The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Škorpil (* 1940  †︎ 2021)

• narodil se v roce 1940 v Kerharticích u Ústí nad Orlicí, měl dva sourozence

• otec byl klempíř, maminka v domácnosti

• za války zažil časté nálety a rachot německé zkušebny motorů

• po základní škole přešel v roce 1954 do Čáslavi na zemědělskou školu

• od roku 1958 pracoval jako agronom v STS Lanškroun

• po nástupu do práce vstoupil do KSČ a setrval tam až do roku 1989

• na vojnu nastoupil v roce 1959 a měl tam vážný úraz

• v roce 1964 se oženil a měl dva syny

• zemřel 21. listopadu 2021

I když bylo Aloisi Škorpilovi z Kerhartic u Ústí nad Orlicí na konci války jen pět let, má na ni živé vzpomínky. Pamatuje si noční rachot v německé zkušebně motorů, ohlušující nálet přímo nad svou hlavou, časté poplachy, při nichž se rodina utíkala ukrýt do lesa nebo do vedlejšího pokoje. Zvuky sirén v něm dodnes vyvolávají nepříjemné pocity. Po válce vystudoval zemědělskou školu v Čáslavi a pak pracoval ve Strojní a technické stanici (STS) jako úsekový agronom. V roce 1959 nastoupil na vojnu do Přerova na letiště. Těsně před jejím ukončením měl havárii a dlouho se léčil v nemocnici. Po návratu z vojny pracoval ve středisku Hylváty pod STS Lanškroun, tam také hned vstoupil do KSČ, ve které setrval až do roku 1989.

Alois Škorpil se narodil 19. února 1940. Toho roku byla zrovna krutá a dlouhá zima, mrazy se dva měsíce pohybovaly mezi dvaceti až třiceti stupni. Následovala neúroda, a protože byla nouze také o topivo, děti nechodily v zimě do školy. Čechy a Morava byly už skoro rok obsazeny „nadlidmi“ ze západního sousedství, začínal šestý měsíc války. Stupňovala se rasová diskriminace. Většina Židů a českých Romů měla před sebou poslední měsíce života. Na veřejných budovách visely říšské prapory spolu s protektorátními, cedule nahradily dvojjazyčné nápisy v čele s německými. Domy i ulice se zatemňovaly. Potraviny a další zboží se rozdělovaly podle lístkového systému, ale všeho bylo málo. Množství potravin se kontrolovalo, nadbytek se zabavoval. Zemědělci a chovatelé měli předepsané dodávky. V tom všem žili lidé své běžné životy – jak jen to bylo možné.

Kerhartice byly tehdy samostatnou obcí a patřily do protektorátu stejně jako sousední Ústí nad Orlicí. Další vedlejší obce jako Hylváty nebo Libchavy připadly k sudetskému území. K Ústí nad Orlicí připojily úřady Kerhartice v srpnu 1942 a s tříletou přestávkou v letech 1945–1948 jsou součástí města dodnes.

Pamětníkův otec, Alois Škorpil (1905–1963), měl instalatérskou živnost v Ústí nad Orlicí, maminka Ludmila rozená Knapová (1909–1995) byla v domácnosti. Alois se učil sváření u Čamra v Letohradě, tehdejším Kyšperku, a tam se také seznámil se svou budoucí manželkou, se kterou měli v roce 1929 svatbu. Rodina bydlela v Kerharticích v obecním domě. Škorpilovým se jako první narodila v roce 1931 Blanka, která však v roce 1937 zemřela na záškrt, pak se narodil Alois a nejmladší byl Luděk (1942–2014).

Ve zkušebně celou noc rachotily motory

Převážně textilní továrny v Kerharticích i sousedním Ústí se během války přeorientovaly na vojenskou výrobu pro Říši. Pamětník má živé vzpomínky na provoz německé továrny na montáž a opravy leteckých motorů i nepřetržitý noční rachot v místě obce, kterému se dodnes říká Na Zkušebně: „V Kerharticích měla německá posádka tři ohromné bunkry, kde se zkoušely letecké motory do stíhaček a bombardérů. Motory začali pouštět v šest hodin večer a ráno v pět hodin přestali. Dodnes ve mně také budí strach každé zahoukání sirény, které mám spojené s útoky angloamerických stíhačů,“ vzpomíná Alois Škorpil. 

