The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jindřich Sitta (* 1955)

• narodil se 15. srpna 1955 v Praze

• podílel se na porevoluční transformaci vojenského zdravotnictví

• od prosince 1990 do května 1991 se jako chirurg účastnil mise v Perském zálivu

• v roce 1999 byl velitelem 6. polní nemocnice během mise v Albánii

• od května 2002 do října 2003 velel 6. polní nemocnici během mise v Afghánistánu

• po návratu z Afghánistánu z armády odešel

• byl ředitelem Sazka Areny

• za své zásluhy obdržel několik vyznamenání

• v roce 2024 žil v Plzni

Plukovník v záloze, lékař Jindřich Sitta se podílel na porevoluční transformaci zdravotnické složky československé a české armády – tak, aby byla lépe připravena na vstup země do Severoatlantické aliance v roce 1999 a obstála v kooperaci s aliančními spojenci. Na přelomu let 1990 a 1991 se jako chirurg účastnil mise v Perském zálivu (operace Pouštní štít a Pouštní bouře), a byť k tomu původně Čechoslováci neměli mandát, došel s bojovými jednotkami až do Kuvajtu. Později pomáhal vybudovat 6. polní nemocnici, kterou ČR bezprostředně po vstupu do NATO vyslala do alianční operace na pomoc kosovským uprchlíkům v Albánii.

„Všichni koaliční spojenci nás pozorovali: jak se chováme, jak se prezentujeme, jak máme na základně uklizeno. Voják nejede do mise jen za sebe, jede tam i za svou vlast a její armádu. Proto pro mě bylo stoprocentní splnění úkolu hrozně důležité,“ říká Jindřich Sitta, jehož 6. polní nemocnice úspěšně „reprezentovala“ Česko také během půlroční mise v Afghánistánu v roce 2002.

Voják a lékař

Narodil se 15. srpna 1955 v Praze do rodiny kriminalisty a vedoucího kriminalistické laboratoře v Bartolomějské ulici. Po srpnu 1968 ovšem jeho otec nesouhlasil se vstupem sovětských okupačních vojsk a skončil jako skladník. Tehdy čtrnáctiletý Jindřich se v té době rozhodoval, kam půjde po základní škole. Zalíbilo se mu povídání náborářů z opavského vojenského gymnázia a v roce 1970 tam nastoupil. Jeho otec brzy poté zemřel a to syna nasměrovalo k medicíně. O čtyři roky později se proto namísto pro Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, kterou volila většina studentů vojenského gymnázia, rozhodl pro Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Jana Evangelisty Purkyně (dnes Vojenská lékařská akademie) v Hradci Králové. Škola připravovala vojenské lékaře a byla náročná, posluchači se vzdělávali spolu se studenty civilní Lékařské fakulty UK a navíc měli ještě vojenskou problematiku.

Absolvoval v roce 1981. Na konci studia revoltoval proti změně služebního zákona, podle něhož se absolventi nově měli upsat armádě nikoliv na deset let jako dřív, ale v praxi prý de facto na dvacet až pětadvacet let služby. Nový kontrakt odmítl podepsat a byl pak jako vojenský lékař umístěn do Vojenského výcvikového prostoru Boletice u Českého Krumlova. Byť tuto umístěnku dostal podle svých slov „za trest“, práce v Boleticích ho naplňovala. Tíhl k chirurgii a ta se ve výcvikovém prostoru dobře uplatnila: „Úrazů, i smrťáků, tam byla celá řada, urgentní medicíně se tam dařilo. Postupem času jsem si vybudoval malé chirurgické pracoviště, takže jsem pak ošetřoval i civilní obyvatele.“ Podmínky v odlehlých Boleticích mu vyhovovaly, problém představovalo jen odloučení od rodiny, kterou už tehdy měl a pro niž během studií postavil domek u Hradce Králové.

Zejména kvůli rodině proto usiloval o změnu a v osmdesátých letech získal pozici chirurga na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v Plzni, kde v roce 1988 získal atestaci z chirurgie prvního stupně.

