The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivana Sládková (* 1958)

• rodina Šindelkových se zapojila do protifašistického odboje

• 15. října 1941 došlo k zatčení členů rodiny, Emilu Šindelkovi (dědeček pamětnice) se podařilo utéct

• Kamila (babička pamětnice), Přemysl (otec pamětnice) a Dalibor (strýc pamětnice) byli vězněni v Kounicových kolejích

• v lednu 1942 byla Kamila transportována do Ravensbrücku, Přemysl do Mauthausenu

• 14. června 1942 byl Emil Šindelka popraven na nádvoří Kounicových kolejí

• v srpnu 1942 byl Dalibor Šindelka transportován do Mauthausenu za svým bratrem Přemyslem

• Kamila, Přemysl i Dalibor se dočkali osvobození v květnu 1945

• Ctirad (strýc pamětnice) v roce 1948 emigroval se svou rodinou do Melbourne

• Přemysl Šindelka neprošel v roce 1971 stranickými prověrkami, byl vyloučen z KSČ

• i přesto Ivana Sládková v roce 1982 vystudovala stavební fakultu na VUT v Brně

• ve stejném roce uzavřela sňatek s Romanem Sládkem, se kterým později vychovala dvě dcery

• Ivana Sládková spolu se svou sestrou dochovaly otce Přemysla, který zemřel v roce 2017

Narodila se 2. června 1958 a už jako malá holčička se musela Ivana Sládková, rozená Šindelková, každé ráno umývat ledovou vodou. Její tatínek Přemysl byl přísný a dbal na pravidelné otužování. Taktéž kontroloval Ivaninu maminku Jaroslavu, aby neplýtvala jídlem a nic nevyhodila.

Když byla Ivana Sládková ještě dítě, pomáhala svému tatínkovi skládat před domem v Ivančicích dřevo. Zrovna šel kolem tatínkův kamarád pan Prukl se svou dogou. Když se zastavili na kus řeči, pan Prukl zavolal: „Dogino, pozdrav.“ Mohutný pes položil Ivance své tlapy na ramena a přátelsky olízl obě tváře. V tu chvíli Ivanin otec prudce vyskočil. Byl úplně bez sebe hrůzou. „Co blázníš, Přemku, Dogina je hodná,“ uklidňoval situaci pan Prukl. Otcův vyděšený výraz si Ivana velmi dobře zapamatovala a dodnes jej má před očima.

Ivanin tatínek dogy nesnášel. Z Mauthausenu je znal jen jako krvelačné potvory. „Že byl otec v koncentráku, jsem věděla odmalička. Nikdy jsem se jej ale na to příliš nevyptávala, bála jsem se. Jednotlivé souvislosti mi začaly docházet až postupně. Leccos jsem zjistila také ze zápisků své babičky Kamily a také z dopisů, které jsem našla v domě.“

Děda Emil po narychlo vystrojené svatbě rukoval do Velké války

Ivanini prarodiče z otcovy strany pocházeli z vlasteneckých rodin. Babička Kamila se narodila do rodiny správce velkostatku v Horních Kounicích, dědeček Emil do rodiny brněnského obuvníka. Oba dva vystudovali učitelský ústav, Kamila v Kutné Hoře, Emil v Brně. Seznámili se na škole v Jevišovicích, kde oba působili jako kantoři. V roce 1914 uzavřeli sňatek. „Měli takovou rychlou vojenskou svatbu v kostele sv. Petra a Pavla na Petrově, protože Emil krátce předtím dostal povolávací rozkaz.“ Bojoval v rakousko-uherské uniformě na východní frontě. Důkazy o jeho případném zapojení do československých legií rodina nedohledala.

V roce 1917 se manželům narodil první syn Ctirad, v roce 1921 jej následoval Dalibor a v roce 1925 Přemysl, Ivanin budoucí otec. Manželé Šindelkovi si v Ivančicích koupili vlastní dům, který Emil splácel z platu řídícího učitele v Ivančicích, později v Sokolnicích, kam se rodina dočasně přestěhovala. Mimo to byl Emil aktivní v ivančickém Sokole, kde mezi lety 1922–1930 působil jako starosta.

