The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Skácel (* 1934)

• narozen 23. října 1934 ve Žďánicích u Hodonína

• 1945 - členem družiny lišek ve Strážnici na Moravě

• 1946 a 1947 - tábořil v Měsíčním údolí v Karpatech

• 1948 - zrušen oddíl, scházeli se po hospodách a trampovali

• 1945-1953 - gymnázium ve Strážnici

• 1953-1956 - vojenské učiliště v Novém Mestě nad Váhom

• 1956-1965 - sloužil ve spojovacím pluku v Pardubicích

• do roku 1974 pracoval ve vojenském podniku jako technolog

• 1974 - vyloučen ze strany a propuštěn ze zaměstnání za protistátní (radioamatérskou) činnost

• 1989 - zúčastnil se třetího obnování skautingu

• v 90. letech pracoval jako skautský činovník

Milan Skácel – Kobra

Milan Skácel – Kobra (*23. října 1934 ve Žďánicích u Hodonína) byl po druhé světové válce členem skautského oddílu ve Strážnici na jihovýchodní Moravě. Po zákazu skautingu v roce 1948 vystudoval vojenské učiliště v Novém Mestě nad Váhom a devět let byl vojákem z povolání u spojovacího pluku v Pardubicích. Během obnovování skautingu v roce 1968 se přestěhoval z Pardubic do Hradce Králové, kde se zapojil do 18. oddílu. Po dvouleté činnosti a dvou táborech se oddíl rozpustil. Kvůli nepovolenému provozu vysílací stanice byl Milan propuštěn ze zaměstnání. V roce 1989 se jako oldskaut a činovník účastnil spontánního třetího obnovení, o němž však říká, že nebylo tak radostné jako v roce 1968.

 

Jak jsi přišel ke své přezdívce?

Dlouho jsem byl bez přezdívky. Dostal jsem ji až na posledním táboře v roce 1970 kvůli brýlím: kobra je brejlovec indický.

Jaké máš vzpomínky na dětství, kdo byli tvoji rodiče?

Můj otec byl učitel a později ředitel měšťanské školy ve Strážnici. Tam jsem také bydlel od roku 1935 do roku 1953, kdy jsem odmaturoval a odešel jsem do školy. Byli jsme tři bratři; ke skautingu mě přivedl starší bratr, který skautoval už za první republiky.

Pamatuješ na předválečný skauting a dobu prvního zákazu? Jak skautoval bratr?

Byl jsem šestiletý chlapec, zákaz mě nezasáhl. Pamatuji, že se zatahovala okna. Poslouchalo se zahraniční rozhlasové vysílání Volá Londýn. Otec s bratrem posunovali vlaječky na mapě podle toho, jak se pohybovala fronta. Mě k tomu nepouštěli, protože se báli, že bych se mohl někde podříci. Bratr byl o šest let starší než já (ročník 1928). Ve skautu byl aktivní, ještě než ho Hitler v roce 1939 zakázal. Jako jedenáctiletý tedy už věděl, oč jde. Podědil jsem po něm šátek a lodičku.

Jak to bylo po válce?

Hned po osvobození v dubnu 1945 ve Strážnici vzniklo skautské středisko. 23. nebo 24. října 1945 jsem skládal skautský slib. Ve Strážnici jsem chodil na gymnázium.

Jaký byl váš oddíl?

Byli jsme družina lišek. Zpočátku ji vedl můj bratr, po odchodu na vysokou školu ji předal svému nástupci, podrádci Jendovi Kotáskovi. Ten později odešel studovat do Brna přírodní vědy. Pak jsme se rozešli na různé školy mimo Strážnici, a družina se rozpadla.

Pamatuješ se na nějaké kamarády?