Tou dobou už byl také kandidátem vstupu do komunistické strany. První nabídku členství dostal už během studia na vojenském gymnáziu a další následovala v Boleticích, tehdy měl ale podle svých slov vůči režimu příliš velké výhrady a pokaždé se dokázal nějak vykroutit. V době Gorbačovovy „přestavby“ v druhé polovině osmdesátých let nicméně nabyl přesvědčení, že systém je reformovatelný. „Kdyby nebylo perestrojky, určitě bych do strany nevstoupil, tak jako jsem do ní nevstoupil v minulosti,“ vysvětluje Jindřich Sitta, jak se stalo, že se v roce 1987 rozhodl kandidátství přijmout. „Perestrojka mě zaujala, uvěřil jsem, že by to tímto způsobem šlo. Představa, že může přijít revoluce, pro mě nepřicházela v úvahu. Přece jenom výchova vojenského gymnázia takovou radikální změnu v mé mysli nepřipouštěla.“

Revoluce ale přišla – právě v době, kdy mu končila kandidátská lhůta. Změnu režimu přivítal a řádným členem komunistické strany se pochopitelně již nestal. „Snažil jsem se nějakým způsobem zapojit i do práce vznikajících Občanských fór, ale to, že jsem byl členem strany, bylo limitující, takže se to pořádně nepodařilo.“

S bojovými jednotkami do Kuvajtu

Dál pracoval jako chirurg v plzeňské vojenské nemocnici. Někdy na podzim roku 1990 primář chirurgie informoval své kolegy o přípravě výjezdu československé jednotky do Perského zálivu, kde koalice v čele s Američany a Saúdskými Araby vedla vojenské operace za účelem osvobození Irákem okupovaného Kuvajtu. Na straně koalice se operace Pouštní bouře mělo účastnit již i Československo. To se do války v Zálivu rozhodlo vyslat speciální protichemický prapor, doplněný zdravotníky. Jindřich Sitta se tehdy přihlásil jako jediný chirurg a stal se součástí tzv. zdravotnického odřadu.

Ten kromě Jindřicha Sitty tvořili ještě tři lékaři a šestadvacet dalších zdravotníků. Společně se začali v Hostivicích u Prahy připravovat na výjezd do Saúdské Arábie. „Armáda byla pochopitelně vycvičená na boj ve středoevropském válčišti. Netušili jsme, jak to tam bude vypadat,“ říká pamětník a dodává, že zkušenost s pobýváním v exotické zemi tehdy armádě absolutně chyběla. „Takže jsme hledali lidi, kteří sloužili třeba v Libyi, abychom z nich dostali, jaké jsou tam klimatické podmínky a co nás tam čeká – hadi, štíři, choroby a tak dále. Z toho vzešel nějaký seznam a začali jsme jednotku vybavovat. Sehnat třeba jen výrobník ledu byl obrovský problém! Přitom bez ledu to tam v podstatě nešlo.“ Nakonec se podařilo přesvědčit vedení, aby jim otevřelo armádní sklady včetně výzkumných ústavů, kde si sami vybrali potřebné vybavení.

Přípravy zabraly zhruba deset týdnů. Ve Slaném pak zdravotníci provedli ještě nácvik součinnosti se zbytkem jednotky a 11. prosince 1990 Jindřich Sitta spolu s dalšími přistál na saúdskoarabské základně krále Chálida. Byť měli původně poskytovat humanitární pomoc hluboko v týlu, nakonec se situace vyvinula jinak. „Když saúdskoarabská armáda a spojenci zjistili, že disponujeme protichemickým vybavením, které saúdskoarabským jednotkám chybělo, došlo na místě k dohodě, že nebudeme poskytovat humanitární pomoc někde v zázemí, ale že budeme zařazeni do bojových jednotek.“ Část velení jednotky tedy zůstala na základně krále Chálida, zbytek si vybudoval základnu u městečka Hafar al-Batin a později byl rozdělen na tři části, z nichž každá měla poskytovat protichemické zabezpečení jedné jednotce saúdskoarabské armády.

„Problém byl v tom, že jsme vyjížděli jako celek připravený poskytovat tohle zabezpečení pouze pro jedno místo,“ komentuje Jindřich Sitta situaci s tím, že pro případné odmořování všech čtyř lokalit neměli dostatek vybavení. „V několika okamžicích jsme byli nuceni postavit Potěmkinovy vesnice a tvářit se, že toho jsme schopni, i když jsme toho schopni nebyli.“ Přesto se čeští protichemici osvědčili. Odmořování naštěstí nebylo potřeba a detekování chemického nebezpečí zvládala československá jednotka dobře – a to i přímo na frontové linii. „Ta detekce, i při tom útoku, tam byla. To chemici z Liberce dokázali nějakým způsobem nahradit. Sice tam poskakovali v plátěných úvazech mezi tankovými vojsky: první sled tanků, druhý sled tanků a mezi tím poskakoval plátěný úvaz – ale měl detekční zařízení.“

