The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Skopeček (* 1925  †︎ 2020)

• narodil se 19. září 1925 v Litoměřicích

• v roce 1941 byl totálně nasazen jako soustružník u firmy Walter Jinonice

• roku 1943 byl vyslán na půl roku do firmy Gebrüder Schäfer Nürtingen sídlící nedaleko Stuttgartu

• po návratu do Prahy byl kvůli židovskému původu poslán do koncentračních táborů Kleinstein a Osterode

• po válce se vrátil do Československa a začal hrát nejrpve v Brně, poté Přerově a následně v Jihlavě, kde poznal svou budoucí manželku Věru Tichánkovou

• krátce hrál také v žižkovské Akropoli

• s manželkou se v roce 1949 stali zakládajícími členy Divadla pod Palmovkou

• část vojny si odsloužil na Vinohradech v tehdejším Divadle čs. armády

• dodnes hraje v Divadle pod Palmovkou a Strašnickém divadle, od poloviny roku 2012 v Divadle Komedie

• během své kariéry ztvárnil více než šest set divadelních, filmových a televizních rolí

• zemřel 27. července 2020

Úvodem

Litoměřický rodák Jan Skopeček prošel za války kvůli svému židovskému původu koncentračními tábory Kleinstein a Osterode. Předtím byl totálně nasazen ve firmě Gebrüder Schäfer Nürtingen nedaleko Stuttgartu. Po válce se vrátil za svou rodinou do Prahy, ale brzy si našel angažmá na Moravě. Nejprve začal hrát v Brně, pak v Přerově a od roku 1947 v jihlavském Horáckém divadle, kde poznal svou budoucí manželku Věru Tichánkovou. Společně odešli do Prahy. Během své divadelní kariéry ztvárnil více než šest set divadelních, filmových a televizních rolí.

Dětství v Litoměřicích, v Horním Jelení a v Praze

Jan Skopeček se narodil v Litoměřicích 19. září 1925. Jeho otec pracoval jako podnikatel. „Měl obchod s kůžemi, pak se stal tichým společníkem u uzenářské firmy Chmel, sídlící v Praze. V Praze byl přes týden, za námi se vracel o víkendu.“ Maminka Jana Skopečka byla v domácnosti, za svobodna se jmenovala Hedvika Winternitzová. Pocházela z židovské rodiny. „Každou neděli jsem s ní navštěvoval cirkus nebo vojenské loutkové divadlo, které mne formovalo, asi právě kvůli tomu jsem se chtěl stát hercem. Když jsem chodil do třetí třídy, tak jsme se přestěhovali do Horního Jelení ve východních Čechách. Tatínek byl prozíravý. Bylo to v době, kdy v Německu nastupoval Hitler. Koupil si tam malou továrnu na dřevitou vlnu, balily se do ní před posláním předměty v zásilce. Před válkou jsme se přestěhovali do Prahy, kde měl otec živnost na výrobu potítek, tyto půlměsíčkové kusy látek si ženy přišívaly do šatů v podpaží. Chtěl, abych po něm živnost převzal. Chodil jsem do německé školky, uměl jsem lépe německy než česky. Také jsem chodil do houslí.“

„V roce 1939 musela maminka nosit Davidovu žlutou hvězdu. Díval jsem se, jak si ji přišívá na šaty i kabáty.“ V roce 1941, ve svých šestnácti letech, byl Jan Skopeček totálně nasazen jako soustružník u firmy Walter Jinonice. „Pracovalo se tam na směny, bylo to pro mne velmi náročné. Po absolvování obchodní školy v Praze jsem dělal zkoušky na konzervatoř, tehdy sídlila v Trojanové ulici. Pro výsledky jsme si šli 18. června roku 1942, zrovna se střílelo v Resslově ulici. Na školu jsem přijat nebyl. Měl jsem velkou trému, styděl jsem se, byl jsem samotář. Hlásilo se tam hodně uchazečů, protože tehdy byly vysoké školy zavřené. Waltrovka posílala své dělníky do továrny Gebrüder Schäfer Nürtingen nedaleko Stuttgartu.“ Půl roku 1943 tak Jan Skopeček strávil v rámci totálního nasazení v Německu. Po návratu v září roku 1943 se stal pomocným dělníkem ve Waltrově továrně, ke strojům (vrtačce) už nemusel.