Pamatuji na Frantu Matějků, s kterým jsem se vídával a vídávám ve Strážnici. Ivan Uchytil zemřel. Láďa Kadlíček. Zdeněk Vláčil. Potom, co jsem odešel ze Strážnice, už jsem se s nimi nestýkal. Jenda Kotásek, se kterým jsem přerušil kontakty, co odešel do Brna, se pak znovu angažoval... Jestliže ne v osmašedesátém, pak určitě v devadesátém ve Veselí, to je devět kilometrů od Strážnice.

Kde jste měli klubovnu?

Byla v zahradním domku vedle zámeckého parku, který původně patřil knížatům Magnisům, tehdy byl už ale volně přístupný. [Původně romantický park z 1. poloviny 19. století, který nechal vysadit zámecký pán hrabě František Antonín Magnis, pozn. ed.] Byla příjemně upravená pro skautskou činnost. Psal jsem si poznámky do sešitu A5. Dlouho jsem si ho schovával; morseovka, orientace v přírodě. V čele klubovny byla stylizovaná hlava indiána s peřím a čelenkou. Působilo to jinak, než jsme byli zvyklí na našem slováckém venkově.

V čem byl rozdíl?

Tam byl skauting záležitostí intelektuálských rodin. Děti zemědělců na to neměly čas. Po škole chodily s rodiči na pole a pracovaly pro rodinu. Já byl syn kantora, pak syn pracovníka ve spořitelně, syn předsedy soudu... A v podobném složení jsme se přátelili dál.

Jak probíhaly schůzky?

V parku jsme dováděli, malovali značky na zem, hráli klukovské hry. Nikoli ale míčové, jako třeba fotbal, protože nezbýval čas a nebyl prostor. Zámecký park byl uprostřed zámeckého zahradnictví. Byl veřejně přístupný, a kdybychom byli někoho praštili mičudou, bylo by bývalo zle. Uzlování, stopování, semafor, orientace, píšťalka, to ano.

Kam jste chodili na výpravy?

Jednou za měsíc jsme dělali výpravy kousek od nás, asi pět kilometrů je letovisko Radějov, už v Bílých Karpatech. Ty se táhnou od Bratislavy až po Lysou horu. Chodili jsme – pěšky – na pravidelné výpravy. Po prašné cestě tam nic nejezdilo, žádné autobusy; jenom UNRRA, americký náklaďák, který vozil lidi do práce, děti do školy.

Tábořili jste?

Byl jsem na dvou táborech v Měsíčním údolí v Karpatech, 1946 a 1947, vždy po čtrnácti dnech. Měsíc tam měl skutečně zvláštní kouzlo. Tábory byly krásné, ale primitivní.

Jaké jste měli vybavení?

Skromné. Neměli jsme ani podsady, jen jehlany položené na zemi. Namísto slamníků jsme měli jehličí na zemi. Všechno jsme si museli nosit, nikdo nám nic nedovezl. Hodně se pilo mléko. Bandasky po pětadvaceti litrech se vozily přes tři kilometry. Místo ešusů jsem používal plechový kastrolek. (Takže šus – vylít někomu vodu do rukávu – jsme poznali až později.) Baterka byla jedna ve stanu, svítilo se svíčkami. Spacáky nebyly; maminka mi sešila deky jako pytel. Ale něco jsme vydrželi. Turbánek jsem měl vyřezaný z duběnky, parazitu na dubech. Mně to vyhovovalo, nerad jsem odmalička seděl za pecí, pořád bylo co dělat.

Jaká byla táborová činnost?

Věnovali jsme se základním skautským dovednostem, stopování, nácviku orientace, ručním pracím. Pomáhali jsme si navzájem a něco se od sebe naučili. Třeba Mirek Vláčil uměl výborně pracovat s kudlou, roubovat a podobně; jeho tatínek byl zahradník. Pavel Žák – který byl z jiného oddílu – uměl bezvadně se sekerou. Bylo co okoukat. Pavla soudruzi chytili v roce 1948 při nějaké studentské manifestaci.

Co se s ním stalo?

Seděl snad patnáct roků v Jáchymově. Nedávno dostal titul doctor honoriscausa jako právník. Výborný a čestný člověk; vzal si na sebe trest, který měl dostat někdo jiný, kdo byl ženatý a měl rodinu. A celou dobu na něj věrně čekala jedna dívka, která si ho potom vzala. A ačkoli čekali, že nebudou mít děti, protože Pavel pracoval v Jáchymově, měli tři krásné kluky. V šedesátém osmém jsem mu předal vlajku naší družiny, kterou jsem měl u sebe. Žluté olemování, zelený podklad, žlutá liška. Bohužel někam zmizela.

Jaké příhody se ti vybaví?

Když jsme se na táboře klaněli úplňku, rozšlápl jsem si kytaru, kterou jsem dostal od bráchy, abych se s ní naučil zacházet. Večery při táboráku byly moc hezké. Zpívali jsme skautské písničky. A hodně slováckých, ovlivněných folklorem.

Pomáhali jste někomu ve vesnici?

Ne, to bylo daleko, tak tři kilometry přes kopec. Služba tam chodila nakupovat.

Vnímali jste koncem 40. let ve svém věku politické změny, zpřísnění poměrů?

To nás nezajímalo. Akorát když jsme jeli na tábor, museli jsme si s sebou vzít potravinové lístky, abychom dostali svůj příděl potravin, například chleba byla jedna veka na měsíc. Jinak by vedení tábora nedostalo potraviny. Máma musela odstřihnout patřičné množství lístků, na které se chodilo nakupovat. Obchodník musel vědět, jak dlouho tam budeme a kolik spotřebujeme; jinak dostával omezeně jen pro vesnici. Nebylo to jako dneska, kdy dostaneš, co chceš. Náklady musely být minimální. Po válce nebyly peníze.

Byl jsi na jamboree?

Na jamboree do Francie jsem nejel, byl jsem mladý, ale také jsme byli tři kluci na jeden učitelský plat...

Jak vás zasáhl zákaz skautingu?

Soudruzi nás řádně zdeptali, ačkoli v Hradci to nebylo tak vehementní jako v Praze. Kromě několika novinových článků jsme nic nevěděli. Na gymnáziu jsme v roce 1949 nebo 1950 hlasovali pro smrt buržoasního nacionalisty Husáka. Ale širší povědomí jsme neměli, to až v zaměstnání. Jana [manželka], která pocházela z Prahy, věděla víc, byla v kruhu s Václavem Břicháčkem a Milošem Zapletalem. Ale ti ji také příliš nepustili k informacím. Potom, co jsme roku 1957 vyšli ze školy, už jsme věděli, jak s námi soudruzi manipulují, co se smí, co se nesmí, co se smí říct, co ne a tak dále.

Byl jsem aktivní a po zakázání činnosti skautské organizace jsem pracoval s dětmi v Pionýru. A to až do maturity, po které jsem byl nucen odejít na Vysokou vojenskou školu. Po jejím absolvování jsem působil v Pardubicích v hospodářském útvaru. Ještě předtím jsem se seznámil se svou budoucí manželkou, která byla také skautka.

Jak jsi ji poznal?

Ve Strážnici se každý rok koncem června pořádaly národopisné slavnosti. Na stadionu, kde se pořádaly, jsem jako student dělal pořadatelskou službu. Nastěhovala se tam parta holek. Povídám: ,Holky, vstupenky!ʽ - ,Přece nás nevyhodíš, jako student...ʽ - ,Dobře, tak tady seďte.ʽ Přišlo poledne a říkám: ,Tak, padejte, děvenky!ʽ -  ,Přece nás nevyhodíš,ʽ ony na to. A jejich mluvčí byla Jana. Tak jsme se seznámili a pak jsme si psali; ona byla z Prahy. V padesátém pátém na spartakiádě jsme se setkali a bylo to. V padesátém sedmém jsme se vzali. Fajnová ženská to byla. První dcera se narodila v roce 1958, další až 1965, byly tam nějaké zdravotní problémy.

