„Partyzáni v neděli odpoledne 6. května sešli do obce. Byli tři nebo čtyři. Od Hostic přijelo auto s německými vojáky a chtěli se ubytovat ve Štědrákově Lhotě. Za nimi jel ještě motocykl, a jak partyzáni viděli, že jsou to Němci, začali po nich střílet. Stalo se to kousek od našeho domu, prakticky u Vršných. Byl jsem u toho s partyzány. Jak začali střílet, tak auto začalo couvat a partyzáni vyběhli na kopec na Starou pec, odkud bylo vidět na silnici, a tak stříleli dál. Auto zůstalo nepohyblivé stát pod prvním statkem a Němci vyběhli do lesa a utíkali zpátky do Hostic, kam se vrátil i motocykl. Z Hostic pak Němci do Lhoty poslali obrněnku. Ještě než obrněnka dojela, tak jsem šel s partyzány do auta, kde partyzáni posbírali všechny zbraně. Uviděl jsem tam fotoaparát, tak jsem si ho vzal.“
„Byl jsem v Jemnici na pomezí Čech, Rakouska a Moravy. Dělal jsem tam strážní službu a byli jsme ubytováni v zámku. Po čtrnácti dnech přišel rozkaz uvolnit zámek a všichni pryč. Dali nám na výběr ze tří druhů brigád: buď do zemědělství, do lesnictví nebo do dolů. Zemědělství a lesnictví jsem znal z domu, a tak jsem byl zvědavý, jak to vypadá v dolech. Přihlásil jsem se tedy do dolů a tím pádem jsem se potom dostal do PTP. Bylo to v květnu (1950) a zařadili mě do technických praporů v Ostravě-Radvanicích. Fárali jsme na Hedvice, to byla šachta Julius Fučík. V padesátým roce nás ostříhali do hola, i starý mazáky, a spadli jsme do PTP.“
„Staří Jankovi, říkalo se tam u Bernárdků, slavili zlatou svatbu. Měli to v kapli a pod ní stál barák pokrytý térovým papírem a na ten dům pan Turek se svým pacholkem namalovali hákový kříže a nápisy proti Německu. Celá střecha byla pomalována vápnem a manželka ředitele Göttlichera to viděla a zavolala na gestapo. Sebrali všechny kluky nad šestnáct let. Bylo jich přes třicet a mé bratry také zatkli a zavřeli v Šumperku v Arbeithausu. Turek, co to udělal, se přiznal nebo to vytáhli z jeho pacholka, který byl také zavřený. Kluky pustili a Turka odsoudili a seděl za to myslím čtyři měsíce.“
Jan Skokan se narodil 26. května 1928 ve Štědrákově Lhotě, která tehdy byla nejseverněji položenou českou obcí severozápadní Moravy. Za druhé světové války Štědrákova Lhota spadala do Říšské župy Sudety. Několik místních lidí se zapojilo do odboje a skončili v nacistických věznicích. Krátce byli vězněni i bratři pamětníka. Některým se před zatčením podařilo uprchnout do okolních lesů, kde se pak ukrývali až do konce války. Obyvatelé obce i rodina pamětníka jim pak do lesa nosili potraviny. Jan Skokan se stal také přímým svědkem střetu mezi partyzány a malou německou jednotkou, za což dva dny před koncem války hrozilo obci vypálení. V říjnu 1949 Jan Skokan narukoval na vojnu. V červnu 1950 jeho útvar rozpustili. Vojáci měli být zařazeni na výpomocné práce. Dostali prý na výběr mezi zemědělstvím, lesnictvím a doly. Jan Skokan si vybral doly a následně ho přeřadili do ubikací v Ostravě-Radvanicích. Na rozkaz ministra národní obrany Alexeje Čepičky 1. října 1950 vznikly tzv. těžké (báňské, důlní) pomocné technické prapory. Z útvaru v Ostravě-Radvanicích se tehdy stal 55. PTP a Janu Skokanovi na ramena umístili černé výložky. Po návratu z PTP pamětník pracoval ve stavebním podniku, kde se staral o účetnictví a později o zásobování, a kde zůstal až do penze. V roce 1952 se oženil s Jarmilou Divišovou, s níž měl pak syny Jaromíra a Jana. Jan Skokan zemřel 12. února roku 2020.