Zbrojní výroba a sousedství s ústeckým nádražím zvyšovalo v Kerharticích nebezpečí spojeneckých náletů. Od druhé poloviny října 1944 tam byly nálety opravdu časté a přibývalo poplachů. Alois Škorpil uvedl, že se odehrávaly dvakrát nebo třikrát týdně: „Vždycky, když začali houkat, běželi jsme se schovat do pokoje a dali si přes hlavu polštáře, abychom neslyšeli střelbu. Anebo jsme běželi do lesa. Maminka už měla připravený kočárek pro bratra, tomu byly tři, já se držel kočárku a mazali jsme do lesa,“ dodává.

Alois zažil také nálet přímo nad hlavou: „V dubnu 1945 jsme se s tatínkem vraceli z Ústí a najednou začaly houkat sirény. Tatínek říkal, ať koukám do země. Jenže já byl zvědavý, tak když letěl ten Mustang, co rozstřílel lokomotivu, já koukal nahoru místo dolů, a v tom letadle jsem poprvé uviděl černocha,“ uvádí.

Aloisův otec jezdil dělat klempířské práce i po okolních vesnicích. Obvykle dostal za svou práci naturálie – slepici, půlku husy, med. Díky tomu měli z čeho žít i během války, ale po celou dobu také maminka žila ve strachu, aby jejího muže s nedovolenými zásobami nechytily německé hlídky. 

Zajímavou vzpomínku popsal pamětník na výlety do Vrchlabí ke strýci, kam bratři jezdili s tatínkem autem Aero 15 na výlet. Strýc tam prý koncem války chodil na Luční Boudu na představení Vlasty Buriana: „Vždycky prý vyšel ven, měl rybářský prut a na háčku měl místo návnady velké C. Někdo se ho zeptal: ‚Co to máte?‘ A on odpověděl: ‚Vždyť to vidíte: Bič, na něm Cé!‘“ Jako hosté tam prý byli Češi i Němci a vycházeli spolu dobře. 

Bombardování Pardubic bylo, jako když sype brambory do sklepa

Tatínek Aloise Škorpila poslouchal po celou dobu války Rádio Londýn, přestože ho jeho manželka varovala, že Němci za to střílí, a přestože po Kerharticích chodila německá hlídka se samopalem. Pamětník také vzpomínal na dobu, kdy bombardovali 60 kilometrů vzdálené Pardubice. Pravděpodobně to byl americký nálet 24. srpna 1944: „Tatínek s dědou řezali dříví, a to byl rachot, jako když sype brambory do sklepa. Ptal jsem se, co to tak tluče? A tatínek říkal, že asi bombardují Pardubice,“ podotýká.

5. května 1945, když začalo povstání v Praze, Němci prchali pod lesem v Kerharticích. Alois s kamarády je pozorovali: „Když jim docházel v autech benzin, okamžitě směřovali auta ze silnice do řeky. My byli tři kluci, tak jsme tam koukali. Najednou se ozvala rána a spadla stará lípa,“ popisuje. Hoši byli blízko a měli velké štěstí, že nevybuchlá munice nezasáhla i je.

Ještě 7. května platilo v Ústí nad Orlicí stanné právo a po městě se pohybovaly jednotky SS. Na nádraží byla složitá situace. Přerušení železniční trati způsobilo dopravní kolaps, na obou stranách nádraží stály nehnutě transporty s vojáky i civilním obyvatelstvem. Alois Škorpil připomněl zbytečnou smrt několika mladíků: 8. května zadržela německá hlídka pět chlapců, u nichž našla revolver. Miroslava Jappela (21 let), Jaroslava Pánka (34 let), Zdenka Havlíčka (18 let), Milouše a Milana Peřinovy (22 a 23 let). Přímo na nádraží je odsoudili a zastřelili nad nádražím v místě, kterému se říká Korejtka.

Z válečné doby vzpomíná Alois Škorpil ještě na výprask od maminky, který dostal poté, co neuhlídal svého tříletého bratra. Bylo už po osvobození, když kolem dvou malých kluků projížděli sovětští kozáci na motocyklu s „lodičkou“. Malého Luďka prý vzali, strčili do „lodičky“ a najednou byl pryč. Asi po pěti hodinách ho v pořádku vrátili. Vybavuje si také, že když Sověti potřebovali ulovit ryby k snědku, hodili do řeky granát.