Kde pracovala?

Jana byla kantorka. Učila v Hradci na obchodní akademii, dříve ekonomická škola. Češtinu a angličtinu, později jenom angličtinu. S jedním kamarádem jsme pravidelně 1. května jezdili ukončit lyžařskou sezonu na Horní Mísečky. Ale kantorky musely do průvodu. Vždycky byly vzteklé.

Jak jsi vnímal události kolem roku 1948?

Co se říkalo doma, neříkalo se venku. Otec měl na svém stole sochu prezidenta Masaryka, kterou někam schoval. Byl ředitelem školy, osobou sledovanou. Skaut přestal fungovat. Veřejnost mu nebyla nakloněná. U nás to bylo ještě ostřejší, protože členové byli reprezentanti třídy intelektuálů. Ve škole se začaly měnit názory na některé události, jako byli zahraniční vojáci. Například předválečný vůdce skautského střediska ve Strážnici Tomáš [Zrní?] zemřel jako pilot a leží někde na dně kanálu La Manche. Je uveden v Londýně v kostele R. A. F. v knize pilotů. O něm straníci přestali mluvit, i když byl osobou dříve váženou. Byl vymazán. Počátkem 50. let zmizela z náměstí socha Masaryka. Skauting zmizel, byl zakázán a na jeho místo přišel Pionýr. Já coby aktivní blbec jsem se v něm chtěl angažovat.

Setkali jste se jako kluci s otevřeným nepřátelstvím kvůli skautingu ve škole, na ulici?

To ne. Strážnice je malé pětitisícové město, kde se lidé znají a vidí si do talířku. Myslím, že nikoho nezajímalo, jestli jsme skautoval nebo ne. Otec zavřený nebyl.

Jak v praxi vypadal zákaz? Řekl někdo konkrétní „stop!“?

Rozpadli jsme se. Až do padesátého roku jsme se scházeli sami bez vedení. Foglarovy čtenářské kluby kolem časopisu Vpřed fungovaly déle. Se symbolem žlutého kvítku, známého z literatury. Scházeli jsme se u nás v dřevníku, bývalí skauti i kluci z ulice. Tomu jsme fandili a jinou skautskou literaturu jsme neznali. Pak byl ale konec; vybavení a knihy z klubovny někam zmizely.

Dodržovali jste po zákazu skautingu symboliku? Pokračovali v nějaké formě činnosti?

Už ne. Stali jsme se partou kluků. Chodívali jsme do hor, ale s klasickou skautskou činností a duchem to už mnoho společného nemělo, i když jsme nosili dlouho skautskou košili. Žili jsme trampským životem: oheň, zpěv, potají kouření, pití vína, to musí být... Tehdy se ještě nehrálo na osmnáct roků.

Jak vzpomínáš na dobu svého studia na gymnáziu?

Takřka všichni ze třídy jsme pracovali v Socialistickém svazu mládeže. Já působil ve školním výboru a vedle toho vedl pionýry. Hodně lidí mělo v té době v oblibě trampy. Jeden expert miloval házení kudlou. Hodil, a kudla se zabodla do tabule těsně vedle obrazu soudruha prezidenta Gottwalda. Kdyby se byl trefil do obrazu, byl by z toho býval pěkný průšvih.

Maturovali jsme v roce 1953 přesně v čase měnové reformy, takže nám na den byla maturita přerušena. Po městě lítaly tisícovky a stovky, lidé se málem stříleli a věšeli. Den předtím prezident Zápotocký prohlásil: Československá měna je pevná, nic se s ní stát nemůže. A druhý den: měnová reforma. Nám to bylo jedno, protože jsme neměli víc, než co se dalo vyměnit v poměru jedna ku pěti. Byly to peníze poválečné, často všelijak získané, ale většinou vydřené, které si ukládali sedláci, aby si mohli něco pořídit.

