The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Škráček (* 1930)

• narozen 4. ledna 1930 v Prakšicích

• v červnu 1945 se rodina přestěhovala do Dlouhé Loučky

• na doporučení akčního výboru Národní fronty v roce 1948 ukončil pamětník studium na vysoké škole

• v letech 1951–1953 v 55. PTP se sídlem v Ostravě-Radvanicích

• konstruktér v Uničovských strojírnách

• potíže v zaměstnání po normalizačních prověrkách

• vynalezl dotykové čidlo určené mimo jiné pro zabránění styku zařízení s překážkou

• v roce 2018 žil stále v Dlouhé Loučce

Krátce po válce přišly tisíce rodin z vnitrozemí do pohraničí, aby osídlily domy vyprázdněné po odsunu Němců. Za lepší budoucností se do Dlouhé Loučky u Olomouce přestěhovala i rodina Škráčkova. Po německé armádě tehdy všude po okolí zůstala poškozená vozidla a dvě z nich po opravě vytvořila základ autodopravy, kterou provozoval Vratislav Škráček se svým otcem. Po nástupu komunistického režimu se ale jejich živnost stala trnem v oku místním funkcionářům a to byl nejspíš důvod, proč Vratislava Škráčka jako politicky nespolehlivého zařadili do pomocných technických praporů (PTP). Dvacet šest měsíců pak musel pracovat v dolech na Ostravsku.

Z místa na místo

Vratislav Škráček se narodil 4. ledna 1930 v Prakšicích, stojících nedaleko Uherského Brodu. Na svět přišel jako nejstarší ze tří dětí rodičů Karla a Anastázie Škráčkových. Matka pracovala v rodinném obchodě a otec v obci provozoval pekařství. Z důvodu doléhající světové hospodářské krize se rodina několikrát stěhovala. Postupně bydleli v Suché Lozi, Radějově, Tvarožné Lhotě a ve Zlíně. Provozovali tam buď obchod, pekárnu, nebo hospodu.

V roce 1937 se rodina vrátila do Prakšic, kde také Vratislav absolvoval obecní školu. Do měšťanské školy nastoupil v Uherském Brodě a následně přešel do klášterní internátní školy ve Strážnici, kterou provozovaly řádové sestry svatého Vincence. Jenže tehdy už několik let republiku okupovalo nacistické Německo. Školu výnosem ministerstva vnitra z 1. ledna 1943 zrušili a Vratislav se vrátil zpět do Uherského Brodu.

Konec války v Prakšicích

Z válečného období vzpomíná pamětník hlavně na události kolem osvobození. Mezi Uherským Brodem a Prakšicemi totiž probíhaly tuhé boje, které si vyžádaly mnoho životů z řad vojáků. Vratislav Škráček vzpomíná, že je s kamarády sledoval z blízkého kopce. Když se pak německé vojsko stáhlo do obce, s rodiči se ukrýval ve sklepě jejich domu. Dne 30. dubna 1945 Prakšice osvobodili vojáci Rudé armády. Několikadenní boje poškodily většinu budov v obci, shořelo několik stodol a při záchraně krávy z hořícího chléva zabil výbuch granátu místní občanku Apolénu Vlkovou.

Sovětská posádka v obci zůstala do 15. června 1945. Vratislav Škráček vzpomíná, že si u nich v pekárně vojáci na podlaze pod hořícími matracemi grilovali prase, ačkoli jim otec nabízel pec. „Samozřejmě pak bylo všechno černé od kouře,“ dodává pamětník.

Odešli do pohraničí

V červnu 1945 rodina odešla do pohraničí. V Dlouhé Loučce nedaleko Uničova se nastěhovali do domu s obchodem, který předtím vlastnila německá rodina Bäglových. Po příkopech v okolí zůstalo po německé armádě mnoho nepojízdných vozidel. Vratislav Škráček zúročil své technické nadání a několik aut opravil. Vlastnil například citroën nebo později osobní automobil Praga Golden. S otcem také opravil nákladní automobil, který se stal základem pro otcovu živnost v autodopravě.

V letech 1946 až 1948 pak Vratislav studoval průmyslovou školu v Brně. Bydlel tehdy ve známém vzdělávacím ústavu pro mládež – Americké domovině v Králově Poli, která během své existence ovlivnila stovky chovanců a chovankyň v duchu demokracie a dala jim velmi dobrou průpravu do budoucího života. V září 1948 nastoupil na Vysokou školu technickou dr. Edvarda Beneš (dnes VUT Brno) na obor elektrotechnický. Jenže tehdy v zemi už několik měsíců neomezeně vládl komunistický režim a ve škole pamětníkovi členové akčního výboru Národní fronty naznačili, že jako syn živnostníka školu v žádném případě nedokončí. „Říkali mně, ať to skončím a jedu domů, že jestli vydržím, tak mě určitě strčí do dolů. Takže jsem toho po prvním semestru nechal,“ vypráví pamětník. Vrátil se domů a pracoval poté v otcově autodopravě.

Poslali ho do dolů

Přestože komunistický režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost a i otec a syn Škráčkovi pod nátlakem zanechali podnikání. Jejich autodoprava se posléze stala součástí národního podniku Československá automobilová doprava (ČSAD).