Po okupaci se rodina zapojila do odbojové činnosti

Po příchodu německých okupantů v roce 1939 se rodina Šindelkových zapojila do protifašistického odboje. Nejstarší syn Ctirad, tehdy absolvent vojenské akademie v Hranicích, vstoupil v Polsku do československého legionu pod vedením Ludvíka Svobody. Po porážce Polska se se zbytkem vojska přesunul do Sovětského svazu a odsud v létě 1940 do Palestiny k 11. československému pěšímu praporu, kde se účastnil obrany přístavu Tobruk. V létě 1943 se odsud vrátil do Sovětského svazu k první československé brigádě.[1]

Emil Šindelka se k odboji dostal prostřednictvím Františka Bednáře, se kterým se seznámil v sokolnické škole. Ten hrál od začátku okupace velmi důležitou úlohu v krajském vedení Obrany národa Brno-venkov, získal množství kontaktů po celém protektorátu, věnoval se zpravodajským úkolům i převádění osob do emigrace. Bednář do odboje zapojil i Emilova syna Dalibora, fungoval jako spojka a plnil kurýrní úkoly.

Koncem roku 1939 byl Emil Šindelka předčasně penzionován, a tak se s rodinou vrátil zpět do Ivančic, kde měl na odbojovou činnost alespoň více času. „Stal se odbojovým velitelem kraje Jihlava a rodný dům v Ivančicích se stal centrem ilegálního setkávání odbojářů. Místo několikrát navštívil František Feigerle, velitel Obrany národa v Moravských Budějovicích, nebo Jaroslav Trumpeš. Místo důvěrně znal i František Bednář, který se u Šindelků skrýval osm týdnů během své nemoci,“ doplňuje Ivana Sládková. Přímo v Ivančicích Emil Šindelka spolupracoval se svým švagrem a inspektorem pojišťovny Františkem Adamem, ředitelem občanské záložny Zdeňkem Chudobou, s páterem Adolfem Tesařem a tajemníkem městského úřadu Josefem Sekerou.

Emilovi řekli, že má být zatčen, a nabídli mu útěk na Slovensko

Jakmile se v září roku 1941 stal Reinhard Heydrich novým říšským protektorem, bylo vyhlášeno stanné právo a rozjela se krvavá mašinerie namířená proti členům odbojových skupin. Během podzimu 1941 byla zatčena většina velitelů odbojových organizací včetně Františka Feigerleho či Jaroslava Trumpeše.

V tomto čase, 15. října 1941, Šindelkovi přijali u sebe doma prazvláštní návštěvu. „Večer se ozval zvonek a přišla Marie Veselá, která spolupracovala s Obranou národa, a nějaký muž, údajně student medicíny,“ líčí Ivana Sládková. Následující chvíle popsala Kamila Šindelková ve svých zápiscích takto: „Oba řekli manželovi, že mají u nádraží auto, že se dozvěděli, že [Emil Šindelka] má být zatčen a že ho chtějí zachránit a převézt na Slovensko. Můj manžel jim důvěřoval a chtěl s nimi ihned odjet. Já jsem mu v tom bránila, až po naléhání onoho neznámého muže jsem k tomu svolila, avšak řekla jsem mu, aby jeli až ráno. (…) Sotva odešli, běžela jsem ke svému manželovi a sdělila jsem mu, že mám tušení, že je to gestapo, a nutila jsem ho, aby utekl. Manžel řekl, že se půjde podívat na nádraží, že nás doma samotné nenechá. Přehodil přes sebe plášť a odešel. Za chvíli nato odešel i můj syn Dalibor podívat se, co se venku děje.“

V domě zůstala jen Kamila Šindelková s nejmladším synem Přemyslem. Do hodiny vpadli k Šindelkům gestapáci Friedrich Jahn v doprovodu četníka, Marie Veselé a údajného studenta medicíny Wolfganga Dycka, ve skutečnosti člena gestapa. I tyto těžké chvíle vylíčila Kamila Šindelková: „Mezitím se vrátil můj syn Dalibor, kterého hned zadrželi, načež jsme všichni museli sedět v kuchyni potmě, také Veselá a onen student medicíny. Vysoký gestapák chodil s baterkou a prohlížel si dům. Můj manžel se však nevracel, tuším, že ho venku někdo upozornil, co se u nás děje, načež jsem byla se synem Přemyslem a Veselou dopravena na četnickou stanici [do Ivančic].“ [2] Ještě v domě začalo gestapo vyslýchat a mlátit Dalibora. „Byl totiž spojka Obrany národa,“ doplňuje Ivana Sládková.