Združstevňování mělo počátkem 50. let ostré dopady, sedláci zabíjeli dobytek, proti čemuž zasahovali estébáci, protože to bylo bráno jako protistátní akt. Neodvedl k hromadnému ustájení a zabil. Byla to doba šeredná.

Kam jsi šel po gymnáziu?

Bylo mi nařízeno odejít na vojenskou školu. Udělal jsem tříleté spojařské učiliště v Novém Městě [zřejmě Spojovací učiliště Podjavorinských partizánů v Novém Mestě nad Váhom, Slovensko]. Padesáté roky nebyly šťastné. Lidé se naučili mezi sebou bát. Báli se o všecko: o děti, o holý život. Mohli tě sbalit na ulici a pár let ses nevrátil. Diktatura proletariátu. Bylo mnoho exemplářů: lidí, kteří v podstatě nic neuměli, ale protože včas naskočili k soudruhům do vlaku, brzy získali moc. Jak se říkalo na vojně: Robiť, čítať neumím, vojnu vám urobím. Lidé se takových báli a nenáviděli je.

Kde jsi byl po škole?

V Pardubicích ve spojovacím pluku až do roku 1965. Za každý rok, který jsem strávil ve vojenském učilišti, jsem měl povinnost odsloužit tři roky jako voják z povolání. Zařazen jsem byl v roce 1956 a v šedesátém pátém mi končil devítiletý úvazek. 1. září jsem byl zařazen jako poručík, 1. září jsem odešel jako kapitán v záloze do civilu. Mezitím jsem dělal velitele roty. Kdyby byla válka, narukoval bych v první řadě.

Jaký byl vojenský život?

Nebyl jsem voják, nebavilo mě to, ačkoli jsem to dotáhl na velitele roty. Neumím pozorovat, nebaví mě střílet. Neměl jsem k tomu vztah. Nikdo mě neposlal do „teplých krajů“, že bych se stal oficírem. Vyčítali mi, že nevím co s rukama a mám je pořád v kapsách. Jak můžeš v uniformě stát s rukama v kapsách? Mně to nevadí, jim ano.

Bavila mě spojovací technika. Ta byla na vysoké úrovni. Byl jsem druhý na mistrovství republiky spojovacího vojska v morseovce. Ale do civilu jsem šel rád.

Cos dělal potom?

Nastoupil jsem do vojenského podniku U Novotných jako technolog, protože mi vojenská technika byla známá. Dělal jsem opravy spojovací techniky. Až mě v roce 1974 vyhodili, protože jsem byl vyloučen ze strany.

Proč?

Měli jsme tam rozhlasové studio 3, vysílané na krátkých vlnách. Bylo nás slyšet až v Bulharsku. Přijímali jsme na spojovací zařízení anglické vysílání; Jana, která pracovala na páse na dálnopisu, to z angličtiny překládala. Byli jsme schopni informovat na krátkých vlnách celé okolí. Za všechny tyhle hříchy včetně skautingu nás vyhodili z fabriky i ze zaměstnání, Janu naštěstí ne. Děti se nedostaly na školy. Zase to nebyla dobrá doba. Ale kdyby tu v 70. letech bývaly byly podmínky, jaké byly v 50. letech, nějaký rok bych býval v kriminále strávil. A nebyl bych sám.

Jak jsi prožil obnovení skautingu?

Obnovení skautingu v roce 1968 jsem prožil v Pardubicích, kde jsme na Dukle bydleli.

Kdy jste se odstěhovali do Hradce?

V dubnu 1968. Mnoho lidí ve fabrice, kde jsem pracoval, byli skauti.

Jak jste poznali, že jste skauti?

Protože jsem nebyl Hradečák, o nikom jsem, že byl skaut, nevěděl. První setkání bylo v Koruně. Další sezení v Hradci bylo na lékařské fakultě, kde jsem poznal skauty, se kterými lze skutečně táhnout za jeden provaz.

