Břetislav Sládek

"Skončila škola nebo dílny, šlo se na internát, tam nás bylo na sednici dvanáct. Byly skupiny, zámečníci, ševci, kopytáři – takové družiny. V každé družině bylo 30 lidí, měla svého vedoucího, učně z vyšších ročníků, a svého vychovatele, který na nás dohlížel. Přišli jsme zpátky z dílen, znova na jídelnu, pojedli jsme a už tam byl program, co bude. Neměli jsme čas na nic. Pořád se něco dělo. Potom byla večerka. Ve škole, když byly zkoušky, byly samostatné učebny. V deset hodin se zhaslo všude na internátě a teď jste musel na ty učebny a tam jsme se biflovali třeba do dvou do tří hodin do rána. Tak to běželo pořád. Co jsme vydělali, oni nás platili, my jsme dělali i výrobky, to nám ukládali na konta. Ke kontu měl přístup vychovatel. Když jsme potřebovali třeba košili, řekl: 'Ukaž mi skříňku, jaké máš košile – ještě nepotřebuješ, to je dobré.' Nebo napsal lístek, šli jsme na obchodňák, tam nám vydali košili a odečítalo se to z konta. Starali jsme se sami o sebe."

"Potravinové lístky byly moc slabé, když nás bylo sedm a z toho pět dětí, všichni mladí, měli jsme skoro pořád hlad. Příděl byl slabý, to nebylo moc, v Sudetech měli větší příděly. U nás v dědině byli dva větší sedláci a my chodili už jako děti pomáhat na pole. Nebrali jsme peníze, ale obilí a podobně. Dostal jste obilí, ale co s tím, muselo se nějak pomlít. Všechno bylo hlídané, i mlýny, chodily tam německé kontroly. Tak jsme museli chodit měnit obilí za mouku. Chodilo se do Doubravice, pěšky, v noci. Tam byl mlýn. Já jsem byl děcko, chodil jsem s máti, ta táhla pět až osm kilo obilí, mně dali do sáčku dvě kila. V noci jsme to chodili měnit za mouku. A když třeba v těch Doubravicích, to bylo šest osm kilometrů, když vám ten mlynář řekl: 'Já vám nemůžu dát, máme tady kontrolu,' tak jsme chodili až do Nových Zámků, do mlýna, a zase v noci zpátky. Někdy se to nedalo ani vyměnit."