl Jaroslav dostudovat gymnázium a pokračovat na vysoké škole. Ministerstvo školství mu sice slíbilo neplacenou školu, ovšem všechno ostatní by si musel hradit sám. Spolu s dalšími se proto rozhodl opustit Volyň a usídlit se na Moravě. Komunistický režim byl sice rád za pracovní sílu, na druhou stranu neměl moc zájem, aby se volyňští Češi sdružovali. Měli totiž zkušenost se stalinským Sovětským svazem, a tak moc dobře věděli, jak vypadá socialismus v praxi. “Vyšla i nějaká směrnice KSČ, že osídlení volyňskými Čechy nesmí přesáhnout nikde víc než 30 procent. Pro komunisty jsme byli protikomunistickými živly, pro ty druhé jsme ale zase byli komunisti, protože jsme žili pod vládou Sovětského svazu. Brzy pak nastala i pomalá likvidace skutečných válečných hrdinů.”

 

Varovali mě, že dostanu vždycky tu nejhorší práci

Většina volyňských Čechů byla v tehdejším Československu usídlena na území, které museli opustit sudetští Němci. Jaroslav se usadil v Branišovicích u Pohořelic, odkud pocházela jeho manželka, a na přidělené usedlosti se věnoval zemědělství. V místě hospodařil až do roku 1949. “Můj soused byl předseda KSČ. Varoval mě, abych se z Branišovic odstěhoval, protože když dostanu práci, bude to stejně vždy ta nejhorší, a děti nebudou moct studovat. Odešli jsme tedy do Trutnova.”

Do zemědělství už ale Jaroslav nechtěl, pracoval pak jako dělník. Na přání manželky se později opět do Branišovic vrátil a žije tam dodnes. Na totalitním režimu v Československu před rokem 1989 bylo podle něj nejhorší neustálé pronásledování lidí. “Nebo jak za mnou v 50. letech přišel mistr, abych podepsal požadavek trestu smrti pro Miladu Horákovou. Nepodepsal jsem. Takoví jsme tam byli tak tři, ostatní podepsali.” Podle pamětníka chtěl komunistický režim tímto způsobem učinit lidi spoluzodpovědné za páchané bezpráví.