Jak to bylo Hradci?

Potom v Hradci, kde vzniklo z jednoho starého několik nových středisek. Včetně dívčího oddílu, jejž vedla Irena [Chotková?]. Spolu s Jirkou Koblížkem byl ve vedení vlčat Kalina. Od našeho 18. oddílu se kvůli neshodám mezi Zdeňkem a ostatními odtrhla čtyřiadvacítka.

V jakém jsi byl oddíle?

Zapadl jsem tu do rodícího se 1. skautského střediska, jehož vedoucím byl od roku 1945 Zdeněk Lžičař. S ním jsem se poznal ve fabrice a na setkání hradeckých skautů. Převzal jsem po něm 18. oddíl, který jsem vedl až do zákazu činnosti v roce 1970. Po listopadu, když se situace otočila v náš prospěch, v prosinci byla v tomto bytě první středisková rada. Jako kdyby těch dvacet roků mezitím nebylo, pokračovalo se dál. Proběhl rádcovský kurz; nápomocný nám byl ředitel Gymnázia Boženy Němcové Král. Umožnil nám připravit rádcovský kurz pro celý Hradec. Celé středisko jelo na plný plyn. Manželé Bogošovi. Milda Lžičař. Hloušek. Šandera. Celá hradecká elita.

Kde jste měli klubovnu?

Tam, kde jsou teď prodejny koberců. Vedle jímky. Také je tam optika. Naše středisko tam mělo sklepní prostory; děvčata se scházela ve sklepení paláce. Potom nás vystěhovali do malého protiatomového úkrytu v Břetislavově ulici. V roce 1970 nám tam vnikla spodní voda a zničila mnoho věcí, stany a podobně. Se střediskem jsme se podělili o část [?] rotundy. Tam jsme v roce 1970 končili.

Jak středisko fungovala? Byly potřeba nábory dětí? Jaké byly vztahy s rodiči?

Nábory dětí potřeba nebyly. Měli jsme velkou podporu ve společnosti. Spoustu výbavy od vojáků, půjčené i darované. Barák, který byl původně na letišti, jsme získali zadarmo. Když jsem jel v roce 1970 s osmnáctkou na tábor, chtěl jsem minimální náklady. Sehnal jsem auto na odvoz materiálu. Bylo nás tam dvacet čtyři. Řekl jsem rodičům, že bych potřeboval auto na odvoz dětí a jejich věcí: Bylo tam deset aut k dispozici. V roce 1990, když jsme jeli na tábor na Zadní Blansko, bylo nás 90 a já požádal rodiče o totéž, přijela auta dvě. Děti šly pěšky, materiál jsme odvezli jinak.

Jak jste skládali slib?

První slib jsme skládali v lese u Svinarů, u trati Hradec – Pardubice. Byl tam zástupce vojenských skladů podplukovník Sýkora, od něhož jsme měli obrovskou pomoc a podporu. Stále se objevovali lidé poznamenaní skautingem do 50. roku. Vasil skládal slib netypicky v zimě. Kousek nad Pěčínem, poblíž Nebeské Rybné, kde byl onen tábor, jsme vyhrabali díru do sněhu, zapálili z připraveného dřeva oheň a skládali slib.

Kolik měl oddíl členů?

Okolo dvaceti pětadvaceti kluků.

Jak probíhaly tábory?

Na táboře jsem byl až v roce 1969, rok předtím jsem to nestihl. Byl to tábor střediskový. Na Muchově, kousek pod Nebeskou Rybnou na řece Zdobnici. [Obec Nebeská Rybná leží na návrší mezi řekou Zdobnicí a Říčkou, 4 km od Rokytnice v Orlických horách.] Byli jsem tam my, něco okolo šedesáti kluků, přes potok holky a ještě třetí oddíl katolických skautů. Každý tábor měl své vedení, ale například kuchyň byla společná. Kvůli tomu se obědvalo i ve dvě hodiny, protože kuchařka to nestihla. Měl jsem pět metrů dlouhého Peugeota 402B, z roku 1939, koupil jsem ho od našeho starosty Rudolfa Plajnera, celá osmnáctka se do něho vešla. Tím jsme jezdili pro zásoby.

Tento tábor jsme nebourali, protože po nás přijeli skauti z Nového Bydžova. S místem jsme se neloučili, jen jsme do láhve vložili seznam všech táborníků a zakopali. Pak jsem si ale řekl, že tábory budeme mít samostatné, sami si budeme vařit a tak dál.

Historka z tábora?

Neměl jsem rád sladké limonády, tak jsem se rozhodl, že je naučím pít mléko. Přivezl jsem dvě bandasky mléka, a to byste viděli ty úšklebky. Na konci tábora nestačily tři bandasky! Byly v potoce, s naběračkou a stále se pilo. Stavěli jsme vůdcovský stan z kmenů, z kuláčů. Závěrečný táborový oheň byl mohutný, jako když hoří stodola. Systém dělení bochníků chleba: kedr, čvaňhoň... Honza a Karel Kyslichové vymyslili systém dělení na půlku, na čtvrtku, malý či velký krajíc.

Jak jste vařili?

Napřed nám vařila paní Brabcová, maminka jednoho skauta a kuchařka, která byla zaměstnána u policistů. Pustili ji na tábor, a zadarmo. Pak jsme si vařili sami. Každý kluk měl za úkol naučit se vařit jedno až dvě jídla. Otázka byla odhadu množství, tak se raději navařilo víc, aby dotyčný kuchař nebyl zmlácen a zbit. Vařili jsme v dobré vojenské polní kuchyni. Jídla s těstovinami, bramborami, chlebem, knedlíky moc nebyly. K snídani mazaný chleba, k večeři také. Mezitím se pilo mléko.

Kde jste pak tábořili?

Tábořiště jsme hledali dlouho, nakonec jsme našli kousek od Úpice. Tábořila tam jenom osmnáctka; po třech týdnech jsme ho předali Mildovi Lžičařovi.

Jak probíhal zákaz?

Že nás zakážou, jsme netušili. Veškerý majetek převzal Pionýr. Podařilo se mi uschovat několik stanů. Ležely mi ve sklepě a nevěděl jsem, co s nimi až do roku 1990, kdy je dostala osmnáctka. Rozpustili jsme se. Nerespektovali jsme pokyn bratra Plajnera, aby vedoucí s dětmi pokračovali. Osmnáctka skončila, pokračovala děvčata. Jirka Koblížek pokračoval samostatně pod ochránci přírody. Chtěli, abychom vstoupili do jedné organizace s pionýry, na což jsme nechtěli přistoupit. V roce 1970 jsme zakopali seznam táborníků na Muchově. Poslední výprava osmnáctky před rozpuštěním byla v září na Šanovec, kde jsme také zakopali láhev se jmény celé osmnáctky. Byl jsem tam před čtrnácti dny, ale už bych to nenašel. Prostředí je stejné, ale stromy rostou jinde a podobně. [Šanovec je lesní rybník ve východní části hradeckých lesů, na jehož hrázi se nachází lovecký srub a tábořiště.]

Jaké to byly pocity? Bavili jste se o tom s kluky?

Po večerech jsme se scházeli. Stále. Bylo nám jasné, že komunisté nemohou tolerovat organizaci, která hlásá přátelství a spojenectví s celým světem. Tvrdili nám, že všichni na západ jsou naši nepřátelé. I když jsme s Janou dávali k dispozici přátelské dopisy.

Jak jste získali kontakty se zahraničím?

