The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Jan Skalla (* 1943)

• narozen 10. května 1943 v Humpolci

• otec Pavel Skalla byl lékař židovského původu, v době protektorátu vykonával dělnické práce

• od října 1944 byl otec internovaný v Praze na Hagiboru, od ledna 1945 působil v Terezíně jako lékař

• z celé rodiny přežil holokaust kromě otce už jen jeho bratr František Skalla

• okolnosti svého útěku z tábora Blechhammer zaznamenal František Skalla v deníku

• po válce se rodina přestěhovala do Prahy

• po roce 1948 zrušili komunisti otci lékařskou praxi

• po základní škole absolvoval pamětník Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze

• v letech 1960–1965 vystudoval strojní fakultu na ČVUT v Praze

• po prezenční vojenské službě nastoupil do Výzkumného ústavu obráběcích strojů v Praze

• v letech 1994–2014 působil na Technické univerzitě v Liberci

• habilitoval se jako docent a později byl jmenován vysokoškolským profesorem

• roku 2024 žil v Ronově nad Doubravou

Jan Skalla se narodil v době nacistické okupace naší země. Jeho otec, lékař, byl židovského původu. Svou praxi musel uzavřít velmi brzy po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Matka byla křesťanského vyznání, takže malý Jan podle norimberských zákonů spadal do první kategorie „židovských míšenců“.

Otec Jana Skally byl povolán do transportu a konec druhé světové války strávil jako vězeň v terezínském ghettu. „Můj otec měl štěstí, že byl v druhé kategorii lidí ze smíšených manželství. Ti nešli rovnou do Osvětimi nebo do Treblinky, kde je většinou zamordovali. Sloužil v Terezíně jako lékař. Byla to však taková primitivní medicína, slovy mého táty ‚maximálně aspirin, někdy ani to ne‘,“ vzpomíná pamětník a dodává, „měl jsem jako malý chlapec také už vystavenou kartu do transportu, ale naštěstí mě to už nepostihlo.“

Kromě otce, který se po válce vrátil ve špatném zdravotním stavu, z celé rodiny přežil už jen jeho bratr František. Jan Skalla tak mohl svého otce poprvé spatřit až ve svých dvou letech.

Otec léčil skvrnitý tyfus v terezínském ghettu

Jan Skalla se narodil 10. května 1943 v Humpolci. Jeho rodiče byli MUDr. Pavel Skalla a Jena Skallová. V útlém dětství však poznal pouze maminku. Jeho otci zrušili nacisté lékařskou praxi v roce 1940. Pracoval pak velmi krátce v továrně na ovesné vločky ve Smrkovicích u Světlé nad Sázavou, kterou vlastnil jeho tchán. Ještě v témže roce byl zařazen do židovské pracovní skupiny, která budovala silnici v Dolním Městě. Do dneška se tomuto úseku říká „židovská silnice“. Na jaře roku 1942 byla tato židovská skupina převelena do Pavlíkova, kde všichni pracovali v místním polesí jako dřevorubci. Na jaře v roce 1943 byl Pavel Skalla převeden do pracovního tábora v Soběslavi, kde znovu pracoval jako kopáč a stavební dělník. Všechna tato pracoviště nebyla internačními tábory. Za svou práci pobíral skromnou mzdu a mohl bydlet doma. Cesta domů ze Soběslavi se žlutou hvězdou na klopě však byla už pro něj komplikovaná a nebezpečná. Na své narozeniny 2. října 1944 byl už Pavel Skalla přemístěn do Prahy na Hagibor, kde opět společně s mnoha dalšími občany židovského původu vykonával stavební práce. Na Pavla Skallu tak dopadla opravdová internace, tady už byli Židé soustředěni před nástupem do transportu pod dohledem německých strážců.

V lednu 1945 nastoupil do transportu a ocitl se v Terezíně, ve Vrchlabských kasárnách. V židovském ghettu sloužil jako lékař. Péče o nemocné zde však byla velmi primitivní, nedostávalo se léků. „Tatínek mi později vyprávěl, že se starali o nemocné, jak nejlépe mohli. Bylo to ale hodně těžké. Nejhorší však bylo, když do Terezína v roce 1945 přicházely transporty z východu. Tehdy se nacisti snažili zamést za sebou stopy a vozili vězně dál od fronty. Do Terezína přijelo několik transportů, kde byli lidé ve velice špatném stavu, nakaženi skvrnitým tyfem, který se pak rozšířil v celém táboře,“ vzpomíná pamětník. „S tatínkem tam působil jeden starý holandský lékař, který měl s tyfem velké zkušenosti. Tatínek nám později vyprávěl, jak mu ten doktor po práci vybíral z oděvu vši, které tyfus přenášejí. Díky tomu táta tyfus nedostal.“