Chemické nebezpečí prý Čechoslováci detekovali třikrát. Po válce poskytli Američanům své přístroje a ty byly zpětně vyhodnoceny jako citlivější než ty americké. Čechoslováci také nakonec s koaličními vojsky došli až do Kuvajtu, byť k tomu původně neměli mandát. „Naše úspěchy ať už v Perském zálivu, nebo později v Albánii či v Afghánistánu mnohdy byly založeny na porušení předpisů. I náš velitel Honza Valo v Perském zálivu musel porušit předpisy. To, že nás nakonec pustil do Kuvajtu, bylo jeho rozhodnutí. Musel se rozhodnout: buď porušuji předpis, nebo jsme zrádci koaličních vojsk.“

Byli jsme „dolaroví hoši“ a „zlatokopové“

V letech, kdy armáda ještě neměla vytvořené standardy pro podobné operace v součinnosti s mezinárodní koalicí, se muselo „hrubě improvizovat“. To bohužel nahrávalo i různým „nekalým kšeftům“: v rámci humanitární pomoci se prý do Saúdské Arábie vyvezly rzí prožrané plynové masky; protichemici detekující „v plátěném úvazu“ dostali pro svou ochranu obrněný transportér, který ovšem nebyl schopný sjet z nákladního letadla, a podobně. „Jak jsme původně měli být vlastně humanitární jednotka, tak jsme neměli ani balistickou ochranu. Takže nám narychlo přivezli neprůstřelné vesty – za nějaký větší peníz – ale ty nefungovaly. Stala se tam celá řada takových věcí a jednotka byla rozzlobená. Jednu chvíli to dokonce gradovalo tak, že vedoucí delegace, která nás navštívila, byl za tahle svinstva fyzicky napaden.“

Napětí mezi vojáky účastnícími se bojů a armádním vedením „doma“ pak podle Jindřicha Sitty přispělo k tomu, že když se po skončení války vrátili do Československa, nedočkali se od veřejnosti nijak vřelého přijetí. „Tady už proběhla mediální příprava a už jsme byli ‚dolaroví hoši‘ a ‚zlatokopové‘ a takovéhle věci – aby nás veřejnost nevzala. Myslím, že to bylo právě proto, že generalita nebo ministerstvo obrany se bály, abychom nemluvili o tom, co se tam za zády té jednotky dělo,“ domnívá se pamětník. „Bohužel se to pak promítalo i během všech dalších misí a vztah veřejnosti k armádě je dodnes poškozený už kvůli Perskému zálivu.

Po návratu do Česka v květnu 1991 se také několik českých veteránů ze Zálivu – podobně jako daleko větší počet amerických a dalších koaličních vojáků – potýkalo se zdravotními problémy. Jindřich Sitta se účastnil dvou komisí, které jejich stav zkoumaly a došly k závěru, že komplex podmínek, jaké ve válce panovaly, zejména například zplodiny z hořících ropných vrtů, mohl vyvolat tzv. syndrom Perského zálivu. „Naše jednotka měla nějakých šest až deset takových případů, na které se to mohlo vztahovat. Někteří měli potíže psychického rázu už tam, prošli opravdu těžkými depresivními stavy, o tom jsme věděli. A měli následky i poté. Pak se tam objevily únavové syndromy a podobně.“ Dva z postižených veteránů později zemřeli na agresivní formu rakoviny. Šetření přesto nepřineslo jednoznačné závěry a vojáci žádné odškodnění nedostali.

Jindřich Sitta se vrátil na chirurgické pracoviště Vojenské nemocnice v Plzni a postupoval ve své odborné kariéře, koncem devadesátých let zde získal další atestace z cévní chirurgie a chirurgie. Armáda v těch letech procházela transformací v rámci příprav na vstup země do NATO v roce 1999 a pamětník byl zároveň od roku 1997 připraven jako možný velitel polní nemocnice, kterou ve výcvikovém prostoru v Boleticích přetvářel podle nové koncepce, lépe odpovídající západním vzorům. Podstatně tak přispěl k tomu, že kolem roku 2000 byla polní nemocnice jedním z nejdůležitějších segmentů, které česká armáda byla schopna nabídnout do případných operací NATO – vedle chemiků, kteří se osvědčili v Perském zálivu, a také pasivních sledovacích systémů.