Koncem 60. let byla Janina švagrová na služební cestě v Holandsku, kde se seznámila s nějakými lidmi, holandskými skauty, kteří ji pozvali a její dívčí oddíl pozvali do Wageningen na východě Holandska. Oddíl, jehož členem Jana byla, vedly Puška a Bystra. Začátkem září tam jely; Jana jako tlumočnice a vzala s sebou naši starší dceru Lenku. Koncem září už nebylo možné vyjet na Západ. Prakticky všichni na Západě byli našimi nepřáteli a chtěli nás zlikvidovat a okupovat, podle oficiální politiky. Bylo nám jasné, co se děje.

Scházeli jste se po zákazu?

Osmnáctka se rozpadla, ale celou dobu jsme se scházeli. Zpočátku v Kuklenách [Kukleny, čtvrť v Hradci Králové], kde bydlel Pavel Zoubek s tatínkem primářem. Pak jsme se scházeli v hospodě; nechali nás v sálku s kytarou. Každý rok jsme se pak scházeli jako dospělí.

Měli jste nějaké další problémy?

S kluky mě vyhodili z fabriky za protistátní činnost. Dostal jsem se do obchodního podniku Tesla, do prodejny na Dukelské a Karla IV. Přišel k nám Šark-Šandera, zpravodaj pro Hradecký kraj. Byl pověřen vedením zdravotnické školy. Krátce předtím vstoupil do partaje, protože chtěl v obrodném procesu coby rozumný člověk podpořit stranu. Měl tam zarytého komunistu, školníka. V roce 1970 se kapela rozhodla nevydat komunistům nástroje. Odvezli je k Šarkovi do školy, aby se o ně jako bývalý krajský zpravodaj postaral. Šark v té kapele hrál, když chodil do školy. Zazdili je ve škole. A díky tomu měla kapela po převratu ihned k dispozici nástroje.[1]

Jak probíhalo obnovování v roce 1990?

Václav Břicháček už v roce 1989 jednal se SSM, zda by bylo možné skauting oživit v jeho rámci. Měl podporu a význačné postavení v SSM. Aktuální informace dostávala díky svým známým v Praze manželka Jana. Koncem listopadu jsme se sešli v Koruně, nějakých 150 skautů. Spontánně se vytvořila střediska a rádcovský kurz. V březnu začal nábor dětí, začala pracovat osmnáctka. Jako by žádné dvacetileté přestávky nebylo. Střídali jsme se v bytech. Personálně jsme navázali na sestavu z roku 1968. Kromě Jirky Koblížka, který žil dvacet roků na Rybárnách; spojil se s námi potom. Obnovování v roce 1968 bylo určitě radostnější vzhledem k podpoře společnosti.

Mysleli jste si, že je to napořád?

Ano, ale i v roce 1968 jsme si mysleli, že to bude napořád. Jenže díky soudruhům a bratřím z Východu se ukázalo, že nebude. Počátečná euforie se ztratila po nějakých čtyřech pěti letech.

Jak se projevila normalizace?

Dvacet let normalizace se projevilo v tom, že se vytratil ideový základ ve společnosti. Lidé se měnili charakterově k horšímu. Rozšířil se individualismus, jednání způsobem něco za něco. Lidé utíkali z měst do svých vlastních chat, kde žili ve svém, na rozdíl od měst, kde domy patřily nikomu.

Navázali jste na zahraniční styky z roku 1968?

Jana, která uměla anglicky, celých dvacet let udržovala styky se dvěma holandskými studentkami, s nimiž se tehdy seznámila. Občas ji navštěvovaly a daly její adresu dalším. Například jedna oldskautka z norského Skavangeru Janu pozvala, aby reprezentovala Československo. A Jana se postupně stala zahraniční zpravodajkou a vtáhla české oldskauty do světového dění. Málem se dostala do světového náčelnictva, byla všeobecně známá.

Co bys vzkázal současným skautům?

Vydržte.

[1] Jednalo se o Skautskou pochodovou kapelu, jediný hudební útvar svého druhu, který má už zhruba 80tiletou historie a funguje, ač s přestávkami, dodnes.