Po osvobození převzali lékařskou péči v Terezíně lékaři a sestry z Nemocnice Na Bulovce. Tatínek tak konečně mohl odejít za svou rodinou. Nevěděl však s jistotou, jestli tyfem také není nakažený. „Moje úplně první vzpomínka z dětství je právě na tatínka, který se vrátil z Terezína do Světlé nad Sázavou. Mně byly dva roky a tatínek byl v izolaci nahoře v domě, v takovém malém pokojíčku. Měl jsem přísně zakázáno za ním chodit, takže první, co jsem udělal, že jsem tam za ním vylezl. Pamatuji si, jak táta seděl na posteli, strašně hubený, a křičel na mě, abych okamžitě šel pryč. Rozbrečel jsem se a někdo mě uklidil do bezpečí,“ vzpomíná Jan Skalla. 

Informace o životě MUDr. Pavla Skally během nacistické okupace byly čerpány také z rozhovoru, který s ním byl natočen 16. října 1996 v rámci projektu USC Shoa Foundation.

Strýc přežil koncentráky i strašnou cestu domů

V roce 1946 se celá rodina přestěhovala do Prahy.  „Domů z transportu se vrátil z celé tatínkovy rodiny pouze jeho bratr, můj strýc František, který s námi začal bydlet. Ostatní příbuzní zahynuli v Polsku nebo v Litvě,“ vzpomíná pamětník.

Jeho strýc František absolvoval transport do Osvětimi. Ve svých tehdejších sedmadvaceti letech měl výbornou fyzickou kondici, a tak byl přemístěn na těžkou fyzickou práci do jiného pracovního tábora. „Nevím přesně, kde to bylo, ale myslím si, že tam vyráběli kaučuk pro armádu,“ vzpomíná pamětník. František Skalla byl 20. ledna 1945 přemístěn z Osvětimi do přechodného lágru Blechhammer v době útěku Němců před blížící se frontou. Od tohoto dne začalo pro něj to nejhorší válečné dobrodružství, a to už v předchozích lágrech zažil mnoho fyzického i psychického utrpení.

Blížila se fronta a německé jednotky SS se snažily zlikvidovat všechny vězně. Někteří vězni byli postříleni, někteří odvlečeni a zjevně také postříleni později. Válečná fronta se blížila a některé budovy lágru byly zasaženy dělostřeleckou palbou. Strýc František byl mezi těmi, kteří tento masakr přežili ukryti v troskách zničeného vězeňského baráku pod dekami. Po odchodu Němců se živili z táborových zbytků potravin. „Pak přišla do tábora Rudá armáda a nějaký důstojník jim hodil kus chleba a konzervu a řekl, ať prostě jdou domů,“ vzpomíná Jan Skalla. František Skalla se vydal s dalšími čtyřmi přeživšími na složitou cestu domů, která skončila 14. května 1945. „Cestou strýc dělal všechno možné. Dokonce také hlídal německé zajatce, se svými osmatřiceti kilogramy živé váhy, které měl tenkrát po opuštění pracovního tábora,“ vzpomíná Jan Skalla.

František Skalla se se skupinkou přeživších vězňů dostal domů složitou cestou přes Polsko, Podkarpatskou Rus a Maďarsko. Na této cestě zažili také komplikované situace s vojáky Rudé armády, kteří je považovali za „Germány“. Po mnoha útrapách se dostali do Budapešti a tam se přihlásili na židovské obci. František Skalla musel velmi potupným způsobem prokázat své židovství, protože se tam vyskytovalo mnoho podvodníků, kteří měli zájem o poukázky na stravování a další výhody. Nejdříve stáhnul kalhoty a ukázal svou „obřízku“, pak tetování z lágru a nakonec si vzpomněl na židovskou modlitbu, kterou odříkal. „Strýc František se po týdnu pobytu v Budapešti vlakem, autobusem i stopem dostal do Světlé nad Sázavou, kde se setkal se svým bratrem a jeho rodinou,“ uzavírá vyprávění o svém strýci pamětník.

Jan Skalla ho několikrát přemlouval, aby své vzpomínky natočil a podělil se s ostatními o své zážitky z této doby. „Říkal mi, že o tom nechce hovořit. Vždy to odmítal s tím, že má dodnes ošklivé sny, ale že má na to dobré prášky.“ Kromě krutostí, kterých se stal svědkem, přišel strýc navíc i o manželku Marii, která zahynula v Treblince.