V jedné místnosti se snažili něco vymlátit z babičky, v druhé místnosti mlátili její syny

Dalibora, Přemysla a jejich matku Kamilu nakonec čekal převoz na brněnské gestapo, které sídlilo v budově právnické fakulty. „Tam začaly výslechy. V jedné místnosti se snažili něco vymlátit z babičky, v druhé místnosti mlátili její syny. Babička to všechno slyšela přes dveře. Zařekla se, že nic neprozradí. Výslechy musely být velmi drsné, babičku z nich vezli přímo na ošetřovnu a pak zase nanovo k výslechům,“ říká Ivana Sládková.

Důsledky mučení popsala tehdy dvaapadesátiletá Kamila Šindelková ve svých zápiscích takto: „Krve byla plná stolička, tekla i po zemi, až to zpozoroval dozorce a ptal se: „Co je vám?“ Řekla jsem: „Teče ze mne krev.“ Vedl mne na toaletu, kde bylo v předsíni veliké zrcadlo. Podívala jsem se do něho a lekla jsem se sama sebe. Vlasy mně úplně zbělely a v obličeji jsem byla žlutá jako z vosku.“ [3] Po výsleších čekal Kamilu, Přemysla a Dalibora převoz do Kounicových kolejí, které sloužily jako vězení.

Gestapo krátce nato zabavilo dům Šindelkových v Ivančicích. „Nastěhovali tam nějakou německou rodinu a všechno vybavení, které tam moje rodina měla, tak gestapo rozprodalo. V domě byla i velká knihovna s více než dvěma tisíci svazky,“ říká Ivana Sládková.

Emila dopadli na útěku v Říčanech u Prahy, prozradil jej konfident gestapa

Emil Šindelka byl mezitím celou dobu na útěku. Skrýval se na několika místech a setkal se také s vedoucím ivančické mládežnické ilegální skupiny Hynkem Růžičkou na nádraží v Rapoticích. Odsud Emil odjel do Říčan u Prahy, kde se skrýval u svého vzdáleného příbuzného Antonína Špatného. „Do té ivančické skupiny byl však bohužel zapleten i Miloš Krejčí, devatenáctiletý konfident gestapa. Ten z Hynka Růžičky dostal informaci, kde se Emil Šindelka skrývá.

Po jeho dopadení byl převezen do Brna na výslech a poté do Kounicových kolejí, kde se „sešel“ se svou rodinou. „Byli věznění v oddělených celách, ale využívali znalosti morseovky a dorozumívali se klepáním na topení. Přes české bachaře bylo také možné předávat si psaníčka. Ti jednou umožnili, aby se manželé Kamila a Emil Šindelkovi viděli také naživo. Bylo to začátkem roku 1942. „Tehdy se spolu viděli naposled,“ dodává Ivana Sládková.

Třiapadesátiletá Kamila skončila v Ravensbrücku, její dva synové v Mauthausenu

Kamila Šindelková byla převezena do brněnské věznice na Cejlu, která sloužila i jako shromaždiště vězňů před transportem do koncentračních táborů. V lednu 1942 byla Kamila transportována do Ravensbrücku. „K večeru jsme dorazily na místo. Již přivítání bylo víc než odstrašující. Čekal na nás velitel lágru se skupinou dozorkyní, které měly na řemenech veliké psy. Ti na nás vrčeli a cenili zuby a teprve později jsme se přesvědčily, co dovedou. Nasedly jsme do aut, která nás zavezla až před bránu. Byla to brána do pekel, která se za námi uzavřela,“ vylíčila Kamila Šindelková ve svých zápiscích. [4]

Přemysl Šindelka byl ve stejné době transportován do koncentračního tábora v Mauthausenu. Bylo mu tehdy 16 let. „Sotva vystoupil z vlaku, esesáci celý průvod hnali od nádraží před celý Mauthausen do čtyři kilometry vzdáleného lágru. Celou dobu vězně mlátili a řvali na ně: ‚Los, los.‘ Otec měl na zádech ještě krvavé šrámy z výslechů na brněnském gestapu, které se mu v mraze a nelidských podmínkách jen stěží hojily,“ popisuje jeho dcera Ivana Sládková a dodává, že těch šrámů se do konce života nezbavil.

