Antonín Šlahůnek

* 1924

  • „V rádiu hlásili amnestii. Já jsem šel na národní výbor. Jsem myslel – národní výbor bude mít nějakou… ‚Staňo, prosím tě, máte nějaké zprávy nebo něco?‘ – ‚Tondo, nemáme vůbec nic.‘ No tak jsem sebral bráchu, sedli jsme do auta a jeli jsme do Leopoldova. Tam jsme přišli. Maminka nachystala šaty, boty, všecko oblečení a jel jsem do toho Leopoldova. Došli jsme k bráně a říkali jsme, že si jdeme pro otce. On mně říká, ten byl slušný, říká: ‚Ano, budou propuštěni, ale až o půlnoci.‘ Tak my jsme tam celý den čekali až do půlnoci a přesně o půlnoci otevřela se brána a tatínek vyšel. No my jsme ho převzali, posadili do auta a jeli jsme. Ale to jsem nechtěl říct. Ještě jsem chtěl říct, že tatínek mně vykládal, že prý najednou dojde dozorce na pokoj a říká: ‚Šlahůnek, běžte se obléct, pojedete domů.‘ On povídá: ‚Do čeho? Já mám enom vězeňský mundúr.‘ – ‚Ne, všecko máte, dojeli pro vás dva syni a všecko vám přivezli.‘ On povídá: ‚Jak mně chlapi na tem pokoji záviděli...‘ Protože já jsem neviděl, že by tam ještě někdo čekal a byl.“

  • „Jak to bylo s tím barákem... Matka měla ideální polovinu, poněvadž oni to postavili za společného manželství. No on to až soud rozhodl. On byl zavřený napřed, a to chvílu trvalo, než ten soud byl, že, a když ten soud byl, to roznesl, tak řekl ideální polovina. Tak já jsem šel za advokátem a říkám: ‚Prosím vás, vysvětlete mně, jak to bude... Co a jak...‘ – ‚Když budou postupovat podle zákona, tak ideální polovina je nedělitelná. To znamená, jedna polovina je zabavená státem, druhá polovina – na ni se nasadí národní správa.‘ Výsledek byl, že to tak udělali a matka musela za půlku baráku a za používání hospodářských budov platit nájem. No, a přitom hospodařila na vlastním majetku, který ona zdědila po rodičích.“

  • „Náhodou bylo štěstí, že on sedal do vlaku a někdo z Domanína ho viděl nebo byl tam, šel kolem. Tatínek prý mu řekl: ‚Řekni u mě, že mě vezou do Plzně.‘ No a teď, když mně to maminka řekla, tak: ‚Nedá se nic dělat, já jedu do Plzně.‘ Jsem tam přišel a nevěděl jsem kde. Hledal jsem u soudu, hledal jsem na Borech. Nikde nic. No a potom jeden mně říká: ‚StB tady má vyšetřovací budovu, jakou měl v Hradišti.‘ Tak jsem tam šel a tam skutečně byl. Já jsem si vymýšlel, protože aby to před ním... ten seděl u toho, ten vyšetřovatel. Já jsem řekl: ‚Tati, maminka má teď hospodářství, ty jsi pryč a vůbec jsi neudělal osevní plán, vůbec nevíme, co a jak máme udělat.‘ No a tož tatínek vykládal, abychom se udrželi, no a tím to končilo. Jak jsem ho hledal podruhé, tak jsem ho našel, byl na pracovišti nebo na pracovním komandě ve Škodovce. Tak jsem tam přišel, měl jsem návštěvu, povolení. Jak on měl ten mundúr vězeňský, tak měl na zádech napsané bílou barvou ‚NN‘. Já jsem říkal: ‚Tati, co to znamená?‘ – ‚Ani to nechtěj vědět.‘ – ‚Proč ne? Já to chcu vědět.‘ On mně říká: ‚Návrat nežádoucí.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Bzenec, 12.04.2019

    (audio)
    duration: 50:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Bzenec, 03.06.2019

    (audio)
    duration: 01:12:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Všude jsou dobří i špatní lidé

Antonín Šlahůnek v roce 2019
Antonín Šlahůnek v roce 2019
photo: archiv pamětníka

Antonín Šlahůnek se narodil 28. dubna 1924 v Domaníně na Hodonínsku. Jeho otec Antonín Šlahůnek starší byl členem Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (známé též jako agrárníci), byl velmi podnikavý a chtěl, aby syn studoval střední školu. V roce 1943 pamětník odmaturoval a za pár týdnů musel nastoupit na nucené práce do Bregenz-Lochau na území Rakouska. Zde dva roky pracoval v konzervárně. Po osvobození tábora na jaře 1945 pomáhal s dopravou českých repatriantů zpátky do Československa, sám se vrátil s posledním transportem v srpnu 1945. Do práce nastoupil do konzerváren v Praze. Na jaře roku 1948 utekl do zahraničí rodinný přítel a politik bývalé republikánské strany Leopold Slíva a Antonín se zapojil do zprostředkování peněz, které měly Slívovi putovat do Německa. Převaděč byl chycen, akce byla prozrazena a zavřen byl i Antonínův otec. Antonín nikdy nebyl vyslýchán, jeho otec strávil jako politický vězeň šestnáct let na Borech, v Bytízu, ve Valdicích a Leopoldově. Antonín ho jezdil navštěvovat vždy, když rodina dostala povolení. V květnu 1965 byl otec na amnestii propuštěn. Antonín pracoval v Koospolu, podniku zahraničního obchodu, až do svého odchodu do důchodu v roce 1984.