The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jan Sklenář (* 1915  †︎ 2013)

• narozen 14. října 1915 v Praze

• vyrůstal nejprve v Bohumíně a později v Praze

• v roce 1935 maturoval na reálném gymnáziu v Praze 19

• studium práva na univerzitě

• 1937 – služba v armádě

• během mobilizace v roce 1938 náležel k 125. dělostřelectvu v Bzenci

• v listopadu 1939 zavření vysokých škol

• mezi lety 1940 až 1945 zaměstnán jako účetní v obchodě se smíšeným zbožím

• v roce 1943 majitele firmy zavřeli za hospodářské delikty, Jan Sklenář vězněn několik měsíců

• Pražské povstání, boj o Rozhlas

• po válce rodina přesídlila do Horšovského Týna

• ve volbách 1946 kandidoval za národní socialisty

• 25. února 1948 byl zatčen

• okresní soud v Horšovském Týně, Plzeň, Praha (čtyřka)

• v září 1948 byl odsouzen na tři roky a poslán do Kladna na hutě

• 17. března 1949 – útěk z kladenských dolů

• napojení na ilegální skupinu MAPAŽ

• útěk z Československa

• uprchlický tábor, Masarykova univerzitní kolej pro studenty v exilu v Ludwigsburgu

• předseda Ústředního svazu československého studentstva v Německu

• od ledna 1952 v Americe (New Jersey, Little Ferry, Detroit)

• v květnu 1955 byl promován, titul Master of Arts

• kantorem v Detroitu, později v univerzitním městě Ann Arbor

• ve sboru poradců prezidenta Ronalda Reagana

• návrat do Československa po roce 1989

• 1990 – promoval na Karlově univerzitě, titul JUDr.

• zemřel 12. srpna 2013

Jan SKLENÁŘ

narozen 14. října 1915 v Praze

 

Čestný občan Horšovského Týna s medailí za obranu rozhlasu i Medal of Merit prezidenta Reagana

Exil se vrátil a zůstal

Rodiče Jana Sklenáře žili v Následovicích na Moravě. Za první světové války byl pan Sklenář na frontě, proto se paní Sklenářová rozhodla odejít z jižní Moravy za svými rodiči do Prahy. Paní Sklenářová byla dcerou poslance Jana Vojny (člen Poslanecké sněmovny Říšské rady 1911–1918, mandát za Český národně sociální klub ztratil 30. května 1917 na základě pravomocného rozsudku z 28. října 1916). Jan Sklenář se narodil v Praze 14. října roku 1915. O dva roky později se manželům Sklenářovým narodil další syn Vavřín. „Manželství mých rodičů ale nevydrželo, rozvedli se a maminka se podruhé vdala. Můj nevlastní otec byl francouzský legionář, vlastnili jsme v Bohumíně nádražní restauraci. Podnik ale za hospodářské krize zkrachoval. Toto území bylo smíšené (polské – české – německé), ale tehdy se začínalo počešťovat. Jako malý jsem chodil v Bohumíně do Sokola. Také jsem tam navštěvoval českou základní školu a poté gymnázium. Později jsme se přestěhovali do Prahy a v roce 1935 jsem maturoval na vyhlášeném reálném gymnáziu v Praze 19. Pomáhal jsem v naší Maceškově kavárně i v našem pohostinství. Po maturitě jsem úspěšně složil zkoušky na práva.“

Mobilizace

„V roce 1937 jsem u Národního muzea sledoval pohřeb Tomáše Garrigue Masaryka. Téhož roku jsem nastoupil do armády, patřil jsem mezi poslední předmnichovské československé vojáky. Při mobilizaci jsem náležel k 125. dělostřelectvu v Bzenci. Koncem září roku 1938 jsme u Mikulova měli sledovat rakouskou stranu, abychom věděli, jestli se na nás německá armáda chystá. Nic se však nedělo. Poté jsme šli zpátky k pluku. Hned v říjnu roku 1938 mě poslali do výcvikového střediska do Vyškova, měl jsem na starosti výdej zbraní a evidenci střeliva. Dne 15. března 1939 nás ale Němci poslali domů. Vrátil jsem se do civilu. V listopadu 1939 Němci zavřeli vysoké školy. Tehdy jsem byl ve čtvrťáku. Přestal jsem studovat. Protektorát Čechy a Morava jsem přežíval.“ Po studentských protestech z 28. října a následném pohřbu při demonstracích zabitého Jana Opletala spustilo gestapo 17. listopadu 1939 zvláštní operaci Praha. Více než 1 200 studentů českých vysokých škol skončilo v koncentračním táboře Sachsenhausen. „Měl jsem štěstí, že na mě Němci nepřišli. Bylo to proto, že jsem bydlel doma a ne na kolejích. Choval jsem se opatrně. Pro jistotu jsem změnil bydliště. Pro Němce byla maličkost někoho zavřít a poslat do koncentračního tábora.“

