Evžénie Škubalová (* 1934)

Evžénie Škubalová

„Z Osvětimi poslali i snubní prstýnek.“

Evžénie Škubalová, dívčím příjmením Skočovská, se narodila v roce 1934 v Přerově. Její otec Josef Skočovský se v podniku Optikotechna v Přerově zapojil do odboje. V únoru 1942 byl zatčen a po věznění v Přerově a v Kounicových kolejích v Brně byl převezen do Osvětimi, kde 9. listopadu 1942 zahynul. Rodinu potom podporovali přátelé, z nichž velká část byla organizována v České straně národně socialistické. Po únoru 1948 bylo několik z nich komunistickým režimem ve vykonstruovaných procesech odsouzeno na dlouhá léta vězení.

Rodiče Evžénie Škubalové nepatřili k té bohatší části společnosti. Otec Josef pracoval v nářaďovně v Optikotechně a matka Josefa byla v domácnosti a přivydělávala si u sedláků. Rodina bydlela v nájemním bytě a rodiče byli spíše levicově založení. Otec byl členem Československé sociálně demokratické strany dělnické a matka Komunistické strany Československa, ze které však po jakýchsi neshodách vystoupila.

Odboj v Optikotechně

Když přepadením Polska vypukla druhá světová válka, bylo Evžénii Škubalové pouhých pět let. Její vzpomínky z války se proto týkají především její rodiny. Otec byl údajně pokladníkem sbírek, které iniciovali odbojáři Benedikt Grossman, Ladislav Chládek a František Navara a měly v Optikotechně podporovat rodiny všech zatčených a umučených odbojářů. Kvůli této sbírce a jiné odbojové činnosti proběhlo v roce 1942 v továrně velké zatýkání. Gestapem bylo zatčeno několik odbojářů a mnoho z nich se domů již nevrátilo. Dne 7. února 1942 byl zatčen Josef Skočovský. Takto o tom dnes vypráví jeho dcera Evžénie Škubalová: „Protože jsme bydleli v jedné místnosti, tak otec večer říkal, že když už ho nesebrali, tak už ho neseberou. V sobotu chodil do práce a to už se nevrátil. Tak to skončilo. Potom měla maminka možnost jít za ním do věznice tady v Přerově. Chtěl nějaký oblečení. Takže vím, že mu nesla triko a kabát. Potom je převezli do Olomouce. Tak tam nesla chleba, protože se dozvěděla, že nemají co jíst. Pak byl v Kounicových kolejích, tak tam už nebyla. Odtamtud jsme dostali taky nějaký dopis. Z Kounicových kolejí už šel do Osvětimi. Žil ještě deset měsíců od té doby, co ho vzali. Pak jsme dostali úmrtní list a balík z Osvětimi a byly tam klíče, kabát, to triko, a dokonce i snubní prstýnek. To byla tehdy maminka hrozně překvapená.“Josef Skočovský zahynul 9. listopadu 1942 v Osvětimi. Proč vlastně zahynul a jaké byly jeho poslední dny, se rodina nikdy nedozvěděla, i když po tom po válce pátrali. „Já vím, že po válce byly různý seznamy, fotografie, že se hledali lidi v novinách. Měli jsme tam taky výzvu a nikdo nikdy o něm nic nevěděl. Nedozvěděli jsme se, jak to bylo. Nikdo nezůstal.“

Sama s třemi dětmi

Matce bylo v době smrti manžela osmatřicet let. Velmi těžce nesla jeho smrt, ale věděla, že se musí postarat především o své tři děti. Nejmladší Dagmara byla přitom ještě batole a svého otce vlastně nikdy nepoznala. Evžénie Škubalová byla ze sourozenců nejstarší, přesto jí bylo pouhých osm let, a tak veškerá tíha domácnosti spočívala na matce. Ta měla minimální prostředky, proto jí velmi pomáhala občasná pomoc z okolí. Evžénie Škubalová si pamatuje hlavně tři lidi, kteří rodinu podporovali. Byl to Štěpán Klein, který vlastnil sodovkárnu v Přerově, pan Bdínka a páter Bílek. Nejspíše se jednalo o pátera Ferdinanda Bílka, který za války působil v Přerově. Po únoru 1948, kdy ve státě převzali moc komunisté, bylo prý několik lidí, kteří rodinu podporovali, odsouzeni k mnohaletým trestům. Páter Ferdinand Bílek byl v roce 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na sedm let a krátce po propuštění putoval opět na několik let do vězení. Většina ostatních, kteří skončili ve vězení, byli údajně členové České strany národně socialistické. Matka kvůli jejich pomoci tuto stranu po válce volila, což se později při maturitě v roce 1953 málem vymstilo Evžénii Škubalové. „Pustila jsem si pusu na špacír a říkala jsem, jak to bylo, že za války kdyby nás nepodporovali takový, jako byl Štěpán Klein, co měl sodovkárnu, ten byl na tom potom taky špatně. Sedával ve svým domě u okna na vozíku. Nevím, jak skončil. Páter Bílek, toho si pamatuju, ten k nám chodíval. Jestli dával peníze nebo i něco donesl, to nevím. Ono je kolikrát lepší nevědět než vědět. Tak jsme přežili. Ona, protože jsem řekla, že místo komunistů matka volila národní socialisty, tak mě tehdy nechtěla nechat maturovat.“