Kamila Šindelková celou dobu nevěděla o popravě svého manžela

V srpnu 1942 byl do Mauthausenu transportován i Dalibor, do té doby vězněný v Kounicových kolejích. „Hned následující den po příchodu na blok 13 jsem nastoupil s Přemkem na nové pracoviště (Kommando) – byl to obrovský žulový kamenolom Wiener Graben. Pro mě bylo štěstí, že Přemek se už v táboře vyznal a měl známé, což mi usnadnilo práci a také zmírnilo hlad, když Přemek od známých občas dostal trochu jídla navíc. Do kamenolomu odcházelo denně 1 400 i více vězňů. Šlo se dolů od brány nejprve po kamenné cestě, potom po pověstných 186 schodech. Při chůzi dřeváky padaly, zakopávalo se, mnohdy padali i jedni přes druhé,“ popsal Dalibor Šindelka ve svých vzpomínkách. [5]

Ten jako jediný z rodiny věděl o tom, že jeho otec Emil Šindelka už nežije – že popravčí četa ukončila životní pouť Emila Šindelky 14. června 1942 na nádvoří Kounicových kolejí. Dalibor tuto zprávu brzy po příjezdu sdělil svému bratru Přemyslovi. „Jediný, kdo o tom celou dobu války nevěděl, byla Kamila. Myslím, že kdyby o tom věděla, její vůle k životu by nebyla tak silná,“ domnívá se její vnučka Ivana Sládková.

Život v Mauthausenu vězňům ještě stěžovaly všudypřítomné ampliony, ze kterých bachaři hlásili, jak Němci vítězí na všech frontách. Že to tak úplně není, se vězni dozvěděli během obléhání Stalingradu. „Mezi vězni byli muzikanti, kteří esesákům hráli pro potěšení nebo když něco slavili. Mezi muzikanty bylo i pár vídeňských Čechů, kteří uměli dobře německy. Od esesáků velmi dobře vyrozuměli, že Němci dostávají u Stalingradu na frak,“ říká Ivana Sládková. Tato informace byla pro vězně velmi důležitá a přinášela jistou naději, že pro ně toto utrpení někdy skončí. „Když má člověk nějakou naději, tak tu hrůzu snáší lépe,“ dodává Ivana Sládková.

Lehly jsme si na mez u silnice, třebaže byl mráz a tráva plná jinovatky

Na konci války se Němci, z obav před postupující Rudou armádou, rozhodli evakuovat tábor v Ravensbrücku a vypravit vězně na tzv. pochod smrti. Útrpné cesty se účastnila také Kamila Šindelková. „Ustlaly jsme si na slámě u zdi na dvoře velkostatku a chystaly jsme se ulehnout. Přiběhl esesman a nutil nás k odchodu. Nevěděly jsme, co máme dělat. Některé tam zůstaly, jiné šly dál. Nějak jsem se odtrhla od své skupiny a najednou jsem zůstala sama. Připojila jsem se ke skupině francouzských Polek a klopýtaly jsme po mezích, až jsme se dostaly na silnici. Na silnici bylo boží dopuštění: po stranách hromady zbraní a uniforem. (…) Spěchaly jsme a nohy nás již bolely. Ocitly jsme se v pasti. Před námi a po obou stranách dělostřelba a zpět se nemohlo. Tak jsme musily kupředu. Šly jsme skoro celou noc a bylo již k ránu, když jsme již nemohly dále a lehly jsme si na mez u silnice, třebaže byl mráz a tráva plná jinovatky.“ [6]

Nekonečné putování zubožených vězňů skončilo  osvobozením americkou a Rudou armádou. „Babička se domů dostávala lodí po Labi, která neustále narážela na nějaké překážky, zejména zřícené mosty, které bylo potřeba odklidit. Pak pokračovali vlakem. Neměli u sebe vůbec žádné jídlo, vařili si z brambor, které posbírali na poli,“ popisuje Ivana Sládková.

Můj tatínek zvolal ‚mamo!‘ a vzal ji do náruče

Konce války se dočkali také bratři Přemysl a Dalibor Šindelkovi. Koncentrační tábor v Mauthausenu byl osvobozen mezi posledními 5. května 1945, kdy do něj přišli američtí vojáci. „Tatínek a strýc později říkali, že to všechno vydrželi díky tomu, že byli skauti a protože byli ze Sokola zvyklí se otužovat,“ dodává Ivana Sládková.

Domů do Ivančic se nejprve dostali Přemysl s Daliborem, Kamila až později. „Jela vlakem s místními ženami, které ji na první pohled vůbec nepoznaly. Ty jí ještě ve vlaku řekly, že jejího manžela popravili.“ Se svými syny se ale setkala. „Babička popisuje, jak stáli proti sobě, dívali se na sebe – a pak můj tatínek zvolal: ‚Mamo!‘ a vzal ji do náruče. Měl šestnáct let, když matku opustil, a když se potkali, bylo mu dvacet,“ říká Ivana Sládková.

Šindelkovi se mohli po návratu z koncentračních táborů vrátit do svého domu, o který v době zatčení přišli. „Trvalo ale další dva roky, než došlo k oficiálnímu uznání původních majitelů, což je pro mě nepochopitelné,“ dodává Ivana Sládková.

Strýc Ctirad emigroval do Austrálie, s rodinou se už nesetkal

Rodina Šindelkových však pohromadě příliš dlouho nezůstala. Po komunistickém převratu v roce 1948 Ivanin strýc Ctirad Šindelka s manželkou a dcerou odešli do emigrace. Žili v australském Melbourne, kde Ctirad pracoval ve firmě Kodak. „Zřejmě se cítili ohrožení, zřejmě cítili nějaké náznaky toho, co později nastalo,“ domnívá se Ivana Sládková. Ctiradova matka Kamila nesla emigraci svého syna velmi těžce. „Taková vlastenecká rodina a syn emigruje do Austrálie, říkali si o nás sousedé,“ dodává Ivana Sládková.

Rodina udržovala se Ctiradem jen písemný kontakt, později si také telefonovali. „I když strýc žil dlouhá léta v zahraničí, používal v dopisech nádhernou češtinu. Svým stylem a humorem mi připomínal Voskovce,“ popisuje Ivana Sládková a dodává, že osobně se se strýcem nikdy nesetkala, což ji velmi mrzí.

Ideologie, která nemá opodstatnění v praxi, je špatná

Šindelkovi pociťovali z osvobození vlasti velkou euforii a v komunistické ideologii viděli východisko i naději. Kamila Šindelková po válce přesvědčila své syny Dalibora a Přemysla ke studiu vojenské akademie, aby splnili službu vlasti. V souvislosti s tím oba vstoupili do komunistické strany.

Ivana Sládková se svým otcem Přemyslem často o komunismu diskutovala. „Vysvětlovala jsem mu, že komunismus používá podobné metody jako fašismus. Ale tatínek říkal, že ta komunistická ideologie je sama o sobě správná, jen lidi k ní špatně přistupují.“

Přemysl Šindelka svůj názor začal měnit po srpnové invazi v roce 1968, či přesněji s nástupem normalizace. „Říkal, že ideologie, která nemá opodstatnění v praxi, není správná ideologie.“ V té době zastával prestižní místo na vojenské akademii v Brně. Během ideologických prověrek v roce 1971 vyjádřil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Z toho důvodu přišel o práci a byl také vyloučen z komunistické strany. „Dlouho nemohl sehnat žádné místo. Nakonec si našel práci v elektrárně v Oslavanech, kde na tři směny vykládal uhlí z vagonu.“ Později díky svým bývalým spoluvězňům z Mauthausenu získal místo nákladního pokladníka na nádraží v Oslavanech.

I když máš samé jedničky, tak se tam stejně nedostaneš, protože ti budou chybět body za politickou angažovanost rodiny

Ivana Sládková maturovala na ivančickém gymnáziu v roce 1977. Jako vynikající studentka zvažovala studium práv, medicíny nebo filozofie. „‚I když máš samé jedničky, tak se tam stejně nedostaneš, protože ti budou chybět body za politickou angažovanost rodiny,‘ říkala mi učitelka.“ Ivana Sládková byla nakonec přijata na Fakultu stavební VUT Brno se zaměřením na vodní stavby. Promovala v roce 1982 a ještě v tomtéž roce uzavřela sňatek se svým spolužákem Romanem Sládkem. Po čtyřech letech se jim narodila první dcera a v roce 1989 druhá.