„V té době bylo z politického hlediska dobré, že jsme měli alespoň něco, co jsme mohli nabídnout. A později se ukázalo, že polní nemocnice v této podobě je spojenci vysoce žádaná. Takže to období, než se armáda stačila transformovat tak, aby mohla nabídnout i jiné složky, bylo období, které polní nemocnici přálo – a proto jezdila.“

Bouchnul pod to kulaté razítko a vyrazili z Albánie do Turecka

V devadesátých letech se různé složky československé a české armády účastnily také mírových misí na území bývalé Jugoslávie. Měsíc po vstupu země do NATO vyjel v dubnu 1999 kontingent 6. polní nemocnice pod vedením Jindřicha Sitty do Albánie na pomoc kosovským uprchlíkům. Češi působící zde v rámci humanitární alianční operace AFOR si vybudovali základnu v městečku Kavaje, asi třicet kilometrů od Tirany. V polní nemocnici řešili akutní zdravotní problémy uprchlíků, přímo v uprchlických táborech pak zajišťovali také epidemiologickou a hygienickou bezpečnost. Specializovanou péči poskytovali i vojenským příslušníkům koaličních vojsk.

Jindřich Sitta proslul jako přísný velitel. Nechtěl dopustit, aby se u „jeho“ lidí objevily problémy, jaké musely řešit jiné útvary. „Byly tam rozkrádačky, byly tam alkoholické excesy, pobodaní lidé, a dokonce i nějaké smrťáky,“ říká o českých jednotkách zapojených už dříve do jugoslávských mírových misí, které prý z hlediska reprezentace armády „nedopadly až tak dobře“. Jeho podřízení proto v převážně muslimské Albánii museli dodržovat tamější zvyklosti, ženy chodily zahalené a alkohol byl na základně striktně zakázán.

Průběh mise v Albánii nečekaně ovlivnilo zemětřesení v Turecku v srpnu roku 1999. Jindřich Sitta se o něm dozvěděl z telefonátu tehdejšího náčelníka Generálního štábu AČR, generála Jiřího Šedivého, který mu prý zavolal s dotazem, zda by byl schopen poslat z Albánie do Turecka sanitku s posádkou. „Sepsal jsem svoje stanovisko, jak bych záležitost řešil, a poslal jsem to na generální štáb. Ráno mi generál Šedivý volal zpátky, jestli to myslím vážně, a já jsem řekl, že ano. V podstatě šlo o roztržení 6. polní nemocnice na dva kusy. Jedna část by dokončila misi v Albánii a druhá část, v počtu asi patnácti vozidel a poloviny personálu, by šla dělat smysluplnou pomoc do Turecka.“

Během čtyř hodin nemocnici rozdělili a vyrazili – na základě rozkazu, který si se svým styčným důstojníkem Romanem Chlíbkem vyrobil sám pamětník. „Bouchnul jsem pod to kulaté razítko velitele polní nemocnice, podepsal jsem to – a na tenhle papír jsem projel čtyřikrát hranice tam a zpátky, mám na tom razítka jako do pasu,“ popisuje, jak se tehdy vyřizovaly některé formality. „Teprve když jsme byli v Turecku, vyšel oficiální rozkaz k přesunu. To byla jiná doba, dneska už by to nešlo.“ Díky improvizaci se nicméně v Turecku ocitli jako jedni z vůbec prvních, kteří přivezli významnější pomoc.

Úspěšnou akcí v Turecku si Jindřich Sitta potvrdil, že ho baví nejen zdravotnická péče samotná, ale i její organizace. Po návratu do České republiky si doplnil atestaci z organizace a řízení vojenského zdravotnictví a generálem Šedivým byl dosazen na generální štáb jako náčelník odboru řízení a organizace vojenského zdravotnictví. Z této pozice se mohl věnovat další transformaci zdravotnické služby české armády ze sovětského modelu na ten západoevropský.

Dvěma útokům Tálibánu dokázali předejít

Po teroristických útocích z 11. září 2001 se armáda ČR zapojila do dalších spojeneckých operací v Kuvajtu, Iráku i Afghánistánu. Do Afghánistánu vyslala česká vláda v květnu 2002 znovu nejprve 6. polní nemocnici – byť zpočátku tomu politické vedení podle pamětníka příliš „nefandilo“ a on sám se dopustil „nekázně“, když nemocnici navzdory příkazům shora v podstatě nabídl spojencům; chtěl totiž své lidi podrobit testu v reálných bojových podmínkách. „Neznal jsem vyšší zátěž než toto. My jsme samozřejmě trénovali v zimě, v horku, ale bojový stres, jaký jsem zažil v Perském zálivu, ten ve výcviku této jednotky chyběl. Takže podle mě bylo nesmírně důležité, aby jednotka prošla misí v Afghánistánu, protože teprve pak jsem cítil, že splňujeme, co od nás koaliční spojenci očekávali.“

6. polní nemocnice provozovala v Kábulu mikrobiologii, epidemiologii i internu. Z odborného hlediska to byla zajímavá práce, diagnostikovali zde choleru, břišní tyfus, q horečku i tzv. horečku sedmimílového kroku, potýkali se se škrkavkami, tasemnicemi i vředovým onemocněním přenášeným komáry. Léčili zranění způsobená nášlapnými minami i popálené děti. Původně měli na starosti zdravotnické zabezpečení koaličních vojsk, postupně se však dařilo zapojovat se také do péče o místní obyvatele, což bylo zásadní i pro jejich vlastní bezpečnost.

„Do vzdálenosti padesáti kilometrů od Kábulu jsme vytvořili šest míst, kam jsme vyjížděli s mobilními týmy a pravidelně poskytovali lékařskou pomoc. Nebylo to jednoduché, zpočátku nás obyvatelstvo moc přijmout nechtělo, došlo tam i na nějaké kamenování,“ říká Jindřich Sitta a dodává, že časem si nicméně dokázali získat důvěru afghánského obyvatelstva do té míry, že v tvrdě patriarchální společnosti nakonec ošetřovali i místní ženy. „Samozřejmě ta žena musela být v burce a musel u ní být její manžel. Ale jestliže cizímu vojákovi dovolili, aby vyšetřil jejich manželku, tak v tu chvíli jsem věděl, že jsme vyhráli. Že nás to civilní obyvatelstvo přijalo.“

Jindřich Sitta se snažil pěstovat důvěru i osobními setkáními s místními náčelníky, kteří měli rozhodující vliv na to, jak daná komunita vojáky přijme. Tím se mu podařilo „eliminovat množství rizik“, která by jinak jednotce hrozila; sami místní lidé je pak totiž chránili. Za šest měsíců prý Tálibánci připravili na jednotku jen dva útoky, což bylo ve srovnání s ostatními základnami extrémně málo. Oba útoky se navíc podařilo včas zachytit právě díky informaci od místních lidí. Zátěž nicméně byla i tak velká a na jednotce se podepisovala také naprostá nemožnost relaxace mimo základnu.

Po půl roce vystřídal 6. polní nemocnici v Afghánistánu tým 11. polní nemocnice – ten pak v její činnosti pokračoval ještě dva měsíce – a Jindřich Sitta a jeho lidé se vrátili do Česka. Přijetí doma bylo opět „neslavné“. Byť byli vyhlášeni jako nejlepší jednotka koaličních vojsk, to, že pamětník nemocnici nabídl spojencům v podstatě proti přání svých nadřízených, mu nebylo zapomenuto. „Chápu to, já sám jsem také moc nepřipouštěl, aby se někdo vzepřel mému rozhodnutí. Věděl jsem, do čeho jdu. Informaci, že můj návrat nebude snadný, jsem měl už před výjezdem. Šel jsem do rizika s tím, že to může dopadnout špatně.“

Po návratu byl pamětník vyšetřován kvůli podezření z šikany podřízených. Po roce bylo vyšetřování zastaveno, aniž by případ doputoval k soudu. Zároveň ale armáda neprodloužila Jindřichu Sittovi kontrakt, takže z ní po třiceti letech služby odešel. Vnímal to jako nespravedlnost, ale afghánská mise mu prý za to stála.

S chirurgií za léta armádního angažmá ztratil kontakt, a tak nastoupil na místo ředitele odboru mezinárodní spolupráce v Sazce a vzápětí začal dozorovat stavbu Sazka Areny. Byl v realizačním týmu dostavby Sazka Areny, poté se stal předsedou přejímací komise, která přejímala halu od zhotovitele, a nakonec i ředitelem Sazka Areny a tvůrcem programu v jejích počátcích.

V letech 2007–2019 byl místopředsedou Československé obce legionářské. V roce 2013 mu byl udělen Záslužný kříž náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky a v roce 2014 vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany ČR. Další vyznamenání si přivezl ze zahraničních vojenských misí. V letech 2017–2020 kandidoval jako nestraník za hnutí STAN v parlamentních, komunálních i senátních volbách, avšak bez úspěchu. Jindřich Sitta žije v Plzni.