To se dozvěděl František Skalla až po válce, stejně jako podrobnosti o posledních cestách dalších příbuzných, kteří se shromažďovali v roce 1942 v Kolíně a pak byli odvlečeni do různých koncentračních táborů. Nepřežili jeho rodiče Mořic a Arnoštka Skallovi, manželka Marie, sestry Vilma a Eliška, švagr Jindřich Reiss, dvě mladé neteře Nelly a Erika Reissovy a jejich bratranec Hanuš Skalla.

Jeho zážitky z konce války však přece jen zapomenuty nejsou. Strýc František si už během cesty domů z lágru Blechhammer psal ručně deník. Jan Skalla měl možnost tento autentický deník vidět až v roce 1988, kdy strýce navštívil v Kanadě. Doslovný strojový přepis (viz Dodatečné materiály) učinil kvůli špatné čitelnosti sám strýc František hned po válce, ale nikomu jej tehdy neukázal.

Strýc bydlel se svým bratrem Pavlem a jeho rodinou v bytě v Praze až do roku 1949. Pak se svojí druhou ženou Blankou stačil ještě legálně vycestovat do Kanady na pozvání svého kamaráda z lágru. V Kanadě se strýc usadil a zůstal tam až do konce svého života.

Měl jsem připravenou kartu do transportu jako míšenec prvního stupně

Jan Skalla se v pozdějším věku dozvěděl, že i on sám měl jako úplně malý chlapec připravenou kartu do transportu v souladu s norimberskými zákony jako židovský míšenec první kategorie. „O tom, že karta existovala, jsem dlouho nevěděl. Koncem roku 1944 se proslýchalo, že i malé děti půjdou do transportu. V té době děti, které měly třeba patnáct let, byly do transportu běžně odváděny. Táta už dokonce v Terezíně pro mě schraňoval chleba. Maminka měla domluvu s místním policistou, že hodinu před tím, než jí oficiálně přinese předvolání do transportu, jí o tom dá neoficiálně vědět. V tom případě by mě máma sebrala a přešla do ilegality. Měla smluveno v nějaké hájovně, že by se tam schovala do konce války,“ dodává pamětník.

Dědeček během války pomáhal partyzánům

Jan Skalla doplňuje, že všechny informace z války zná jenom z druhé ruky, protože v té době byl opravdu velmi malý chlapec. Z vyprávění svých blízkých si pamatuje také zajímavé informace o působení svého dědečka z matčiny strany z doby nacistické okupace. „Dědeček měl svoji továrnu na ovesné vločky ve Smrkovicích. Za války podporoval partyzány, hlavně asi jídlem. Nějak se to dozvědělo gestapo. Vlítli k nim domů, jednoho partyzána zastřelili hned na dvoře a dědu sebrali a vezli ho autem do Benešova. To bylo někdy v lednu nebo v únoru 1945. Jak ho vezli do toho Benešova, auto dostalo smyk a převrátili se do pole. Děda měl tu duchapřítomnost a začal hekat, že ho tady bolí a tady píchá, a Němci ho odvezli do nemocnice v Benešově. Dodržovali totiž pravidlo nejdřív uzdravit, teprve potom popravit. Pan primář na chirurgii v Benešově měl tu odvahu, že dědu v nemocnici udržel do konce války, a tak se mu vlastně nic nestalo,“ vzpomíná pamětník. 

Otec musel po roce 1948 lékařskou praxi ukončit

Na první léta po válce má Jan Skalla jen matné vzpomínky: „Vím, jak jsme si s ostatními hráli pořád na válku a jak na Vltavě jezdil parník s číslem 1, což byla tehdy agitační propagace komunistů před volbami v roce 1946.“

Kolem roku 1951 zrušili komunisté otci Jana Skally jeho soukromou lékařskou praxi. Rodina se pak přestěhovala do menšího bytu na Vinohrady. Otec přešel jako lékař do obvodního ústavu národního zdraví na Vinohradech, kde se postupně stal šéflékařem.