Sametovou revoluci přivítala Ivana Sládková s velkým nadšením, stejně jako její otec Přemysl. „Najednou jakoby ožil. Dělal spousta věcí pro Svaz bojovníků za svobodu, psal různé články, ke všemu se vyjadřoval,“ vzpomíná jeho dcera Ivana, která však byla více zaměstnána péčí o dvě malé děti než společenským změnami. Její manžel Roman Sládek se ale podílel na organizování Občanského fóra v Ivančicích, díky čemuž se stal prvním porevolučním starostou města. Ve funkci působil tři volební období.

Ivana Sládková po mateřské dovolené přijala práci na vodoprávním úřadu v Brně. Poté v roce 1997 vyhrála konkurz na tajemnici svazu Vodovodů a kanalizací v Ivančicích, kde pracuje dosud (rok 2023).   

Lidé v Mauthausenu dělají, jako by tam žádný lágr nikdy nebyl

Ivana Sládková se svou rodinou navštívila koncentrační tábor Mauthausen poprvé asi v roce 1996 během pietního aktu u příležitosti výročí jeho osvobození. „Byla tam spousta tatínkových spoluvězňů, se kterými si povídal. Od nich jsme se teprve dozvídali historky, co se v lágru dělo, jak to všechno bylo,“ vysvětluje Ivana Sládková a dodává, že ji také překvapil smysl pro humor bývalých vězňů. „Ze spousty věcí si uměli dělat legraci. A potom, co všechno prožili, brali život s lehkostí.“

Pamětnice se pietních aktů v Mauthausenu účastní pravidelně. Cítí se však znepokojena tím, jak místní lidé o koncentračním táboře uvažují. „Stěžují si na to, že se tady v květnu sjíždí tolik lidí. Tak je dnes obtěžuje, že se v Mauthausenu slaví osvobození,“ říká Ivana Sládková s hlavou v dlaních. „Nechci všechny házet do jednoho pytle, ale mám pocit, že se místní chovají, jako by u nich žádný lágr nikdy nebyl. Všichni, co tam jezdíme pravidelně, máme dojem, jako by Rakušani chtěli z lágru udělat nějakou zotavovnu,“ říká Ivana Sládková. Poukazuje na to, že z lágru zmizelo vybavení baráků a také panely s dobovými fotografiemi, které zachycovaly život a práci v vězňů. Zakázán je nyní také vstup do kamenolomu, ve kterém většina vězňů pracovala.

„Přesto jsem se tam šla podívat zadní cestou, abych tam zapálila svíčku. Stoupala jsem po těch pověstných sto osmdesáti šesti schodech. Byla to pro mě náročná cesta, během které jsem přemýšlela nad tím, jak se tady chodilo vězňům, kteří měli jen velmi nepohodlné dřeváky,“ říká Ivana Sládková. Když se z kamenolomu vracela zpět kolem zábrany, všiml si jí muž z ostrahy a sahal po pistoli. „‚Teď mě zastřelíš za to, že jsem si dovolila tam jít zapálit svíčku, nebo co?‘ říkala jsem si v duchu a bylo mi v té chvíli moc smutno.“

Ivana Sládková společně se svou sestrou pochovala svého otce Přemysla, který zemřel v roce 2017. Po jeho smrti Ivana zdědila otcův rodný dům, který v roce 2021 (symbolicky sto let od zakoupení) začala opravovat do původního stavu. Na fasádě je umístěna pamětní deska připomínající odvážné nasazení Emila Šindelky do protinacistického odboje. Jméno Emila Šindelky je zmíněno také na pamětní desce obětí nacismu na budově Městského úřadu v Ivančicích.    

 

[1] BŘEČKA, Jan. 1999. Emil Šindelka – učitel, sokol, vlastenec. In: Acta mus. Moraviae. S. 153–159.

[2] BŘEČKA, Jan. 1999. Emil Šindelka – učitel, sokol, vlastenec. In: Acta mus. Moraviae. S. 153–159.

[3] Viz dokument Zápisky o válce. Kamila Šindelková v sekci Dodatečné materiály.

[4] Viz dokument Zápisky o válce. Kamila Šindelková v sekci Dodatečné materiály.

[5] Viz dokument Zápisky o válce 1938–1945. Ivančický zpravodaj, ročník XLII v sekci Dodatečné materiály.

[6] Viz dokument Zápisky o válce. Kamila Šindelková v sekci Dodatečné materiály.