Právě rodinná živnost nejspíš stála za zařazením Vratislava Škráčka do PTP, kam komunistický režim na práce v dolech, kamenolomech, ve stavebnictví a zemědělství posílal „politicky nespolehlivé“ brance. Místo zbraní vyfasovali lopaty, krumpáče a zednické lžíce. Vratislav Škráček na vojnu narukoval 1. října 1951 do Kladna. Po třech týdnech ho přeřadili k 55. PTP se sídlem v Ostravě-Radvanicích a ubytovali v Karviné, kde se sešel s dalšími režimem stigmatizovanými lidmi. Nacházela se tam pestrá společnost vyloučených vysokoškoláků, vystěhovaných „kulaků“, bývalých živnostníků, ale i kněžích.

Vratislava Škráčka nasadili na různé pomocné práce v Dole Barbora v Karviné a po čtrnácti dnech začal fárat na Dole Jan Šverma v Mariánských Horách. S dalšími vojáky pak absolvoval školení a obdržel nejvyšší kvalifikační třídu 8. V podstatě se za velmi krátkou dobu vyučil horníkem. Poté je posílali do dolů, kde se neplnil plán, a nad bránou proto nesvítila hvězda. Zůstali, než se podařilo plán splnit, a hvězda opět zasvítila. Vratislav Škráček vzpomíná, že v dolech kromě dřiny zažil také několik úrazů svých kamarádů. Jednoho z nich musel s přeraženou pánví sám vynášet z Dolu Žofie.

Zařazení do této hornické jednotky mělo i své výhody. Díky tomu se vyhnul neoblíbeným politickým školením, kde perzekvovaným vojákům vykládali o výhodách života v lidově demokratickém zřízení. „Nikdy nevěděli, kdy jsme na šichtě. Takže nás tam nehledali,“ dodává pamětník.

Vratislav Škráček byl také lépe finančně ohodnocen. Vydělané peníze mu posílali na spoření. Jenže velké procento z nich strhávali na ubikace, stravování a oblečení. Domů si navíc skoro nic neodnesl. V květnu 1953 proběhla měnová reforma a ušetřené peníze jim tehdy neuznali jako závodní spoření a vklady přepočítali v poměru 1 : 50. Pamětník vzpomíná, že se tehdy pétépák Josef Tůma pokusil o sebevraždu skokem z okna. Ostatní vojáci mu v tom na poslední chvíli zabránili. „Měl statek, který mu sebrali komunisté. Žila tam už jen jeho matka, a pokud mohl, tak jí utíkal pomoct. Byl pevně přesvědčený, že to jednou musí skončit a že bude zase hospodařit. Šetřil takovým způsobem, že nám za deset korun vypucoval boty a vyžehlil kalhoty. Věděli jsme, že to chce dělat. Nechtěli jsme ho ponižovat. Ušetřil spoustu peněz,“ vypráví pamětník.

Nesouhlasili s okupací

Po dvaceti šesti měsících 28. listopadu 1953 Vratislava Škráčka propustili do civilu. I když dva měsíce nezákonně nadsluhoval, měl štěstí, protože někteří jeho kamarádi v dolech zůstali mnohem déle. Pracoval pak v ČSAD a následně v Uničovských strojírnách. Nejprve jako dělník v hale, potom na montážích a nakonec jako konstruktér. Podílel se na konstrukci několika velkorypadel a vynalezl dotykové čidlo určené mimo jiné pro zabránění styku zařízení s překážkou.

V dubnu 1955 se oženil s Ludmilou Blahušovou, s níž měl později tři děti – Hanu, Karla a Vratislava. V letech 1962 až 1965 bydlel s manželkou a dvěma dětmi v SSSR. Jako šéfa montáže rypadel K-300 ho tam vyslaly Uničovské strojírny. Rodina žila v Gaji u Orska na jižním Urale a také v rozestavěném městě Arkalyk v Kazachstánu. Vratislav Škráček z tamního pobytu vzpomíná hlavně na drsné přírodní podmínky, absolutní nedostatek veškerého zboží v obchodech, katastrofální bydlení s chybějící kanalizací a pitnou vodou, ale také na pohostinnost místních obyvatel.

Tři roky po návratu rodiny domů vtrhla v srpnu 1968 do země vojska Varšavské smlouvy, aby zabránila procesu demokratizace československé společnosti. Nastalo období normalizace neboli návratu k předchozím zvyklostem. Lidé po celé republice museli projít přes prověrkové komise, které zkoumaly jejich loajálnost ke komunistickému režimu. Vratislav Škráček říká, že se otevřeně vyjadřoval proti okupaci a prověrková komise mu za trest nařídila odpracovat zdarma sto padesát hodin. Ani manželka Ludmila neskrývala v učitelském sboru své názory a otevřeně mluvila o poměrech v SSSR, které sama zažila. Za trest ji proto přeložili do jiné školy. Jejich nebojácný postoj odnesla i dcera Hana, která kvůli tomu nedostala doporučení ke studiu na gymnáziu a vyučila se lisařkou plastických hmot. Nakonec ale díky vynikajícímu studijnímu prospěchu vystudovala chemickou průmyslovou školu a pak i Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.

Pád komunismu v roce 1989 přijal Vratislav Škráček s nadšením. „S každým jedincem si mohli dělat, co chtěli. Nebyla absolutně žádná obrana. Když někdo z komunistů ukázal na někoho jiného a něco si na něj vymyslel, tak ten poškozený už neměl nikde žádné zastání,“ dodává na závěr jednu ze vzpomínek na život v komunistickém režimu Vratislav Škráček.

RICHTER, P., Paměti obce Dlouhá Loučka III. díl. Dlouhá Loučka, 2009.