Rodiče Jana Skally byli dlouholetí členové sociální demokracie. „Otec byl registrován jako člen základní organizace v nemocnici. Po slučovacím sjezdu KSČ a sociální demokracie s tím nemohl nic dělat a automaticky byl přeregistrován jako člen komunistické strany. Po všech zkušenostech z války a z aktuálního vývoje považoval za riskantní vystoupit ze strany. Maminka byla registrována uliční organizací. Přišla za ní matrikářka a řekla jí: ‚Paní Skallová, oni nás komunisti budou teď přebírat, já tu vaši kartu zahodím.‘ Maminka na to kývla, a tak se stala bezpartijní.“

Po ukončení základní školy studoval pamětník na gymnáziu v Londýnské ulici.  Ředitelka byla sice komunistka, snad už od roku 1925, ale velmi chápavá. „Když měl někdo nějaký politický průšvih, tak byl převedený na gymnázium na Žižkově, kde byla ředitelkou její sestra,“ vzpomíná pamětník.

V této době hodně četl a má velmi intenzivní vzpomínku na známou knihu Temno od Aloise Jiráska.  „Měl jsem už tenkrát o tři roky mladšího bratra. Bylo to kolem roku 1952. Tehdy jsem se bavil s tátou a říkal jsem mu, že v Československu je to jako v tom Temnu. O komunistech a politické situaci jsme s rodiči moc nemluvili. Otec mi jen řekl, abychom zbytečně někde nekecali. Rodiče sice nedělali žádnou protirežimní propagandu, ale jejich odpor proti režimu jsme vnímali,“ vzpomíná pamětník.

Studium v šedesátých letech se neslo v radostném duchu

Jan Skalla začal studovat na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v roce 1960. V této době se už poměry v komunistickém Československu začaly uvolňovat a právě na vysokých školách to bylo hodně znát. „Rozhodně se mi to líbilo, protože tam ten komunistický spár nebyl tolik cítit. Neměl jsem nějaké zvláštní studijní potíže, zvládal jsem to téměř s vyznamenáním,“ vzpomíná. Kolegové Jiří Müller a Luboš Holeček[1] tehdy založili studentský časopis Buchar. „Nějak se mi podařilo, že jsem se i já dostal do redakce. Ty kluky jsem obdivoval, měli opravdu ohromný přehled a názor na ty věci. Pořád jsme tam ještě trošku byli v zajetí takových těch teorií konvergence, že se komunismus nějak postupně překlopí. Rozhodně se to uvolňovalo. Pak přišel veliký průšvih, protože napsali článek ‚Strana a my‘. Bylo obdivuhodné, jak naprosto přesně dokázali vystihnout podstatu režimu. Nám se vlastně nestalo nic, ale ty dva vyhodili z fakulty a dodělávali si to pak později. Mám dokonce dojem, že školu dokončili až po roce 1989. Občas jsem už po promoci toho Jirku Müllera potkával. Vždycky jsem se k němu velice hlásil. Měl jsem však pocit, že jakoby není úplně rád, a teprve později jsem zjistil, že byl vlastně permanentně sledovaný StB. Měl zřejmě obavu, aby mě do něčeho nenamočil,“ vzpomíná pamětník.

Po roce 1968 přišel otec o post ředitele nemocnice

Po studiích se pamětník oženil a začal pracovat ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů. Narodily se mu dvě dcery, ta mladší v památném roce 1968. Ještě před tím však musel absolvovat v letech 1966–1967 jednoroční základní vojenskou službu. Za zmínku z vojny stojí podle Pavla Skally snad jen jedna úsměvná historka: „V roce 1967 probíhala tzv. šestidenní válka mezi Izraelem a arabskými státy. Měl jsem službu s jedním mladým poručíkem. Celou noc jsme poslouchali rádio, taky Svobodnou Evropu, abychom byli informováni. Ráno tam vtrhnul jeden kapitán, dost proslulý blbec, a spustil na nás: ‚Tak čo, ako to vyzerá?‘ My jsme mu odpověděli: ‚Soudruhu kapitáne, Egypťani dostávají na prdel, že nevědí, čí jsou.‘ On se pohoršil a prohlásil: ‚Keby tam poslali našu divíziu, to by koukali.‘“

Jan Skalla vzpomíná, jak to bylo úžasné, když v roce 1968 vycházely Literární noviny, Reportér a mnoho dalších novin a časopisů, které byly před tím zakázané, a najednou bylo možné svobodně diskutovat. Bohužel přišla srpnová okupace a po ní doba normalizace a prověrky. „Výzkumný ústav tehdy vedl rozumný ředitel, takže si nepamatuji, že by se někomu něco významného stalo za jeho činnost v roce 1968,“ vzpomíná pamětník.

To otec skončil hůř. Od roku 1967 působil jako ředitel nemocnice na Vinohradech a dva jeho kolegové se velmi angažovali v obrodném procesu roku 1968. „Táta dostal pokyn, aby je oba vyhodil. Odmítl to, takže pak vyhodili jeho a ty dva doktory vyhodil jeho nástupce asi za rok,“ vzpomíná pamětník.