Když se Jan Skopeček vrátil, dostal povolání k transportu. „Tatínkovi bylo přes šedesát let, do koncentračního tábora Klein Stein se mnou jít nemusel, už se Němcům nehodil, potřebovali pracovní sílu. Maminka do koncentračního tábora na rozdíl od své sestry a bratrů nešla, byla ze smíšeného manželství, rodiče se nerozvedli, otec byl starý. Za války mi v koncentračním táboře zahynulo minimálně patnáct příbuzných. Sestra do koncentračního tábora také nemusela, byla už v té době vdaná. Já jsem jako židovský míšenec šel povinně.“ Do transportu Jan Skopeček nastoupil 16. října roku 1944 v jízdárně na Pohořelci. „Dva dny jsme tam čekali, pak nás odvezli do Kleinsteinu v Horním Slezsku. I když to byl koncentrační tábor, panovaly tam mírnější podmínky. Kromě židovských míšenců tam byli ještě křesťané ze smíšeného manželství. Hlídal nás wehrmacht, nikoli SS, jednalo se o starší pány, kteří prošli frontou. Zůstal jsem tam do 15. ledna roku 1945, tábor byl rozpuštěn, museli jsme se každý na vlastní pěst dostat do Prahy. Tehdy jsem se už zajímal o divadlo, koupil jsem si celé dílo Williama Shakespeara a odvezl jsem si ho do Kleinsteinu v domnění, že budu mít dost času si ho tam přečíst. Místo čtení jsem každý večer odpadnul na kavalec. Zpátky jsem knihy vezl na primitivních saních, ale byly strašně těžké, tak jsem je po jednotlivých dílech postupně odhazoval. Domů jsem nedovezl nic.“

Předvolání do Osterode

„Doma mne čekalo předvolání do koncentračního tábora Osterode. Ten se nacházel na území dnešního Saska-Anhaltska. Cestou jsem dostal vysokou horečku. Ošetřoval mne Oldřich Nový, měl s sebou lékárničku, dal mi nějaké prášky a půjčil mi svou deku. Po příjezdu do Osterode mi zařídil teplou vodu, ve které jsem se umyl. Pravděpodobně mi zachránil život.“ Asi čtrnáct dní dělali nově příchozí v dolech, pak z nich vybrali kolem padesáti lidí a převezli je do vesnice Düderode, kde stavěli úzkokolejnou dráhu. „Hlídali nás jen čtyři vojáci. Kolejnice nosilo šest chlapů a všichni je museli odhodit v jeden moment. Stalo se, že to jednomu klukovi udělalo velký šrám, měl jsem ho ještě s jedním vojákem doprovodit na ošetřovnu do tábora. Nad námi letělo americké letadlo a já na ně z blbosti začal mávat. On se na nás obrátil a začal střílet.“

V dubnu 1945 se Američané dostali asi pět kilometrů od tábora, tak se rozpustil. „Cesta domů byla dramatická, například mě chtěli zatknout policisté v civilu, protože si mysleli, že jsem utekl z německé armády. Také jsem stál v kupé a cestoval mezi osmi německými vojáky, já se bál jich a oni se báli mne. Asi si říkali, že jsem fízl. Také jsme jeli na střeše vlaku. Často jsme přestupovali, cesta byla rozbitá. Po návratu domů jsem zjistil, že dva dny před mým návratem z koncentračního tábora zemřel otec.“

Snil jsem o divadle a sen se mi splnil

„Za války jsem často chodil do divadla, miloval jsem ho. V Praze bylo šest až osm českých divadel a dvě německá. Po válce jsem četl inzerát v novinách, že Lidové avantgardní divadlo v Brně přijme mladé herečky a herce, tak jsem se tam přihlásil. Vzali mě, ale za čtrnáct dní divadlo rozpustili. Pak jsem nastoupil do divadla Mladých, tam jsem vydržel do února roku 1946. Pak jsem přestoupil do Hanáckého divadla v Přerově, kde jsem hrál například Lennieho ve Steinbeckově hře O myších a lidech. Hostovali jsme i na jiných scénách, například v Kroměříži.“

O Velikonocích se herci pravidelně scházeli v kavárně Slávia naproti Národnímu divadlu. „Už jsem si připadal jako herec, tak jsem tam šel také. Tam za mnou přišla vysoká štíhlá dívka, jmenovala se Zorka Rozsypalová, která hrála v Horáckém divadle. Říkala, že má maminku v Kroměříži a viděla mě ve hře O myších a lidech. Nabídla mi, že bych mohl přejít do Horáckého divadla. Odcházeli odtud někteří herci, například Jiří Sovák. Dala mi adresu na ředitele a režiséra Jana Strejčka. Tak jsem mu zavolal, pozval si mě do svého bytu, přednesl jsem mu nějaký text a on mne přijal. V Jihlavě jsem strávil dva nejkrásnější roky svého života (1946 ̶ 1948), učil jsem se tam hrát, byla tam výborná parta převážně mladých lidí.“ K jeho rolím na jihlavské scéně patřily mimo jiné Enobarbus v Shakespearově tragédii Antonius a Kleopatra, Pedrolino v Zeyerově Staré historii, Stojan Marič v Petrovičově Lijáku, Edgar v Ibsenově Divoké kachně nebo Sganarel v Molièrově Lékaři proti své vůli.