„Mezi lety 1940 až 1945 jsem byl zaměstnán v obchodě se smíšeným zbožím, ve firmě Zeman. Přijali mě tam jako účetního, obchod jsem ale fakticky vedl já. V roce 1943 majitele firmy zavřeli za hospodářské delikty. Mě také, byl jsem pár měsíců zavřený na městském soudě na Karlově náměstí.

Co se týká potravin, za války jsme nouzí o jídlo netrpěli. Měl jsem přítelkyni z vesnice a vyměňovali jsme s její rodinou potraviny za potravinové lístky. K tomu jsem navíc pracoval v obchodě.“

Květnové volání Rozhlasu o pomoc

„Přes válku jsme měli uniformy schované. Jakmile však válka skončila, tak jsem si ji hned 5. května 1945 obléknul a rozhodl jsem se, že půjdu na pomoc Československému rozhlasu. Všude vysílali výzvy. Cestou jsem potkal Němce a nařídil jsem mu, aby mi vydal svou zbraň. Neodporoval. Zastavil jsem první auto a to mě odvezlo k Rozhlasu. Bojoval jsem o budovu Rozhlasu, nehlídal jsem na barikádě. Po dobytí budovy jsem seděl přímo u hlasatele ve vysílání a dával jsem pozor, aby se nic nestalo. Tehdy bombardovali Rozhlas a přímo do toho studia spadla bomba. Kousek ode mne. Kolem mne leželi všichni v prachu mrtví, ale mně se naštěstí nic nestalo. Utíkal jsem na druhou stranu Vinohradské ulice. Domy byly propojené a daly se projít přes sklepy. Prošel jsem jimi, a až to bylo bezpečné, vrátil jsem se domů.

Už za války jsem měl jako bývalý voják na starosti ochranu Vinohrad. Jakmile jsem se dostal zpátky domů, tak mě 6. května jmenovali velitelem národní Revoluční gardy. Měl jsem na starosti celé Vinohrady. Například jsme v Belgické ulici ve škole kontrolovali německé uprchlíky. Starce, děti, ženy tam soustředili Němci ještě na konci války, my jsme je převzali. Ti naši blázniví gardisté je chtěli zamordovat. Říkal jsem jim: ,Blbci, oni si pro ně přijedou.‘ Tak se mi podařilo jim yyjednat jejich odchod, opravdu si pro ně přijeli. Bylo to logické, nemělo smysl je vraždit.“

Zatčení v Horšovském Týně a útěk z Kladna

„Mým zájmem po válce bylo úspěšné dokončení studií. Přes nevlastního otce a stranu národních socialistů jsem se dozvěděl, že se bude pronajímat hotel v Horšovském Týně. Tehdy na to byla vypsána soutěž uchazečů. Správu hotelu jsme s rodiči získali. Přestěhovali jsme se tam v roce 1945. Hotel jsem spolu se svým nevlastním otcem vedl. V Horšovském Týně jsem byl politicky činný, vystupoval jsem za národní socialisty. V roce 1946 jsem za ně kandidoval ve volbách. Vyhráli je stejně jako jinde v pohraničí komunisté. Ostatní strany se proti komunistům spojily, měli jsme po dvou členech za tyto strany: Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a Československá sociální demokracie. Komunistická strana Československa měla přidělených šest mandátů. Poté jsme se připravovali na volby v roce 1948. Byl jsem na kandidátce za národní socialisty pro Karlovarský kraj. Ale kandidaturu už jsem nestihl, Akční výbor mě zatkl 25. února 1948. Přišli si pro mě jen dva tamější SNB a vytáhli mě z postele.“ Tehdy Zpravodaj (nepravidelný leták OAV národní fronty pracujících v Horšovském Týně, datovaný dnem 22. března 1948, č. 1, ročník 1) na straně druhé uvedl: „Po utvoření Okresního akčního výboru byli zatčeni dva známí nepřátelé Sovětského svazu: František Bernat, okresní tajemník čs. strany nár. soc. v Horšovském Týně a JUC. Sklenář, člen rady MNV v Horšovském Týně.

„Zpětně můžu konstatovat, že jsem měl štěstí. Tím, že mě zatkli tak brzy a komunisté teprve přebírali moc, jim ten aparát zatím tolik nefungoval. Neměli to ještě v ruce. Tehdy jsem noc strávil v kriminále a druhý den mě přivedli v Horšovském Týně do budovy okresního soudu. Soudce mě ale propustil. Jenže venku už stálo černé auto a odvezli mě do Plzně. Tam mě zase soudce osvobodil. Tak mě odvezli do Prahy a zavřeli na čtyřce. Nemlátili mě, ve srovnání s ostatními (později zavřenými politickými vězni) jsem měl slušný kriminál. Se mnou ještě politicky debatovali, protože nevěděli, co se mnou. V září 1948 jsem byl odsouzen na tři roky. Poslali mě do Kladna na hutě. Brali mě tam jako hrdinu, byl jsem politický vězeň. Když mi propustili kamaráda – vězně, domluvili jsme se spolu, kdy si pro mě přijede. Měl na mě čekat u hřbitova pod haldou. Šichty se střídaly. Já jsem si to zařídil tak, že jsem ve smluvený den vozil vozíky venku na haldě. Hlídal nás jeden bachař, nemohl nás uhlídat, trvalo mu dlouho, než nás všechny obešel. Měl jsem na sobě civilní oblečení a na něm trestanecké. To jsem jim tam nechal na památku. Seběhl jsem dolů a už jsme jeli taxíkem pryč. Tehdy byl útěk ještě možný, vždyť tolik lidí nás mohlo udat, třeba ten taxikář, ale nikdo to nedělal.“ Útěk z kladenských dolů se Janu Sklenáři podařil 17. března 1949.

Lounská ilegální skupina

„Každou noc jsem spal u známých někde jinde. Také v Orasicích u Loun. Jeden kamarád věděl o ilegální skupině. Řekl mi, že mě k ní dostane, že se musím dostat mimo republiku. Skupina se nazývala MAPAŽ (Masaryk, Palacký, Žižka). Svou činnost soustřeďovala na Křivoklátsku, Lounsku a Mělnicku. Vedl ji řezník Kamil Novotný z Černčic u Loun. Ubytoval mě u sebe v domku. Vedlo se mi tam dobře, jídla bylo taky dost. Skupina MAPAŽ se hned po 25. únoru 1948 soustředila na výrobu a distribuci protikomunistických letáků, dále se zaměřovala na ilegální obchody, které sama zprostředkovávala. Zabezpečovali dokonce i cestu pro útěkáře přes Šumavu. Vyvrcholením protikomunistické činnosti skupiny byly bombové útoky na prominenty režimu. Měly je zastrašit a varovat. Nějakou dobu jsem se schovával v Orasicích, pak mi našli cestu, jak se budu moct dostat za hranice. V určený den mě vezli s nabitými kvéry autem. Paradoxem bylo, že jsme potkali esenbáka. Řidič auta mu říkal: ,Pane štábní, já vás svezu.‘ A odvezl ho na stanici, já jsem seděl vedle něho.“ Ilegální přechody přes hranice probíhaly dle slov Jana Sklenáře přesně tak, jak je popisuje článek Milana Bárty, Příběh ilegální protikomunistické skupiny MAPAŽ, zveřejněný v jednom z čísel časopisu Masarykův lid, který vydává Klub dr. Milady Horákové. Citujme z tohoto článku: Výchozím bodem byl většinou Novotného dům (dům hostinského a řezníka Kamila Novotného v Černčicích u Loun, obchodního partnera Josefa Hořejšího, kterému byla již 25. února 1948 znárodněna továrna na kočárky v Mělníku a který se po útěku za hranice do západní zóny Německa a po pobytu v utečeneckém táboře rozhodl, že se postaví proti režimu doma v Československu). Lidé, kteří se měli dostat do ciziny – jednalo se převážně o osoby pronásledované čs. Bezpečností – byli na hranice dopravováni synem majitele ouholických loděnic při jeho cestách pro dřevo. Při silničních kontrolách vystupovali jako závozníci. V jihočeské Želnavě byli předáváni tamnímu bezpečnostnímu referentovi a funkcionáři Komunistické strany Československa (KSČ), bývalému Hořejšího zaměstnanci, Antonímu Rambovi, který zařídil jejich další cestu na západ. Jan Sklenář popisuje cestu takto: „Desátého dubna 1949 na Květnou neděli jsem přecházel hranici. Měl jsem pokyny, řekli mi, kudy mám přesně jít. Byla tam cesta, protože tudy sváželi kulatinu. Napadl sníh. Těžko se mi šlo na hranice. Zapadal jsem do sněhu, cesta mi trvala dlouho. Šel jsem asi od devíti do pěti nebo do šesti, než jsem došel na dané místo. (Jan Sklenář mířil do vesnice Želnava.) Členové skupiny MAPAŽ mi řekli, abych došel do hospody, dal hospodskému cigarety. Nechal mě tam pak přespat. Dobře jsem se tam najedl. Teprve druhý den na mě, jako na uprchlíka, zavolal policii.