Výzkumný ústav za normalizace pomalu upadal

Výzkumný ústav obráběcích strojů začal od roku 1972 ztrácet svou bývalou prestiž. Výzkumní pracovníci nemohli cestovat do zahraničí a dřívější spolupráce s univerzitami ve Velké Británii, USA a Holandsku uvadala. „Téměř nikoho nepustili na konference. Když někdo měl jet na stáž do Ameriky, tak mu jako podmínku výjezdu nabídli členství ve straně, a když to odmítl, tak prostě nejel,“ vzpomíná pamětník.

„V naší skupině jsme dělali pořád svoji práci na servomechanismech. Spolupracovali jsme s Mez Brno na vývoji tuzemského servopohonu. Měli jsme kontakty na Siemens a Indramat a testovali jsme jim servopohony. Naše skupina neupadala, ale ústav už celkově ztrácel glanc,“ říká pamětník. 

V roce 1988, po několika marných pokusech, dostal Jan Skalla devizový příslib a odletěl do Kanady na pozvání svého strýce. „Odletěl jsem tam s tím, že tam už zůstanu. Byl jsem tehdy už rozvedený. Bylo mně tenkrát čtyřicet šest let a tam mi všichni říkali, že jsem už starý. Tak jsem se nakonec s ulehčením vrátil, protože se mi nechtělo od dětí,“ vzpomíná Jan Skalla.

Po sametové revoluci se pro něj otevřela akademická kariéra

Jan Skalla prožil sametovou revoluci v roce 1989 pracovně v Německu u firmy Siemens ve městě Erlangen.  „Odjeli jsme ve středu a v pátek začala revoluce. Kolega za mnou přiběhl na pokoj s tím, že se v Praze něco děje. Byli jsme přilepení na televizi a dost jsme uvažovali, jestli se nemáme vrátit. V pondělí po 17. listopadu se shromáždilo asi dvacet lidí a hned chtěli vědět, kdo je ten Havel a kdo je ten Dienstbier. Celé dopoledne s námi debatovali a úplně se vykašlali na nějakou firemní kázeň. Je pravda, že u Siemense taky bylo hodně odsunutých Němců, třeba pan Müller, který nás měl na starosti. Z Československa ho odsunuli jako desetiletého,“ vzpomíná pamětník.

Do Prahy se vrátil v prosinci a naplno vnímal krásnou atmosféru a to, jak se k sobě lidé hezky chovali. Byl upřímně rád, že období komunistické totality skončilo a že se toho dožili i oba jeho rodiče.

Výzkumný ústav, kde i nadále pracoval, se však začal naplno rozkládat finančně a personálně. V roce 1994 se proto Jan Skalla odhodlal k zásadnímu osobnímu rozhodnutí a změnil zaměstnání. Začal vyučovat na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci, která se záhy transformovala na Technickou univerzitu v Liberci s mnoha fakultami. Na této škole přednášel to, co dobře znal ze svého působení ve výzkumném ústavu – servomechanismy a číslicově řízené obráběcí stroje. Jan Skalla nastartoval úctyhodnou akademickou kariéru. Habilitoval jako docent a později byl jmenován vysokoškolským profesorem. Na univerzitě pracoval až do roku 2014. Vychoval řadu studentů a doktorandů. Stal se oblíbeným vyučujícím, podílel se na mnoha výzkumných a vědeckých projektech.

Jan Skalla stále velmi intenzivně sleduje dění kolem sebe a k aktuální situaci (rok 2024, pozn. edit.) dodává: „Svět na tom v podstatě není o moc líp, než byl za studené války. Ale jsme ve výhodě, protože jsme se vymanili z ruské zóny. Mladým lidem bych doporučil učit se jazyky. Měli by vycestovat někam do zahraničí a čím dál, tím líp, a hlavně do těch vyspělých států. Važme si, že jsme v situaci, v jaké jsme. Můžeme si každý vykládat svoje rozumy, kde chceme, a nikdo nás za to už nebude pronásledovat,“ dodává závěrem Jan Skalla. 

 

[1] Luboš Holeček – studentský vůdce, který navštívil umírajícího Jana Palacha v nemocnici. Studoval ČVUT, v roce 1968 přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Ze studií byl v roce 1970 vyhozen. Zemřel v roce 1976 za tragických okolností. Na tramvajové zastávce v Praze do něho najelo auto.