Na vojně havaroval a osm měsíců ležel v nemocnici

Po válce začal Alois chodit do školy, nejprve v Kerharticích, pak do Ústí nad Orlicí. V Kerharticích se učil na housle u pana Šedy. Moc mu to nepřirostlo k srdci, a tak mu jednou otec z Bratislavy přivezl harmoniku, tu měl raději. Po základní škole nastoupil v roce 1954 na čtyřletou Zemědělskou technickou školu v Čáslavi, obor pěstitelský. „Vzpomínám na pana profesora Kořánka, paní učitelku Drahotušskou, pana profesora Miloše Burka, který napsal učebnici pro zemědělské školy. Emanuel Seliger zažil zatýkání studentů po pohřbu Jana Opletala v listopadu 1939. Ostatní učitelé nás varovali, ať se ho na to neptáme, protože on tím byl hodně postižený. Němci je tam mučili a jemu prý tehdy rozšlapali přirození,“ tvrdí pamětník.

Po škole dostal Alois Škorpil v roce 1958 umístěnku do okresní Strojní a traktorové stanice (STS) Lanškroun na místo úsekového agronoma v Hylvátech u Ústí nad Orlicí. V rámci „kolečka“ poznal rozdílné podmínky v celém okrese – na Vysokomýtsku, Letohradsku, Lanškrounsku i Králicku.

Z Kerhartic narukoval 1. září 1959 do Přerova na letiště, kde tehdy měli vojáci sovětské stíhací bombardéry. Pamětník vzpomínal, jak lidé zálibně poslouchali zpěv vojáků, když šel útvar po městě. Pak nastoupil do chemické poddůstojnické školy v Milovicích na Božím Daru. 18. srpna 1961 jel Alois s vojenským autem V3S na cvičnou jízdu z Přerova do Pardubic a na zpáteční cestě jejich vůz naboural autobus. Utrpěl mnohočetná vážná zranění, ale nakonec se uzdravil a ze svitavské nemocnice ho propustili přímo do civilu v dubnu 1962. Mezitím se rodina přestěhovala do Letohradu, kde bydleli maminčini rodiče a kde pamětník bydlí dodnes. Od té doby slaví 18. srpna druhé narozeniny. 

Na stranických schůzích bavil lidi zpěvem

Hned na středisku v Hylvátech vstoupil Alois Škorpil do KSČ: „Vedoucí střediska Šotl mi říkal, ať se mi chce, nebo ne, ať podepíšu přihlášku, že prý budu posilou dělnické třídy. Od té doby až do roku 1989 jsem byl v KSČ,“ říká. Na celozávodních schůzích pak řečnil o bezpečnosti práce nebo jak se chovat v případě jaderného útoku. A na konec schůze patřila zábavní část, kde Alois obvykle vystupoval s harmonikou a zpěvem v hudebním triu Pragryško – Pražák, Škorpil, Grygar. „Nevystrkoval jsem rohy, ale snažil jsem se být slušným člověkem,“ myslí si. A na otázku, jak vnímal zločiny komunismu v podobě gulagů nebo popravy Milady Horákové, odpovídá: „Vždycky se najdou lidé, kteří dělají odsouzeníhodné věci poplatné režimu. Odsuzoval jsem to taky. To není lidské, to je fanatismus mimo normální chápání.“

STS Lanškroun a STS Trnava měly smlouvu o kooperaci, takže kombajnéři si jezdili vzájemně pomáhat. Alois byl u každého výjezdu, dohlížel na kvalitu zemědělských prací. Dělal rostlinolékaře, měl na starosti i bezpečnost práce a požární ochranu. V roce 1964 se oženil s Jaroslavou Faltýskovou (1941–2011) a měli spolu dva syny: Luďka, narozeného roku 1965, a Aloise (1966–2017).

V roce 2021 bydlel Alois Škorpil sám v domě v Letohradě. Každý den za ním jezdí sestry z Charity pomoci mu s ošetřováním zdravotních obtíží. Každý den se baví s fotkami svých zesnulých nejbližších lidí – manželky a syna, jako kdyby byli s ním u stolu. „Nemůžu jen fňukat, ale brát život jaký je a snažit se myslet pozitivně. To je základ dobrého zdraví. A já věřím, že něco nad námi existuje, co řídí naše životy, ať chceme, nebo ne,“ prohlašuje.