Členy skupinu MAPAŽ pozavírali asi dva nebo tři měsíce potom, co jsem utekl. Dne 7. ledna 1950 pak padly čtyři rozsudky smrti, odsouzeni byli zakladatelé skupiny Josef Hořejší a Kamil Novotný. Dále odsoudili a popravili Bohumila Klempta a Františka (Josefa - pozn. kor.) Plzáka. V rámci procesu odsoudili dalších devatenáct lidí z Loun, Vinařic, Telců, Černčic a Lenešic, celkem členové skupiny dostali tresty v celkovém úhrnu 254 let. Podrobnosti o jejich činnosti jsem neznal, nebavili se se mnou a já jsem nevyzvídal. Vše vedli jako vojáci, bylo to tajné.

Druhý den si pro mě přijela policie. Zavolali Američany. Uměl jsem jen německy, tak jsem s nimi mluvil německy. Poslali mě do sběrného uprchlického tábora. Ověřovali si má data. Potom mě poslali do českého tábora – Masarykovy univerzitní koleje pro studenty v exilu v Ludwigsburgu. Zde jsem mohl pokračovat ve studiu. Čekal jsem asi tři roky, než se vyřídily všechny formality. Ústředí československého studentstva v exilu bylo nejprve v Německu, poté se přestěhovalo do New Yorku. Potom se vytvořily jednotlivé svazy a později jsem se stal předsedou Ústředního svazu československého studentstva v Německu.“

V Americe

„V lednu roku 1952 jsem se dostal do Ameriky. Dojeli jsme tam vojenskou lodí přes Atlantik. Spadal jsem do organizace pro uprchlíky, vedl ji slovenský velvyslanec Papánek. Anglicky jsem neuměl, ale naučil jsem se rychle. Zpočátku jsem se pohyboval v české komunitě. Bydlel jsem v rodině českých emigrantů soustředěných kolem tamějšího Sokola v New Jersey, rodina se jmenovala Řehákova. Pracoval jsem v mýdlárně. Poté mi práci dohodil jiný Čech a pracoval jsem ve výrobně perleťových knoflíků v Little Ferry. Pak jsem v sobotu učil českou školu. V roce 1953 jsem se přes další Čechy dostal do Detroitu. V roce 1954 jsem už měl znalosti angličtiny a požádal jsem o přijetí. Matka mi oklikou přes Vídeň poslala doklady z mého studia v Československu. V Americe jsem absolvoval tři semestry, dělal jsem jen nějaké zkoušky, ostatní studium mi uznali z práv v Československu. V květnu 1955 jsem byl promován a dostal jsem titul Master of Arts. Poté se ze mne stal kantor. Žil jsem v Detroitu, později v univerzitním městě Ann Arbor. Učil jsem do věku 65 let. Pak jsem dělal politiku. Také jsem dělal administraci pro prezidenta Ronalda Reagana. Prezident měl spolupracovníky ve všech státech a já byl ve sboru jeho poradců za stát Michigan.

Z Ameriky jsem mamince pomáhal a v šedesátých letech u mne v Americe dokonce bydlela. Můj bratr byl zavřený. Byl ale zapleten do něčeho úplně jiného, nezavřeli ho kvůli mně. Nikdy se o tom nechtěl bavit. Odsoudili ho k trestu smrti, ale trest mu zmírnili na doživotí. Dne 10. května 1960 ho na amnestii pustili na svobodu.“

Československo od roku 1975

„V Československu jsem měl matku a dceru z prvního manželství. Narodila se v roce 1944. V Americe jsem se oženil podruhé, v Československu jsem se rozvedl. Jakmile už to bylo možné, vrátil jsem se do Československa. První manželka už měla jiného manžela, ale ovdověla. Tak jsme se vzali podruhé. Měl jsem dvě manželky a obě jsem si podruhé vzal. Poprvé jsem byl v Československu asi třicet dní v roce 1975. To byl risk. Pak jsem přijel na Vánoce v roce 1984. Na Karlově univerzitě mi dodatečně uznali studium práv a v květnu roku 1990 jsem promoval.“