„Jan Strejček, ředitel Horáckého divadla, odešel v roce 1947 do Prahy a byl jmenován ředitelem divadla Akropolis, angažoval herce z Horáckého divadla: mne, Věru Tichánkovou a Blanku Vikusovou. Soubor dále tvořili například Theodor Pištěk, Josef Kemr, Stanislav Sejk a další. V roce 1948 jsem se na chvíli vrátil k mamince, za rok jsem se oženil s Věrou Tichánkovou (září 1949) a šel jsem na vojnu. Ministr národní armády Alexej Čepička po vzoru Moskvy založil Divadlo československé obrany a herce, kteří byli v té době na vojně, převeleli do Prahy. Tak jsem do roku 1951 hrál na Vinohradech a přitom jsem chodil v uniformě. Na programu byl hlavně vojenský repertoár.“

Libeňské divadlo „U Deutschů“

„Po návratu z vojny jsem přešel ke svému souboru.“ Ze Žižkova se mezitím přestěhovali do libeňského sálu „U Deutschů“, tehdy známého pod názvem Městské oblastní divadlo v Libni, které bylo v roce 1951 přejmenováno na Divadlo S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). Zde se Jan Skopeček stal stálým členem a hraje zde dosud. Ztvárnil například patnáct rolí v Planchonových Třech mušketýrech, Harpagona v Molièrově Lakomci, Foga v Kohoutově adaptaci Verneovy Cesty kolem světa za 80 dní, Tartuffa v Molièrově Tartuffovi, Figara v Beaumarchaisově Figarově svatbě, Bláhu ve Stroupežnického Našich furiantech, Klubka v Shakespearově Snu noci svatojánské, dále hrál i dvojroli Bunši a Ivana Hrozného v Bulgakovově Bunšovi, Martina Kabáta v Drdových Hrátkách s čertem, Kalbla ve Schillerových Úkladech a lásce, Velebu v Shakespearových Veselých paničkách windsorských, Žaka v Shakespearově Jak se vám líbí, Jammerweila v Tylově Fidlovačce, dvakrát Dona Quichota i Lunačarského v Přidalově adaptaci Cervantesova románu nebo Firse ve Višňovém sadu A. P. Čechova. Z posledních her jmenujme Magnuse Gottchalka v dramatizaci románu K. Manna Mefisto. Celkem se za svůj život vžil asi do tři sta divadelních postav.

Filmové role – komorník Jan Skopeček

V roce 1952 hrál Jan Skopeček ve svém prvním filmu Únos u režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, vyprávějícím o příběhu letadla a jeho posádky, které se stane terčem teroristů. Z dlouhé řady filmových rolí jmenujme Rychlík do Ostravy z roku 1960, který režíroval Jaroslav Mach. Ztvárnil také role ve filmech: Botostroj, Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím, Parta hic,Vyšší princip, Marečku, podejte mi pero!, Dobří holubi se vracejí, Anděl svádí ďábla, Nahá pastýřka, kde si zahrál detektiva s Vladimírem Menšíkem, Svatební cesta do Jiljí, Tajemství hradu v Karpatech, Kdo chce zabít Jessii? a mnoha dalších. Z novějších Kameňák, Bobule a jiné. Celkem natočil Jan Skopeček kolem sta filmů.

Ve filmu a televizi hrával malé nebo epizodní role či vedlejší postavy, výjimku tvořil jeden z prvních českých televizních seriálů, dodnes známý a populární televizní seriál Tři chlapi v chalupě, na nějž pak v roce 1973 navázal celovečerní hraný film Tři chlapi na cestách. Hrál v řadě dalších seriálů, například: Byl jednou jeden dům, Sňatky z rozumu, F. L Věk, Hříšní lidé města pražského, Klapzubova jedenáctka, Pomalé šípy. Z poslední doby například Hospoda, Uctivá poklona, pane Kohn, Vlak dětství a naděje, Návštěvníci, Vrásky z lásky, Život na zámku, Čapkovy kapsy, Kriminálka Anděl, Ordinace v růžové zahradě a další.

Objevil se i v pohádkách, například v Princezně se zlatou hvězdou, S čerty nejsou žerty, Peklo s princeznou, Honza málem králem, Trampoty vodníka Jakoubka, Ošklivá princezna, Jak se princ učil řemeslu, O zatoulané princezně, Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek nebo příběhy Pana Tau.

Sám nejraději vzpomíná na Fantoma Morrisvillu, parodii na anglické detektivky, ve které hrál komorníka Oldřichu Novému. Ten mu byl blízký anglickým humorem. S manželkou Věrou Tichánkovou se potkali například v Pěti hříšnících podle předlohy Václava Kopty nebo ve filmu Kameňák. Z dokumentů jmenujme například Příběhy slavných z roku 2002 s podtitulem Věčný Kristián Oldřich Nový nebo Kavárnička dříve narozených (1985).

V současné době účinkuje Jan Skopeček také ve Strašnickém divadle v inscenaci Körnerova Údolí včel a v Divadle Archa hrál v inscenaci Havlova Odcházení. Od září 2012 ho budeme vídat v Divadle Komedie. Vedle herectví se však Jan Skopeček věnoval také autorské tvorbě – je autorem šesti divadelních her a několika rozhlasových dramatizací: Strašidlo cantervillské podle Wildea, Život a dílo barona Prášila podle R. E. Raspeho a dalších.