Ředitelka Střední pedagogické školy v Přerově J. Kašparová ji nakonec k maturitě pustila, ale nedostala umístěnku, a tak nastoupila jako dělnice do Meopty v Přerově. „Šla jsem do Meopty do výroby na převýchovu.“ Dvě její spolužačky ale ředitelka z politických důvodů odmaturovat nenechala. „Miluška Macháčková byla dcerou kulaka z Vlkoše a nebylo jí dovoleno odmaturovat. Čtyři roky chodila do školy a nemá maturitní vysvědčení.“ Kvůli víře v Boha nemohla prý k maturitě také Věra Vykoupilová.

Přerovské povstání

Dne 1. května 1945 se po Přerově rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Následkem toho občané začali vyvěšovat československé vlajky a stavět barikády. Evžénie Škubalová bydlela nedaleko centra města a vzpomíná, že soused měl z jejich balkonu proslov k obyvatelům čtvrti. „Bydleli jsme v činžáku v prvním poschodí. Pod náma byl obchod, koloniál. Ten, co tam byl vedoucí, bydlel ve čtvrtým poschodí. Přišel, že bude z našeho balkonu mluvit k lidem. Máma to nechtěla dovolit, ale on si to vynutil, protože jak byla sama, tak si na ni kdekdo ledacos dovolil. Mluvil, mluvil a v podstatě to dopadlo tak, že se mu nic nestalo, ale 2. května tady posbírali jednadvacet lidí a v Lazcích je popravili.“

Povstání bylo nakonec potlačeno a dvacet jedna lidí, kteří se do něj zapojili, bylo zatčeno a 2. května 1945 popraveno v Olomouci-Lazcích. Tyto poslední dny války zažila Evžénie Škubalová ve sklepě domu, kde s matkou a sourozenci bydlela. Obyvatelé činžovního domu se tam ukrývali před bombardováním a střelbou. „Měli jsme ve sklepě úkryt. Byli jsme tam odstěhovaní i s postelí.“ Pamětnice vzpomíná, jak tam slyšeli obrovské rány, které byly vyvolány výbuchem přerovských mostů přes řeku Bečvu, které zničili ustupující němečtí vojáci. Následující den už do města vstoupila osvobozující sovětská vojska.

Po válce

Evžénie Škubalová krátce po válce začala docházet do Sokola. Vzpomíná, že se měla zúčastnil XI. Všesokolského sletu v Praze, který se konal v roce 1948. Nakonec ji ale matka nepustila, protože tušila, že se v Praze něco semele. Slet byl krátce poté, co do prezidentské funkce nastoupil Klement Gottwald a stal se jedním z posledních masových projevů nespokojenosti s událostmi, které nastaly po únoru 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana. Následující rok byl Sokol začleněn do jednotné tělovýchovy a prakticky zanikl. V té době z něj vystoupila také Evžénie Škubalová. Po jeho obnovení v roce 1990 se stala opět jeho členkou, kterou je dodnes. „Strašně ráda jsem chodila do Sokola. Jednak jsme se tam učili disciplíně, a když šel Sokol po Přerově, tak šel někdo. To byla krása.“

Jak už bylo řečeno, nastoupila Evžénie Škubalová po škole jako dělnice do Meopty Přerov. Po letech se vlastní pílí vypracovala na plánovačku výroby a později mistrovou. V této funkci po ní ale nadřízení vyžadovali stranickou příslušnost, což odmítla, ale přesto zůstala na místě mistrové. „Zájem o mě byl, ale já jsem říkala, že nepůjdu. Měla jsem trochu potíže s jedním kontrolorem, protože ten mi říkal, že jestli mu nebudu říkat soudruhu, tak dlouho plánovačkou nebudu. Tak jsem mu řekla, že mně to nevadí, že jsem si jako dělnice vydělávala víc, a bylo po řeči. Říkala jsem mu pane a dobrý den a on chtěl čest práci a soudruhu.“ Evžénie Škubalová v Meoptě zůstala až do důchodu. Dnes stále žije v Přerově.

GAJDICA, F., VOZDA, G. Z dějin odborů na Přerovsku. Přerov, 1970.

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz,